| Vladislav Vančura - Tři řeky |
| 1 | Nastává den zasvěcený památce svaté Kateřiny a píše se rok 1889. Jsme ve východních Čechách v městě Skaličce. Pahorkatinu pokrývá sníh, je mráz, je strašný mráz. Řemeslníci vězí v kanafasu, baby podřimují a svítí svým jediným okem, výměnkáři tlukou špačky, děti s rukou na bříšku a s pootevřenými ústy se prohánějí ve snách se štěňátky a ponocný troubí prvou hodinu s půlnoci. Město je prázdné. Město je prázdné, ale Štěpán Černohus, jeden z prokletých čertů, kterým nevoní práce, jde skaličskými parkány. |
| 2 | Je mu hanebná zima. Vleče za sebou výrostka a kleje do vousů. Aby to kat spral! Celý den nezavadil o krajíc! A sklenice kořalky? Darmo mluvit! Na konci města se zvedá silnice k samotě zvané Doubrava. Černohus se obrátil v tu stranu a již je na nároží; odtud mu zbývá kousek cesty podle masných krámů, které voní lojem a uzeným. Lůj a uzené! Ta vůně praštila Černohusa přes nos, pronikla mu k mozku a ohlušila ho, jako pach zvěřiny ohlušuje ohaře. |
| 3 | Přidržme se toho příměru a sledujme jej: Jak by si počínal křepelák narazivší na křepelky? Stál by se zdviženým běhákem a s prutem jako ze železa, nebo by vyrazil vpřed a chňapl po kořisti? Podle toho, jak je nasycen, a podle toho, kde je myslivec s důtkami. Zcela správně, ale protože ohaři a tuláci nebývají břichatí a protože mají věčně hlad, vrhne se prvý na koroptví hnízdo a druhý se nerozmýšlí před masným sklípkem. |
| 4 | — Bič není třeba bráti v úvahu, neboť, jak bylo řečeno, vzduch je čistý a hlídač právě vytrubuje na náměstí. Doubrava, o níž byla zmínka, leží asi hodinu cesty od města Skaličky. Je to dvůr s roztrhanou střechou a zdmi na spadnutí. V tom hnízdě hospodaří sedlák jménem Kostka. Jeho křestní jméno je Emanuel. Před šesti lety pojal za manželku Antonii, dceru Václava Filipa, který padl u Hradce Králové. |
| 5 | Zahynul od střelné rány. Když se to událo, bylo Antonii pět let a její starší sestře Barboře bylo deset let. Antonie se stala husopaskou. Potom prošla třemi třídami vesnické školy a naučila se krásně zpívat. Při službách božích odpovídala knězi tak líbezným hlasem, že se před chrámem zastavovali lidé a tázali se: Kdo to zpívá? Antonie Filipová, to drobné děvčátko? V sedmnácti letech se Antonie provdala za řečeného sedláka Kostku a porodila mu syna Václava, který byl pokřtěn na památku děda z matčiny strany. |
| 6 | Po Václavovi se narodil Josef. Když se po třetí naplnil čas, aby slehla, a když zachvátily Antonii bolesti, ulehla na lože a řekla, aby muž zavolal ženské příbuzné. "Teď," pravila, "přichází období, kdy nebudu k ničemu. Krávy nemají píce, všude je veliký nepořádek a nedostalo se mi času, abych poklidila světnici." Sedlák neodpověděl, ale vyšed, vzbudil pacholka a přikázal mu, aby učinil podle vůle rodičky a pospíchal k ženským příbuzným a zavolal babu, která pomáhá paním při porodech. |
| 7 | Za chvilku chvátal již pacholek ke Skaličce a bylo dobře slyšeti, jak si cestou prozpěvuje písničku. Klátil přitom rukama a jeho dřeváky zůstavovaly ve sněhu dlouhé stopy. Na polovině cesty potkává pacholek tuláka, který právě ukradl kousek slaniny. Prvý chlap sestupuje k městu a druhý se svým mládencem stoupá k Doubravě. Co si řeknou? Štěpán vidí nad rozedranou střechou světlo a praví: "Co je to za podivné světlo? |
| 8 | Jářku, hoří u vás? Či slavíte křtiny?" "Tak, tak," odpoví pacholek, "nemáme do křtin daleko. Ale když jste už tady, strýče, lehněte si se svým učedníkem do stohu, vždyť je noc a mráz." Řka to, natáhl pacholek ruku směrem k doubravským stodolám. Černohus a jeho syn šli tedy v tu stranu. Když došli, zahrabali se do slámy, a jsouce nasyceni slaninou a majíce nevinnou mysl, záhy usnuli. Ale dříve než se tak stalo, ukázal mladší Černohus opět k Doubravě, kde svítilo světlo, a ptal se po ženských věcech a chtěl vyzvědět, jak se rodí děti. |
| 9 | "Neptej se," odpověděl Štěpán. "Nalezl jsem tě pod hlávkou zelí a nevím o ničem, co se týká ženských. Lidé přicházejí na svět a umírají. To je běh světa. Ti, kdo se rodí v chalupách, budou mít hojnost mléka a plenek, co hrdlo ráčí. Ti, kdo přicházejí na svět na mezi, jsou na tom špatně, a kdyby chodili sto let, žádná cesta je nenasytí. Budou mrznout a žádná nitka je nezahřeje." "Možná," odpověděl Štěpánův syn, "že se v Doubravě narodí děvčátko. |
| 10 | Možná, že to děvčátko bude velmi hodné a rozdělí se s tuláky o své mléko. Možná, že jim dá slámu do polštářů a plátno na košile." "Spěme," prohodil starý Černohus, "nemám rád podobné tlachy. Jen ať si každý podrží, co má: sedláci oprať, páni dluhy a my svou slaninu." Zatím bylo ve světnici paní Antonie Kostkové ticho. Sedlák stál v síňce a poslouchal, jak zní. Chviličku poslouchal a potom se přiblížil ke dveřím. |
| … |
Комментарии