[{{mminutes}}:{{sseconds}}] X
Пользователь приглашает вас присоединиться к открытой игре игре с друзьями .
Обычный чешский
(10)       Используют 46 человек

Комментарии

lovermann 15 июля 2012
Словарь бы дополнить, а то только Швейк и Гарри Поттер.
lovermann 30 июня 2012
Словарь был создан прямо на мой ДР, вот это совпадение! :)
gosknyaz 28 марта 2012
В 565-м и 743-м текстах присутствуют символы многоточия, а не 3 точки подряд.
565-й текст писал(а):
o tom ale ne
743-й текст писал(а):
pohnul a pak
gosknyaz 28 марта 2012
В начале 53-го текста стоит звёздочка.
*Je to prostředek dosti osvědčený…

В 47-м тексте звёздочка стоит в конце одного из предложений
…ruky petrolej.* Budou…

Нужны ли они?
Uncle_Sam 21 марта 2012
Исправил все подобные апострофы на стандартный апостроф англоязычной раскладки
'
teacherIgor 21 марта 2012
,Já ho lumpa doženu k sebevraždě, ` říkal hejtman Wenzl,

С выделенным апострофом не смог разобраться, поэтому закопипастился.
ПС. Это я его подчеркнул, чтобы было видно, о каком апострофе идет речь.
teacherIgor 11 марта 2012
Тильда набирается сочетанием клавиш: правый Alt + Shift + буква ё

У меня тильда на чешской раскладке в верхнем цифровом ряду, на единице с правым Альтом. Случайно нашел.
Uncle_Sam 5 марта 2012
Скорее всего, это в чешском ворде такая автозамена английского апострофа красивая... Ох уж этот ворд, всё-то он палки в колеса клавогонщикам ставит :)
AvtandiLine 5 марта 2012
Спасибо, что исправили!
А вообще причина в чём была? Этот знак не из чешского алфавита, получается? На вид вполне себе такой... гачековский...
Uncle_Sam 5 марта 2012
Исправлено! Заменил этот непечатающийся знак обычным английским апострофом '
AvtandiLine 5 марта 2012
V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King’s Cross absolutně jednotvárně.

Слово King’s не_могу набрать из-за этого значка.
По правилам набора гачеков Shift вместе с клавишей +=, затем g - получается ˇg
Без Shift +=, затем g - получается ´g
Без Shift +=, затем пробел - тоже неверно: King´s
Написать тут Еще комментарии
Описание:
Аналог "обычного" на чешском языке.
Автор:
Uncle_Sam
Создан:
26 июня 2011 в 21:04 (текущая версия от 9 мая 2017 в 11:10)
Публичный:
Нет
Тип словаря:
Тексты
Цельные тексты, разделяемые пустой строкой (единственный текст на словарь также допускается).
Информация:
09.05.17 тексты словаря перезалиты. Спасибо Phemmer за исправления в текстах
Содержание:
1 Trvalo hodnou chvíli, než všichni vyšli z nástupiště. U turniketu stál vetchý starý hlídač, který je pouštěl branou po dvou nebo po třech, aby nevzbudili pozornost tím, že by se všichni naráz vyhrnuli z pevné zdi a vyděsili mudly.
2 Palivec byl známý sprosťák, každé jeho druhé slovo byla zadnice nebo hovno. Přitom byl ale sečtělý a upozorňoval každého, aby si přečetl, co napsal o posledním předmětě Victor Hugo, když líčil poslední odpověď' staré gardy Napoleonovy Angličanům v bitvě u Waterloo.
3 A tak zasáhl dobrý voják Švejk do světové války svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli situace vyvinula se později jinak, než jak on vykládal u Kalicha, musíme mít na zřeteli, že neměl průpravného diplomatického vzdělání.
4 Komise soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá či neodpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován, sestávala z tří neobyčejně vážných pánů s názory, z nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenité od názoru jakéhokoliv druhých dvou.
5 Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek a zůstaly jen některé nejdůležitější, aby z odpovědí potvrzeno bylo prvé mínění o Švejkovi na základě systému doktora psychiatrie Kallersona, doktora Heverocha i Angličana Weikinga.
6 A také na posteli blaženě usnul. Pak ho probudili, aby mu předložili hrnek mléka a housku. Houska byla již rozřezána na malé kousky, a zatímco jeden z ošetřovatelů držel Švejka za obě ruce, druhý namáčel kousky housky do mléka a krmil ho, jako krmí se husa šiškami.
7 Když ho přivedli nazpět, uložili ho opět do postele a opětně ho poprosili, aby usnul. Když usnul, probudili ho a odvedli do vyšetřovacího pokoje, kde Švejk, stoje úplně nahý před dvěma lékaři, připomněl si slavné doby svého odvodu.
8 Nato ho lékaři požádali, aby si sedl na židli, a jeden ho klepal do kolena. Pak řekl k druhému, že reflexe jsou úplně správné, načež druhý zakroutil hlavou a počal Švejka sám klepat do kolena, mezitímco první rozevíral Švejkovi oční klapky a prohlížel jeho pupilu.
9 Od toho okamžiku, kdy ošetřovatelé dostali rozkaz, aby vrátili Švejkovi jeho šaty, nejevili již o něho pražádnou péci. Poručili mu, aby se oblékl, a jeden ho odvedl na třetí třídu, kde měl po těch několik dní, než vyřídili v kanceláři písemný vyhazov o něm, příležitost konati svá pěkná pozorování.
10 Ukloniv se uctivě, odcházel s policejním strážníkem dolů na strážnici a za čtvrt hodiny bylo již vidět na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí Švejka v průvodu druhého policejního strážníka, který měl pod paždí objemnou knihu s německým nápisem Arrestantenbuch.
11 Švejk prohlásil, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro malé děti. Bretschneider byl naproti tomu revolučnějších názorů a říkal, že každý slabý stát je předurčen k zániku, a ptal se Švejka, jaký je jeho názor v této věci.
12 Když si bral límeček a skládal kravatu, vzpamatoval se již do té míry, že mohl ujistit Švejka, že noční kavárna Mimóza jest opravdu jedna z nejslušnějších nočních místností, kam mají přístup jediné dámy, které mají policejní knížku v úplném pořádku, a zval Švejka srdečné, aby přišel na návštěvu.
13 B znamená bernardýn, F foxteriér a L značí leonbergra. Tyto všechny psy přivedl Bretschneider od Švejka na policejní ředitelství. Byly to ohyzdné obludy, které neměly toho nejmenšího společného s nějakou čistokrevnou rasou, za kterou je Švejk Bretschneidrovi vydával.
14 Ale ani Kalousovi se nepodařilo vyzvědět něco od Švejka. Dařilo se mu tak jako Bretschneidrovi. I nejobratnější politické rozhovory Švejk převedl na léčení psinky u štěňat a nejbystřejší záludné léčky končily tím, že si Bretschneider odváděl s sebou od Švejka opět novou nemyslitelně kříženou obludu.
15 V době, kdy lesy na řece Rábu v Haliči viděly utíkat přes Ráb rakouská vojska a dole v Srbsku rakouské divize jedna za druhou dostávaly přes kalhoty to, co jim dávno patřilo, vzpomnělo si rakouské ministerstvo vojenství i na Švejka, aby pomohl mocnářství z bryndy.
16 Když Švejk revírnímu inspektorovi ukázal, že to má černé na bílém, že dnes musí být před odvodní komisí, byl revírní inspektor trochu zklamán a kvůli zamezení výtržností dal doprovázet vozík se Švejkem dvěma jízdními strážníky na Střelecký ostrov.
17 Vlastenectví mrzáka. Včera dopoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře.
18 Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje, nedbaje své upálené ruky. Nejsvětější city a zájmy byly včera krásně demonstrovány mrzákem o berlích, kterého stará matička vezla na vozíku pro nemocné.
19 Byli lidé stateční, kteří přetrpěli všech pět stupňů trápení a dali se odvézt v prosté rakvi na vojenský hřbitov. Byli však lidé malomyslní, kteří, když došli ke klystýru, prohlásili, že už je jim dobře a že si nic jiného nepřejí než odejít s nejbližším maršovým bataliónem do zákopů.
20 A každý také dostal poctivou porci, jakou měl předepsáno. A jestli někteří snažili se na vykonavatele lékařského rozkazu působit prosbami nebo vyhrožováním, že se dají také k sanitě a může být, že jim oni také padnou jednou do rukou, Švejk se držel statečně.
21 Ani arcikněžna nemohla tak vážně vejít, jako to udělala baronka von Botzenheim. Za ní valil se celý průvod, ve kterém nescházel ani účetní šikovatel při nemocnici, který v tom všem viděl tajemnou ruku revize, která ho od tučného žlabu v týlu hodí napospas šrapnelům někam pod drátěné překážky pozic.
22 Komorník, připomínající svými ježatými licousy Babinského, přitáhl objemný koš k posteli, zatímco společnice staré baronky, vysoká dáma s uplakanou tváří, sedla si na Švejkovu postel a urovnávala mu slaměný polštář pod záda s fixní myšlenkou, že se to patří dělat nemocným hrdinům.
23 Zmizel i válečný likér, i tři láhve vína. Ztratily se v žaludcích pacientů i balíčky čokolády, i balík sušenek. Někdo dokonce vypil i lahvičku politury na nehty, nalézající se v soupravě, a nakousl pastu na zuby, přiloženou ke kartáčku.
24 A zatímco na Švejka řval v kanceláři důstojník mající službu, že takoví chlapi, jako je Švejk, se mají střílet, komise nahoře v nemocničních pokojích pobíjela simulanty. Ze sedmdesáti pacientů zachránili se jen dva. Jeden, který měl uraženou nohu granátem, a druhý s opravdovým kostižerem.
25 Mluvil dlouho o tom, že každý z těch, kteří opouští nemocnici, aby odešli ke svým plukům do pole, musí být vítězem i rytířem. On že jest přesvědčen, že budou zruční ve zbrani, na bojišti i čestní ve všech záležitostech válečných i soukromých.
26 Posledním útočištěm lidí, kteří nechtěli jít do války, byl garnizón. Znal jsem jednoho suplenta, který nechtěl střílet jako matematik u artilérie a kvůli tomu ukradl hodinky jednomu nadporučíkovi, aby se dostal na garnizón. Učinil tak s plnou rozvahou.
27 Jako ve všech věznicích a trestnicích, tak i na garnizóně těšila se domácí kaple velké oblibě. Nejednalo se o to, že by nucená návštěva vězeňské kaple sblížila návštěvníky s bohem, že by se vězňové více dověděli o mravnosti. O takové hlouposti nemůže být ani řeči.
28 Potom ještě to kázání, ta zábava a legrace. Polní kurát Otto Katz byl přece jen roztomilý člověk. Jeho kázání byla neobyčejně poutavá, legrační, osvěžující tu nudu garnizónu. Uměl tak krásně žvanit o neskonalé milosti boží, sílit zpustlé vězně a muže zneuctěné.
29 A potom ta švanda, když někdy sklouzl a upadl s kalichem, s velebnou svátostí nebo s mešní knihou, a hlasitě obviňuje ministranta z trestanecké roty, že mu úmyslně podrazil nohu, a hned mu před samou velebnou svátostí napařuje ajnclíčka a špangle.
30 Polní kurát Otto Katz, nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid. To ostatně není nic divného. Arcibiskup Kohn byl také žid a ještě k tomu Macharův kamarád. Polní kurát Otto Katz měl ještě pestřejší minulost než slavný arcibiskup Kohn.
31 Předtím však vymyslil si jednoroční dobrovolník Otto Katz náramně slavnou věc. Dal se pokřtít. Obrátil se ke Kristu, aby mu pomohl udělat kariéru. Obrátil se k němu s naprostou důvěrou, že je to obchodní věc mezi ním a synem božím.
32 Křtili ho slavnostně v Emauzích. Sám páter Albán ho namáčel do křtitelnice. Byla to nádherná podívaná, byl u toho jeden nábožný major od pluku, kde Otto Katz sloužil, jedna stará panna z ústavu šlechtičen na Hradčanech a nějaký otlemený zástupce konzistoře, který mu dělal kmotra.
33 Ale jednoho dne se opil a šel do kláštera, zanechal šavle a chopil se kutny. Byl u arcibiskupa na Hradčanech a dostal se do semináře. Opil se namol před svým vysvěcením v jednom velmi pořádném domě s dámskou obsluhou v uličce za Vejvodovic a přímo z víru rozkoše a zábavy šel se dát vysvětit.
34 Z kaple nesly se sem zvuky harmonia, které zastupovalo varhany. Hudebník, jeden učitel zavřený pro dezerci, kvílel na harmoniu v nejtesklivějších církevních melodiích. Se škytáním polního kuráta splývaly ty zvuky v novou dórickou stupnici.
35 Nový výkon polního kuráta, mše svatá, byla sledována všemi s velkou pozorností a netajenými sympatiemi. Jeden se dokonce vsadil pod kazatelnou, že polnímu kurátovi vypadne monstrance z ruky. Vsadil celou svou porci chleba proti dvěma fackám a vyhrál to.
36 To, co v kapli plnilo duše všech při pohledu na obřady polního kuráta, nebyl mysticismus věřících či zbožnost pravých katolíků. Byl to pocit takový jako v divadle, když neznáme obsah kusu, děj se zaplétá a my s dychtivostí čekáme, jak se to vyvine.
37 Že by činila velice příznivý dojem, zejména fotografiemi na stěnách, nedá se říci. Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči i v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jichž větve se skláněly pod tíhou oběšených.
38 Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu. Na druhé straně v pozadí vidět polní kuchyň v práci.
39 Auditor Bernis měl zvláštní metodu, když ztratil materiál proti obžalovanému. Jak vidíte, nebylo v tom zcela nic zvláštního a také se nesmíme divit, že výsledky takového vyšetřování a výslechu rovnaly se v každém případě nule.
40 A tu auditor Bernis cítil se být vždy tak prozíravým, že nemaje materiálu proti obviněnému, neznaje, z čeho ho viní, proč tu sedí na garnizónu, pozorováním chování a fyziognomie předvedeného k výslechu kombinoval, proč rasi toho člověka zavřeli na garnizón.
41 Bystrý pohled auditorův přelétl Švejkovu postavu i obličej a rozbil se o ně. Taková lhostejnost a nevinnost zářila z celé té bytosti stojící před auditorem, že Bernis začal chodit rozčileně po kanceláři, a kdyby byl neslíbil polnímu kurátovi, že mu pošle Švejka, čertví jak by to se Švejkem bylo dopadlo.
42 Nad dveřmi v otvoru ve zdi petrolejová lampa, opatřená mřížovaným chránítkem, vydávala matné světlo a čoudila. Zápach petroleje mísil se s přirozenými výpary lidských nemytých těl a se zápachem kyblíku, který po každém upotřebení rozhrnul svou hladinu, aby vrhl novou vlnu zápachu do šestnáctky.
43 Jeho průvodčí byli mužové, kteří se doplňovali navzájem. Jestli jeden z nich byl čahoun, druhý byl malý, tlustý. Čahoun kulhal na pravou nohu, malý voják na levou. Oba sloužili v týlu, poněvadž byli kdysi do války úplně zproštěni vojenské služby.
44 Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh až přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná blůza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi.
45 Naproti tomu u Švejkových průvodčí nebylo žádných podobných reminiscencí. Bylo to pro ně něco zcela nového. Začínalo se jim to líbit. První z nich, který našel zde úplného uspokojení, byl malý tlustý, neboť tací lidé, kromě svého optimismu, mají velký sklon být epikurejci.
46 Odpůldne k nim přisedl nějaký voják a nabízel se, že jim udělá za pětku flegmónu a otravu krve. Má s sebou injekční stříkačku a stříkne jim do nohy nebo do ruky petrolej. Budou s tím ležet nejmíň dva měsíce, a jestli budou krmit ránu slinami, tak třebas půl roku, a musí je pustit úplné z vojny.
47 Když se schylovalo již k večeru, navrhl Švejk, aby nastoupili cestu k polnímu kurátovi. Malý tlouštík, který už začal breptat, sváděl Švejka, aby ještě počkal. Čahoun byl také toho mínění, že polní kurát může čekat. Švejkovi se však přestalo již na Kuklíku líbit, a proto jim pohrozil, že půjde sám.
48 Odtamtud už je Švejk vedl pod paždí. Dalo mu to strašné mnoho práce. Neustále jim nohy pode klesávaly a chtěli stále ještě jít někam. Malý a tlustý byl by málem ztratil paket k polnímu kurátovi, tak byl Švejk nucen nésti paket sám.
49 Jen jednou učinil pokus se vzbouřit a vyskočit z drožky, prohlásiv, že dál již nepojede, že ví, že místo do Budějovic jedou do Podmoklí. Během minuty likvidoval Švejk jeho vzpouru úplné a přinutil ho vrátit se do první polohy na sedadlo, dávaje pozor, aby mu neusnul.
50 Švejk uznal za vhodné i před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze.
51 Je to prostředek dosti osvědčený dostat se do nemocnice. Ale zápach petroleje, který zůstane i v otoku, prozrazuje. Benzín je lepší, poněvadž dříve vyprchá. Později si vstřikovali éter s benzínem a ještě později došli k jinému zdokonalení.
52 Lidožrouti ostrovu Guinejských i Polynésie, než sežerou slavnostně své zajatce či lidi nepotřebné, jako misionáře, cestovatele a jednatele různých obchodních firem či prosté zvědavce, obětují předtím svým bohům, vykonávajíce nejrozmanitější náboženské výkony.
53 V Prusku vodil pastor ubožáka pod sekyru, v Rakousku katolický kněz k šibenici, ve Francii pod gilotinu, v Americe kněz na elektrickou stolici, ve Španělsku na židli, kde byl důmyslným přístrojem uškrcen, a v Rusku bradatý pop revolucionáře a tak dále.
54 Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále.
55 Dvakrát se sloužily polní mše. Když část odjížděla na pozici do fronty, a potom před frontou, před krvavými řežemi, ubíjením. Pamatuji se, že nám jednou při takové polní mši nepřátelský aeroplán pustil bombu právě do polního oltáře a z polního kuráta nezbylo nic než nějaké krvavé hadry.
56 Vypadalo to jako indiánský tanec kolem obětního kamene, ale dělalo to dobrý dojem, zaplašujíc nudu zaprášeného, smutného cvičiště s alejí stromů švestkových vzadu a latrínami, jejichž vůně zastupovala mystickou vůni kadidla gotických chrámů.
57 Stávalo se, že Švejk po celé dny neviděl pěstitele vojenských duší. Polní kurát rozděloval své povinnosti s hýřením a přicházíval velice zřídka domů, umazaný, nemytý, jako kocour, když se mrňouká a dělá své výlety po střechách.
58 Kulhal trochu na jednu nohu, což bylo důsledkem toho, že ho vyhledal jeden otec žáka, kterému katecheta napohlavkoval, poněvadž školák jevil určité pochybnosti o trojici boží. Dostal tři pohlavky. Jeden za boha otce, druhý za boha syna a třetí za svatého ducha.
59 Umínil si tedy, že zkusí své štěstí v lékárnách. V první dali ho vyvést laborantem. V druhé chtěli telefonovat na ochrannou stanici a ve třetí mu řekl provizor, že firma Polák v Dlouhé třídě, obchod olejem a laky, bude mít rozhodně žádaný olej na skladě.
60 Toto Sdružení sestávalo z hysterických bab a rozdávalo po nemocnicích vojákům obrázky svatých a povídky o katolickém vojínovi, který umírá pro císaře pána. Byl na těch povídkách barevný obrázek představující bojiště. Všude se válí mrtvoly lidí a koní, převrácené muniční vozy a děla lafetami vzhůru.
61 To byla tedy ta veliká sláva, o které mluvil Švejk. Polní kurát šel zatím do kanceláře vyřídit finanční stránku posledního pomazání a vypočítal již účetnímu šikovateli, že je mu vojenský erár dlužen na sto padesát korun za posvěcený olej a cestu.
62 Zatím polní kurát setkal se nahoře v kanceláři s jednou dámou ze Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků, starou, protivnou ochechulí, která již od rána chodila po nemocnici a všude rozdávala obrázky svatých, které ranění a nemocní vojáci házeli do plivátek.
63 Štěstí Švejkovo nemělo dlouhého trvání. Nelítostný osud přerval přátelský poměr mezi ním a polním karátem. Jestli polní karát až do té události byl osobou sympatickou, to, co nyní provedl, je s to strhnout z něho sympatickou tvářnost.
64 Instituce důstojnických sluhů je prastarého původu. Zdá se, že již Alexandr Macedonský měl svého pucfleka. Jisto však je, že v době feudalismu vystupovali v té úloze žoldnéři rytířů. Čím byl Sandro Panza Dona Quijota? Divím se, že historie vojenských sluhů nebyla doposud nikým sepsána.
65 Našli bychom tam, že vévoda z Almavíru snědl svého vojenského sluhu při obležení Toleda z hladu bez soli, o čemž vévoda sám píše ve svých pamětech, vypravuje, že jeho sluha měl maso jemné, křehké, vláčné, chutí se podobající něčemu mezi kuřecím a oslím.
66 Ve staré švábské knize o umění vojenském nalézáme též pokyny pro vojenské sluhy. Pucflek staré doby měl býti zbožný, ctnostný, pravdomluvný, skromný, statečný, odvážný, poctivý, pracovitý. Zkrátka měl to být vzor člověka. Nová doba na tomto typu změnila mnoho.
67 Moderní fajfka nebývá obyčejně ani zbožný, ani ctnostný, ani pravdomluvný. Lže, podvádí svého pána a proměňuje velice často život svého velitele v pravé peklo. Je to lstivý otrok, vymýšlející si nejrůznější záludné triky, aby ztrpčil svému pánovi život.
68 A on zatím někde v týlu plundroval kurníky. Válka změnila poměr pucfleka k pánovi a učinila z něho nejnenáviděnějšího tvora mezi mužstvem. Pucflek měl vždy celou konzervu, když jedna byla rozdávána pěti mužům. Jeho polní láhev byla vždy plna rumu nebo koňaku.
69 Důstojnický sluha byl s ordonancí v nejdůvěrnějším styku a uděloval mu hojné odpadky ze svého stolu a ze všech těch výhod, které měl. Do triumvirátu přibíral si ještě účetního šikovatele. Tato trojka, žijící v bezprostředním styku s důstojníkem, znala všechny operace i válečné plány.
70 Nikdo tak rád neustupoval jako on. V tom okamžiku zapomínal, že sviští mu nad hlavou granáty a šrapnely, a probíral se neúnavně se zavazadly ke štábu, kde stálo vozatajstvo. Měl rád rakouský trén a neobyčejné rád se vozil. Používal v nejhorších případech i sanitních dvoukolek.
71 Nikdy nezapomenu toho člověka, který se tak mořil s tím celou Ukrajinou. Byl to živý špeditérský vůz a nemohu si vysvětlit, jak to mohl unést a táhnout kolik set kilometrů a potom jeti s tím až do Taškentu, opatrovat to a umřít na svých zavazadlech na skvrnitý tyf v zajateckém táboře.
72 Neobyčejně rád měl zvířata. Měl harckého kanárka, angorskou kočku a stájového pinče. Všichni sluhové, které vystřídal, nakládali s těmi zvířaty ne hůře, než nadporučík Lukáš nakládal se svými sluhy, když mu provedli nějakou podlost.
73 Kanárka mořili hladem, jeden sluha angorské kočce vyrazil jedno oko, stájový pinč byl od nich práskán na potkání a nakonec jeden z předchůdců Švejka odvedl chudáka na Pankrác k pohodnému, kde ho dal utratit, nelituje dát ze své kapsy deset korun.
74 Jedna paní kavárníková, která žila u něho celých čtrnáct dní, než si pro ni pan manžel přijel, vyšila mu roztomilý přehoz na stůl, opatřila mu všechno spodní prádlo monogramy a byla by snad dokončila vyšívání nástěnného koberce, kdyby byl manžel nezničil tu idylu.
75 Švejk se právě chystal, že se půjde poohlédnout po nějakém stájovém pinči, když mladá dáma zazvonila a přála si mluvit s nadporučíkem Lukášem. Vedle ní ležely dva těžké kufry a Švejk zahlédl ještě na schodech čepici posluhy scházejícího ze schodů.
76 Švejk posadil se na lavici ve vratech a vykládal, že v bitevní frontě karpatské se útoky vojska ztroskotaly, na druhé straně však že velitel Přemyšlu generál Kusmanek přijel do Kyjeva a že za námi zůstalo v Srbsku jedenáct opěrných bodů a že Srbové dlouho nevydrží utíkat za našimi vojáky.
77 Když se dost nahovořil, uznal za vhodné vyjít ven a zoufalé dámě říci, že hned přijde, aby nikam neodcházela, a šel nahoru do kanceláře, kde našel nadporučíka Lukáše, který právě jednomu poručíkovi luštil nějaké schéma zákopů a vytýkal mu, že neumí kreslit a nemá o geometrii ani ponětí.
78 Nadporučík Lukáš chvíli stál s lístkem v ruce a pak jej pomalu roztrhal. S úsměvem podíval se na peníze ležící na umyvadle, a vida, že v rozčilení zapomněla hřebínek do vlasů na stolku, když si před zrcadlem upravovala vlasy, uložil jej mezi své fetišistické relikvie.
79 Najednou však pozorujete, že veselost jeho mizí, že pes vycituje, že se ztratil. A nyní teprve přichází na něho ta pravá zoufalost. Pobíhá zděšeně po ulici, čenichá, skučí a v naprosté zoufalosti stáhne ohon mezi nohy, uši dá dozadu a mete si to uprostřed ulice kamsi do neznáma.
80 Jest několik systémů, jak se kradou psi. Bud' přímo, něco na způsob kapesní krádeže, nebo podvodným vylákáním nešťastného tvora k sobě. Pes jest zvíře věrné, ale jen v čítance neb v přírodopise. Dejte očichat i nejvěrnějšímu psu smaženou koňskou uzenku, a je ztracen.
81 Zapomene na pána, vedle kterého kráčí, otočí se a jde za vámi, přičemž mu z tlamy tekou sliny a v předzvěsti a tušení velké radosti nad uzenkou vrtí přívětivé ocasem a protahuje nozdry jako nejbujnější hřebec, když ho vedou ke klisně.
82 Oba přátelé si opět ťukli. Ještě když Švejk se živil prodejem psů do vojny, Blahník mu je dodával. Byl to zkušený muž a vypravovalo se o něm, že kupoval pod rukou z pohodnice podezřelé psy a zas je prodával dál. Měl dokonce už jednou vzteklinu a v Pasteurově ústavu ve Vídni byl jako doma.
83 V osm hodin ráno druhého dne bylo vidět dobrého vojáka Švejka chodit na rohu Havlíčkova náměstí a parku hekal na služku se stájovým pinčem. Konečné se dočkal a kolem něho přeběhl vousatý pes, rozježený, ostrosrstý, s moudrýma černýma očima.
84 Šel s nedůvěrou, Švejk ho vzal na klín, hladil a ponejprv Max zbytkem svého kupírovaného ohonu zavrtěl přátelsky a jemně chňapl po Švejkové ruce, držel ji v tlamě a podíval se moudře na Švejka, jako by chtěl říci: Zde se nedá nic dělat, já vím, že jsem to prohrál.
85 Byl tak nehorázné blbý, že se mu důstojníci zdaleka vyhýbali, aby nemuseli od něho slyšet, že chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem průčelí domu. A průčelí domu že je ona část, kterou vidíme z ulice nebo z chodníku.
86 Byl ochoten tu zajímavost ihned demonstrovat. Naštěstí však ho přejeli. Od té doby zpitoměl ještě víc. Zastavoval důstojníky a dával se s nimi do nekonečně dlouhých rozhovorů o amoletách, slunci, teploměrech, koblihách, oknech a poštovních známkách.
87 Jeho přátelský poměr s velícím generálem a jinými neměné blbými vojenskými hodnostáři starého Rakouska vynesl mu různá vyznamenání a řády, kterými byl neobyčejně poctěn, a považoval se za nejlepšího vojáka pod sluncem a teoretikem strategie i všech vojenských věd.
88 Byl při své tuposti neobyčejně nábožný. Měl doma v bytě domácí oltář. Chodil často ke zpovědi a k přijímání k Ignáci a od vypuknutí války modlil se za zdar zbraní rakouských a německých. Míchal křesťanství se sny o germánské hegemonii.
89 Vyšli na ulici a nadporučík Lukáš zaměřil se psem na Příkopy. Měl se setkat s jednou dámou na rohu Panské ulice. Byl zabrán v úřední myšlenky. O čem má zítra přednášet jednoročním dobrovolníkům ve škole? Jak udáváme výšku nějakého vrchu.
90 Proč udáváme vždy výšku od hladiny mořské? Jak z výšek nad hladinou mořskou ustanovíme prostou výšku vrchu od jeho paty? Zatraceně, proč ministerstvo vojenství dává takové věci do školního programu. To je přece pro dělostřelectvo.
91 A Fox čili Max vzpomněl si na svého starého pána a nového vypudil úplné ze svého srdce, a vytrhnuv se skákal na plukovníka a projevoval takovou radost, jaké by byl schopen zamilovaný sextám když najde pochopení u svého ideálu.
92 V tiché rezignaci seděl nadporučík na židli a měl pocit, že nemá tolik síly nejen dát Švejkovi pohlavek, ale dokonce ukroutit si cigaretu, a sám nevěděl ani, proč posílá Švejka pro Bohemii a Tagblatt, aby si Švejk přečetl plukovníkův inzerát o ukradeném psu.
93 Ráno bylo nadporučíkovi jako po prohýřené noci, ve které mu napohlavkovali. Neobyčejné těžká jakási duševní můra ho pronásledovala. Usnul ještě k ránu, vysílený strašným snem, a probudilo ho klepání na dveře, ve kterých se objevila dobrácká tvář Švejka s otázkou, kdy má pana nadporučíka vzbudit.
94 Tím byl příjemný rozhovor ukončen a nadporučíkovi se velice ulehčilo, když vyšel z kanceláře a šel do školy jednoročních dobrovolníků, kde oznámil, že v nejbližších dnech jede na frontu, a uspořádá proto večírek na rozloučenou v Nekázance.
95 Generálmajor měl nyní přednášku o tom, že pozoruje poslední léta, že důstojníci mluví se svými podřízenými familiérním tónem, a že v tom vidí nebezpečí šíření nějakých demokratických zásad. Voják má se držet v hrůze, musí se třást před svým představeným, bát se ho.
96 Nadporučík Lukáš neodpověděl. Zmocnila se ho úplná apatie ke všemu. Problesklo mu hlavou, že je nejlepší vykašlat se na všechno. Stejné na Švejka jako na holohlavého generálmajora naproti. Sedět klidně, vystoupit v Budějovicích z vlaku, ohlásit se v kasárnách a ject na frontu s nějakou maršovou rotou.
97 Mezitím dobry muž věřící v nevinnost Švejkovu zaplatil za něho v kanceláři pokutu a odvedl si Švejka do restaurace třetí třídy, kde ho pohostil pivem, a zjistiv, že všechny průkazy i vojenský lístek na dráhu nalézají se u nadporučíka Lukáše, velkomyslně dal mu pětku na lístek i na další útratu.
98 Těmto dobrodružným kombinacím, charakterizujícím nervozitu válečné doby, učinilo přítrž četnictvo, které vyklízelo perón. A Švejk dál tiše pil, vzpomínaje něžně na svého nadporučíka. Co ten asi bude dělat, až přijede do Českých Budějovic a v celém vlaku nenajde svého sluhu.
99 Jeden z těch kandidátů utrpení, propuštěný po operaci z vojenského lazaretu, v zamazané uniformě se stopami krve a bláta, přisedl k Švejkovi. Byl tak nějak zakrslý, vyhublý, smutný. Položil ši na stůl malý balíček, vytáhl rozbitou tobolku a přepočítával si peníze.
100 Nebylo to nic podivného, že při takové zábavě pomalu Švejkovi nezbývalo nic z oné pětky a že se pomalu, ale jisté odřezával od Českých Budějovic, ztráceje každou sklenicí piva, kterými hostil sebe i maďarského rekonvalescenta, možnost koupit si vojenský lístek.
101 Pak si ten voják též přisedl a vyprávěl, jak to nahnuli v Segedině Maďarům a jak je vymlátili z několika hospod. Přitom s uznalostí pochválil, že se Maďaři umí také prát a že dostal jednu ránu nožem do zad, takže ho museli poslati do týlu se léčit.
102 Vojáci zdravotního sboru dopravovali těžce raněné k vozům, připraveným v kryté úžlabině. Jakmile byl plný, odjelo se s ním na obvaziště. Rusové, vypátravše tyto vozy, počali je obstřelovati granáty. Kůň vozatajce Josefa Bonga od c.
103 Tam někde na severu u Galského moře, kam až se také dostaly římské legie Caesarovy bez mapy, řekly si jednou, že se zas vrátí a pomašírujou jinou cestou, aby ještě víc toho užily, do Říma. A dostaly se tam také. Od té doby se říká patrné, že všechny cesty vedou do Říma.
104 V lesíku čekal Švejk na babičku přes půl hodiny, a když se zahřál bramborovou polévkou, kterou mu přinesla chudák stará v hrnci ovázaném polštářem, aby nevystydla, vytáhla ze šátku krajíc chleba a kus špeku, zastrčila to všechno Švejkovi do kapes, pokřižovala ho a řekla, že má tam dva vnuky.
105 Každý den přinášel nové instrukce, návody, dotazníky a nařízení. Zaplaven tou spoustou vynálezů rakouského ministerstva vnitra, strážmistr Flanderka měl ohromnou spoustu restů a dotazníky zodpovídal stereotypně, že je u něho všechno v pořádku a loajalita že je mezi místním obyvatelstvem stupnice Ia.
106 Po delším vysvětlení a rozmluvě s panem farářem dal strážmistr Flanderka zatknout obecního pasáka, který byl později na Hradčanech odsouzen na dvanáct let pro velezradu. Žaloba mu dokázala nebezpečné a velezrádné rejdy, pobuřování, urážku veličenstva a ještě několik zločinů a přečinů.
107 Četnický strážmistr maloval si v duchu i jiné luzné obrazky, které vyrostly v nějakém záhybu jeho úřednického mozku. Vyznamenání, rychlý postup ve vyšší hodnostní třídu, ocenění jeho kriminalistických schopností, otvírajících mu kariéru.
108 Strážmistr zůstal sedět na strážnici vedle Švejka na kavalci prázdné postele četníka Rampy, který měl do rána službu, obchůzku po vesnicích, a který v tu dobu klidně seděl u Černého koně v Protivíně a hrál s obuvnickými mistry mariáš, vykládaje v přestávkách, že to Rakousko musí vyhrát.
109 Strážmistr zapálil si dýmku, dal nacpat Švejkovi, závodčí přiložil do kamen a četnická stanice proměnila se na nejpříjemnější místečko na zeměkouli, na klidný kout, teplé hnízdo za blížícího se zimního soumraku, kdy se drží černá hodinka.
110 Což kdyby, použiv jeho noční nepřítomnosti, ten prchl. Závodčí je sice spolehlivý člověk, opatrný, ale utekli mu již dva vandráci. Fakticky bylo tomu tak, že se s nimi nechtěl jednou v zimě tahat ve sněhu až do Písku, tak je u Ražic v polích pustil a vypálil ránu do vzduchu pro forma.
111 Po večeři se cesta mezi četnickou stanicí a hospodou Na kocourku netrhla. Neobyčejné četné stopy těžkých velkých bot báby Pejzlerky na té spojovací linii svědčily o tom, že strážmistr si vynahražuje plnou měrou svou nepřítomnost na Kocourku.
112 Zdrcená Pejzlerka po špičkách vyšla s krucifixem z pokoje a bylo vidět oknem, že se neustále ohlíží ze silnice po četnické stanici, jako by se chtěla přesvědčit, že to nebyl jen sen, ale že skutečně právě před chvílí prožila něco hrozného ve svém životě.
113 Závodčí rozhovořil se o pokroku, jak lidi na všechno přijdou a jeden jak podvádí druhého, a rozvinul novou teorii, že tahle válka je veliké štěstí pro lidstvo, poněvadž v těch patáliích vedle hodných lidí budou odstřelováni také lumpové a darebáci.
114 Mistrným pohybem připjal závodčí želízka Švejkovi a druhý konec sobě v zápěstí pravé ruky a nyní byli spolu spojeni jako dvojčata. Klopýtajíce po silnici nemohli od sebe a závodčí táhl Švejka přes hromádky kamenů, a když upadl, strhl Švejka s sebou.
115 Rytmistr byl pevně přesvědčen, že stojí zde na stráži, že něco zachraňuje a že všichni ti četníci z četnických stanic, které jsou pod ním, že je to líná sběř; egoisté, podlci, podvodníci, kteří vůbec ničemu jinému nerozumí nežli kořalce, pivu a vínu.
116 Rytmistr studoval bericht četnického strážmistra z Putimě o Švejkovi. Před ním stál jeho četnický strážmistr Matějka a myslel si, aby mu rytmistr vlezl na záda i se všemi berichty, poněvadž dole u Otavy čekají na něho s partií šnopsa.
117 Když seshora se upozorní, že není vyloučena možnost, aby se nepotloukali vyzvědači po krajinách, četničtí strážmistři je začínají vyrábět ve velkém, a jestli bude válka ještě nějaký čas trvat, bude z toho velký blázinec. Ať v kanceláři dají telegram do Putimě, aby zítra přišel strážmistr do Písku.
118 V příloze předvádí se Josef Švejk, dle dotyčného tvrzení býti pěšákem téhož pluku, zadržený na základě svého vyjádření v Putimi, okres Písek, četnickou stanicí, podezřelý ze zběhnutí. Týž uvádí, že se odebírá k svému výšeoznačenému pluku.
119 Cesta z Písku do Budějovic ve vlaku ušla Švejkovi bystře a rychle. Jeho společníkem byl mladý četník, nováček, který nespouštěl ze Švejka oči a měl hrozný strach, aby mu Švejk neutekl. Po celé cestě luštil těžký problém: Kdybych teď musel jít na malou nebo na velkou stranu, jak to udělám.
120 V kanceláři bylo ticho jako v kostele. Vedle z chodby bylo slyšet, jak tam někdo přechází. Nějaký svědomitý jednoroční dobrovolník, který pro rýmu zůstal doma, což bylo znát na hlase, huhňal to, čemu se učil nazpaměť: jak se mají na pevnostech přijímat členové císařského domu.
121 V tmavém prostoru lidomorny Mariánských kasáren Švejka uvítal srdečně tlustý jednoroční dobrovolník, provalující se na slamníku. Byl jediným vězněm a nudil se sám již druhý den. Na Švejkovu otázku, proč tam sedí, odpověděl, že pro maličkost.
122 Napohlavkoval omylem jednomu poručíkovi od dělostřelectva v noci na náměstí v podloubí v opilém stavu. Vlastně ani nenapohlavkoval, srazil mu jenom čepici s hlavy. Stalo se to tak, že ten poručík od dělostřelectva stál v noci pod podloubím a patrně čekal na nějakou prostitutku.
123 Jeho odpovědi při zkouškách jasné hovořily o tom neštěstí a vynikaly takovou pitomostí, a byly považovány přímo za klasické pro svou hlubokou pitomost a popletenost, že profesoři kadetky jinak ho nenazývali než unser braver Trottel.
124 Oblíbeným a působivým prostředkem Dauerlingovým je, že svolává české mužstvo svou přednáškou, ve které mluví o vojenských úkolech Rakouska, přičemž vysvětluje všeobecné zásady vojenské výchovy od španglí až po pověšení a zastřelení.
125 Nieder zůstane nieder, i kdybyste se, bando, v tom blátě rozkrájeli. Nieder bylo už ve starém Římě, tenkrát už museli všichni rukovat od sedmnácti do šedesáti let a sloužilo se třicet let v poli a neváleli se jako prasata v kasárnách.
126 O tom hejtmanovi Adamičkovi se pak říkalo, že má smysl pro spravedlnost, milý kamaráde, tak ho poslali do pole a namístě něho přišel sem major Wenzl. A to byl čertův syn, pokud se týkalo národnostních štvanic, a ten zaťal tipec fénrichovi Dauerlingovi.
127 Poněvadž všichni vojenští páni byli tenkrát namazaní, chtěl hejtman Wenzl nešťastného filosofa Zítka zmlátit jako koně, a nepřátelství toto se stupňovalo a hejtman sekýroval Zítka, kde mohl, tím víc, poněvadž výrok kadetštelfrtrétra Zítka stal se pořekadlem.
128 Já ho lumpa doženu k sebevraždě, říkal hejtman Wenzl, ale Zítko šel do civilu a studoval dál filosofii. Od té doby trvá zběsilost majora Wenzla proti mladým důstojníkům. Ani poručík není jistým před jeho řáděním a zuřením. O kadetech a praporčících ani nemluvě.
129 Nyní si představte, příteli, že ihned po jeho příchodu sem ten pitomý fénrich Dauerling hnal před batalionsraport jednoho muže, že prý ho ten zúmyslné nepozdravil, když Dauerling jel přes náměstí ve fiakru v neděli odpůldne s nějakou slečinkou.
130 Švejk s jednoročním dobrovolníkem stáli na nádvoří a očekávali plukovníka. Byly zde již šarže, službu konající důstojník, plukovní adjutant a šikovatel z plukovní kanceláře se spisy o provinilcích, na které čeká sekyra spravedlnosti — regimentsraport.
131 Přijav raport, přešel několikrát za hrobového mlčení kolem Švejka a jednoročního dobrovolníka, kteří dělali rechtsšaut nebo linksšaut, podle toho, na kterém křídle se plukovník objevil vinili to s neobyčejnou důkladností, že si mohli krky vykroutit, poněvadž to trvalo hezkou chvíli.
132 Obraceje se ke škole jednoročních dobrovolníků, dal plukovník rozkaz k seřazení. Bylo slyšet, jak rychle se rozdělují do čtyřstupu a odcházejí, přičemž plukovník řekl k hejtmanovi Ságnerovi, že to neklape, aby s nimi na nádvoří odpůldne opakoval kroky.
133 Prohlásil jsem, že jsem již velice mnoho přemýšlel o správném vedení takovéhoto časopisu, jako je Svět zvířat, a že všechny ty rubriky a body dovedu plně reprezentovat, ovládaje zmíněné náměty. Mou snahou však že bude vyšinout časopis na nezvyklou výši.
134 Opět mne přerušil a řekl, že mu to úplné stačí, a jestli jen polovičku toho podaří se mně splnit, že mně daruje párek trpasličích wyandotek z poslední berlínské výstavy drůbeže, které obdržely první cenu a majitel zlatou medaili za výborné spáření.
135 Vycházel jsem z toho principu, že například slon, tygr, lev, opice, krtek, kůň, čuně atd. jsou dávno již každému čtenáři Světa zvířat úplné známými tvory. Že třeba čtenáře rozrušit něčím novým. Novými objevy, a proto jsem to zkusil s velrybou sírobřichou.
136 Tento nový druh mé velryby byl velikostí tresky a opatřen měchýřem naplněným mravenčí kyselinou a zvláštní kloakou, kterou má velryba sírobřichá s výbuchy vypouštěla na malé rybky, které chtěla pozřít, omamnou jedovatou kyselinu, které později dal anglický učenec.
137 Krátce za sebou objevil jsem po velrybě sírobřiché celou řadu jiných zvířat. Jmenuji mezi nimi blahníka prohnaného, savce z rodu klokanů, vola jedlého, pratypa to krávy, nálevníka sépiového, kterého jsem označil za druh potkana.
138 Přibývala mně nová zvířata každým dnem. Sám byl jsem velice překvapen mými úspěchy v těchto oborech. Nikdy jsem si nepomyslil, že je třeba zvířenu tak silně doplnit a že Brehm tolik zvířat mohl vynechat ve svém spise Život zvířat.
139 Původ k tomu daly mé různé drobné zprávy o včelařství, drůbežnictví, kde jsem rozvinul své nové teorie, které způsobily pravé zděšení, poněvadž po mých jednoduchých radách ranila známého včelaře pana Pazourka mrtvice a vyhynulo včelaření na Šumavě i v Podkrkonoší.
140 Vystřihl jsem z anglického časopisu Country Life obrázek nějakého ptáčka, který seděl na ořechu. Dal jsem mu název ořešník, stejné jako bych se nijak logicky nerozpakoval napsat, že pták sedící na jalovci je jalovník, případné jalovice.
141 Četl jsem klidně dál: Nato jsem od vašeho redaktora Světa zvířat obdržel dopis nesmírně hrubého, osobního a neomaleného rázu, kde jsem byl nazván trestuhodně ignorantským hovadem, což zasluhuje pokárání důrazného. Tak se neodpovídá na věcné vědecké výtky mezi slušnými lidmi.
142 Rád bych věděl, kdo je z nás obou větší hovado. Snad, pravda, neměl jsem činiti výtky dopisnicí a dopsati listem, ale pro nával práce nevšiml jsem si té malichernosti, ale nyní po sprostém výpadu vašeho redaktora Svět zvířat vedu na veřejný pranýř.
143 Než to jsou věci vedlejší, ač by zajisté nebylo na škodu, kdyby se váš redaktor Světa zvířat dříve přesvědčil, komu vytýká hovadinu, nežli nájezd vyjde z pera, třeba je určen na Moravu do Frýdlandu u Místku, kde byl do tohoto článku též odbírán váš časopis.
144 Redaktor vašeho listu zajisté uzná, že znám lépe svého ptáka, než ho může znát neodborník. Ořešník se nazývá podle dr. Bayera Mucifraga carycatectes B, a to B neznamená, jak mně psal váš redaktor, že je to začáteční písmeno slova blb.
145 Když vstoupil do arestantského kupé se svým průvodcem, nahlédl do papírů, a přijav raport zničeného desátníka, že veze dva arestanty a má tolik a tolik mužstva, porovnal ještě jednou ve spisech pravost udání a rozhlédl se kolem.
146 Doktor Mráz si vzdychl a podíval se do svých papírů. O nějakém vrchním polním kurátovi, který má jeti s vlakem do Brucku, nebylo v seznamu zmínky. Cukl nervózně okem. Na poslední stanici mu najednou přibývali koně, a nyní se mu dokonce rodí zčistajasna vrchní polní kuráti v kupé pro arestanty.
147 Potom ho za to dali do temný komůrky a nedali mu nic jíst a pít po dva dny a zas ho vyvedli k vejslechu, a on stál na svým, že ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo. Může bejt, že šel s tím i pod šibenici, když ho potom dali k vojenskýmu soudu.
148 Na všech těch tvářích bylo vidět únavu. Vlaky s vojskem jezdily dnem i nocí, sanitní vozy projížděly s raněnými každou hodinu, na nádražích přehazovali z koleje na druhou kolej každou chvíli vozy se zajatci a při všem tom museli být členové těch všech různých korporací a spolků.
149 Dole v Mostě nad Litavou zářily světla z c. k. továrny na masité konzervy, kde se pracovalo dnem i nocí a zpracovávaly se různé odpadky. Poněvadž šel odtud vítr do alejí ve vojenském táboře, šel sem smrad z hnijících šlach, kopyt, paznehtů a kostí, které vařili do polévkových konzerv.
150 V jednom z důstojnických baráků v táboře čekal v noci Švejk na svého nadporučíka Lukáše, který šel večer do města do divadla a doposud se nevrátil. Švejk seděl na odestlané posteli nadporučíkově a naproti němu seděl na stole sluha majora Wenzla.
151 Mikulášek po celou dobu, co Švejk hledal v kufru, mlčel a jen se vyděšeně díval na nadporučíka. Jestli v té chvíli pochopil, že sedí na stole, byl jistě ještě zoufalejší, poněvadž jeho nohy dotýkaly se kolen sedícího nadporučíka.
152 Poslední dobou sapér Vodička, starý partyka, dělal jí kavalíra a měl v seznamu všechny maršky, které odjížděly z tábora, a chodil v pravý čas Čechy jednoročáky upomínat, aby se neztratili bez zaplacení útraty ve válečné vřavě.
153 Srazil paty dohromady, zasalutoval a vyšel na chodbu. Na schodech nebylo znát tak dalece nijakých stop zápasu, zde dle předpokladů Vodičkových odehrávalo se vše úplně lehce. Jediné potom u vrat v průjezdě našel Švejk utržený nákrční Límeček.
154 Zato na ulici bylo rušno. Pana Kákonyiho odtáhli do protějšího průjezdu, kde ho potívali vodou, a uprostřed ulice bil se starý sapér Vodička jako lev proti několika honvédům a hondvédhusarům, kteří se zastali svého krajana. Oháněl se mistrné bodlem na řemenu jako cepem.
155 Před ním ležel nějaký díl zákoníku, na kterém stála nedopitá sklenice čaje. Po pravé straně na stole stál krucifix z napodobené slonoviny, se zaprášeným Kristem, který se zoufale díval na podstavec svého kříže, na kterém byl popel a oharky z cigaret.
156 Zadíval se na reprodukci naivních kreseb mužského i ženského pohlavního ústroje s přiléhajícími verši, které objevil učenec Fr. S. Krause na záchodcích berlínského Západního nádraží, takže neobrátil pozornost na ty, kteří vstoupili.
157 Poněvadž v kanceláři šli si vojenští písaři pro mináž, byl nucen voják, který je vedl, přivést je prozatím nazpátek do vězení divizijního soudu, což se neobešlo bez proklínání z jeho strany, které adresoval na nenáviděnou rasu vojenských písařů.
158 Napřed neslyšel ničeho, neboť Švejk i nadporučík Lukáš mlčeli. Oba se dlouho na sebe dívali a pozorovali se. Lukáš se díval na Švejka, jako by chtěl ho hypnotizovat, jako kohoutek stojící proti kuřeti a chystající se na ně vrhnout.
159 Švejk seděl na židli a přikládal tím způsobem do malých železných kamínek, že házel kousky uhlí otevřenými dvířky dovnitř. Kamínka čoudila a smrděla a Švejk pokračoval dál v zábavě, nevšímaje si Vaňka, který chvíli pozoroval Švejka, pak ale kopl do dvířek kamen a řekl Švejkovi, aby se odtud klidil.
160 Potom, když přišel pan Kokoška, pan Tauchen šel s ním do komptoáru, a když vyšel ven, ukazoval nám dva zlatníky, ne jeden, jak měl slíbeno, a chtěl se s panem Ferdinandem rozdělit napolovic. Ale sluhu Ferdinanda, když viděl ty dva zlatníky, chyt najednou mamon.
161 Švejk hezkou chvíli hledal marně nejen cuksfíru Fuchse, ale i ostatní šarže. Byli u kuchyně, obírali maso z kostí a těšili se pohledem na uvázaného Balouna, který stál sice pevné opřen nohama na zemi, poněvadž se nad ním slitovali, ale zato poskytoval zajímavý pohled.
162 Jeden z kuchařů přinesl mu maso na žebru a strčil mu ho do huby a uvázaný vousatý obr Baloun, nemaje možnosti manipulovat rukama, opatrné posunoval kost v ústech, balancuje ji pomocí zubů a dásní, přičemž ohlodával maso s výrazem lesního muže.
163 To já už dostal v regimentskanceláři takový rozkaz, že zítra pojedem, aby se pakovalo a šlo hned fasovat na cestu. A co jsem udělal, šel jsem pěkně sem na čtvrtku vína, sedí se mně tu pěkné a nechám to všechno běžet. Konzervy zůstanou konzervama, fasuňk fasuňkem.
164 Mluvil páté přes deváté, o tom, jak stála fronta před dvěma měsíci dole i na východě, o důležitosti přesného spojení mezi jednotlivými částmi, o otravných plynech, o střelbě na nepřátelské aeroplány, o zásobování mužstva v poli, a pak přešel na vnitřní poměry ve vojsku.
165 A přišlo mu to najednou k smíchu. Bylo to jako hysterický smích, kterým nakazil několik důstojníků, mezi kterými seděl, čímž vzbudil pozornost plukovníkovu, který právě přešel na zkušenosti získané při ústupu německých armád v Ardenách.
166 Když Baloun viděl, že nadporučík tvrdé usnul, počal opět šmejdit a slídit po bytě jako švábi v noci. Otevřel kufřík nadporučíkův a nakousl jednu tabulku čokolády, lekl se však, když nadporučík sebou ze spaní trhl. Uložil spěšné nakousnutou čokoládu do kufříku a ztišil se.
167 Když se Švejk probudil s probouzejícím se jitrem, které přišlo ve vůni vařených kávových konzerv ze všech rotných kuchyní, mechanicky, jako by právě skončil telefonní rozhovor, pověsil sluchátko a podnikl po kanceláři malou ranní procházku, přičemž si zpíval.
168 Poslušné hlásím, pane major, že když přetáhnu, pocituju v sobě vždy jakejsi nepokoj, strach a výčitky svědomí. Jestli však, když dostanu přes čas, vrátím se v pořádku včas do kasáren, tu se mé zmocňuje nějakej blaživej pokoj, leze na mne vnitřní spokojenost.
169 Potom byl ještě druhý případ. S jednoročním dobrovolníkem Markem dodán byl současně na hauptvachu od divizijního soudu falešný četař Teveles, který se nedávno objevil u regimentu, kam byl poslán z nemocnice v Záhřebě. Měl velkou stříbrnou medalii, odznaky jednoročního dobrovolníka a tři hvězdičky.
170 Mužstvo ať je pohotově a kumpaniekomandanti ať bedlivě se starají o to, aby nikdo nescházel. Opakoval potom ještě jednou všechno to, co přednášel včera. Podal opět přehled válečných událostí a že nic nesmí potlačit ve vojsku bojovnou povahu a válečnou podnikavost.
171 Výslech byl krátký. Zjistilo se, že kocoura před čtrnácti dny přitáhl do kanceláře nejmladší písař Zwiebelfisch. Po tomto zjištění sebral Zwiebelfisch svých pět švestek a starší písař ho odvedl na hauptvachu, kde bude tak dlouho sedět, až do dalšího rozkazu pana plukovníka.
172 Celkem však se všem těm tvorům přece jen ulehčilo; bylo to něco již určitého, když se vlak hnul, ale předtím to byla jen trapná nejistota, panika, zdali se pojede již dnes, nebo zítra, či pozítří. Některým bylo jako odsouzeným k smrti, kteří očekávají se strachem, kdy si pro ně přijde kat.
173 Nežli se dospělo k tomu okamžiku, aby se lezlo do vagónů, uplynulo několik dní, a přitom se stále hovořilo o konzervách a zkušený Vaněk prohlásil, že je to jenom fantazie. Jaképak konzervy! Takhle ještě polní mše, poněvadž i při předešlé maršce tak bylo.
174 A hle, vojáci milí! Na výšině před dobytou Custozzou zastavil se kmet vojevůdce. Kolem něho jeho věrní vojevůdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil.
175 Ale snaživý kadet Biegler vytáhl již z kufříku arch papíru, pravítko, nalinkoval si arch, rozdělil na maršové roty a tázal se velitelů jednotlivých rot po stavu mužstva, z kterých žádný to nevěděl nazpamět a mohli Bieglerovi dát požadované číslice dle nejasných poznámek ve svých notesích.
176 Švejk i ostatní již dávno přestali hrát karty a sluha nadporučíka Lukáše Baloun měl již takový hlad, že se počal bouřit proti vojenské vrchnosti a vykládat, že ví velice dobře, jak páni oficíři si dávají do mouly. Je to horší, než když byla robota.
177 Dřív že tomu tak na vojně nebylo. To že se ještě, jak jeho dědeček říkává doma na výměnku, oficíři za šestašedesáté války dělili s vojáky o slepice a chleba. Jeho nářku nebylo konce, až konečné Švejk uznal za dobré pochválit stav vojenský za nynější války.
178 Kadet Biegler podal veliteli bataliónu dvě z těch pohlednic, které vydávalo ředitelství Vojenského válečného archívu ve Vídni, kde byl náčelníkem generál pěchoty Wojnowich. Na jedné straně byla karikatura ruského vojáka, ruského mužika se zarostlou bradou, kterého objímá kostlivec.
179 Kadete Bieglere, je velice hezké od vás, že jste se za tak krátkou dobu svéhopobytu v řadách vojska snažil vniknout do strategie, jenže to u vás dopadlo, jako když si kluci hrajou na vojáky a dávají si tituly generálů. Sám jste se tak rychle povýšil, až jedna radost.
180 C. k. důstojník Adolf Biegler! Než dojedeme do Pešti, tak z vás bude polní maršálek. Předevčírem jste ještě někde doma u tatínka vážil kravské kůže. K, u. k. Leutnant Adolf Biegler!.. Člověče, vždyť vy ještě nejste žádný důstojník.
181 Kadet Biegler neřekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když později k němu přišel fénrich Pleschner, aby mu dal připít z láhve koňaku, kterou vyhrál v kartách, podivil se, jak kadet Biegler pilně čte v knize profesora Udo Krafta Sebevýchova k smrti za císaře.
182 Musel se v duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman Ságner mu vyhrožoval, že bude muset přeřezávat drátěné překážky. Ostatně hejtman Ságner byl už dávno na jeho návrh u divize přeložen k jinému pluku i s nadporučíkem Lukášem.
183 Po pravé straně bylo vidět u stodoly dělostřelectvo, jak střílí do nepřátelských zákopu vedle silnice, po které projížděl s automobilem. Vlevo stál dům, ze kterého se střílelo, zatímco nepřítel snažil se kolbami ručnic vypáčit dveře.
184 Vedle silnice hořel nepřátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidět jízdu a hořící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde střílely do nepřátel strojní pušky. Dál potom táhly nepřátelské zákopy podél silnice.
185 Potom rána, ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako smetana. Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je těsně před sedadlem ustříhnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek.
186 Potom ohromná záře nad velkou budovou jako Mariánská kasárna v Českých Budějovicích a nad ní dva aeroplány, jeden po levé, druhý po pravé straně, a uprostřed mezi nimi natažené obrovské plátno s ohromným nápisem K. u k. Gottes Hauptquartier.
187 Viděl reduty, retranchementy a palisády kolem města. Jeho hlavní stan byl proměněn v ohromnou nemocnici. Všude kolem váleli se nemocní a drželi se za břicho. Pod palisádami města Lince projížděli se francouzští dragouni Napoleona I.
188 Potom jako když to bolení břicha najednou z něho spadne, a on se řítí s bataliónem přes palisády ven z města na cestu slávy a vítězství a vidí, jak nadporučík Lukáš zachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince.
189 Dědicové mohli se vzteknout. Prohlašovali ho za blba, dělali pokusy vnutit mu zámožné nevěsty, aby se ho zbavili. Aby je ještě víc dopálil, MUC Bedřich Welfer, člen asi dvanácti buršáckých spolků, vydal několik sbírek velmi slušných básní ve Vídni, v Lipsku, v Berlíně.
190 Když se dověděl, že má úplavici, byl tím kadet Biegler opravdu nadšen. Má být raněn, nebo onemocnět pro císaře pána, vykonávaje svou povinnost? Potom se stala s ním malá nehoda. Poněvadž všechna místa pro onemocnělé úplavicí byla přeplněna, kadeta Bieglera přenesli do cholerového baráku.
191 V celém pokoji bylo na šestnácti lůžkách pět lidí. Jeden z nich byl nebožtíkem. Zemřel před dvěma hodinami, byl pokryt prostěradlem a jmenoval se jako objevitel cholerových bacilů. Byl to hejtman Koch, o kterém se štábní lékař zmiňoval, že bude míti zítra pohřeb s kadetem Bieglerem.
192 Kadet Biegler zvedl se na posteli a viděl ponejprv, jak se umírá za císaře pána na choleru, neboť ze čtyř zbývajících dva umírali, dusili se a modrali, přičemž vyráželi něco ze sebe, ale nebylo poznat, co a jakou řečí mluví, bylo to spíše chrčení potlačeného hlasu.
193 Mezitím Švejk odváděl Balouna na druhou stranu vojenské trati. Přitom ho těšil, že se spolu podívají do města a přinesou odtamtud panu nadporučíkovi debrecínské párky, kterýž pojem uzenářské speciality sléval se u Švejka přirozené s pojmem hlavního města Uherského království.
194 Účetní šikovatel Vaněk naproti tomu velice sympaticky se vyjádřil o Itálii. Má v Kralupech při své drogérii výrobu citrónové šťávy, kterou dělá ze shnilých citrónů, a nejlacinější citróny a nejshnilejší vždy kupoval z Itálie. Ted bude konec s dopravou citrónů z Itálie do Kralup.
195 Ve štábním vagóně rozhovor o nově utvořených válečných poměrech zasáhnutím Itálie do války byl by býval jisté velice fádní, když zde nebylo již slavného vojenského teoretika kadeta Bieglera, kdyby byl jaksi ho nezastoupil poručík Dub od třetí kumpanie.
196 Poručík Dub byl v civilu profesorem češtiny a již v té době jevil neobyčejný sklon k tomu, aby všude, kde jen to bylo možno, mohl vyjádřit svou loajálnost. V písemných pracech předkládal svým žákům témata z dějin rodu habsburského.
197 Velice dbal vždy toho, aby všichni jeho žáci při císařských narozeninách a jiných podobných císařských slavnostech zpívali s nadšením rakouskou hymnu. Ve společnosti byl neoblíben, poněvadž o něm bylo jisto, že je též denunciantem mezi svými kolegy.
198 Kromě těch, kteří seděli vzadu, bataliónní ordonanc Matušič a sluha hejtmana Ságnera Batzer dívali se na vojnu s Itálií ze stanoviska čistě praktického, poněvadž, kdysi dávno před léty, ještě za aktivní služby, zúčastnili se oba nějakých manévrů v jižním Tyrolsku.
199 Tomu by nasvědčovalo též to, že se zatím děly s ešalonem podivné věci. Opět všechno mužstvo vyhnali z vagónů, přišla inspekce s dezinfekčním sborem a vykropila pěkné všechny vagóny lyzolem, což bylo přijato, zejména ve vagónech, kde vezli zásoby komisárku, s velkou nelibostí.
200 K hejtmanovi Ságnerovi dostavila se deputace Spolku pro vítání hrdinů, sestávající ze dvou strašné utahaných dam, které odevzdaly dárek patřící ešalonu, totiž dvacet krabiček voňavých pastilek do úst, reklamy to jedné peštské továrny na cukrovinky.
201 Dle ctihodného arcibiskupa měl dobrotivý bůh Rusy, Angličany, Srby, Francouze, Japonce rozsekat na nudle a na paprikaguláš. Dobrotivý bůh měl se koupat v krvi nepřátel a pomordovat to všechno, jako to udělal surovec Herodes s mláďátky.
202 Obě tvářily se strašně uražené, když hejtman Ságner zamítl jejich žádost. Prozatím tyto milodary putovaly do vagónu, kde bylo skladiště. Ctihodné dámy prošly řadou vojáků a jedna z nich neopomenula při té příležitosti popleskati jednoho zarostlého vojáka po tváři.
203 Na nádraží bylo velice živo. Událost s Italy způsobila zde jistou paniku, poněvadž byly zadrženy dva ešalony s dělostřelectvem a poslány do Štyrska. Byl zde též ešalon Bosňáků, který tu čekal již dva dny z nějakých neznámých příčin a byl úplně zapomenut a ztracen.
204 Potom pochodový prapor jednadevadesátých byl opět sehnán dohromady a nastoupil místo ve svých vagónech. Za chvilku však bataliónní ordonanc Matušič vrátil se z nádražního velitelství se zprávou, že se pojede až za tři hodiny. Proto opět svolané mužstvo bylo puštěno z vagónů.
205 Na své obchůzce viděl vzadu, za nádražní budovou, stát u lucerny Švejka, který se zájmem si prohlížel plakát nějaké dobročinné vojenské loterie. Ten plakát znázorňoval, jak rakouský voják připichuje vyjeveného vousatého kozáka ke zdi.
206 Poručík Dub, který zejména dnes si umínil, že musí vychovávat vojáky, našel si za nádražím novou obět. Byli to dva vojáci od pluku, ale od jiné roty, kteří tam smlouvali ve tmě lámanou němčinou s dvěma poběhlicemi, kterých se potloukaly celé tucty kolem nádraží.
207 Hejtman Ságner, který jako aktivní důstojník nenáviděl všechny ty rezervní důstojníky od různých branží z civilu, upozornil poručíka Duba, že podobná oznámení mohou se díti jedině ve formě raportu, a ne takovým zvláštním hokynářským způsobem, jako když se smlouvá na ceně brambor.
208 Ve vagónu, kde byla kancelář a skladiště bataliónu, účetní šikovatel pochodového praporu Bautanzel velmi blahosklonně rozdal dvěma písařům od bataliónu po hrsti ústních pokroutek z těch krabiček, které se měly rozdat mezi batalión.
209 To bylo všude něco tak obvyklého ve válce, že když někde se shledalo při inspekci, že se nekrade, byl přece jen každý z těch účetních šikovatelů ve všech možných kancelářích v podezření, že překročuje rozpočet a provádí zas jiné šmejdy, aby to klapalo.
210 Potom přišla zpráva, že se pojede ještě až za čtyři hodiny. Trať nahoře na Hatvan že je zastavena vlaky s raněnými. Také se rozšiřovalo po nádraží, že u Jágru srazil se jeden sanitní vlak s nemocnými a raněnými s vlakem vezoucím dělostřelectvo.
211 Nadporučík Kolář pak vyprávěl, jak se šetří. Ukradne se na regimentu šest tisíc korun a strčí se do své vlastní kapsy a s důslednou logikou dá se rozkaz po všech kuchyních, aby se denně na muže strhly v kuchyni tři gramy hrachu.
212 Intendanti dívali se láskyplně na sebe, jako by chtěli říct: Jsme jedno tělo a jedna duše, kradem, kamaráde, podvádíme, bratře, ale nepomůžeš si, proti proudu je těžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještě o tobě řekne, že proto už nekradeš, poněvadž sis už nahrabal toho dost.
213 Švejk objasniv prostými slovy panu generálovi všeobecnou situaci, podíval se tak nějak důvěrně na něho, že generál vycítil žádost, aby jim všem pomohl. Když už je rozkaz jít na latrínu organizovaným pochodem, tak už ten rozkaz musí být také vnitřně něčím podepřen.
214 Generál řekl to s takovou jistotou, která znamenala, že jest sice již k jedenácté hodině noční, večeře že měla být v šest hodin, jak již prve poznamenal, takže nic jiného nezbývá než zadržet vlak přes noc a přes den do šesti hodin večera, aby dostali guláš s bramborem.
215 Velitel zásobovacího punktu se nebál. Řekl generálovi přímo do očí, že se rozkazy mění každou hodinu. Někdy mívá připravenu pro ešalony menáž. Přijede však sanitní vlak, vykáže se vyšším rozkazem, a je konec, ešalon stojí před problémem prázdných kotlů.
216 Generál souhlasné kýval hlavou a poznamenal, že poměry se rozhodné lepší, ze začátku války bylo mnohem hůř. Všechno nejde najednou, k tomu je rozhodně třeba zkušeností, praxe. Teorie vlastně brzdí praktiku. Tím déle válka potrvá, tím více se všechno uvede do pořádku.
217 V nádražní restauraci pan generál počal opět mluvit o latríně a jak to nehezky vypadá, když všude po kolejích jsou kaktusy. Jedl přitom biftek a všem se zdálo, že se mu kaktus převaluje v hubě. Na latríny kladl takový důraz, jako by na nich záleželo vítězství mocnářství.
218 Pro pana generála bylo všechno tak jednoduché. Cesta k válečné slávě šla dle receptu: v šest hodin večer dostanou vojáci guláš s brambory, o půl deváté se vojsko v latríně vykadí a v devět jde spat. Před takovým vojskem nepřítel prchá v děsu.
219 Když šel Švejk kolem štábního vagónu, zavolal na něho nadporučík Lukáš, aby vyřídil Balounovi, že si má pospíšit s tou kávou a mléčnou konzervu aby opět pěkně zavřel, aby se nezkazila. Baloun totiž vařil na malém lihovém samovařiči ve vagóně u účetního šikovatele Vaňka kávu pro nadporučíka Lukáše.
220 Baloun vyřídil Švejkovi, že mu posílá pan obrlajtnant desítku, aby mu sehnal někde po nádraží něco dobrého k jídlu, s povzdechem vytáhl z nadporučíkova kufříku krabičku sardinek a se stísněným pocitem nesl k prohlídce k nadporučíkovi.
221 Po obou stranách maďarský honvéd s nasazeným bodákem. Na levém křídle četař z velitelství nádraží a za nimi nějaká žena v červené sukni s varhánky a muž v čižmách s kulatým kloboučkem a podbitým okem, který nesl živou, křičící, vyděšenou slepici.
222 Baloun chystal se právě po šťastné skončeném duševním boji, že otevře přece jen krabičku se sardinkami svého nadporučíka, když se objevil Švejk se slepicí, což vzbudilo přirozený rozruch u všech přítomných ve vagóně, a všichni se na něho tak podívali, jako by chtěli s určitostí říct: Kdes to ukradl.
223 Z toho vlaku vystoupil také jednoroční dobrovolník Marek, který byl obžalován tehdy pro vzpouru, že nechtěl čistit záchody, ale divizijní soud ho osvobodil, vyšetřování s ním bylo zastaveno, a jednoroční dobrovolník Marek objevil se proto nyní ve štábním vagóně, aby se hlásil u batalionskomandanta.
224 Kumpanie bez kuchyně byla tedy přidělena k druhé polní kuchyni, což se neobešlo ovšem bez hádky, poněvadž mezi přiděleným mužstvem z obou kumpanií ku škrábání bramborů došlo k takovým kontroverzím, že jedni druhým tvrdili, že nejsou taková hovada, aby se dřeli na druhého.
225 Za pět minut jel vlak dál na Humenné. Zde již byly jasně a zřetelně znát stopy bojů, když Rusové táhli do údolí Tisy. Po stráních táhly se primitivní zákopy, tu a tam bylo vidět vypálenou usedlost, kolem které narychlo zbudovaná bouda znamenala, že se majitelé opět vrátili.
226 Potom, když k polednímu přišla stanice Humenné, kde nádraží jevilo také zbytky bojů, vykonány byly přípravy k obědu a mužstvo ešalonu zatím mohlo nahlédnout do veřejného tajemství, jak úřady po odchodu Rusů jednají s místním obyvatelstvem, které bylo řečí i náboženstvím příbuzné ruským vojskům.
227 Nadporučík Lukáš jen zamručel k sobě, že asi zde v Humenném četníci odebírali Šimáčkův Čtyřlístek s tím dojemným článkem. Vůbec se mu počalo vše najednou hnusit a cítil jenom potřebu opít se, aby ho opustil světobol. Vyšel tedy z vagónu a šel vyhledat Švejka.
228 Nadporučík Lukáš ho ujistil, že dřív se odtud nepojede až za dvě hodiny a že koňak prodávají hned za nádražím potajmu v láhvích, hejtman Ságner že tam už Matušiče poslal a ten že mu přines za patnáct korun láhev zcela obstojného koňaku.
229 Švejk odešel za perón a poručík Dub vzpamatovav se vydal se za ním. Za nádražím, hned u silnice, stála řada nůší postavených dnem nahoru, na kterých byly ošatky a na ošatkách různé laskominy zcela nevinně vypadající, jako kdyby ty všechny dobroty byly určeny pro školní mládež někde na výletě.
230 Ležely tam kousky tažených bonbónů, trubičky z oplatek, hromada kyselých pokroutek, tu a tam ještě na některé ošatce krajíčky černého chleba s kouskem salámu, zcela určitě koňského původu. Vevnitř však nůše obsahovaly různý alkohol, flašky s koňakem, rumem, jeřabinkou a s jinými likéry a kořalkami.
231 Vojáci to napřed vyjednali u nůší a pejzatý žid vytáhl zpod nůše tak nevinně vypadající kořalku a přinesl ji pod kaftanem do dřevěné boudy, kde už si ji voják nenápadně schoval někam do kalhot nebo pod blůzu. Sem tedy Švejk zaměřil, zatímco od nádraží poručík Dub se svým detektivním talentem ho pozoroval.
232 Okultista Jurajda mínil, že třebas na první pohled zdá se to být nesmyslem, když člověk píše z legrace o něčem, co bude v budoucnosti, ale je jisto, že i taková legrace velice často obsahuje prorocká fakta, kdy duševní zrak člověka překonává, pod vlivem tajemných sil, záclonu neznáma budoucnosti.
233 Telefonista Chodounský k tomu poznamenal, že by si lidi medili, kdyby to u nich bylo možné jako s tím ocasem u ještěrky. Jako řekněme například na vojně, někomu to utrhne hlavu nebo jiné části těla, a pro vojenskou správu byla by taková věc strašné vítanou, poněvadž by nebyli žádní invalidi.
234 Jednoroční dobrovolník prohlásil, že dnes, díky vyspělé válečné technice, možno je s úspěchem nepřítele rozpůlit třebas i na tři příčné díly. Existuje zákon o obnovení těla mrskavek z rodu nálevníků; každá rozpůlená část obnovuje se, dostává nové ústrojí a roste samostatné jako mrskavka.
235 Toho použil poručík Dub k velkému kázání o tom, jak se má voják chovat, jaké jsou jeho povinnosti vůči vlasti a mocnáři, který je nejvyšším velitelem a nejvyšším vojenským pánem. Jestli ovšem jsou v bataliónu takové živly; ty že je potřeba vymýtit, potrestat a zavřít.
236 Karpatské stráně a svahy byly rozryty zákopy jdoucími z údolí do údolí podél trati s novými pražci, po obou stranách veliké jámy od granátů. Někde přes potoky tekoucí do Laborce, jehož horní tok dráha sledovala, bylo vidět nové mosty a ohořelé trámy starých mostových přechodů.
237 V jiném dlouhém baráku byla i stanice Červeného kříže, odkud vyšly s tlustým vojenským lékařem dvě sestřičky a smály se na celé kolo tlustému vojenskému lékaři, který k jich obveselení napodoboval různé zvířecí zvuky a nepodařeně chrochtal.
238 Mužstvu bylo oznámeno, že oběd bude za Palotou v Lupkovském průsmyku, a také vyšli do obce Medzilaborce bataliónní účetní šikovatel s kuchaři od kumpanií a poručíkem Cajthamlem, který měl na starosti hospodářství bataliónu. K nim byli přiděleni čtyři mužové jako patrola.
239 Vrátili se za necelé půl hodiny se třemi prasaty uvázanými za zadní nohu, řvoucí rodinou uherského Rusa, kterému prasata byla rekvírována, a tlustým vojenským lékařem z baráku Červeného kříže, který cosi horlivé vykládal poručíku Cajthamlovi, krčícímu rameny.
240 A tak se stalo, že když v Lupkovském průsmyku rozdávala se mužstvu menáž, v každém vojenském kotlíku ve své porci polévky našel jednotlivec dva malé kousíčky masa, a ten, který se narodil ještě na horší planetě, našel jenom kousek kůže.
241 Panoval u kuchyní obvyklý nepotismus vojenský, rozdávající všem, kteří byli blízko k vládnoucí klice. Pucflekové objevili se v Lupkovském průsmyku se zamaštěnýma hubama. Každá ordonanc měla břicho jako kamínek. Děly se věci do nebe volající.
242 Jednoroční dobrovolník hodil kus masa nazpátek, zdůrazňuje, že nechce žádnou protekcí. U kuchyně to však nepochopili a domnívali se, že batalionsgeschichtsschreiber není spokojen, a kuchař mu řekl po straně, aby přišel až potom, až se rozdá mináž, že mu dá kus nohy.
243 Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zůstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny granátů a někde v bezprostřední blízkostí museli patrně pochovat mrtvoly vojáků, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou.
244 A jak tudy procházela vojska a tábořila zde kolem, všude bylo vidět kopečky lidských lejn mezinárodního původu, od všech národů Rakouska, Německa i Ruska. Lejna vojáků všech národností a všech náboženských vyznání ležela vedle sebe či vrstvila se na sobě, aniž by se mezi sebou poprala.
245 Všichni důstojníci se na něho dívají soustrastně, jako kdyby chtěli říct, ten pán za svou blbost nemůže. Nenalézaje odporu, poručík Dub rozežvanil se dál o nádherném dojmu, kterým na něho působí tato rozbitá krajina, svědčící o tom, jak dovede bít železná pěst našeho vojska.
246 Vojenský vlak stál na náspu a dole pod svahem, několik metrů, ležely různé předměty zahozené ustupujícími ruskými vojáky, kteří patrně ustupovali tímto příkopem. Bylo zde vidět zrezavělé čajníky, nějaké hrnce, tašky na patrony.
247 Také se zde válely vedle nejrůznějších předmětů kotouče ostnatého drátu a opět ty zakrvácené pruhy gázových obvazů a vaty. Nad tímto příkopem na jednom místě stála skupina vojáků a poručík Dub ihned zjistil, že mezi nimi stojí Švejk a něco jim vykládá.
248 S těmi myšlenkami vraceje se ke svému vagónu, potkal pucfleka Kunerta, který měl opuchlou tvář a cosi nesrozumitelně breptal, že se právě srazil se svým pánem, poručíkem Dubem, který mu zčistajasna nafackoval, poněvadž prý má zjištěná fakta, že se stýká se Švejkem.
249 Ve vagóně se Švejkem scházel Baloun. Vyprosil si totiž dovolení vytřít chlebem kotel po guláši. Nalézal se nyní na voze s polními kuchyněmi v nepříjemné situaci, poněvadž přitom, jak se vlak hnul, vletěl po hlavě do kotle a nohy mu čouhaly přes kotel.
250 A bylo také vskutku co říct. V Lupkovském průsmyku dostal se Baloun ku dvěma porcím guláše, nadporučík Lukáš projevil též svou spokojenost nad tím, že mu Baloun přinesl z důstojnické kuchyně netknutou mináž, a zanechal pro něho dobrou polovičku.
251 Vaněk tedy odvolal svůj návrh a podal jiný, velkodušný, aby se dárce Jurajda umístil do takového pořadí, aby se mohl napíti dvakrát, což způsobilo bouři odporu, poněvadž se již Jurajda jednou napil, ochutnávaje koňak při otevírání lahve.
252 Jednoroční dobrovolník zmínil se, že telefonisti právě naopak vydáni jsou velkému nebezpečí a že hlavně na telefonisty má spadeno vždy nepřátelské dělostřelectvo. Žádný telefonista není jist ve své blindáží. Kdyby bytí deset metrů pod zemí, tak ho tam nepřátelská, artilérie přece najde.
253 Objevilo se, když se přijelo do Sanoku, že vlastně na tom voze s polní kuchyní jedenáctky, kde prděl blahem nasycený Baloun, měli celkem pravdu, že bude večeře, a dokonce kromě večeře že tam bude rozdáván nějaký komisárek za všechny ty dny, kdy nedostal batalión ničeho.
254 Když šli kanceláří, hejtman Tayrle vzal si od velitele stavebního oddílu rákosku a uhodil na dlouhý stůl, kolem kterého na povel postavilo se do fronty dvanáct vojenských písařů. Byli to vyznavači klidné, bezpečné práce v týlu armády s velkými, spokojenými břichy v extra uniformách.
255 U slečny Elly byl pan poručík Dub, který, když maršbatalión byl už ve svých ubikacích v gymnasiu, zavolal si celý svůj šik a upozorňoval jej v dlouhé řeči, že Rusové při svém ústupu zakládali všude bordely s personálem pohlavně nakaženým, aby způsobili rakouské armádě tímto svým trikem velké ztráty.
256 Varuje tedy tímto vojáky před vyhledáváním podobných místností. Sám se osobně přesvědčí v těch domech, jestli jeho rozkazu nebylo uposlechnuto, poněvadž jsou již ve frontovém pásmu; každý, který bude přistižen, bude postaven před polní soud.
257 Když vojáček vstoupil, vedla ho chodbou do jakési přijímací předsíně a zavolala na jednu ze slečen, která přiběhla ihned v košili; napřed chtěla peníze, kterýž obnos hned na místě, zatímco si vojáček odepínal bajonet, inkasovala madam.
258 Švejk měl být podroben téže samé proceduře jako všichni ostatní vojáčkové, kteří chodili zadem, on však se vlídně vytrhl nějaké košilaté holce, na jejíž pokřik přiběhla polská madam, která Švejkovi zapřela drze do očí, že by zde měli nějakého pana lajtnanta hostem.
259 Dole se objevil sám majitel nevěstince, nějaký zchudlý polský šlechtic, který vyběhl za Švejkem po schodech a počal ho tahat za blůzu, přičemž křičel na něho německy, tam nahoru že vojáci nesmí, tam že je to pro pány důstojníky, pro vojsko že je to dole.
260 Švejk ho upozornil, že sem přichází v zájmu celé armády, že hledá jednoho pana poručíka, bez kterého se nemůže armáda vydat do pole, a když ten počínal si stále výbojněji, Švejk ho srazil dolů ze schodů a pokračoval nahoře v prohlídce místností.
261 Na ulici se to poručíkovi Dubovi vrazilo zas do hlavy, poněvadž bylo velké parno. Vykládal Švejkovi nejrůznější nesmysle bez jakékoliv spojitosti. Mluvil o tom, že má doma poštovní známku z Helgolandu a hned po ukončení maturity že šli hrát biliár a nepozdravili třídního profesora.
262 Nadporučíkovi Lukášovi přišlo na mysl, že nejlépe bude, když dá prozatím uložiti poručíka Duba jeho sluhou Kunertem do fyzikálního kabinetu vedle, kde byla stráž u dveří, aby někdo nedokradl snad již polorozkradené sbírky minerálií v kabinetu.
263 Když to za chvíli ukazoval Švejkovi, řekl mu Švejk, aby si jen dobře ten papírek schoval, že takových dokumentů od vojenských pánů si má každý vážit, to že dřív za aktivní vojny nebylo, aby si dopisoval důstojník se svým sluhou a říkal mu pane.
264 Baloun vykládal právě o tom, že u nich ve mlýně měl vždy v studni láhev piva. Pivo že bylo tak studené, až zuby trnuly. Jinde ve mlýnech že večer se takovým pivem zapíjela rozhuda, ale on že ve své žravosti, za kterou ho teď pánbu potrestal, po rozhudě ještě vždycky spolkl pořádný kus masa.
265 Džbán se mu nakonec podařilo ukrást panu plebánovi a do džbánu načerpal z jedné studně, úplně pobité prkny, vodu. Za tím účelem musel ovšem vytrhnout několik prken, poněvadž ta studně byla tak opatřena, že v ní byla voda podezřelá jako tyfúzní.
266 Kaprál Nachtigal, někde od Kašperských Hor, sehnal láhev kořalky od ustrašeného žida, shromáždil několik kamarádů a nyní všichni jali se dle německého textu zpívat Lurdskou píseň bez refrénu Ave! na melodii písně Prince Eugena.
267 Chodounský vykládal Vaňkovi, že dle jeho názoru je světová válka blbost. Nejhorší při ní je, že když se někde přetrhne telefonní vedení, tak že musíš to jít v noci spravovat, a ještě horší při tom je to, že dřív, když byla nějaká vojna, neznali reflektory.
268 Účetní šikovatel Vaněk posvítil si na něho elektrickou svítilnou a všichni zjistili, že v životě ještě neviděli tak zamazaného rakouského vojáka. Potom se lekli, neboť viděli, že se blůza Balounovi tak nadula, jako by byl v největším stupni těhotenství.
269 Bylo nutno umístit kumpanii v malém zpustošeném Lihovaru na druhém konci vesnice, kam se do kvasírny vešlo půl roty. Ostatní po deseti mužích byli umístěni v několika statcích, kde zámožní šlachtici nepřipustili k sobě chudou holotu ožebračených bezzemků.
270 Štáb kumpanie se všemi důstojníky, účetním šikovatelem Vaňkem, s vojenskými sluhy, telefonistou, sanitou, kuchaři a se Švejkem usadil se u pana plebána na faře, který taktéž nepřijal k sobě ani jednu zničenou rodinu z okolí, takže měl tam hodně místa.
271 Probudili také žida v krčmě, který si počal rváti pejzy a projevovat lítost nad tím, že nemůže pánům vojákům posloužit, a nakonec je nutil, aby koupili od něho jednu starou, stoletou krávu, hubeného chcípáka, která nebyla nic jiného nežli kost a kůže.
272 Chtěl za ni horentní sumu, trhal si vousy a přísahal, že takovou krávu nenajdou v celé Haliči, v celém Rakousku a Německu, v celé Evropě a na celém světě, přitom vyl, plakal a dušoval se, že je to nejtlustší kráva, která kdy z poručení Jehovy přišla na svět.
273 Pomátl všechny tak svým jekem, že konečně tu mrchu, které by se každý ras štítil, odtáhli k polní kuchyni. Pak ještě dlouho, když již měl peníze v kapse, před nimi plakal a naříkal, že ho úplné zahubili, zničili, že sám se ožebračil, když takovou nádhernou krávu jim prodal tak lacino.
274 Kráva byla taková nestyda, že nešlo z ní vůbec udělat hovězí polévku. Čím déle se maso vařilo, tím více zůstalo sedět na kostích, tvoříc s nimi jeden celek, zkostnatělo jako byrokrat, který se půl věku pase v úředních šimlech a žere jen akta.
275 V jídelně kromě poručíka Duba nikdo nespal. Účetní šikovatel Vaněk, který dostal v Sanoku v brigádní kanceláři nový rozpočet týkající se zásobování vojska produkty, studoval ho pečlivé a shledával, že vlastně, čím více se vojsko blíží k frontě, se mu snižují dávky.
276 Dokonce musel se usmáti nad jedním paragrafem rozkazu, ve kterém se zakazuje používati při úpravě polévky pro mužstvo šafránu a zázvoru: Byla tu též v rozkaze poznámka, že při polních kuchyních mají se sbírat kostí a posílat do týlu, do skladišť divizí.
277 Když vyrazili ráno z Liskowiec na Starasol, Sambor, vezli s sebou v polní kuchyní nešťastnou krávu, která se ještě neuvařila. Bylo usneseno, že ji budou vařit po cestě a sní se, až bude odpočinek na půl cestě z Liskowiec na Starasol.
278 Stav poručíka Duba se tak zlepšil, že vylezl ze sanitní dvojkolky, shromáždil vedle sebe celý štáb kumpanie a jako v mátohách jal se je poučovat. Měl k nim ohromně dlouhou řeč, která všechny více tížila nežli munice a ručnice.
279 Bylo po poledni; krajina těžce oddychovala ve vedru a špatně zaházené jámy s pochovanými vojáky vydávaly hnilobní zápach. Přišli do krajiny, kde byly svedeny boje na postupech k Přemyšlu a kde strojními puškami byly skoseny celé batalióny.
280 Když konečně Švejk po hrozném utrpení sepsal všechny ty Babula Halleje, Chudži Mudži, umínil si, že to zkusí ještě jednou a vysvětlí tlumočníkovi šikovatelovi, že se stal obětí omylu a jak už několikrát po cestě, když ho hnali mezi zajatci, marně se dovolával spravedlnosti.
281 Na některý inzerát nehodil se pochodový nápěv, šikovatel však to chtěl vší mocí přemoct, proto mlátil si pěstí do taktu do stolu a dupal nohama. Oba jeho kníry, slepené kontušovkou, trčely po obou stranách tváře, jako kdyby mu vrazili do každé strany zaschlé štětce od arabské gumy.
282 Přezpěvoval si to tišeji a tišeji a tichounce, až konečně umlkl, nehybně se zadíval na celou velkou plochu inzerátů a dal příležitost Švejkovi, aby se rozpovídal o svém neštěstí, ku kterémuž povídání Švejkovi dostačovaly jen taktak věty v lámané němčině.
283 Švejk začal tím, že měl přeci jen pravdu, jít na Felštýn podél potoka, ale že za to nemůže, když jeden neznámý ruský voják uteče ze zajetí a jde se vykoupat do rybníka, kolem kterého on, Švejk, musel jít, poněvadž to byla jeho povinnost, když šel nejkratší cestou na Felštýn jako kvartýrmachr.
284 Rus jakmile ho uviděl, utekl a nechal všechnu svou uniformu ve křoví. On, Švejk, že slýchával, jak třebas na pozici používá se k výzvědné službě uniformy padlých nepřátel, a proto že na zkoušku se převlékl do zanechané uniformy, aby se přesvědčil, jak by se mu v takovém případě v cizí uniformě chodilo.
285 Vysvětliv tento svůj omyl, tedy Švejk seznal, že mluvil úplně zbytečně, poněvadž šikovatel již dávno spal, ještě než došel k tomu rybníku. Švejk důvěrně přikročil k němu a dotkl se jeho ramene, což úplně stačilo, aby šikovatel spadl ze židle na zem, kde spal klidně dál.
286 Potom je přejímal major Wolf, vládnouti tou dobou nad všemi zajatci pracujícími na opravách v pevnosti Přemyšlu a okolí. To byl důkladný člověk. Měl u sebe celý štáb tlumočníků, kteří vybírali ze zajatců specialisty ku stavbám podle jejich schopností a předběžného vzdělání.
287 Znal jenom z těch rezervátů o těch přeběhlících špiónech, z nichž jeden, kterého odvádějí na hauptvachu, tak lehce mu padl do pasti. Major Wolf byl trochu ješitný člověk, představoval si z vyšších míst pochvalu, vyznamenání za svou ostražitost, opatrnost a nadání.
288 Důstojník jej provázející kýval hlavou a řekl, že bude třeba oznámiti zatčení na velitelství posádky k dalšímu řízení a převedení obžalovaného k vyššímu vojenskému soudu, poněvadž to rozhodné nejde, jak říká pan major, vyslechnout ho na hauptvaše a pak ho hned za hauptvachou pověsit.
289 Major Wolf byl jat náhlou neústupností, vjela do něho doposud skrytá zhovadilost, takže prohlásil, že toho přeběhlíka špióna dá ihned po výslechu pověsit na své riziko. On si to ostatně může dovolit, poněvadž má vysoké známosti, a jemu že je to všechno úplné jedno.
290 Je to zde jako na frontě. Kdyby ho byli chytli a objevili hned za bojištěm, tak by ho byli vyslechli a také hned pověsili a nedělali by s ním taky žádných cavyků. Ostatně přece snad zná pan hejtman, že velitel ve válečném území, jakýkoliv velitel od hejtmana nahoru, má právo všechny podezřelé lidi věšet.
291 Švejk byl tedy pod eskortou dopraven na velitelství posádky, když byl podepsán protokol sestavený majorem Wolfem, že jako příslušník rakouské armády vědomě, beze všeho nátlaku převlékl se do ruské uniformy a byl za frontou zadržen polním četnictvem, když Rusové ustoupili.
292 Potom, když ho přivedli na velitelství posádky, odvedli ho do nějaké díry, kde bylo dřív skladiště rýže, zároveň penzionát pro myši. Byla zde ještě všude po podlaze roztroušena rýže a myši se nikterak Švejka nebály a vesele běhaly kolem, paběrkujíce zrnka.
293 Švejk si musel dojít pro slamník, a když se ve tmě rozhlédl, shledal, že se do jeho slamníku stěhuje ihned celá rodina myší. Nebylo žádné pochyby, že si zde chtějí udělat nové hnízdo, ve troskách slávy zpuchřelého rakouského slamníku.
294 Švejk počal bouchat na zamčené dveře, přišel nějaký kaprál, Polák, a Švejk ho žádal, aby byl převeden do jiné místnosti, poněvadž by mohl zalehnout myši ve svém slamníku a udělat škodu vojenskému eráru, poněvadž co je ve vojenských magacínech, je všechno jeho majetkem.
295 C. k. kočky v mnohých případech nekonaly však svou povinnost, a tak stalo se, že jednou za císaře Leopolda ve vojenském skladišti na Pohořelci, na základě výnosu vojenského soudu, bylo oběšeno šest koček přidělených k vojenskému skladišti.
296 Muž ten mluvil česky, s polským přízvukem. Byl to jeden z těch ničemů sloužících v kontrašpionáži při armádním sboru, jehož velitelství nalézalo se v Přemyšlu. Byl to člen vojenské tajné policie a nedal si ani příliš záležet na nějakém rafinovaném přechodu k vyzvídání na Švejkovi.
297 Místo odpovědi sáhl mu Švejk starostlivé na čelo, pak mu prozkoumal tepnu a nakonec ho odvedl k malému okénku a požádal ho, aby vyplázl jazyk. Celé té proceduře se ničema nijak nebránil, domnívaje se, že se snad jedná o určitá spiklenecká znamení.
298 Kdyby člověk chtěl být sentimentálním, tak by napsal, že tento člověk měl na svědomí hodně tuctů lidí, zejména tam na východě, kde zápasil, jak říkal, s velkoruskou agitací mezi haličskými Ukrajinci. Z jeho stanoviska nemůžeme však mluvit, že by měl někoho na svědomí.
299 Generál proti tomu vystoupil a prohlásil, že se tím zdržuje náhlost soudu a pravý význam tohoto zařízení. Je zde přece úplné doznání obžalovaného, že se oblékl do ruské uniformy, potom jedno důležité svědectví, kde se přiznal obžalovaný, že byl v Kyjevě.
300 Major trval však na svém, že je třeba zjistit totožnost obžalovaného, poněvadž celá záležitost jest neobyčejné politicky důležitou. Zjištěním jeho totožnosti může se přijít na další styky obviněného s jeho bývalými kamarády z oddílu, ku kterému patřil.
301 Byl to jeden nešťastný katecheta a kaplan, odněkud z Moravy, který měl takového neřáda faráře nad sebou, že se raději dal na vojnu. Byl to doopravdy nábožensky založený muž, který s lítostí v srdci vzpomínal na svého faráře, který pomalu, ale jistě propadá zkáze.
302 Zamlčel se, poněvadž to všechno se mu jaksi nehodilo. Po cestě již si sestavoval celý náčrtek řeči, ve které nešťastníka přivede k rozjímání o jeho životě a jak mu bude odpuštěno tam nahoře, když se bude kát a projeví účinnou lítost.
303 Polní kurát Martinec nenaučil se doposud kouřit. To bylo také jediné, co si vlastně zachoval ze životosprávy, než sem přijel. Někdy u generála Finka, když už měl trochu v hlavě, zkoušel kouřit britanika, ale hned mu všechno šlo ven, přičemž měl dojem, že mu andělíček strážce výstražně lechtá v krku.
304 A jak potom touhle smradlávou, zavšivenou celou bude se ozývati modlitba: Bože, jehož vlastností jest smilovávati se vždycky a odpouštěti, snažně tě prosím za duši vojína tohoto, kteréž jsi rozkázal odejíti z tohoto světa na základě rozsudku náhlého vojenského soudu v Přemyšlu.
305 Na konci stolu klímal v křesle major, který již trochu přebral, nyní se probudil ze své apatie, nalil rychle do dvou vinných sklenic nějakého likéru, rozrazil si cestu přes židle k polnímu kurátovi a přinutil zmámeného božího sluhu vypít to s ním na bratrství.
306 Tímto přípitkem na bratrství upadl polní karát do osidel ďábla, který natahoval na něho svou náruč ze všech lahví na stole i z pohledů a úsměvů veselých dam, které si daly naproti němu nohy na stůl, takže na polního kuráta koukal Belzebub z krajkoví.
307 Když se probudil v křesle, najednou mu napadlo, že musí okamžitě vyslechnouti Švejka. Tento záchvat úřední povinnosti vynořil se najednou tak rychle a byl proveden bystře a odhodlaně, že vůbec nikdo nezpozoroval zmizení pana majora.
308 V otvoru nade dveřmi v zamřížované lucerně vydávala petrolejová lampa s přitáhnutým knotem matně světlo, které sotva stačilo k tomu, aby major našel probuzeného Švejka, étery' trpělivě vyčkával, stoje ve vojenském postoji u svého kavalce, co se vlastně vyvine z této návštěvy.
309 Major však nedbal této odpovědi, neboť generálovo víno a likéry vyráběly v jeho mozku poslední alkoholickou reakci. Zívl tak strašně, že by se každému civilistovi vykloubily sanice. U majora však toto zívnutí přemístilo jeho myšlení v ty mozkové záviny, kde lidstvo chová dar zpěvu.
310 Major oponoval a mluvil něco o tom, že právo a spravedlnost si podávají ruce, a řečnil vůbec ve skvělých periodách o spravedlivém soudu, o justičních vraždách a vůbec o všem možném, co mu slina přinesla na jazyk, neboť měl po včerejšku nehoráznou kočku, která potřebovala se vymluvit.
311 Frajtr, chlap od volů, se lekl toho močového měchýře, a tak slavnostně na nádraží celá eskorta vedla Švejka na záchod. Frajtr vůbec po celé cestě dělal dojem sveřepého člověka a tvářil se tak nafoukaně, jako kdyby hned zítra měl dostat přinejmenším hodnost velitele armádního sboru.
312 Od té chvíle Švejk marně se snažil udržet s frajtrem rozhovor a vysvětlit mu přátelsky, proč se povšechné říká, proč je frajtr neštěstím kumpanie. Frajtr na to neodpovídal kromě temných výhružek, kdo se asi z obou bude smát, až přijdou k brigádě.
313 V eskortě bylo vůbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvláštním způsobem, jelikož znal z němčiny jenom jawohl a was? Když Němec mu cosi vykládal, Maďar kýval hlavou a říkal Jawohl, a když se Němec zamlčel, řekl Maďar Was.
314 Proto také se vždycky s ním celý důstojnický sbor s velkou upřímností loučil, když odcházel na jiné místo. Jinak byl velice žoviální pán a choval se zcela přátelsky k nižším důstojnickým šaržím, kterým vykládal, co toho dřív, dokud ho ještě tohle nechytlo, dobrého vypil a snědl.
315 Ještě sluší dodati, že plukovník stižený dnou měl ve své kanceláři všechno velice demokraticky zařízeno, když právě neměl záchvatu. Střídaly se u něho všechny možné šarže, aby vyslechly jeho názory na oteklý palec s příchutí zakyslé hovězí polévky.
316 Potom dlouho ozýval se z plukovníkovy kanceláře řev a vytí, až nakonec bolestné úpění umlklo. Palec plukovníkův proměnil se najednou opět v klidného beránka, záchvat dny pominul, plukovník si zazvonil a poručil, aby přivedli k němu opět Švejka.
317 Na hlavní velitelství městečka vodily hlídky polních četníků každou chvíli nějakou ustrašenou židovskou duši pro obvinění z rozšiřování nepravých a klamných zpráv. Tam bili potom nešťastné židy do krve a propouštěli je s rozsekanou zadnicí do jejich domovů.
318 Etapní velitelství bývala též padáky na potloukající se zdivočilé vojáky, kteří by snad přes celou válku hledali své části a potloukali by se po etapách a nejraději by čekali ve frontách u stolů na etapních velitelstvích, kde byl nápis Minagegeld.
319 Škola ve válce prodělala několik fází. Bylo zde umístěno povícero ruských štábů, rakouských štábů, jeden čas byl z tělocvičny zřízen operační sál v dobách velikých bitev, rozhodujících osud Lvova. Zde řezali nohy i ruce a prováděli trepanace lebek.
320 V pověšení řeckokatolického faráře hrálo úlohu několik složek: národnost, náboženský spor a slepice. Nešťastný farář těsně před válkou zabil totiž ve své zahradě jednu z učitelových slepic, které mu vybíraly zasazená zrna melounů.
321 Zatímco po každém doušku proklínali podnikavého žida, Švejk seděl již v kanceláři bataliónu, kde nebyl nikdo kromě jednoročního dobrovolníka Marka, který jako historik bataliónu použil zdržení se bataliónu u Zóltance, aby do zásoby popsal některé vítězné boje, které se strhnou patrné v budoucnosti.
322 Kuchaře Jurajdu opustil již náhlý záchvat soucitu s Balounem, poněvadž Baloun přitočil se nějak rychle k plotně, vytáhl z kapsy kus chleba a pokusil se celý krajíc namočit do omáčky, která ve velkém pekáči tulila se ze všech stran k velké hroudě vepřové pečeně.
323 Kadet Biegler byl jako moucha. Za tu dobu prodělal několik cholerových stanic a zvykl si plným právem po všech manipulacích, které s ním jako cholerou podezřelým zaváděli, že už počal zcela nevědomky neustále pouštět do kalhot.
324 Jeho utužená střeva nevrhala již řídkou tekutinu do kalhot, ale zůstalo mu přece jen časté nucení, takže od poslední etapy až na štáb brigády, kde se setkal s poručíkem Dubem, byla to vlastně manifestační cesta po všech možných záchodech.
325 Několikrát zmeškal vlak, poněvadž seděl na nádražích v klozetech tak dlouho, dokud vlak neodjel. Několikrát zameškal ve vlaku přesedání, sedě ve vlaku na záchodě. Ale přesto, přes všechny záchody, které mu byly v cestě, kadet Biegler přec jen se přibližoval k brigádě.
326 Kadet Biegler totiž namítl, že má z kanceláře štábu brigády vypracovanou maršrútu po Železnici, kterýžto způsob cestování zdál se mu být mnohem výhodnějším vzhledem ku chvění jeho konečníku. Každé dítě přece ví, že automobily nejsou zařízeny na takové věci.
327 Život není žádnou školou uhlazeného chování. Každý mluví tak, jak je schopen. Ceremoniář dr. Guth mluví jinak než hostinský Palivec u Kalicha a tento román není pomůckou k salónnímu ušlechtění a naučnou knihou, jakých výrazů je možno ve společnosti užívat.
328 Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co jest přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčílením vrhají se na jednotlivá slova.
329 Jeho sebevědomí opravdu stouplo. Jeho sláva je založena na několika silných výrazech. Jemu to stačí ku spokojenosti, a kdybych byl chtěl snad upozornit ho, reprodukuje jeho hovor věrně a přesně, jak jsem popsal, že tak nemá mluvit, což ovšem nebylo mým úmyslem, rozhodně bych urazil toho dobrého člověka.
330 Bylo až k nevíře, jak tahle obyčejná věta zapůsobila na ostatní členy rodiny: Dudley vyjekl a spadl ze židle s takovým randálem, až se celá kuchyně zatřásla; paní Dursleyová slabě vykřikla a přitiskla si dlaně k ústům; pan Dursley byl skokem na nohou a na spáncích mu naběhly žíly.
331 Od prvního dne, kdy Harry přijel domů na letní prázdniny, se strýc Vernon vůči němu choval jako k bombě, která může každým okamžikem vybuchnout. Harry totiž nebyl obyčejný chlapec. Po pravdě řečeno byl tak neobyčejný, jak to jen vůbec bylo možné.
332 Všechny Harryho kouzelnické knihy, jeho hůlku, hábity, kotlík i jeho špičkové koště Nimbus Dva tisíce strýc Vernon zamkl do přístěnku pod schody, hned jak Harry přijel domů. Co Dursleyovým záleželo na tom, jestli přijde o svůj post v kolejním famfrpálovém mužstvu, když celé léto nebude trénovat.
333 Ostatním členům rodiny se Harry ani trochu nepodobal. Strýc Vernon byl zavalitý a neměl žádný krk, zato však předváděl světu obrovský černý knír; teta Petunie byla kostnatá a měla koňský obličej; Dudley byl světlovlasý růžolící a sádelnatý.
334 A potom, právě před rokem, přišel Harrymu dopis z Bradavic a všechno vyšlo najevo. Harry nastoupil do kouzelnické školy, kde byli slavní on i jeho jizva... Jenže teď školní rok skončil, Harry se na léto vrátil k Dursleyovým, a oni s ním znovu zacházeli jako se psem, který se vyválel v něčem nevábném.
335 Harry by ani nedokázal spočítat, kolikrát už pomocí kouzel málem odemkl Hedvičinu klec a poslal ji s dopisem k Ronovi a k Hermioně, nemělo však smysl vystavovat se takovému nebezpečí. Nedospělí kouzelníci nesměli používat kouzla jinde než ve škole.
336 Ne že by celý ten rok v Bradavicích byl samá zábava; na konci druhého pololetí se Harry dokonce setkal tváří v tvář se samotným lordem Voldemortem. Ať si to byla jen troska jeho někdejšího já, pořád byl stejně vychytralý, pořád vzbuzoval hrůzu a pořád byl odhodlaný znovu získat moc.
337 Harry mu už podruhé unikl ze spárů, ovšem jen o vlásek, a dokonce i teď, po několika týdnech, se za noci probouzel zalitý studeným potem, přemýšlel, kde může Voldemort být, a viděl před sebou jeho sinalou tvář a široce rozevřené, šílené oči.
338 Ta chvilka legrace přišla Harrymu draho. Bratránkovi ani živému plotu se nic nestalo, takže teta Petunie poznala, že Harry fakt žádná kouzla nedělal; přesto musel honem uhnout, aby nedostal pořádnou po hlavě pánví plnou mydlinek.
339 Zatímco Dudley chytal lelky, pozoroval ho a lízal jednu zmrzlinu za druhou, Harry vyčistil okna, umyl auto, posekal trávník a postaral se o květinové záhony, prořezal a zalil růže a znovu natřel zahradní lavičku. Na obloze žhnulo slunce a pálilo ho do zátylku.
340 Byl to spíš div, že se Harry ovládl a nezačal křičet. Maličké stvoření na posteli mělo ohromné netopýří uši a vypoulené zelené oči, veliké jako tenisové míče. Harrymu bylo okamžitě jasné, že právě ty ho dnes ráno pozorovaly ze živého plotu kolem zahrady.
341 Stvořeníčko sklouzlo z postele a uklonilo se tak hluboce, až se špičkou dlouhého, tenkého nosu dotklo koberce. Harry viděl, že má na sobě něco, co vypadalo jako starý povlak na polštář, s rozparky pro ruce a s otvory pro nohy.
342 Harry se pokoušel syknout Psst! a zároveň se tvářit povzbudivě; přiměl Dobbyho, aby si vylezl zpátky na postel, a skřítek tam teď seděl a škytal. Vypadal jako veliká, velice ošklivá loutka. Nakonec se přece jen dokázal ovládnout a kulil na Harryho očiska plná slz a nábožného obdivu.
343 Chechtal se jako blázen a vlekl Harryho zpátky nahoru. Strýc Vernon opravdu dodržel slovo. Příštího dne ráno zaplatil zámečníkovi, aby na Harryho okno připevnil mříže, a sám pak ve dveřích ložnice udělal kočičí dvířka, kterými Harrymu třikrát denně strkali dovnitř malé dávky jídla.
344 Ani po třech dnech Dursleyovi nebudili sebemenší dojem, že by se dali obměkčit, a Harry neviděl žádné východisko z pasti, ve které se octl. Ležel na posteli, díval se, jak za mřížemi na okně zapadá slunce, a sklíčeně přemýšlel, co s ním bude.
345 Co by mu bylo platné dostat se z pokoje pomocí kouzel, kdyby ho za to vyloučili z Bradavic? Život v Zobí ulici byl však ještě úděsnější než kdykoli předtím; teď když Dursleyovi věděli, že se ráno neprobudí jako netopýři, přišel Harry o svou jedinou zbraň.
346 Kočičí dvířka klapla; objevila se ruka tety Petunie a strčila do pokoje misku polévky z konzervy. Harry, kterému se žaludek svíral hlady, seskočil z postele a zdvihl ji. Polévka byla úplně studená, přesto však jí polovinu vypil jediným douškem.
347 Konečně celí udýchaní dorazili na odpočívadlo a přenesli kufr Harryho pokojem k otevřenému oknu. Fred vlezl zpátky do auta, aby s Ronem vtáhli kufr dovnitř, a Harry s Georgem ho tlačili z ložnice. Kufr se centimetr po centimetru přesouval oknem ven.
348 Harry se podíval na vazbu knihy, kterou paní Weasleyová držela v ruce. Ozdobným zlatým písmem na ní stálo: Lockhartův atlas domácích škůdců. Na obálce byla obrovská fotografie velice pohledného kouzelníka s vlnitými, světlými vlasy a zářivě modrýma očima.
349 Opravdu nevypadal jako Mikuláš. Byl malý jako z vydělané kůže, a měl velikou, hrbolatou a holou hlavu, která připomínala brambor. Ron ho držel co nejdál od sebe, zatímco trpaslík kopal svýma maličkýma nohama, tvrdýma jako roh; Ron ho chytil za kotníky a převrátil hlavou dolů.
350 Harry se rychle naučil trpaslíky nijak zvlášť nelitovat. Prvního, kterého chytil, chtěl prostě jen hodit přes plot, ovšem trpaslík postřehl jeho měkké srdce, zakousl se mu zuby ostrými jako břitva do prstu a on ho jen stěží setřásl, až.
351 Pan Weasley seděl sklesle na kuchyňské židli; sundal si brýle a oči měl zavřené. Byl to hubený mužík s postupující lysinou, tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, však měl stejně rudou jako všechny jeho děti. Na sobě měl dlouhý zelený hábit, celý zaprášený a pomačkaný.
352 Vytratili se z kuchyně a prošli úzkou chodbičkou k nerovnému schodišti, které cikcak stoupalo celým domem. Na třetím odpočívadle byly jedny dveře pootevřené a Harry ještě stačil postřehnout dvě světlehnědé oči, které se na něj upíraly, než se dveře s cvaknutím zavřely.
353 Dopis z Bradavic dostal Harry jednoho slunečného rána přibližně týden poté, co přijel do Doupěte. Přišel dolů na snídani spolu s Ronem a našli už manžele Weasleyovy i Ginny sedět u kuchyňského stolu. Jakmile Ginny uviděla Harryho, převrhla misku s ovesnou kaší a ta s bouchnutím spadla na podlahu.
354 Několik minut pak bylo v kuchyni ticho, jak všichni četli svou poštu. V Harryho dopisu stálo, že má prvního září odjet spěšným vlakem do Bradavic z nádraží King's Cross jako obvykle. Byl tam i seznam nových učebnic, které bude v příštím roce potřebovat.
355 Ginny přikývla, zrudla až ke kořínkům svých ohnivých vlasů a opřela se loktem do máselničky Naštěstí si toho nevšiml nikdo jiný než Harry, poněvadž v tu chvíli vešel dovnitř Ronův starší bratr Percy. Byl už oblečený a na pletené vestě měl připíchnutý svůj odznak bradavického prefekta.
356 Harry, Ron, Fred i George zamýšleli jít nahoru na kopec, na malý palouk, který Weasleyovým patřil. Všude kolem rostly stromy, takže tam zdola z vesnice nebylo vidět a oni mohli trénovat famfrpál, pokud ovšem nelétali příliš vysoko.
357 Pět minut nato už pochodovali vzhůru do kopce s košťaty na ramenou. Zeptali se Percyho, jestli nechce jít s nimi, ten jim však odpověděl, že má nějakou práci. Harry až dosud Percyho vídal vždycky jen u jídla, jinak zůstával celou dobu zavřený u sebe v pokoji.
358 Bill byl z bratří Weasleyových nejstarší. On i další ze sourozenců, Charlie, už bradavickou školu dokončili. Harry se ani s jedním z nich nikdy nesetkal, věděl však, že Charlie studuje v Rumunsku draky a Bill že je v Egyptě, kde pracuje pro Gringottovy, pro jejich kouzelnickou banku.
359 Harry k tomu nic neřekl; připadal si poněkud trapně. V podzemním trezoru u Gringottových v Londýně měl uložené malé jmění, které mu zanechali rodiče. Byl ovšem zámožný jen v kouzelnickém světě; v mudlovských krámech svými galeony, srpci ani svrčky platit nemohl.
360 Harry dělal co mohl, aby si to všechno zapamatoval, zatímco si bral špetku Letaxu. Pak přistoupil ke krbu, zhluboka se nadechl, vysypal prášek do plamenů a vykročil. Oheň mu připadal jako vlahý vánek; otevřel pusu a okamžitě se nadechl spousty horkého popela.
361 Ve skleněné vitríně jen několik kroků od něj ležela na polštáři vyschlá lidská ruka, zakrvácený balíček karet a vytřeštěné skleněné oko. Ze stěn se šklebily zlověstně vyhlížející masky, na pultě ležela hromada lidských kostí a od stropu visely rezivé, špičaté nástroje.
362 Harry se rychle rozhlédl, a když po levé ruce uviděl velikou černou skříň, honem do ní vklouzl a přitáhl za sebou dveře tak, aby zůstala jen úzká škvíra, kterou by viděl ven. Pár vteřin nato zacinkal zvonek a Malfoy vstoupil dovnitř.
363 Začali smlouvat. Harry neklidně sledoval, jak si Draco prohlíží vystavené zboží a čím dál víc se blíží k jeho skrýši. Teď právě se zastavil, aby si prohlédl dlouhý svazek provazů ze šibenice, a pak si s přihlouplým úsměškem přečetl lístek, opřený o nádherný náhrdelník z opálů: Pozor.
364 Podle starého dřevěného domovního znamení nad krámem, kde prodávali jedovaté svíce, zjistil, že je v Obrtlé ulici. Nijak mu to ale nepomohlo, vždyť o žádné takové v životě neslyšel. Domyslel se, že v krbu u Weasleyových nejspíš nemluvil dost zřetelně, když měl plnou pusu popela.
365 Harrymu poskočilo srdce. V tu chvíli nadskočila i čarodějnice; celá ta hromada nehtů se jí sesypala po nohách a ona zaklela. Dlouhými kroky se k nim blížila mohutná postava. Byl to Hagrid, bradavický hajný, a nad velikým ježatým plnovousem se mu blýskaly oči černé jako dva švábi.
366 Hagrid chytil Harryho za kůži na zátylku, odtáhl ho od čarodějnice a vyrazil jí přitom podnos z rukou. Její skřehotání je pronásledovalo celou cestu klikatou uličkou, dokud nevkročili do jasného slunečního světla. O kus dál Harry uviděl známou sněhobílou mramorovou budovu: Gringottovu banku.
367 Jezdilo se k nim na malých vozících řízených skřety, které se řítily podzemními tunely pod bankou po maličkých železničních kolejích. Harry vychutnával krkolomnou jízdu k trezoru Weasleyových, ale když ho skřet otevřel, cítil se naráz hrozně, daleko hůř než předtím na Obrtlé ulici.
368 Venku na mramorovém schodišti se rozešli. Percy neurčitě zamumlal, že potřebuje nový brk. Fred a George zahlédli svého kamaráda z Bradavic, Leeho Jordana. Paní Weasleyová a Ginny měly namířeno do obchodu, kde prodávali hábity z druhé ruky.
369 Harry, Ron a Hermiona proklouzli dovnitř. Dlouhá fronta se vinula až do zadní části krámu, kde Zlatoslav Lockhart podepisoval své knihy. Všichni tři honem popadli výtisk Souboje se smrtonoškou a kradli se podél fronty víc dopředu, kde už stáli ostatní Weasleyovi a pán a paní Grangerovi.
370 Jak postupovali, Zlatoslav Lockhart se před nimi pozvolna vynořoval víc a víc; seděl u stolu ze všech stran obklopeného vlastními velkými podobiznami, a ty všechny na návštěvníky mrkaly a předváděly jim svoje oslnivě bílé zuby.
371 Zástup se rozestoupil a začal vzrušeně šuškat. Lockhart se vrhl k Harrymu, chytil ho za paži a přitáhl k sobě. Diváci začali tleskat. Harry zrudl v obličeji, jak mu Lockhart potřásl rukou před fotografem, který teď zběsile mačkal jeden snímek za druhým a zaplavoval Weasleyovy hustým dýmem.
372 Návštěvníci začali jásat a tleskat a Harry shledal, že právě dostal darem celé sebrané spisy Zlatoslava Lockharta. Skoro pod jejich tíhou zavrávoral, podařilo se mu však uniknout ze středu pozornosti do kouta, kde stála u svého nového kotlíku Ginny.
373 To už se k nim záplavou knih prodíral Hagrid. Během okamžiku od sebe pana Weasleyho a pana Malfoye odtrhl; pan Weasley měl rozbitý ret a pan Malfoy dostal do oka Encyklopedií jedovatých hub. Ještě pořád držel v ruce Ginnyinu starou učebnici přeměňování.
374 Cestou zpátky ke krbu u Děravého kotle, odkud se Harry, Weasleyovi a všechny jejich nákupy měli s pomocí Letaxu vrátit do Doupěte, byli ale všichni dost zaražení. Rozloučili se s Grangerovými, kteří z hostince měli odejít mudlovskou ulicí na opačné straně.
375 Loni v září Harry spěšný vlak do Bradavic chytil. Potíž byla v tom, jak se dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě, které pro mudly bylo neviditelné. Museli jste projít bytelnou přepážkou, která oddělovala nástupiště číslo devět a deset.
376 Harry se ujistil, že má Hedvičinu klec bezpečně připevněnou na kufru, a potom natočil vozík tak, aby měl přepážku před sebou. Nepochyboval, že všecko půjde hladce; ani zdaleka to nebylo tak nepříjemné jako cestovat s pomocí Letaxu.
377 Ovšem když se pak několik hodin vůbec nic nedělo, musel si Harry přiznat, že už to není taková zábava jako na začátku. Po karamelách dostali strašlivou žízeň a neměli nic k pití. Oba si sundali trička, Harrymu se však nátělník lepil k opěradlu a brýle mu věčně klouzaly až na špičku zpoceného nosu.
378 Přestal si všímat úžasných tvarů mračen a toužebně myslel na vlak míle pod nimi, kde by si mohli koupit vychlazenou dýňovou šťávu z vozíku, s nímž jezdila buclatá čarodějka. Proč vlastně se nedostali na nástupiště devět a tři čtvrtě.
379 Oba se tvářili, jako když neslyší, že chrčení sílí, a nebe temnělo víc a víc. Na černé obloze rozkvétaly první hvězdy. Harry si natáhl tričko a snažil se nebrat na vědomí, jak se teď stěrače na znamení protestu chabě kývají sem tam.
380 Ron vyjekl a třeštil oči na přední sklo. Harry se otočil právě včas, aby uviděl větev tlustou jako krajta, která do něj praštila. To na ně útočil strom, do kterého narazili; kmen měl ohnutý málem v půli a jeho sukovité haluze bušily do každého místečka, na které dosáhly.
381 Jenže to bylo zřejmě poslední, nač se vůz ještě zmohl. Vzápětí se ozvala dvě rázná cvaknutí, dveře se otevřely dokořán, Harry ucítil, jak se jeho sedadlo naklání, a v příštím okamžiku už ležel na vlhké zemi rozplácnutý jako žába.
382 Harry k němu přispěchal a oba hleděli do Velké síně. Nad čtyřmi dlouhými, hustě obsazenými stoly se ve vzduchu vznášely nesčetné svíce a v jejich svitu se třpytily zlaté talíře a číše. Nahoře zářily hvězdy na začarovaném stropu, jenž vždycky odrážel oblohu venku.
383 Harry se prudce otočil. Za nimi stál Severus Snape a černý hábit mu vlál ve studeném větru. Byl to hubený muž se sinalou pletí, hákovitým nosem a mastnými černými vlasy, které mu sahaly až na ramena, a v tu chvíli se usmíval způsobem, z kterého Harry pochopil, že on i Ron jsou opravdu v pořádném maléru.
384 Roztřeseně vešli do jeho kabinetu. Temné stěny byly obložené policemi a ve velkých skleněných nádobách plavala nejrůznější odporná stvoření; v tu chvíli by Harry nestál ani o to vědět, jak se jmenují. Krb byl tmavý a prázdný. Snape zavřel dveře, otočil se a podíval se na ně.
385 Harry a Ron pohlédli jeden na druhého, bledí jako stěna. Harry teď už vůbec neměl hlad; zato mu ze všeho bylo strašně špatně od žaludku. Snažil se nedívat na cosi velikého a slizkého, co plavalo v zelené tekutině na polici za Snapeovým psacím stolem.
386 Dál se však nedostala, poněvadž podobizna Buclaté dámy se otevřela dokořán a všichni tři uslyšeli nečekaný bouřlivý potlesk. Vypadalo to, že celá nebelvírská kolej je dosud vzhůru; všichni se tísnili v kruhové společenské místnosti, stáli na asymetrických stolech a pohodlných křeslech a čekali na ně.
387 Ron byl rudý v obličeji a rozpačitě se usmíval, Harry však postřehl někoho, kdo se vůbec netvářil nadšeně. Přes hlavy několika vzrušených prváků zahlédl Percyho, který se očividně snažil dostat se k nim tak blízko, aby je mohl vypeskovat.
388 Podařilo se jim dostat na opačnou stranu společenské místnosti, i když je cestou ještě popleskávali po zádech; na schodišti pak už konečně byl klid. Tryskem vyběhli nahoru, a pak už stáli u dveří své staré ložnice, na které teď byl nápis Druhý ročník.
389 Křik paní Weasleyová, stokrát silnější než obvykle, se odrážel od kamenných stěn, div z toho neohluchli, a talíře i lžíce na stolech hlasitě řinčely. Všichni v síni se rozhlíželi, kdo to dostal Huláka, a Ron se v židli sesul tak dolů, že z něj nebylo vidět víc než sytě rudé čelo.
390 Zvonivé ticho, jež nastalo, jako by se rozléhalo po celé síni. Z červené obálky, která vypadla Ronovi z ruky, vyšlehly plameny a za okamžik po ní zbyl jen popel. Harry i Ron ohromeně seděli, jako by se přes ně převalila přílivová vlna.
391 Harry, Ron a Hermiona vyšli z hradu společně, prošli zelinářskou zahradou a zamířili ke skleníkům, kde se pěstovaly kouzelné rostliny. Aspoň v jednom ohledu jim Hulák pomohl: Hermiona si zřejmě myslela, že už byli potrestaní dost, a zase se k nim chovala jako kamarádka.
392 Když se přiblížili ke skleníkům, uviděli ostatní spolužáky Stáli venku a čekali na profesorku Prýtovou. Harry, Ron a Hermiona k nim došli právě ve chvíli, kdy se objevila také; rázně kráčela přes trávník se Zlatoslavem Lockhartem po boku.
393 Při těch slovech ukázala na vyrovnané hluboké truhlíky a všichni se tlačili dopředu, aby líp viděli. V řádcích tam rostla přibližně stovka trsnatých rostlinek nafialověle zelené barvy. Harrymu připadaly naprosto nezajímavé a neměl sebemenší tušení, co Hermiona mínila tím 'křikem' mandragory.
394 Profesorka Prýtová vytáhla zpod stolu veliký květináč, mandragoru do něj přesadila a přihrnula k ní tmavý, vlhký kompost, až bylo vidět jen trsnaté listy. Pak si oprášila ruce, dala všem znamení zdviženými palci a sama si také sundala klapky.
395 Abyste věděli, mě naši původně zapsali do Etonu, ale neumíte si představit, jak jsem rád, že místo toho jsem tady. Moje matka byla sice trochu zklamaná, ale od té doby, co jsem jí dal přečíst Lockhartovy knihy, pochopila myslím, jak je užitečné mít v rodině školeného kouzelníka.
396 Když dojedli, vyšli ven na nádvoří; obloha byla pořád úplně zatažená. Hermiona se usadila na kamenný schod a znovu se ponořila do Cestování s upíry. Harry a Ron stáli a bavili se o famfrpálu; teprve po chvíli si Harry uvědomil, že ho někdo upřeně pozoruje.
397 Rozhlédl se a uviděl drobného chlapce s vlasy myší barvy, kterého včera večer zahlédl, jak si nasazuje Moudrý klobouk; teď se díval na Harryho jako uhranutý. V ruce držel cosi, co vypadalo jako obyčejný mudlovský fotoaparát, a když se na něj Harry podíval, chlapec zčervenal jako rajské jablíčko.
398 Mezitím dorazili do jeho učebny a profesor jej konečně pustil. Harry si prudkým pohybem urovnal hábit a potom si šel sednout do úplně poslední lavice, kde před sebe pečlivě vyrovnal všech sedm Lockhartových knih, jen aby se nemusel dívat na jejich autora.
399 Když už všichni seděli na svých místech, Lockhart si hlasitě odkašlala v učebně se rozhostilo ticho. Profesor postoupil dopředu, vzal si výtisk Toulek s trolly, který patřil Nevillu Longbottomovi, zvedl ho a předvedl jim na přední straně svou vlastní podobiznu, která na ně důvěrně pomrkávala.
400 A znovu na ně šelmovsky zamrkal. Ron na něj teď koukal s nevěřícným výrazem ve tváři; Seamus Finnigan a Dean Thomas, kteří seděli vepředu, se otřásali potlačovaným smíchem. Zato Hermiona Grangerová profesora zbožně poslouchala a překvapeně sebou trhla, když vyslovil její jméno.
401 Rarachové byli ocelově modří a vysocí asi osm palců; měli špičaté obličeje a tak ječeli, že to vypadalo, jako by se hádalo celé hejno papoušků. Ve chvíli, kdy Lockhart zvedl plachtu, začali brebentit a poskakovat po kleci, cloumali mřížemi a na ty kdo seděli nejblíž, dělali pitvorné obličeje.
402 Nezabralo to ani v nejmenším; jeden rarach vytrhl Lockhartovi hůlku z ruky a také ji vyhodil z okna. Lockhart naprázdno polkl a střemhlav se vrhl pod katedru; jen to ho zachránilo před tím, že mu Neville nezpřerážel žebra; spadl totiž vteřinu poté, když se s ním utrhl lustr.
403 Všichni ostatní z nebelvírského družstva už byli v šatně. Wood jediný vypadal doopravdy probuzeně. Fred a George Weasleyovi tam seděli s opuchlýma očima a rozcuchaní vedle Alice Spinnetové ze čtvrtého ročníku, která klímala, opřená o zeď.
404 Nasedl na koště, odrazil se nohama od země a vznesl se vzhůru. Chladný ranní vzduch ho šlehal do obličeje a probudil ho mnohem účinněji než Woodovy dlouhé řeči. Byl to nádherný pocit, být zase zpátky na famfrpálovém hřišti. Proletěl co největší rychlostí kolem stadionu, o závod s Fredem a Georgem.
405 Zmijozelské družstvo se mohlo smíchy potrhat. Flint se doslova svíjel a udržel se na nohou jen proto, že se opíral o svoje nové koště. Malfoy dopadl na všecky čtyři a bušil pěstí do země. Nebelvírské družstvo se shluklo okolo Rona, který pořád říhal a zvracel obrovské lesklé slimáky.
406 Harry a Hermiona pomohli Ronovi přes práh, do srubu o jediné místnosti, kde v jednom koutě stála obrovská postel a ve druhém vesele praskal oheň. Harry usadil Rona na židli a v rychlosti vysvětlil Hagridovi, co se stalo. Hagrida Ronovy potíže se slimáky nijak nevyvedly z míry.
407 Byl už málem čas obědvat, a protože Harry měl od rána jen trochu sirupového cukroví, čím dál víc se těšil, až se vrátí do školy a pořádně se nají. Rozloučili se s Hagridem a zamířili zpátky k hradu. Ron cestou ještě škytl, dostal však ze sebe už jen dva docela maličké slimáky.
408 Svíce se víc a víc krátily a světlo tančilo po rozpohybovaných snímcích Zlatoslava Lockharta, shlížejících ze všech stěn. Harry sáhl bolavou rukou po obálce, která mu připadala snad tisící, a napsal na ni adresu Veroniky Smethleyové.
409 Harry neodpověděl. Napínal sluch, jestli se ten šepot ozve ještě jednou, nezaslechl však jediný zvuk kromě Lockhartova varování, aby nepočítal s tak vlídným zacházením pokaždé, kdy si vykoleduje školní trest. Odešel z profesorova kabinetu jako v mrákotách.
410 Bylo už tak pozdě, že nebelvírská společenská místnost zela prázdnotou. Harry zamířil rovnou do ložnice. Ron se ještě nevrátil, a tak si oblékl pyžamo, zalezl do postele a čekal. Za půl hodiny dorazil Ron; třel si pravou ruku a přinesl s sebou do ztemnělé místnosti pronikavý zápach leštidla.
411 Přišel říjen a na školních pozemcích i v samotném hradu zavládl vlhký, lezavý chlad. Za madame Pomfreyovou se den co den valili na ošetřovnu nachlazení učitelé i studenti. Její Životobudič působil okamžitě, i když tomu, kdo ho vypil, se pak ještě kouřilo z uší.
412 Zbytek věty zanikl v pronikavém mňoukání kdesi u jeho kotníků. Když se podíval dolů, zjistil, že na něj zírají žluté oči, velké jako lampy. Byla to paní Norrisová, vyzáblá šedivá kočka, která školníku Filchovi dělala cosi jako pobočníka v jeho nekonečném boji proti studentům.
413 Ve Filchově kanceláři Harry ještě nikdy nebyl, většina studentů se jí vyhýbala. Byla to zašlá místnost bez oken, osvětlená jedinou olejovou lampou, která visela z nízkého stropu, a jakmile Harry vešel, ucítil slabý zápach smažených ryb.
414 Připustil si, že by nejspíš měl počkat, až se školník vrátí, a posadil se do křesla vedle psacího stolu; bylo celé prožrané od molů. Kromě napůl vyplněného formuláře o Harryho přestupku tam ležela jen veliká, lesklá tmavorudá obálka se stříbrným nápisem nahoře.
415 Do oken, za nimiž byla úplná tma, pořád bušil déšť, zato uvnitř všecko jen zářilo. Oheň v krbu vrhal světlo na měkká křesla, v nichž si studenti četli, bavili se a psali domácí úkoly, a dvojčata Fred a George se pokoušela zjistit, co se stane, když dají salamandrovi sežrat rachejtli dr.
416 Harry se zrovna chystal vyprávět Ronovi a Hermioně o Filchovi a o kurzu Rychločar, když vtom se salamandr nečekaně vznesl do vzduchu, začal zběsile kroužit společenskou místností a chrlil kolem sebe jiskry: prásk! prásk! prásk.
417 Percy si mohl strhat hlasivky, jak křičel na Freda a George, ale na oranžové hvězdy, které salamandrovi sršely z úst, byla strhující podívaná. Nakonec zmizel s třaskavým boucháním v plamenech krbu. Harry už na Filche a obálku s Rychločárami nemyslel.
418 Chodba, kterou se šlo na večírek Skoro bezhlavého Nicka, byla také vyzdobená svícemi, ani v nejmenším však nepůsobila vesele: dlouhé tenké svíce byly černé jako uhel a hořely jasně modrým plamenem, který i na jejich živoucí obličeje vrhal mdlé, přízračné světlo.
419 Naskytla se jim neuvěřitelná podívaná. Sklepení bylo plné perleťově bílých, průsvitných postav; většina se jich pohybovala po přeplněném parketu a tančila valčík za úděsných, třaslavých zvuků třiceti hudebních pil, na něž hrál orchestr na pódiu potaženém černým suknem.
420 Na rozdíl od ostatních duchů kolem byl Protiva, bradavické strašidlo, všecko, jenom ne bledý a průsvitný. Na hlavě měl zářivě oranžový karnevalový klobouček, na krku motýlka, který se otáčel kolem dokola, a v širokém, zlomyslném obličeji úšklebek od ucha k uchu.
421 Dál už zřejmě nikdo z hostů neposlouchal. Sir Patrick a jeho družina se totiž pustili do Hokeje s lidskou hlavou a duchové ve sklepení začali sledovat zápas. Skoro bezhlavý Nick se marně pokoušel znovu upoutat jejich pozornost, a když kolem něj za hlasitého jásotu proletěla hlava sira Patricka, vzdal to.
422 Jak se opatrně šinuli dopředu, Harry málem uklouzl; na podlaze byla veliká louže. Ron a Hermiona ho zachytili a krůček po krůčku se blížili k nápisu, oči upřené na temný stín pod ním. Všichni tři si uvědomili zároveň, co to je, a uskočili zpátky, až kolem vystříkla voda.
423 Už ale neměli čas zmizet. Nenadálý hukot, jako když v dálce burácí hrom, svědčil o tom, že slavnost právě skončila. Uprostřed chodby, kde stáli, slyšeli stovky nohou stoupajících po schodech a spokojené tlachání po vynikající večeři.
424 Brumbál se špičkou dlouhého křivého nosu teď téměř dotýkal kožichu paní Norrisové. Bedlivě si ji prohlížel přes půlměsícové brýle a dlouhými prsty ji opatrně prohmatával. Rovněž profesorka McGonagallová se ke kočce skláněla, oči přimhouřené.
425 Pospíšili si ven co nejrychleji, jako útěk to ale nevypadalo. Jakmile byli o patro výš nad Lockhartovým kabinetem, zahnuli do jedné prázdné učebny a opatrně za sebou zavřeli dveře. Harry se kradmo podíval na své zasmušilé kamarády.
426 Útok mimořádně zapůsobil i na Hermionu. Byli sice zvyklí, že celé hodiny jen čte a čte, teď však málem nedělala nic jiného. Harry i Ron se jí vyptávali, co má za lubem, ale nedostali z ní skoro nic a zjistili to až příští středu.
427 Vtom zazvonilo. Ron s Hermionou zamířili na přednášku o dějinách čar a kouzel a cestou se ještě hašteřili. Dějiny čar a kouzel byly ten nejnudnější předmět, který měli. Přednášel je profesor Binns, jediný duch mezi učiteli, který způsobil největší rozruch, když na svoji hodinu vstoupil do třídy tabulí.
428 Byl velice starý a vrásčitý a spousta lidí pochybovala, jestli si vůbec všiml, že je po smrti. Jednoho dne prostě vstal s tím, že jde do třídy, a zanechal své tělo v křesle před krbem ve sborovně; na jeho zavedeném pořádku se to však neprojevilo ani v nejmenším.
429 Profesor Binns skončil a ve třídě se rozhostilo ticho. Nebylo to však ospalé ticho, jaké při jeho hodinách obvykle vládlo; všichni se na profesora dívali s nadějí, že jim ještě něco řekne. Profesor Binns se tvářil poněkud rozmrzele.
430 Nikdy se Ronovi ani Hermioně nesvěřil, že Moudrý klobouk vážně uvažoval o tom, že zařadí do Zmijozelu jeho. Dokázal si to vybavit, jako kdyby to bylo včera, ten tichý hlásek, který mu šeptal do ucha, když si před rokem nasadil klobouk na hlavu.
431 Právě když to dořekla, zahnuli za roh a octli se na konci chodby, kde k útoku došlo. Zůstali stát a dívali se před sebe. Všechno vypadalo stejně jako tehdy večer, jen z držáku na pochodně nevisela žádná ztuhlá kočka a u stěny, na které byl nápis Tajemná komnata je znovu otevřena, stála prázdná židle.
432 Uršula tragicky vzlykla, vznesla se vzhůru, udělala ve vzduchu přemet, po hlavě vklouzla do klozetu, všechny přitom postříkala a zmizela z dohledu. Podle tlumených vzlyků, které k nim doléhaly, se zastavila někde v odpadovém kolenu.
433 Toho večera se Harry, Ron a Hermiona usadili ve společenské místnosti co možná nejdál od Percyho. Ron měl pořád náladu pod psa a dělal v domácím cvičení z kouzelných formulí jednu kaňku za druhou. Když potom bezmyšlenkovitě sáhl po hůlce, aby všechny šmouhy odstranil, podařilo se mu pergamen zapálit.
434 Hned při další hodině obrany proti černé magii Lockhart vytáhl Harryho znovu před lavice; tentokrát měl dělat vlkodlaka. Nebýt toho, že měl velice dobrý důvod si přát, aby Lockhart zůstal v dobré náladě, býval by to nejspíš odmítl.
435 Madame Pinceová podržela lístek proti světlu, jako by chtěla odhalit padělek, zkouška ale dopadla dobře. Knihovnice důstojně odkráčela mezi vysoké regály a za několik minut se vrátila s obrovskou knihou, která vypadala, že se každou chvíli rozpadne.
436 Pět minut nato se zatarasili opět v umývárně, kde kvůli Ufňukané Uršule byly toalety ještě pořád mimo provoz. Hermiona nic nedala na Ronovy protesty a trvala na tom, že je to poslední místo, kde mají zaručeno jakés takés soukromí.
437 Hermiona opatrně otevřela Lektváry nejmocnější a všichni tři se sklonili ke stránkám plným vlhkých skvrn. Teď už jim bylo jasné, proč kniha patří do oddělení s omezeným přístupem. Účinky některých lektvarů byly příliš děsivé, aby o nich vůbec přemýšleli, a doprovázela je hrůzná vyobrazení.
438 Když vyšli na hřiště, uvítal je hlasitý pokřik. Většina diváků je nadšeně zdravila, protože i v Havraspáru a Mrzimoru toužili po porážce Zmijozelu, z přeplněných tribun však bylo slyšet i bučení a pískot zmijozelských fanoušků.
439 Harry zdravou rukou pustil koště a prudce chňapl do vzduchu; pevně stiskl prsty studenou Zlatonku a koště svíral jen nohama. Z davu na tribunách se ozval zděšený křik, když zamířil přímo k zemi; přemáhal se přitom, aby neomdlel.
440 S hlasitým žuchnutím dopadl do bahna, které se rozstříklo kolem, a sklouzl z koštěte. Paže mu visela v nepřirozeném úhlu. Bolest ho zmáhala víc a víc, ještě však slyšel jakoby z dálky, jak spousta lidí hvízdá a křičí. Upřel oči na Zlatonku, kterou svíral ve zdravé ruce.
441 Vypít Kostirost také nic příjemného nebylo. Pálil Harryho v ústech i v krku, když ho polykal, a navíc z toho kuckal a prskal. Madame Pomfreyová na odchodu ještě mumlala něco o nebezpečných sportech a neschopných učitelích, a nechala Rona a Hermionu, aby Harrymu pomohli zapít lék troškou vody.
442 O pár hodin později se probudil v úplné tmě a tiše vykřikl bolestí: zdálo se mu, že má pravou ruku plnou obrovských štěpin. V první chvíli si myslel, že právě ta bolest ho probudila; potom si s hrůzou uvědomil, že mu někdo potmě otírá čelo houbou.
443 V příštím okamžiku pozpátku vstoupil Brumbál, na sobě dlouhý vlněný župan a na hlavě noční čepičku. V rukou nesl konec něčeho, co mohla být socha. V dalším okamžiku se objevila profesorka McGonagallová a nesla nohy. Společně složili své břemeno na jednu z postelí.
444 Když se Harry v neděli ráno probudil, zjistil, že ložnici zaplavuje zimní slunce a v pravé ruce že zase má kosti, ještě ji však měl celou strnulou. Prudce se posadil a zahleděl se na Colinovu postel. Pohled na ni však zakrývaly dlouhé závěsy, za kterými se on sám včera večer převlékal.
445 Harry se co nejrychleji oblékl a spěchal do nebelvírské věže. Zoufale potřeboval povědět Ronovi a Hermioně všecko o Colinovi a o Dobbym, ale nebyli tam. Vypravil se je hledat; přemýšlel, kam se mohli podít, a trochu ho mrzelo, že se vůbec nezajímali o to, jestli mu kosti narostly nebo ne.
446 Harry se přinutil k úsměvu, počkal, až Percy zajde za roh, a pak zamířil rovnou na umývárnu Ufňukané Uršuly. Netušil sice, proč by tam Ron a Hermiona měli zase být, ale když se ujistil, že nikde nablízku není Filch ani žádný z prefektů, otevřel dveře a ze zamčené kabinky uslyšel jejich hlasy.
447 Ginny Weasleyovou, která při hodinách kouzelných formulí sedávala vedle Colina, to velice rozrušilo, Harrymu se ovšem zdálo, že Fred a George nevolí ten nejlepší způsob, jak ji rozveselit. Střídavě si nechávali narůst srst nebo naskákat nežity a potom na ni vybafli zpoza nějaké sochy.
448 V druhém prosincovém týdnu jako obvykle přišla profesorka McGonagallová a zapisovala si ty, kdo hodlají zůstat přes Vánoce ve škole. Harry, Ron i Hermiona se dali zapsat. Doslechli se, že v Bradavicích zůstane i Malfoy, a to jim připadalo velice podezřelé.
449 Naneštěstí měli lektvar hotový jen napůl. Potřebovali ještě roh z lidožravého dvojrožce a kůži z hřímala, a ty mohli získat jedině ze Snapeových soukromých zásob. Harry si v duchu říkal, že by se raději postavil bájnému netvorovi Salazara Zmijozela, než aby ho Snape přistihl při krádeži ve svém kabinetu.
450 Harry měl co dělat, aby se nerozchechtal, když viděl, jak si to Malfoy hasí dopředu a hlava mu klesá pod tíhou nosu, velkého jako menší meloun. Polovina studentů se shlukla u Snapeovy katedry. Někteří měli paže jako kyje, jiní ze sebe nedokázali vypravit jediné slovo, jak jim oduly rty.
451 O týden později, když všichni tři procházeli vstupní síní, zahlédli hlouček studentů, kteří stáli u vývěsní tabule a četli pergamen, který tam před chvílí někdo připíchl. Seamus Finnigan a Dean Thomas na ně zamávali, ať jdou k nim, a tvářili se vzrušeně.
452 Harry i Hermiona byli pro, a tak večer v osm hodin spěchali zpět do Velké síně. Dlouhé jídelní stoly zmizely, podél jedné stěny teď bylo zlaté pódium a nad ním se vznášely tisíce svící. Strop byl znovu sametově černý a pod ním se tísnila skoro celá škola; všichni s sebou měli hůlky a tvářili se vzrušeně.
453 Malfoy se nesl jako páv a samolibě se culil. Když Harry uviděl zmijozelskou dívku kráčet za ním, vybavil se mu obrázek ze Čtrnácti dnů s čarodějnicemi. Byla statná a hranatá a mohutnou bradu nesla útočně vysunutou. Hermiona se na ni nepatrně pousmála, sokyně jí to však neoplatila.
454 Snape vykročil vpřed, mávl hůlkou a had zmizel; zbyl po něm jen nepatrný obláček černého kouře. Také Snape se teď na Harryho díval tak, jak by to určitě nečekal: jeho pronikavý vypočítavý pohled se Harrymu ani trochu nezamlouval.
455 Strkal ho kvapem ven ze síně a Hermiona chvátala vedle nich. Když procházeli dveřmi, studenti před nimi spěšně couvali, jako by měli strach, že se nakazí. Harry nechápal, co se to děje, a Ron ani Hermiona mu nic nevysvětlili, dokud ho nedovlekli do prázdné společenské místnosti v nebelvírské věži.
456 Ačkoli byl den, v hradu panovala kvůli hustým šedivým sněhovým vločkám, které vířily za okny, větší tma než obvykle. Harry se roztřásl zimou. Procházel kolem tříd, kde se vyučovalo, a útržkovitě k němu doléhalo, co se děje uvnitř.
457 Profesorka McGonagallová křičela na někoho, kdo podle všeho právě proměnil svého kamaráda v jezevce. Harry potlačil nutkání nahlédnout dovnitř a šel dál. Napadlo ho, že se Justin možná rozhodl využít volné hodiny k tomu, aby dohonil nějaké úkoly, a proto ze všeho nejdřív zamířil do knihovny.
458 Vzadu v knihovně opravdu zahlédl hlouček studentů z Mrzimoru, kteří měli být na hodině bylinkářství, nezdálo se však, že by pracovali. Harry viděl, že sedí mezi dlouhými řadami vysokých knižních regálů, hlavy pohromadě, a jsou zcela zabraní do nějakého vážného rozhovoru.
459 To už Harry nevydržel. Hlasitě si odkašlal a vystoupil zpoza regálů s knihami. Podívaná, která se mu naskytla, by ho jindy nejspíš pobavila, teď však byl rozzlobený: když ho studenti z Mrzimoru uviděli, vypadali, jako by se proměnili v kámen, a Ernie zbledl jako stěna.
460 Zlostně vydupal po schodech nahoru a zahnul do další chodby, obzvlášť temné, protože v ní pochodně pozhasínal prudký ledový průvan z uvolněné okenní tabulky Byl asi v polovině, když o něco klopýtl a rozplácl se jak dlouhý tak široký.
461 Harry vstal; dýchal zrychleně a zajíkavě a srdce jako by mu bubnovalo do žeber. Celý bez sebe se rozhlédl prázdnou chodbou a uviděl dlouhou řadu pavouků, kteří prchali od nehybných těl, jak nejrychleji mohli. Všude panovalo ticho, jen z tříd po obou stranách chodby byly slyšet tlumené hlasy učitelů.
462 Harry se rozhlédl kolem. Jedno bylo jisté: ze všech kabinetů bradavických učitelů, kam letos zatím vkročil, byla Brumbálova pracovna nejzajímavější. Kdyby nebyl na smrt vylekaný, že třeba v příštím okamžiku dostane vyhazov ze školy, býval by věru rád, že má možnost se tu rozhlédnout.
463 Harry zaváhal. Obezřetně se rozhlédl po spících čarodějkách a kouzelnících na stěnách. Určitě nikomu nebude vadit, když pro ten klobouk sáhne a znovu si ho vyzkouší. Jen aby zjistil... aby si ověřil, že ho poslal do té správné koleje.
464 Přece jen tu nebyl sám. Na zlatém bidélku za dveřmi seděl sešle vyhlížející pták, který připomínal napůl oškubaného krocana. Harry na něj upřel oči a pták mu to oplatil uhrančivým pohledem, při kterém znovu vydal onen chrčivý zvuk.
465 Harry vyděšeně vykřikl a uskočil k psacímu stolu. Horečně se rozhlížel, jestli někde není sklenice vody, ale žádnou nenašel. Pták se mezitím proměnil v ohnivou kouli, poté vyrazil hlasitý skřek a v příštím okamžiku po něm zbyla jen doutnající hromádka popela na podlaze.
466 Dříve než Brumbál stačil říci jediné slovo, rozletěly se hlučně dveře pracovny a dovnitř vtrhl Hagrid. V očích měl rozběsněný pohled, kuklu vyhrnutou na temeni ježaté černé hlavy a v ruce se mu pořád ještě pohupoval mrtvý kohoutek.
467 Až do té doby panovala ve škole nejistota, po dvojnásobném útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se však změnila v opravdové zděšení. Víc než co jiného kupodivu všechny vyváděl z míry osud Skoro bezhlavého Nicka. Kdo mohl něco takového udělat duchovi.
468 Harrymu to nevadilo; těšilo ho naopak, že představa, jako by právě on byl Zmijozelovým dědicem, připadá aspoň Fredovi a Georgeovi směšná. Jejich šaškování však očividně rozčilovalo Draca Malfoye, který se tvářil čím dál víc dopáleně, když je při tom přistihl.
469 Hedvika ho vlídně ždibla do ucha, což pro něj byl mnohem větší dárek než ten, který mu přinesla. Ukázalo se, že je od Dursleyových. Poslali mu zubní kartáček a lístek, v němž ho žádali, aby zjistil, zda by v Bradavicích nemohl zůstat i přes letní prázdniny.
470 K Harryho i Ronově velikému překvapení však první část plánu proběhla tak hladce, jak Hermiona předpokládala. Po vánoční svačině zůstali na číhané v opuštěné vstupní síni a čekali na Crabbeho a Goyla, kteří se u opuštěného zmijozelského stolu cpali čtvrtou porcí piškotu s ovocem a se šlehačkou.
471 Nejtěžší bylo odtáhnout ty dva do přístěnku na protější straně vstupní síně. Jakmile je uložili mezi kbelíky a smetáky, Harry vyškubl Goylovi hrst chlupů, které mu rostly na čele, a Ron Crabbemu vytrhl pár vlasů. Sebrali jim i boty, protože neměli takové hnáty jako Crabbe a Goyle.
472 Všecko ustalo stejně náhle, jako to předtím začalo. Harry ležel na studené kamenné podlaze na břiše a poslouchal, jak na posledním záchodku úplně vzadu Uršula nevrle bublá. S námahou odkopl boty a vstal. Tak takové to je být Goylem.
473 Bludiště chodeb zelo prázdnotou. S každým krokem se ocitali hlouběji pod školní budovou a neustále koukali na hodinky, aby věděli, kolik jim ještě zbývá času. Po čtvrt hodině, když si už začínali zoufat, konečně před sebou někoho zahlédli.
474 Zmijozelská společenská místnost byla dlouhá, nízká podzemní prostora s hrubými kamennými stěnami a stropem, z kterého na řetězech visely kulaté, zelenavé lampy. V důkladném krbu před nimi praskal oheň a ve vyřezávaných křeslech kolem viděli nejasné postavy několika zmijozelských studentů.
475 Hermiona zůstala na ošetřovně několik týdnů. Když se ostatní studenti po vánočních prázdninách vrátili do školy, určitou dobu si o jejím zmizení vzrušeně šuškali, protože se pochopitelně všichni domnívali, že se stala obětí dalšího přepadení.
476 Kolem ošetřovny se motala spousta studentů, kteří se ji snažili zahlédnout, a tak madame Pomfreyová znovu vytáhla závěsy a pověsila je kolem Hermioniny postele, aby ji ušetřila ostudy, kdyby ji spatřili s obličejem porostlým srstí.
477 Oba natáhli krk a nakukovali za roh. Filch zřejmě hlídkoval na svém obvyklém stanovišti: znovu se ocitli na místě, kde před časem kdosi přepadl paní Norrisovou, Od prvního pohledu jim bylo jasné, proč Filch předtím tak křičel.
478 Ufňukaná Uršula plakala ještě usedavěji než kdy jindy, pokud to vůbec bylo možné. Zřejmě se schovávala jako obvykle v nádrži. V umývárně byla tma, poněvadž všechny svíce pozhášel příval, po kterém byly stěny úplně promáčené a na podlaze stála voda.
479 Harry i Ron se podívali pod umyvadlo, kam Uršula ukazovala. Ležela tam malá, tenká knížečka. Měla odřené černé desky a byla stejně mokrá jako všechno ostatní v umývárně. Harry vykročil, aby ji zdvihl, Ron však náhle natáhl ruku a zadržel ho.
480 Harry by nedokázal vysvětlit ani sám sobě, proč vlastně Raddleův deník nezahodil. I když věděl, že je prázdný, každou chvíli ho bral do ruky a roztržitě v něm listoval, jako by to byl nějaký příběh, který si přál dokončit. A i když věděl s určitostí, že jméno T.
481 R. Raddle nikdy dřív neslyšel, měl přesto pocit, že je mu nějak povědomé. Skoro jako kdyby se s Raddlem kamarádili, když byl ještě opravdu malý, a pak na něj napůl zapomněl. To ovšem byl úplný nesmysl: než se dostal do Bradavic, nikdy žádné kamarády neměl, o to se Dudley postaral.
482 Harry si přesto umínil, že se o Raddleovi musí dozvědět víc, takže se příštího dne o přestávce vydal do Pamětní síně, aby si Raddleovu plaketu za mimořádné služby prohlédl. Šel tam s Hermionou, kterou to zajímalo také, i s pochybovačným Ronem, který je ujistil, že má Pamětní síně dost na celý život.
483 Možná že Zmijozelův dědic ztratil odvahu, říkal si Harry. Muselo být den ze dne nebezpečnější otevřít Tajemnou komnatu, když celá škola byla ve střehu a plná podezření. Možná že netvor, ať už to bylo cokoli, se právě teď na dalších padesát let ukládal ke spánku.
484 Jak Lockhart hodlal pozvednout školu na duchu, vyšlo najevo při snídani čtrnáctého února. Harry toho příliš nenaspal, poněvadž předchozího večera se jim protáhl famfrpálový trénink, a tak přispěchal do Velké síně s mírným zpožděním.
485 Stěny pokrývaly obrovské, křiklavě růžové květy; a co hůř, z bleděmodrého stropu se snášely konfety ve tvaru srdíček. Harry zamířil k nebelvírskému stolu, kde už seděl Ron a tvářil se, jako když je mu špatně od žaludku, a Hermiona, která se v jednom kuse hihňala.
486 Ron jenom ukázal k učitelskému stolu; byl natolik znechucený, že ze sebe nevypravil ani slovo. Lockhart v nápadném růžovém hábitu sladěném s výzdobou síně mával rukou, aby si zjednal ticho. Učitelé nalevo i napravo od něj měli obličeje jako z kamene.
487 Teprve když dorazili do učebny profesora Kratiknota, všiml si Harry na Raddleově deníku něčeho zvláštního. Zatímco všechny ostatní knihy v brašně měl zmáčené jasně červeným inkoustem, deník zůstal stejně čistý jako předtím, než se mu rozbila lahvička a všecko umazala.
488 Toho večera si Harry šel lehnout dřív než ostatní z jejich ložnice: dílem proto, že by sotva přestál, kdyby mu Fred a George zpívali Oči má zelené, jak čerstvá žába v láku, dílem proto, že si chtěl znovu prohlédnout Raddleův deník.
489 Harry seděl na posteli s nebesy a listoval prázdnými stránkami. Na žádné nebyla sebemenší stopa po jasně červeném inkoustu. Potom z nočního stolku vyndal novou lahvičku, namočil v ní brk a udělal na první stránku deníku kaňku.
490 Stránky deníku se začaly obracet, jako by se do nich opřel prudký vítr, až se zastavily někde v polovině června. Harry s pusou otevřenou uviděl, jak se čtvereček označující třináctý červen proměnil v maličkou televizní obrazovku.
491 I když se mu trochu třásly ruce, zvedl knihu a přitiskl k tomu malému okénku oko, a než si uvědomil, co se děje, už se nakláněl dopředu. Okénko se rozšiřovalo a Harry cítil, jak se jeho tělo zvedá z postele, a pak už po hlavě proletěl otvorem ve stránce do závratného víru barev a stínů.
492 Harry se rozhlédl po pracovně. Nebyl tu ani fénix Fawkes, ani bzučící stříbrné přístroje. Byly to Bradavice, jak je znal Raddle, a to znamenalo, že ředitelem nebyl Brumbál, nýbrž onen neznámý kouzelník, a on sám, Harry, byl vlastně pouhý přízrak, tenkrát před padesáti lety ho nikdo nemohl vidět.
493 Zklamalo ho ale, že ho Raddle nezavedl do žádné skryté chodby ani do tajného tunelu, nýbrž právě do toho sklepení, kde měli se Snapem hodiny lektvarů. Pochodně nebyly zapálené, a když za sebou Raddle přivřel dveře, mohl Harry jen vidět, jak stojí nehybně u dveří a vyhlíží do chodby.
494 Vykouzlil s ní nečekaně zářivé světlo, které zalilo celou chodbu. Dveře za hromotlukovými zády se v tu chvíli rozlétly s takovou silou, až to hocha odhodilo na protější stěnu, a z nich se vyřítilo něco tak podivného, že Harry dlouze, pronikavě vykřikl.
495 Harry si napůl přál, aby nebýval zjistil, jak Raddleův deník rozluštit. Ron a Hermiona ho znovu a znovu nutili, aby jim vypravoval, co přitom viděl, až už ho opravdu nebavilo pořád jim to líčit, měl po krk těch dlouhých debat, které vždycky následovaly a nikdy nikam nevedly.
496 Nakonec se dohodli, že pokud nedojde k žádnému dalšímu útoku, nic Hagridovi neřeknou, a jak míjel den po dni, během nichž Harry neslyšel onen šepotavý hlas nepatřící žádnému tělu, začali doufat, že s ním nikdy nebudou muset mluvit o tom, proč ho kdysi vyloučili.
497 Harry se ponuře usmál při pomyšlení, co by mu řekli strýc Vernon a teta Petunie, kdyby se pokusil promluvit si s nimi o své budoucí kouzelnické dráze. Ne že by mu nikdo neporadil: naopak, Percy Weasley přímo dychtil podělit se s ním o své zkušenosti.
498 Harry pohodil hlavou ke dveřím ložnice a Ron vyšel ven za ním. Seběhli dolů do nebelvírské společenské místnosti, kde bylo poloprázdno, a připojili se k Hermioně, která tu seděla o samotě a četla si Starodávné runy snadno a rychle.
499 Harry bedlivě přejížděl očima stolovníky u přeplněné nebelvírské tabule a přemýšlel, zda nový majitel Raddleova deníku v tu chvíli nesedí přímo před ním. Hermiona na něj naléhala, aby krádež ohlásil, ale jemu se to nezamlouvalo.
500 Potom už obě mužstva za hlasitého potlesku nastoupila na hřiště. Oliver Wood odstartoval zahřívací let kolem branek a madame Hoochová vytáhla z krabic míče. Družstvo Mrzimoru, které hrálo v kanárkově žlutých hábitech, se ještě shluklo k poslední taktické poradě.
501 Harry se podivil, z čeho by ho tentokrát mohla podezřívat, když vtom zahlédl Rona, jak se odtrhl od nespokojeného davu, a ve chvíli, kdy se vydali k hradu, stačil už doběhnout k nim. K Harryho překvapení profesorka McGonagallová nic nenamítala.
502 Někteří studenti hemžící se kolem ještě reptali, že bylo utkání zrušeno, jiní se však tvářili znepokojeně. Harry a Ron se s profesorkou McGonagallovou vrátili do školní budovy a po mramorovém schodišti vystoupali nahoru. Tentokrát je však nevedla do žádné pracovny.
503 Madame Pomfreyová se skláněla nad dívkou z pátého ročníku s dlouhými kadeřavými vlasy. Harry ji poznal: byla to ona studentka z Havraspáru, které se náhodně ptali, jak se dostanou do zmijozelské společenské místnosti. A na sousední posteli ležela.
504 Cesta temnými a opuštěnými hradními chodbami nebyla nijak příjemná. Harry se po hradě toulal v noci už několikrát, ale ještě nikdy tam za tmy neviděl tolik lidí. Učitelé, prefekti a duchové obcházeli po chodbách ve dvojicích a soustředěně pátrali po čemkoli neobvyklém.
505 Neviditelný plášť chlapce nechránil proti tomu, aby nedělali hluk, a v jednom zvlášť napjatém okamžiku se Ron kopl do palce u nohy jen kousek od místa, kde stál na stráži Snape. Naštěstí Snape kýchl téměř přesně v okamžiku, kdy Ron zaklel.
506 Hagrid chlebíček upustil. Harry s Ronem si vyměnili zděšené pohledy, potom ale přes sebe přehodili neviditelný plášť a schovali se do kouta. Hagrid se ještě ujistil, že je není vidět, vzal samostříl a znovu prudce otevřel dveře.
507 Neznámý muž byl malý a tělnatý, měl rozcuchané šedé vlasy a tvářil se nejistě. Oblečen byl dost svérázně: měl na sobě proužkovaný oblek, zářivě červenou kravatu, dlouhý černý plášť a rudofialové, špičaté vysoké boty. Pod paží držel světlezelenou buřinku.
508 Lockhartova nechutná bodrost, jeho narážky, že si vždycky myslel, že Hagridovi se nedá věřit, a jeho přesvědčení, že celou tu záležitost už mají za sebou, však Harryho dráždily natolik, že zatoužil hodit mu jeho Génia a ghúly přímo do tupého obličeje.
509 Harry si hned po večeři došel do kufru pro neviditelný plášť a celý večer na něm seděl a čekal, až všichni odejdou. Fred a George ho s Ronem vyzvali, aby si společně zahráli Řachavého Petra, a Ginny seděla v křesle, kde obvykle sedávala Hermiona, a pozorovala je.
510 Čekala je další obtížná pouť hradem, při které byli nuceni vyhýbat se hlídkujícím učitelům. Konečně dorazili do vstupní síně, odsunuli závoru na dubové bráně, opatrně se protáhli ven, aby nebylo slyšet ani vrznutí, a zamířili na školní pozemky zalité měsíčním světlem.
511 Dorazili k Hagridově boudě, která s neosvětlenými okny vypadala uboze a smutně. Když Harry otevřel dveře, Tesák se div nepominul radostí, že je vidí. Báli se, aby svým hlubokým, dunivým štěkáním nevzbudil celý hrad, a tak mu honem dali sirupové cukroví z plechovky na krbu, po kterém se mu slepily zuby.
512 Vešli do lesa; Tesák pobíhal kolem nich a očichával kořeny stromů a listí. V záři Harryho hůlky sledovali souvislý proud pavouků, kteří husím pochodem táhli po stezce. Šli snad dvacet minut beze slova, jenom natahovali uši, jestli nezaslechnou ještě něco jiného než šelestění listí a praskot větviček.
513 Pustili se za spěchajícími pavoučími stíny mezi stromy. Nemohli se teď pohybovat nijak rychle. V cestě jim překážely kořeny stromů a pařezy, na něž ve tmě sotva viděli. Harry cítil Tesákův horký dech na ruce. Několikrát se museli zastavit, sklonit k zemi a za svitu hůlky pavouky znovu najít.
514 Auto pana Weasleyho tam s rozsvícenými reflektory stálo prázdné pod klenbou hustých větví, uprostřed kruhu mohutných stromů, a když Ron s otevřenými ústy přišel blíž, pomalu se rozjelo k němu jako nějaký veliký tyrkysový pes, který zdraví svého pána.
515 Blatníky auta byly poškrábané a zablácené. Zřejmě si zvyklo toulat se po lese na vlastní pěst. Tesákovi se očividně nezamlouvalo: držel se Harryho a ten cítil, jak se pes chvěje. Harry konečně přestal horečně supět a zastrčil hůlku zpátky do hábitu.
516 Harry visel hlavou dolů a viděl, že stvoření, jež se ho zmocnilo, se pohybuje po šesti nesmírně dlouhých chlupatých nohách, zatímco přední dvě ho pevně svíraly pode dvěma lesklými černými kusadly. Za sebou slyšel další takové stvoření, které bezpochyby neslo Rona.
517 Konečně ho pavouk pustil a Harry dopadl na všechny čtyři; hned vedle něj žuchli na zem i Ron a Tesák. Ten teď už nevyl, jen se tiše krčil strachy. Ron vypadal navlas stejně, jak se cítil Harry: ústa měl otevřená v jakémsi němém výkřiku a oči mu vylézaly z důlků.
518 Harry na něj nechtěl naléhat, obzvlášť když se pavouci ze všech stran tlačili blíž a blíž. Aragoga již rozhovor očividně unavil. Pomalu couval zpátky do své klenuté pavučiny, ostatní pavouci se však k oběma chlapcům pomalu, ale jistě přibližovali.
519 Po svahu dolů se řítilo auto pana Weasleyho, s rozzářenými reflektory a s vyjící houkačkou, a odhazovalo pavouky stranou; několik jich dopadlo na záda a komíhali svýma nekonečnýma nohama ve vzduchu. Auto zaskřípělo brzdami a zůstalo stát přímo před Harrym a Ronem a dvířka se rozletěla dokořán.
520 Auto se prodíralo podrostem. Tesák na zadním sedadle hlasitě vyl a Harry viděl, jak urazili postranní zrcátko, když projeli těsně kolem rozložitého dubu. Po deseti minutách hlučné, kostrbaté jízdy les konečně prořídl a Harry opět zahlédl útržky oblohy.
521 Když se přiblížili k hradu, Harry stáhl plášť co nejníž, aby měl jistotu, že jim zakrývá i nohy, a pak opatrně pootevřel skřípající bránu. Obezřetně prošli vstupní síní a po mramorovém schodišti nahoru a jen zadržovali dech, když míjeli chodby, po nichž přecházely bdělé hlídky.
522 Při hodině přeměňování, kterou toho dne měli jako první, se ovšem událo něco, při čem na Tajemnou komnatu poprvé za celé týdny přestali myslet. Od začátku vyučování uplynulo sotva deset minut, když jim profesorka McGonagallová oznámila, že zkoušky začnou prvního června, to znamená už za týden.
523 Za Harryho zády se ozval lomoz, jak Nevillovi Longbottomovi vyklouzla hůlka a jedna z noh jeho stolku zmizela. Profesorka McGonagallová zamávala vlastní hůlkou, vrátila nohu na místo a pak se svraštěným čelem oslovila Seamuse.
524 Profesor Lockhart, který je v minulosti tolikrát ujišťoval, že už žádné nebezpečí nehrozí, jen aby se hned nato ukázalo, jak velice se mýlil, byl teď upřímně přesvědčen, že je v podstatě zbytečné, aby je doprovázel po chodbách a dohlížel na jejich bezpečnost.
525 Z mnoha strašlivých dravých zvířat a netvorů, jež obcházejí po naší zemi, žádné není podivnější a vražednější než bazilišek, známý též jako Hadí král. Tento had, kterýžto může dorůsti obrovitých rozměrů a žíti mnoho set let, rodí se z kuřecího vejce, vysezeného ropuchou.
526 Seběhli dolů. Nestáli o to, aby je někdo přistihl, jak se potloukají po další chodbě, a proto zamířili rovnou do prázdné sborovny. Byla to veliká místnost obložená dřevem a plná tmavých dřevěných židlí. Harry a Ron přecházeli sem a tam, příliš rozrušení, aby si sedli.
527 Byl to zřejmě ten nejhorší den v celém Harryho životě. S Ronem, Fredem a Georgem seděli mlčky v koutě nebelvírské společenské místnosti a nedokázali spolu promluvit jediné slovo. Percy s nimi nebyl; napřed šel poslat sovu rodičům a pak se zavřel u sebe v ložnici.
528 Harry nakonec souhlasil, protože sám jiný nápad neměl a přitom něco udělat chtěl. Všichni nebelvírští studenti byli tak ztrápení a bylo jim Weasleyových tolik líto, že se Rona a Harryho nikdo nepokusil zastavit, když vstali, prošli společenskou místností a otvorem v podobizně vylezli ven.
529 Tentokrát mu z úst nevyšla žádná slova; místo nich uslyšel podivný sykot a kohoutek se rozzářil jasným, bílým světlem a začal se otáčet. Vzápětí se dalo do pohybu i umyvadlo. Najednou žádné neviděli, zato před sebou spatřili obrovskou rouru, dost širokou, aby do ní mohl vejít člověk.
530 Pak už se řítil dolů po nekonečné temné skluzavce pokryté slizem. Viděl, že všemi směry odbočují další roury, žádná však nebyla tak mohutná jako ta jejich, která se točila, klikatila a prudce klesala dolů. Harry věděl, že už jsou jistě hlouběji, než byla sklepení pod školou.
531 A ve chvíli, kdy začal přemítat, co se stane, až dopadne na dno, se trouba narovnala a Harry vyletěl ven. Přistál na vlhké podlaze tmavého kamenného tunelu, dost vysokého, aby se v něm mohl postavit. Nedaleko od něj se zvedal Lockhart, celý od slizu a bílý jako křída.
532 Hůlka vybuchla tak mocně, jako by to byla malá bomba, a ze stropu začalo s rachotem padat kamení. Harry zvedl ruce nad hlavu a prchal, i když mu nohy ujížděly po smyčkách hadí kůže. V příští chvíli už stál sám a díval se na pevnou stěnu z rozbitého kamení.
533 Harry se zadíval na strop tunelu, ve kterém zely veliké mohutné praskliny Ještě nikdy se nepokoušel pomocí kouzel rozbít něco tak obrovského jako ty balvany tady a nezdálo se, že by byla vhodná chvíle to zkoušet. Co kdyby se zbortil celý tunel.
534 Poté se bez otálení pustil dál kolem obrovské hadí kůže. Vzdalující se lomoz balvanů, které se Ron pokoušel odklízet, zakrátko utichl. Tunel se neustále kroutil a Harrymu se každý nerv v těle zachvíval nepříjemným napětím. Přál si, aby už tunel měl konec, obával se však, co tam najde.
535 Stál na konci velice dlouhé, chabě osvětlené síně. Před ním se tyčily kamenné sloupy ovinuté dalšími vytesanými hady a podpírající strop, který se ztrácel kdesi ve tmě. V podivném zelenavém šeru místnosti vrhaly sloupy dlouhé černé stíny.
536 Harry musel natáhnout krk, aby dohlédl do obrovité tváře nahoře. Byla stařecká a jakoby opičí a řídký plnovous jí sahal málem až k spodnímu okraji kouzelnického hábitu, dlouhého až na zem; tam na hladké kamenné podlaze stály dvě obrovské šedé nohy.
537 Ukázal na podlahu vedle obrovských prstů sochy. Ležel tam otevřený malý černý deník, jejž Harry svého času našel na umývárně Ufňukané Uršuly. Na okamžik ho zaujalo, jak se sem asi dostal, teď se však musel zabývat naléhavějšími věcmi, než je deník.
538 Jedině učitel přeměňování, Brumbál, si zřejmě myslel, že Hagrid je nevinný. Přesvědčil Dippeta, aby ho nechal ve škole a udělal z něho hajného. Ano, řekl bych, že Brumbál vytušil, jak to bylo doopravdy. Myslím, že mě na rozdíl od ostatních učitelů nikdy neměl v takové oblibě.
539 Proto jsem ji přiměl, aby napsala na zeď své vlastní sbohem a přišla čekat sem. Bránila se a plakala; bylo to velice únavné. Mnoho života v ní ovšem nezbývá: vložila ho příliš do deníku, to znamená do mne. Dost, abych konečně mohl vystoupit z jeho stránek.
540 Odněkud bylo slyšet hudbu. Raddle se upřeně rozhlížel na všecky strany, viděl však jen prázdnou síň. Hudba byla stále hlasitější; zněla tajemně a děsivě, běhal z ní mráz po zádech, jako by ani nebyla z tohoto světa. Harrymu se při ní zježily vlasy a srdce jako by měl dvakrát tak velké jako jindy.
541 Okamžik nato se už pták snášel přímo k Harrymu. Umolousaný předmět, který nesl, mu pustil k nohám, a ztěžka mu přistál na rameni. Když si skládal svá veliká křídla, Harry pozvedl hlavu a viděl, že má dlouhý a ostrý zlatý zobák a oči jako dva černé korálky.
542 Harry přemýšlel jako o překot a zvažoval svoje vyhlídky. Raddle měl hůlku. On měl Fawkese a Moudrý klobouk; ani jedno z toho mu při souboji nebude nijak zvlášť k užitku. Vypadalo to s ním opravdu bledě. Ale čím déle tu Raddle stál, tím víc vyprchával život z Ginnyina těla.
543 Vrhl pobavený pohled na Fawkese a na Moudrý klobouk a zamířil pryč. Harry, jemuž strnulýma nohama stoupal strach, ho sledoval, jak se zastavil mezi sloupovím a vzhlédl do kamenné tváře Salazara Zmijozela, která se vysoko nad ním ztrácela v pološeru.
544 Bazilišek mířil k Harrymu: jeho mohutné tělo se těžkopádně plazilo po zaprášené podlaze. S očima stále pevně zavřenýma vyrazil Harry poslepu šikmo stranou, s rukama před sebou, aby nahmatal cestu. Slyšel, jak se Raddle chechtá.
545 Pak se přímo nad ním ozval hlasitý třaskavý zvuk a cosi těžkého jej uhodilo tak prudce, až ho to přirazilo ke stěně. Už jenom čekal, až se mu do těla zaboří hadí zuby, místo toho však uslyšel další rozběsněný sykot a cosi, co divoce vráželo do sloupů.
546 Zatímco mu teplá krev zmáčela paže, ucítil však těsně nad loktem palčivou bolest. Jeden z dlouhých, jedovatých zubů mu vnikal hlouběji a hlouběji do paže a pak se rozlomil, jak se Bazilišek převrátil na bok a v smrtelné křeči padl na podlahu.
547 Vtom se vzadu ozvalo slabé zasténání. To se pohnula Ginny, a než k ní Harry přispěchal, už se posadila. Její omámený pohled putoval od obrovitého, mrtvého baziliškova těla přes Harryho v zakrváceném hábitu až k deníku, který držel v ruce.
548 Fawkes se vznášel u vchodu do Komnaty a čekal na ně. Harry přiměl Ginny, aby dál neotáleli. Překročili nehybné smyčky mrtvého baziliška, prošli přítmím, v němž ozvěna opakovala každý jejich krok, a vešli zpátky do tunelu. Harry slyšel, jak se za nimi s tichým zasyčením zavřely kamenné dveře.
549 Harry sebou trhl, poněvadž na Lockharta úplně zapomněl. Otočil se a viděl, že jejich profesor stojí v koutě a neurčitě se usmívá. Když ho Brumbál oslovil, Lockhart se podíval přes rameno, aby zjistil, na koho to ředitel mluví.
550 Harry uchopil deník a vyřítil se z pracovny. Slyšel Dobbyho bolestné kvílení, jež k němu zpoza rohu doléhala. Nebyl si jistý, zda se svým plánem opravdu uspěje, ale rychle si vyzul jednu botu, svlékl si ponožku plnou špíny a slizu, nacpal do ní deník a pak se rozběhl po zšeřelé chodbě.
551 Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání. Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly zkrátka a dobře neuznávali.
552 Přeběhl zpátky přes ulici a kvapně vyjel do své kanceláře; vyštěkl na sekretářku, aby ho nerušila, zvedl telefon a málem už stačil vytočit své číslo domů, když si to rozmyslel. Položil sluchátko zpátky, pohladil si knír a uvažoval o tom... ale ne, chová se jako hlupák.
553 Potter přece nebylo nijak neobvyklé příjmení; byl si jist, že je celá spousta Potterových, kteří mají syna jménem Harry. Když o tom teď uvažoval, nebyl si ani jist, že se jeho synovec opravdu jmenuje Harry. Nikdy toho chlapce neviděl.
554 Pan Dursley se v tu chvíli snad už propadal do neklidného spánku, zato kočka na zdi venku nejevila žádné známky ospalosti. Seděla tam nehybně jako socha a upřeně hleděla na opačný konec Zobí ulice; za celou dobu jedenkrát nezamrkala.
555 V Zobí ulici takového člověka ještě nikdy neviděli. Byl vysoký, hubený a velice starý, soudě podle jeho stříbrných vlasů a vousů, dost dlouhých, aby si je mohl zastrčit za opasek. Na sobě měl dlouhý hábit, purpurový plášť, který vláčel po zemi, a na nohou boty na vysokém podpatku a s přezkami.
556 Ve vnitřní kapse pláště našel, co hledal. Vypadalo to jako stříbrný zapalovač. Otevřel ho, pozvedl vzhůru a cvakl. Nejbližší pouliční svítilna s tichým zapraskáním zhasla. Brumbál cvakl znovu, a další lampa zablikala a potemněla.
557 Zdálo se, že profesorka McGonagallová konečně dospěla k tomu, o čem s ním chtěla hovořit nejvíc, ke skutečnému důvodu, proč tu celý den čekala na studené tvrdé zídce; ani jako kočka, ani jako žena předtím Brumbála neprobodla tak pronikavým pohledem jako teď.
558 Brumbál a profesorka McGonagallová se shýbli k uzlíčku pokrývek. Uvnitř, takže ho sotva bylo vidět, ležel malý chlapec a tvrdě spal. Pod čupřinou vlasů černých jako uhel, která mu spadala do čela, spatřili sečnou ránu podivného tvaru, která ze všeho nejspíš připomínala blesk.
559 Potom už opět jen lehký vánek rozechvíval úhledně zastřižené živé ploty v Zobí ulici, která tu ležela pod inkoustovou oblohou tichá a spořádaná; bylo to poslední místo na světě, kde byste čekali, že se stane něco ohromujícího.
560 Když už byl oblečený, sešel předsíní dolů do kuchyně. Stůl málem nebylo vidět, tolik na něm leželo dárků k Dudleyho narozeninám. Vypadalo to, že Dudley dostal ten nový počítač, který chtěl, nemluvě o druhém televizoru a závodním kole.
561 Možná s tím mělo co dělat to, že žil v tmavém přístěnku, avšak na svůj věk byl i tak pořád malý a hubený. A vypadal ještě menší a hubenější, než byl doopravdy, poněvadž nikdy nenosil nic jiného než odložené šatstvo po Dudleym, a ten byl snad čtyřikrát silnější než on.
562 Jediné, co se Harrymu na jeho vlastním obličeji zamlouvalo, byla velice tenká jizva na čele, která svým tvarem připomínala blesk. Pokud se pamatoval, měl ji odjakživa, a první otázku, na kterou si vůbec dokázal vzpomenout, položil tetě Petunii, když se jí zeptal, jak k té jizvě přišel.
563 Asi tak jednou týdně se strýc Vernon podíval přes noviny a vykřikl, že Harry potřebuje ostříhat. Harry se nejspíš dával stříhat častěji než všichni ostatní chlapci z jeho třídy dohromady, ale nic se tím nezměnilo, poněvadž vlasy mu prostě rostly po celé hlavě jak divé.
564 Harry už smažil vejce, když do kuchyně přišel i Dudley s matkou. Dudley se velice podobal strýci Vernonovi. Měl tučný růžový obličej, skoro žádný krk, malá, vodová modrá očka a husté světlé vlasy, hladce ulíznuté na tupé, sádelnaté hlavě.
565 Půl hodiny nato Harry, ač ještě pořád nemohl uvěřit svému štěstí, seděl s Piersem a s Dudleym na zadních sedadlech auta pana Dursleyho a poprvé v životě se jel podívat do zoo. Jeho teta a strýc nedokázali vymyslet nic jiného, co s ním udělat, ale ještě než vyjeli, vzal si strýc Vernon Harryho stranou.
566 Byla krásná slunečná sobota a zoologická zahrada se hemžila rodinami s dětmi. U vchodu Dursleyovi koupili Dudleymu a Piersovi velkou čokoládovou zmrzlinu a potom, jelikož usmívající se paní v maringotce se Harryho zeptala, co chce, než ho stačili odtáhnout pryč, koupili i jemu laciné citronové lízátko.
567 Pro Harryho to bylo za dlouhou dobu nejhezčí ráno. Z opatrnosti se držel trochu stranou od Dursleyových, aby se Dudley a Piers, které kolem poledne už zvířata začínala nudit, neuchýlili ke své oblíbené zábavě a nezačali ho mlátit.
568 Po obědě zamířili do pavilonu plazů. Bylo tam chladno a tma a všude po stěnách zářila skleněná terária. Za skly se po kusech dřeva a po kamení plazili a lezli nejrůznější hadi a ještěrky. Dudley a Piers chtěli vidět velké jedovaté kobry a tlusté krajty, schopné rozmačkat dospělého člověka.
569 Harry pak ještě dlouho ležel v tmavém přístěnku a přál si, aby měl hodinky. Nevěděl, kolik je hodin, a nebyl si jist, zda Dursleyovi už spí. Do té doby, než usnou, se nemohl odvážit vydat se potají do kuchyně pro něco k snědku.
570 Proto Harry trávil co možná nejvíc času mimo dům, toulal se po okolí a myslel na konec prázdnin, kde spatřoval aspoň nepatrný záblesk naděje. Od září se měl učit na střední škole, a poprvé v životě tam neměl chodit společně s Dudleym.
571 Když se strýc Vernon díval na Dudleyho v jeho nových pumpkách, chraplavě prohlásil, že je to nejúžasnější okamžik v jeho životě. Teta Petunie v slzách tvrdila, že ani nemůže uvěřit, že to opravdu je její malý Dudlíček, tak už vypadá pěkně a dospěle.
572 Příštího dne ráno, když Harry přišel na snídani, něco v kuchyni strašlivě páchlo. Zdálo se, že puch vychází z velkého kovového škopku ve výlevce, a Harry si ho šel prohlédnout zblízka. Škopek byl plný něčeho, co vypadalo jako špinavé hadry které plavaly v šedivé vodě.
573 To už přišli do kuchyně i Dudley a strýc Vernon a oba krčili nosy, jak tam páchl Harryho nový stejnokroj. Strýc Vernon si jako obvykle roztáhl noviny a Dudley uhodil do stolu svou smeltingskou hůlkou, kterou teď pořád nosil s sebou.
574 Dalšího dne u snídaně všichni seděli zamlkle. Dudley byl otřesený a zdrcený. Celý večer prokřičel, několikrát udeřil otce svou smeltingskou hůlkou, naschvál se pozvracel, kopl matku a prohodil svou želvu střechou skleníku, přesto však mu jeho pokoj nevrátili.
575 Harry přecházel po svém novém pokoji kolem dokola. Někdo věděl, že ho z přístěnku přestěhovali sem, a zřejmě se také vědělo, že ten první dopis nedostal. Určitě to znamenalo, že ten Někdo se pokusí poslat mu další; a tentokrát už se Harry postará, aby ho dostal.
576 Nahoře se rozsvítilo a Harry ke své hrůze zjistil, že to velké a měkké byl strýcův obličej. Strýc Vernon ležel ve spacím pytli před domovními dveřmi; očividně se chtěl pojistit, že Harry neudělá to, co měl právě v úmyslu. Snad půl hodiny na něho křičel a potom řekl, ať jde a udělá mu šálek čaje.
577 V sobotu se strýci Vernonovi začaly věci vymykat z rukou. Dovnitř se dostalo čtyřiadvacet dopisů Harrymu, stočených a ukrytých po jednom ve dvou tuctech vajec, které tetě Petunii podal oknem obývacího pokoje jejich mlékař a tvářil se přitom velice rozpačitě.
578 Strýc Vernon chytil Harryho kolem pasu a vystrčil ho do předsíně. Hned za ním vyběhli i Dudley a teta Petunie a zakrývali si obličej rukama, a strýc Vernon přibouchl dveře. Slyšeli, jak se do místnosti ještě pořád valí dopisy a odrážejí se od stěn a od podlahy.
579 Vůbec nikde se nezastavili na nic k jídlu ani k pití. Za soumraku už Dudley hlasitě skučel. V životě ještě nezažil tak hrozný den. Měl hlad, přišel o pět televizních pořadů, které chtěl vidět, a ještě nikdy se mu nestalo, že by tak dlouho na svém počítači nezlikvidoval nějakého vetřelce z cizích světů.
580 Vystoupili a zjistili, že venku je velice chladno. Strýc Vernon ukazoval na něco, co daleko v moři vypadalo jako veliký útes. Nahoře na něm byla přilepená ta nejubožejší chatrč, jakou si dokážete představit. Jedna věc byla jasná: televizi tam určitě nemají.
581 S příchodem noci se kolem nich rozběsnila ohlášená bouře. Stěny chatrče zalévala tříšť ze vzdutých vln a špinavými okny lomcoval divoký vítr. Teta Petunie našla ve druhé místnosti několik zplesnivělých přikrývek a ustlala Dudleymu na pohovce prožrané od molů.
582 Jak noc ubíhala, bouře řádila stále zuřivěji. Harry nemohl usnout. Třásl se zimou a mlel sebou, aby našel nějakou pohodlnější polohu, a v žaludku mu kručelo hladem. Dudleyho chrápání teď přehlušovalo vzdálené burácení hromů, které začalo před půlnocí.
583 Zbývalo ještě pět minut. Harry slyšel, jak venku něco zapraštělo. Doufal, že se nepropadne střecha, i když pak by uvnitř možná bylo tepleji. Ještě čtyři minuty. Možná že dům v Zobí ulici, až se tam vrátí, bude tak plný dopisů, že se mu podaří nějak jeden ukrást.
584 Obr se s námahou vsoukal do chatrče; musel se přitom shrbit, takže se hlavou právě dotýkal stropu. Shýbl se, zdvihl dveře a bez nesnází je zasadil zpátky do rámu. Řev bouře zvenčí bylo naráz slyšet o něco méně. Obr se otočil a podíval se na všechny v místnosti.
585 Obr se znovu posadil na pohovku, která se pod jeho vahou celá prohnula, a začal z kapes kabátu vytahovat všecko možné: měděnou konvici, pomačkaný balíček s párky, rošt, čajník, několik otlučených porcelánových hrnečků a láhev jakési jantarové tekutiny, z které si důkladně přihnul, než začal chystat čaj.
586 Některý říkaj, že umřel. Podle mě jsou to žvásty. Nevím, esli byl eště natolik lidskej, aby moh umřít. Jiný zas říkaj, že je pořád někde tady a čeká na svou chvíli, ale já tomu nevěřím. Ti, co byli na jeho straně, se vrátili zpátky k nám.
587 Harry s námahou vstal; cítil se tak šťastný, jako by se v něm nadouval obrovský balon. Šel přímo k oknu a trhnutím ho otevřel. Sova vlétla dovnitř a upustila noviny na Hagrida, ale obr se neprobudil. Nato se sova snesla na podlahu a začala útočit na Hagridův kabát.
588 Harry seděl a přemýšlel o tom, zatímco Hagrid si četl noviny, Denního věštce. Od strýce Vernona Harry věděl, že lidé nemají rádi, když je při čtení někdo vyrušuje, stálo ho však velkou námahu mlčet, poněvadž v životě ho ještě nepálilo tolik otázek.
589 Harry v Londýně ještě nikdy nebyl. Zdálo se sice, že Hagrid ví, kam jde, očividně však nebyl zvyklý dostávat se tam normálním způsobem. Uvázl v turniketu ve vchodu do podzemní dráhy a hlasitě si stěžoval, že sedadla jsou příliš malá a vlaky příliš pomalé.
590 Hagrid byl tak obrovský, že se bez potíží protlačil davem, a Harrymu stačilo držet se těsně za ním. Procházeli kolem obchodů s knihami a s hudebninami, hamburgrových jídelen a kin, ale nikde to nevypadalo, že byste tam mohli koupit kouzelnickou hůlku.
591 Na slavné místo tam bylo málo světla a všecko vypadalo velice ošuntěle. V jednom koutě sedělo několik stařen a pily z malých kalíšků sherry; jedna z nich kouřila dlouhou dýmku. Jakýsi malý mužík v cylindru hovořil se starým výčepním, který byl úplně holohlavý a vypadal jako zpuchlý ořech.
592 Z tmavého obchodu s vývěsním štítem Velkoprodejna Mžourov - Sovy všeho druhu: puštíci, výrečkové, sovy pálené, kalousové, sovice bylo slyšet tlumené houkání. Několik chlapců přibližně v Harryho věku tisklo nosy na výkladní skříň, ve které byla košťata.
593 Když procházeli stříbrnými dveřmi, opět se jim uklonili dva skřetově, a pak už stáli v obrovské dvoraně z mramoru. Na vysokých židlích za dlouhým pultem sedělo snad sto dalších skřetů, zapisovali do velikých účetních knih, odvažovali na mosazných vahách mince a zvětšovacími skly prohlíželi drahokamy.
594 Griphook jim přidržel dveře. Harry, který čekal, že uvidí další mramor, zůstal překvapeně stát: octli se v úzké kamenné chodbičce, osvětlené planoucími pochodněmi. Svažovala se strmě dolů a na podlaze byly malé kolejnice. Griphook zahvízdal a po kolejích se k nim okamžitě přihnal malý vozík.
595 Harry byl přesvědčený, že v tak přísně střeženém trezoru musí být něco opravdu mimořádného, a dychtivě natahoval krk, protože si myslel, že uvnitř uvidí přinejmenším nějaké úžasné klenoty na první pohled se mu však zdálo, že trezor je prázdný.
596 Pak teprve si všiml umolousaného malého balíčku na podlaze, zabaleného do obyčejného balicího papíru. Hagrid ho zdvihl a zastrčil si ho někam hluboko do kapsy. Harry by strašně rád věděl, co v něm je, ale bylo mu jasné, že udělá líp, když se nebude vyptávat.
597 V zadní části krámu stál na stoličce nějaký chlapec s bledým špičatým obličejem a druhá čarodějka mu špendlila dlouhý černý hábit. Madame Malkinová postavila Harryho na vedlejší stoličku, přetáhla mu přes hlavu dlouhý hábit a začala mu ho špendlit na správnou délku.
598 Učebnice koupili v obchodě, který se jmenoval Krucánky a kaňoury. Na regálech tam měli až do stropu narovnané knihy veliké jako dlažební kostky a vázané v kůži, knížky maličké jako poštovní známka a v hedvábných deskách, knihy plné podivných znaků a také pár knih, ve kterých nebylo vůbec nic.
599 Dvacet minut poté vyšli z Velkoprodejny Mžourov, kde bylo šero, ze všech stran šelestila ptačí křídla a pozorovaly je mrkající oči, zářící jako drahokamy. Harry si odnášel velikou klec, ve které s hlavou pod křídlem tvrdě spala nádherná sova sněžná.
600 Harry ji vyzkoušel, a po ní další a další. Neměl tušení, na co pan Ollivander čeká. Hůlky, které už vyzkoušel, se kupily na vysoké stolici a pořád jich přibývalo, čím víc hůlek však pan Ollivander vytáhl z regálů, tím se zdál šťastnější.
601 Harry vzal hůlku do ruky a pocítil v prstech nenadálé teplo. Zdvihl ji nad hlavu a rázně s ní švihl vzduchem plným prachu; z hrotu hůlky vytryskl proud rudých a zlatých jisker jako ohňostroj, a dokonce i po stěnách se roztančily odlesky světla.
602 Harry se zdržoval u sebe v pokoji, ve společnosti své nové sovy. Rozhodl se, že jí bude říkat Hedvika; našel to jméno v Dějinách čar a kouzel. Jeho školní učebnice byly velice zajímavé. Lehával na posteli a dlouho do noci četl, a Hedvika létala otevřeným oknem ven a zase dovnitř, jak se jí zachtělo.
603 Bylo štěstí, že teta Petunie už k němu nechodila luxovat, poněvadž Hedvika nosila zvenčí mrtvé myši. Každý večer, než šel spát, si Harry odškrtl další den na čtvrtce papíru, kterou si připíchl na stěnu, aby viděl, kolik mu jich ještě zbývá do prvního září.
604 Poslední den v srpnu si řekl, že by si měl s tetou a se strýcem promluvit, jak se zítra dostane na nádraží King's Cross, a vydal se dolů do obývacího pokoje, kde se dívali na nějakou televizní soutěž s otázkami a odpověďmi. Zakašlal, aby si všimli, že tam je, a Dudley zaječel a vyběhl z místnosti.
605 Na nádraží King's Cross dorazili v půl jedenácté. Strýc Vernon složil jeho kufr na zavazadlový vozík, a dokonce mu ho odvezl dovnitř. Harry si říkal, že je k němu nějak až podivně laskavý, pak se však strýc Vernon najednou zastavil a s nepěkným úšklebkem se zahleděl k nástupištím.
606 Zastavil průvodčího, který šel kolem, o nástupišti devět a tři čtvrtě se však raději vůbec nezmínil. Průvodčí o Bradavicích nikdy neslyšel, a když mu Harry nedokázal ani říct, v které části Anglie jsou, zatvářil se rozzlobeně, jako by se Harry naschvál tvářil jako hlupák.
607 To už si málem začínal zoufat; zeptal se aspoň na vlak, který odjíždí v jedenáct hodin, průvodčí ale prohlásil, že v tu dobu žádný nejede. Nakonec dlouhými kroky zamířil pryč a mumlal si pro sebe něco o lidech, kteří ho zbůhdarma připravují o čas.
608 Harry teď dělal, co mohl, aby nepropadl panice. Podle velikých hodin nad tabulí s příjezdy mu zbývalo už jen deset minut, aby nastoupil do vlaku do Bradavic, a on neměl tušení, jak to udělá; trčel bezradně uprostřed nádraží s kufrem, který stěží uzvedl, s kapsou plnou kouzelnických peněz a s velkou sovou.
609 Kouř z lokomotivy se kroutil nad hlavami brebentícího davu a mezi nohama se všem pletly kočky nejrůznějších barev. Sovy rozladěně houkaly jedna na druhou tak nahlas, že je bylo slyšet i přes všechnu tu vřavu a šoupání těžkých kufrů.
610 Harry se dál tlačil zástupem, až na konci vlaku našel volné kupé. Napřed naložil Hedviku a potom začal ke dveřím vagonu zvedat a šoupat i svůj kufr. Snažil se ho dostat po schůdcích nahoru, stěží však dokázal zdvihnout jednu stranu a dvakrát mu kufr spadl na nohu, až bolestí vyjekl.
611 Harry si nemyslel, že na tom je něco špatného, když někdo nemá na to, aby si koupil sovu. Koneckonců, on sám měl poprvé v životě peníze teprve před měsícem a také to Ronovi řekl, a vypravoval mu, jak musel nosit obnošené šatstvo po Dudleym a nikdy nedostal opravdový dárek k narozeninám.
612 Harry jen vytřeštil oči, když Brumbál vklouzl zpátky na obrázek na kartě, kterou držel v ruce, a usmál se na něj. Ron raději pojídal jednu žabku za druhou, než aby si prohlížel karty se slavnými čarodějkami a kouzelníky, zato Harry z nich nemohl spustit oči.
613 Zanedlouho už měli nejen Brumbála a Morganu, ale také Hengista Zálesáka, Alberika Grunniona, Kirké, Paracelsa a Merlina. Nakonec odtrhl oči od keltské kněžky Cliodny, která se škrábala na nose, a otevřel sáček s Bertíkovými lentilkami tisíckrát jinak.
614 Ochutnávali Lentilky tisíckrát jinak a výborně se přitom bavili. Harry vyzkoušel topinky, kokos, pečené boby, jahody, karí, trávu, kávu a sardinky, a dokonce našel odvahu uždibnout si i z jedné podivně šedé, které se Ron nechtěl ani dotknout, a ukázalo se, že chutná jako pepř.
615 A celá flotila loděk naráz vyrazila vpřed a klouzala po jezeře, které bylo hladké jako sklo. Všichni mlčeli a upírali oči na obrovský hrad na obzoru. Tyčil se nad nimi výš a výš, jak připlouvali blíž a blíž k útesu, na kterém stál.
616 Otevřela bránu dokořán. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vešel celý dům Dursleyových. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně stejně jako u Gringottových, strop byl tak vysoko, že na něj ani nedohlédli, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště.
617 Čtyři koleje naší školy se jmenují Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Každá z nich má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Dokud budete v Bradavicích, získáte každým svým úspěchem pro svoji kolej body, ale když porušíte školní řád, vaše kolej o body přijde.
618 Harry vyjekl, a ostatní kolem také. Zadní stěnou v tu chvíli vplulo do síně možná dvacet duchů. Zaplavili ji perleťovou barvou a byli jakoby průsvitní; klouzavě se pohybovali po místnosti, dohadovali se mezi sebou a nových žáků si téměř nevšimli.
619 Harry si nikdy neuměl ani představit tak podivnou a nádhernou místnost. Velkou síň ozařovaly tisíce svící, jež se vznášely ve vzduchu nad čtyřmi dlouhými stoly, u kterých seděli všichni ostatní studenti. Stoly byly plné blyštivých zlatých talířů a číší.
620 V čele byl další dlouhý stůl, za kterým seděli učitelé, a tam teď profesorka McGonagallová odvedla žáky prvního ročníku, takže zůstali stát v řadě tváří v tvář ostatním studentům, a učitele měli za sebou. Stovky tváří, které na ně zíraly, v mrkavé záři svící vypadaly jako bledé lucerny.
621 Bylo k neuvěření, že tam nějaký strop vůbec je a nad Velkou síní že se prostě neklene obloha. Potom se Harry zase spěšně podíval dolů, když profesorka McGonagallová před žáky prvního ročníku mlčky postavila čtyřnohou stoličku.
622 Harry se chabě usmál. Ano, nasadit si klobouk bylo mnohem lepší, než kdyby měl udělat nějaké kouzlo, býval by si ovšem přál, aby si ho mohli nasadit někde, kde by se na ně všichni nedívali. Zdálo se, že klobouk požaduje opravdu hodně; Harry si v tu chvíli nepřipadal chrabrý ani důvtipný, ani nic takového.
623 Začínalo mu být opravdu špatně od žaludku. Připomněl si, jak se v jeho bývalé škole při tělocviku vybíralo do sportovních mužstev. Jeho zavolali vždycky až posledního; ne proto, že by byl tak nemožný, ale aby si Dudley nemyslel, že o něj někdo stojí.
624 Harry slyšel, jak klobouk to poslední slovo vykřikl na celou síň. Sundal si ho z hlavy a vratkým krokem se vydal ke stolu své nové koleje. Nesmírně se mu ulevilo, že ho vybrali do Nebelvíru a neoctl se ve Zmijozelu, takže si málem ani nevšiml, že mu tleskají ze všech nejhlasitěji.
625 Teď už si mohl prohlédnout i Čestný stůl. Na konci nejblíž k němu seděl Hagrid, který zachytil jeho pohled a ukázal mu zvednutý palec. Harry se na něj zašklebil. A dál, uprostřed čestného stolu, seděl na velké zlaté židli Albus Brumbál.
626 Harry ho okamžitě poznal podle karty, kterou našel u čokoládové žabky cestou ve vlaku. Brumbálovy stříbrné vlasy jako jediné v celé síni zářily stejně jasně jako duchové. Harry si všiml i profesora Quirrella, onoho nervózního mladíka z Děravého kotle.
627 Harry se podíval ke zmijozelskému stolu a uviděl tam strašlivého ducha s prázdnýma vytřeštěnýma očima, vpadlými tvářemi a v oděvu potřísněném stříbrnou krví. Seděl hned vedle Malfoye a Harry si s potěšením všiml, že bledolícímu chlapci se takové sousedství zrovna nezamlouvá.
628 Harrymu bylo teplo a začínal být ospalý; znovu se podíval k čestnému stolu. Hagrid důkladně upíjel ze své číše. Profesorka McGonagallová mluvila s profesorem Brumbálem. Profesor Quirrell ve svém ztřeštěném turbanu hovořil s nějakým učitelem s mastnými černými vlasy, hákovitým nosem a nažloutlou pletí.
629 Každý v síni skončil úplně jindy; nakonec už zpívala jen Weasleyova dvojčata na melodii velice pomalého smutečního pochodu. Brumbál jejich poslední verše dirigoval svou hůlkou, a když dvojčata přece skončila, patřil k těm, kdo tleskali nejvíc.
630 Možná toho opravdu snědl příliš, poněvadž se mu zdál prapodivný sen. Měl na hlavě turban profesora Quirrella a ten na něj mluvil a mluvil; vysvětloval mu, že musí okamžitě přestoupit do Zmijozelu, poněvadž doopravdy patří tam.
631 Od chvíle, kdy Harry příštího dne ráno vyšel z ložnice, nepřestával kolem sebe slyšet šuškání. Studenti, kteří čekali před učebnami, si stoupali na špičky, aby si ho prohlédli, nebo se otáčeli a s vyvalenýma očima šli chodbou nazpátek, jen aby ho mohli potkat.
632 V Bradavicích bylo sto čtyřicet dva schodišť; některá široká a prostorná, jiná naopak úzká a rozviklaná. Některá v pátek vedla jinam než jindy a na dalších v půli najednou zmizel schod a museli jste si pamatovat, že ho máte přeskočit.
633 Rozhodně nejnudnější ze všech předmětů byly dějiny čar a kouzel, jediný předmět, na který měli ducha. Profesor Binns byl už opravdu velice starý; jednou usnul před krbem ve sborovně, a když příštího dne ráno vstal a šel na hodinu, své tělo tam nechal.
634 Profesor Kratiknot, který je měl učit kouzelné formule, byl maličký hubený kouzelník, který se vždycky musel postavit na hromádku knih, aby viděl přes stůl. Na začátku první hodiny si udělal seznam studentů, a když se dostal k Harryho jménu, vzrušeně zapištěl a zmizel jim z očí.
635 Harrymu se velice ulevilo, když zjistil, že není míle za všemi ostatními. Celá řada žáků pocházela z mudlovských rodin a stejně jako on donedávna neměla tušení, že jsou kouzelníci nebo čarodějky; a všichni se museli naučit tolika věcem, že dokonce ani takoví jako Ron neměli nijak velký předstih.
636 V tu chvíli dorazila pošta. Teď už si na to Harry zvykl, ale první den ho patřičně vylekalo, když při snídani zničehonic vletěla do Velké síně snad stovka sov a všechny kroužily kolem stolů, až objevily své majitele a upustily jim do klína dopisy a balíčky.
637 Hedvika až dosud nepřinesla Harrymu nic. Občas přiletěla, kousala ho do ucha a vzala si od něj ždibec topinky, než se v sovinci znovu uložila ke spánku spolu s ostatními školními sovami. Toho rána se však snesla mezi misku s marmeládou a cukřenku a upustila Harrymu na talíř nějaký vzkaz.
638 Hodiny lektvarů se konaly v jedné podzemní místnosti. Byla tam větší zima než nahoře na hradě a studentům by tam běhala po zádech husí kůže i bez všelijakých živočichů, naložených v láku ve skleněných nádobách všude po stěnách.
639 Draco Malfoy a jeho přítelíčkové Crabbe a Goyle si zakryli ústa dlaněmi a hihňali se. Snape vyvolal poslední jméno a pak se rozhlédl po učebně. Oči měl stejně černé jako Hagrid, nebylo v nich však vůbec nic z obrovy srdečnosti.
640 Po tomto proslovu zavládlo v učebně znovu ticho. Harry a Ron jen povytáhli obočí a podívali se jeden na druhého. Hermiona Grangerová seděla na okraji sedačky, jako by za každou cenu chtěla co nejdřív dokázat, že ona tupohlavá není.
641 Na griliášových hrudkách si Harry i Ron málem polámali zuby, oba však předstírali, jak jim chutnají, a pověděli Hagridovi všechno o svých prvních vyučovacích hodinách. Tesák si opřel hlavu Harrymu o koleno a celého ho poslintal.
642 Tentokrát už nebylo pochyb; Hagrid se zcela určitě vyhnul jeho pohledu. Jen něco zamručel a nabídl mu další griliášovou hrudku. Harry si zprávu znova přečetl. Trezor, který prohledal, totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil.
643 Když se pak Harry a Ron vraceli do hradu na večeři, kapsy nacpané griliášovými hrudkami, které ze zdvořilosti nedokázali odmítnout, uvědomil si Harry že o žádné z hodin, které až dosud ve škole měli, nemusel uvažovat tolik jako o čaji u Hagrida.
644 Malfoy toho o létání opravdu namluvil hodně. Trpce si stěžoval, že žáky prvního ročníku nikdy neberou do kolejních mužstev, a vyprávěl ostatním dlouhé chlubné příběhy, které obvykle končily tím, jak jen o vlásek unikl mudlům ve vrtulnících.
645 Nebyl ovšem sám: podle toho, co tvrdil Seamus Finnigan, i on strávil valnou většinu svého dětství tím, že létal na koštěti sem tam po celém kraji. Dokonce i Ron líčil každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, jak se jednou na Charlieho starém koštěti málem srazil s větroněm.
646 Neville ještě v životě na koštěti neseděl, poněvadž babička ho nikdy k žádnému nepustila. Harry si v duchu říkal, že k tomu měla pádný důvod, poněvadž Neville se stačil dostat do úctyhodného počtu malérů, i když stál oběma nohama na zemi.
647 Od Hagridova vzkazu nedostal Harry ani jediný dopis a Malfoy si toho samozřejmě stačil všimnout. Jeho vlastní výr mu každou chvíli nosil z domova balíčky s cukrovím a Malfoy je u zmijozelského stolu se škodolibou radostí rozbaloval.
648 Žáci ze Zmijozelu už byli na místě, stejně jako dvacet košťat, vyrovnaných v úhledných řadách na zemi. Harry už stačil vyslechnout Freda a George Weasleyovy, jak si na školní košťata stěžují; podle nich se některá začala chvět, jestliže jste vyletěli příliš vysoko, nebo zas vždycky táhla mírně doleva.
649 Harry kupodivu věděl, co má dělat. Naklonil se dopředu a uchopil koště pevně oběma rukama, takže vystřelilo směrem k Malfoyovi jako kopí. Malfoy mu na poslední chvíli stačil uhnout; Harry se prudce otočil a přidržel koště rovně.
650 Nahoru po hlavních schodech, potom po mramorovém schodišti uvnitř, a profesorka McGonagallová ještě pořád neřekla ani slovo. Otvírala dokořán jedny dveře po druhých, rázně pochodovala po chodbách a Harry nešťastně klusal za ní.
651 Oblékli si župany, vzali si své hůlky a vyplížili se místností ve věži, dolů po točitém schodišti a do společenské místnosti Nebelvíru. V krbu ještě žhnulo pár uhlíků a v jejich záři všechna křesla vypadala jako hrbaté černé stíny.
652 Už se však nedozvěděli, jací jsou. Hermiona se otočila k podobizně Buclaté dámy, aby se vrátila dovnitř, a zjistila, že se dívá na prázdné plátno. Buclatá dáma odešla na nějakou noční návštěvu, a Hermiona nemohla zpátky do nebelvírské věže.
653 Procházeli chodbami, na které se z vysokých oken linuly pruhy měsíčního světla. Při každé zatáčce se Harry obával, že narazí na Filche nebo na paní Norrisovou, ale štěstí jim přálo. Spěšně vyběhli po schodišti do třetího patra a po špičkách došli do pamětní síně.
654 Malfoy a Crabbe tam ještě nebyli. Kazety s křišťálovými trofejemi se v měsíčním svitu jasně třpytily. Poháry, štíty, talíře a sošky zářily do tmy stříbrem a zlatem. Plížili se podle zdí a nespouštěli oči ze dveří na obou stranách místnosti.
655 To Filch mluvil na paní Norrisovou. Zděšený Harry divoce kýval na ostatní, aby šli za ním, jak nejrychleji mohou, a tak ve vší tichostí dorazili k protějším dveřím. Nevillův hábit prudce pleskl kolem rohu, když uslyšeli, jak Filch vchází do pamětní síně.
656 Hleděli přímo do očí nestvůrného psa, který vyplňoval celý prostor mezi stropem a podlahou. Měl tři hlavy: tři páry očí, kterými zběsile koulel, tři nosy, které se natahovaly k nim a vzrušeně čenichaly; a tři ucintané tlamy, v kterých ze zažloutlých tesáků visely slizké provazce slin.
657 Pes stál nehybně a upíral na ně všech šest očí, Harry však věděl, že ještě nejsou mrtví jen proto, že ho jejich nenadálý vpád zaskočil; zřejmě však se s tím překvapením rychle vyrovnával a nebylo pochyb, co znamená jeho hromové vrčení.
658 Spěšně opustili síň, poněvadž chtěli koště ještě v ústraní vybalit, než půjdou na první vyučovací hodinu, uprostřed vstupní síně jim však cestu vzhůru zastoupili Crabbe a Goyle. Malfoy vytrhl balík Harrymu z ruky a ohmatal ho.
659 Hermiona odkráčela pryč s nakrčeným nosem. Harry mu toho dne dělalo veliké potíže, aby se soustředil na vyučování. V duchu neustále odbíhal do ložnice, kde pod postelí leželo jeho nové koště, nebo zas na famfrpálové hřiště, kde se večer měl učit hrát.
660 Dokonce i Harry, který neměl ponětí, čím se od sebe košťata liší, si říkal, že vypadá nádherně. Koště bylo štíhlé a lesklé, mělo mahagonovou násadu, dolejší část z úhledného, rovného proutí a skoro nahoře byl zlatý nápis Nimbus Dva tisíce.
661 Když se přiblížila sedmá, Harry vyšel z hradu a vydal se v podvečerním šeru k famfrpálovému hřišti. Nikdy předtím na stadionu ještě nebyl. Na tribunách kolem hřiště byly nad sebou stovky sedadel, aby tak diváci seděli dostatečně vysoko a viděli, co se děje.
662 Tolik se těšil, až zase poletí, že na Wooda ani nečekal; nasedl na koště a odrazil se od země. Byl to úžasný pocit, když se snášel střemhlav k brankovým tyčím a zase stoupal vzhůru, a potom létal sem tam nad hřištěm. Nimbus Dva tisíce zatáčel, kam si Harry přál, jakmile se ho nepatrně dotkl.
663 Černý míč okamžitě vyletěl vysoko do vzduchu a pak už se řítil Harrymu do obličeje. Harry se po něm ohnal pálkou, aby mu nepřerazil nos, a míč cikcak odletěl pryč, za okamžik mu však znovu prosvištěl kolem hlavy a zaútočil na Wooda, který se po něm vrhl a podařilo se mu přitisknout Potlouk k zemi.
664 Možná to bylo proto, že teď byl tak zaneprázdněný, když navíc ke všem domácím úkolům ještě tři večery v týdnu chodil na famfrpál, nechtěl však tomu ani věřit, když si uvědomil, že je v Bradavicích už dva měsíce. Cítil se na hradě daleko víc doma než kdy předtím v Zobí ulici.
665 Bylo to velice těžké. Harry a Seamus švihali a přiklepávali, ale peříčko, které se jejich přičiněním mělo vznést k obloze, pořád jen leželo na stole. Seamus už byl tak netrpělivý, že do něj šťouchl hůlkou a podpálil ho, a Harry musel uhasit oheň svou čapkou.
666 Na stěnách a na stropě třepetalo křídly tisíc živých netopýrů a tisíc dalších kroužilo nad stoly jako nízké černé mraky, až se plameny svící v dýních komíhaly sem tam. Naráz se na stolech objevila sváteční jídla na zlatých talířích, stejně jako při hostině na zahájení školního roku.
667 Samozřejmě se jim ani trochu nechtělo, ale mohli dělat něco jiného? Otočili se jako na obrtlíku, tryskem vyrazili zpátky ke dveřím a kroutili klíčem, i když se s ním v tom zděšení museli pracně potýkat; konečně Harry dveře otevřel a vpadli dovnitř.
668 Kyj v tu ránu vypadl trollovi z ruky a vyletěl málem až ke stropu, potom se pomalu otočil ve vzduchu a s praskavým zvukem, při kterém Harrymu přeběhl mráz po zádech, dopadl svému majiteli na hlavu. Troll zakolísal a padl tváří na zem, jen to zadunělo, a celá místnost se zatřásla.
669 Snape se skláněl nad ležícím trollem. Profesorka McGonagallová upřeně zírala na Rona a na Harryho. Harry ji ještě nikdy neviděl tak rozlícenou. Rty měla úplně bílé, a tak naděje, že by mohl pro Nebelvír získat padesát bodů, ho velice rychle opustila.
670 Hermiona svěsila hlavu. Harry úplně ztratil řeč: Hermiona byla poslední, od koho by čekal sebemenší překročení školního řádu, a teď tu stála a tvrdila, že ho porušila, jen aby jeho a Rona dostala z maléru; asi jako kdyby jim Snape zničehonic začal rozdávat cukroví.
671 Bylo opravdu štěstí, že se teď kamarádil s Hermionou. Nevěděl, jak by bez ní zvládl všechny domácí úkoly při všech těch trénincích na poslední chvíli, které od nich Wood vyžadoval. Navíc mu půjčila knihu Famfrpál v průběhu věků a Harry zjistil, že je to velice zajímavá četba.
672 Harry nebyl s to se soustředit. Chtěl dostat zpátky Famfrpál v průběhu věků, aby přestal myslet na zítřek. Proč by se vlastně měl Snapea bát? Zvedl se a sdělil Ronovi a Hermioně, že by bylo dobré zeptat se ho, jestli mu knihu vrátí.
673 Ron a Hermiona si v nejvyšší řadě přisedli k Nevillovi, Seamusovi a Deanovi, tomu chlapci, který fandil West Hamu. Jako překvapení pro Harryho udělali z jednoho prostěradla, které Prašivka rozkousala, veliký prapor. Stálo na něm: Za prezidenta chceme Pottera.
674 Harry to postřehl. S krajním vzrušením se vrhl střemhlav dolů tam, kde zahlédl zlatý záblesk, ovšem zmijozelský chytač Terence Higgs ho uviděl také. Těsně vedle sebe se řítili ke Zlatonce a zdálo se, že všichni střelci najednou zapomněli, co se od nich očekává, jak tu viseli ve vzduchu a jen přihlíželi.
675 Stalo se to ve chvíli, kdy se Harry vyhnul jinému Potlouku, který mu proletěl nebezpečně blízko kolem hlavy. Jeho koště sebou nenadále škublo, až se vyděsil. Na zlomek vteřiny si myslel, že spadne. Uchopil pevně násadu oběma rukama i koleny.
676 Harry skutečně do Zobí ulice na Vánoce nejel. Profesorka McGonagallová obešla všechny žáky už před týdnem a pořídila si seznam těch, kteří zůstanou na Vánoce ve škole, a Harry se okamžitě zapsal. Nebylo mu to líto ani trochu; nejspíš ho čekaly ty nejlepší Vánoce, jaké kdy zažil.
677 Skutečně hledali v nejrůznějších knihách Flamelovo jméno od chvíle, kdy Hagridovi uklouzlo; jak jinak by mohli zjistit, co se vlastně pokouší Snape ukrást? Potíž byla v tom, že vůbec nevěděli, odkud začít, poněvadž neměli tušení, čím si Flamel vlastně zasloužil, aby se o něm v nějaké knize psalo.
678 Hermiona vytáhla seznam témat a titulů, které se rozhodla prohledat, zatímco Ron prostě zamířil k jedné řadě a začal knihy namátkou vytahovat z regálů. Harry chvíli jen přecházel po knihovně, až došel k oddělení s omezeným přístupem.
679 Už nějaký čas uvažoval o tom, jestli Flamel není právě tam. K tomu, abyste mohli nahlédnout do některé ze zakázaných knih, jste ovšem museli mít zvláštní povolení podepsané některým z učitelů, a on věděl, že ho nikdy nedostane.
680 Harry zalitoval, že si nestačil rychleji vymyslet nějakou výmluvu, a vyšel ven. S Ronem a s Hermionou se už dřív dohodli, že se madame Pinceové raději nebudou ptát, kde by Flamela našli. Byli si jistí, že by jim to mohla říct, nemohli však riskovat, že by se Snapeovi doneslo, oč jim vlastně jde.
681 Harry čekal venku na chodbě, aby se dozvěděl, jestli ti dva něco nezjistili, nedělal si však přehnané naděje. Ostatně hledali už čtrnáct dní, jelikož však na to měli jen krátké přestávky mezi vyučováním, nemohli se divit, že nic nenašli.
682 Jakmile začaly prázdniny, Ron i Harry zažívali tak příjemné časy, že na Flamela nestačili ani pomyslet. Ložnici měli sami pro sebe a společenská místnost byla mnohem prázdnější než obvykle, takže si mohli zabrat ta nejlepší křesla u krbu.
683 Když se Harry na Štědrý večer uložil k spánku, těšil se na dobré jídlo a na zábavu, které přinese zítřek, s žádnými dárky ale nepočítal. Když se však příštího dne časně probudil, ze všeho nejdřív uviděl v nohách své postele malou hromádku balíčků.
684 Harry se podíval na svoje nohy, ale nebyly tam. Spěšně se vrhl k zrcadlu. Samozřejmě v něm spatřil sám sebe, ovšem jen hlavu, která jako by visela ve vzduchu, tělo však nebylo vidět. Přetáhl si plášť i přes hlavu a jeho obraz zmizel úplně.
685 Harry a všichni Weasleyovi strávili nádherné odpoledne zuřivou koulovačkou venku před školou. Prostydlí, promáčení a vyčerpaní se pak znovu vratili k ohni v nebelvírské společenské místnosti, a Harry zasvětil svoje nové šachy tím, že s Ronem prohrál na celé čáře.
686 Byly to nejlepší Vánoce, jaké Harry kdy zažil; přesto však mu po celý den něco pořád nešlo z hlavy, i když to nedokázal pojmenovat. Teprve když se uložil do postele, mohl o tom nerušeně uvažovat: neviditelný plášť, a kdo mu ho vlastně poslal.
687 Naráz byl Harry naprosto vzhůru. Teď, když měl na sobě plášť, měl volný přístup do celých Bradavic. Jak tam stál ve tmě a v tichu, pociťoval stále větší vzrušení. V plášti se mohl vydat kamkoliv, všude, kam ho napadne, a Filch se o tom nikdy nedozví.
688 V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si lampu, aby mezi řadami knih viděl na cestu. Lampa jako by se sama vznášela ve vzduchu, a i když Harry cítil ruku, v které ji držel, běhal mu při tom pohledu mráz po zádech.
689 Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly, a na jedné z nich byla tmavá skvrna, která hrůzně připomínala krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě.
690 Musel odněkud začít. Postavil lampu opatrně na podlahu a hledal na spodní poličce nějakou knihu, která by vypadala zajímavě. Jeho pozornost upoutal veliký černostříbrný svazek. Jen s námahou ho vytáhl, poněvadž byl velice těžký, položil si ho na kolena a nechal knihu, aby se sama otevřela.
691 Couval pryč tak tiše, jak jen dokázal. Po jeho levici byly pootevřené dveře. To byla jeho jediná naděje. Zadržel dech a soukal se do místnosti, tak aby přitom vůbec nepohnul dveřmi, a kámen mu spadl ze srdce, když se octl uvnitř, aniž ti dva něco postřehli.
692 Všichni Potterovi se usmívali a mávali na něj, a on na ně hleděl dychtivým pohledem, s rukama přitisknutýma na sklo zrcadla, jako by doufal, že se propadne na opačnou stranu a bude se jich moci dotknout. Cítil v sobě něco nevýslovně palčivého, napůl radost a napůl hluboký smutek.
693 Harry nedokázal spolknout jediné sousto. Včera večer spatřil své rodiče, a dnes je uvidí zas. Na Flamela málem zapomněl; teď už mu to nepřipadalo důležité. Co záleželo na tom, co ten tříhlavý pes hlídá? A co vlastně sešlo na tom, jestli to Snape ukradne nebo ne.
694 Největší strach měl Harry z toho, že místnost se zrcadlem už nenajde. Tentokrát přikryl pláštěm i Rona, takže postupovali mnohem pomaleji. Snažili se jít stejnou cestou, kterou šel Harry včera z knihovny, a skoro hodinu jen bloudili po temných chodbách.
695 Ron přes oba dva ještě stačil přehodit plášť, když se ve dveřích objevily svítící oči paní Norrisové. Ron a Harry se ani nepohnuli a oba si kladli stejnou otázku: Působí plášť i na kočky? Zdálo se jim, že to trvá celou věčnost, pak se však paní Norrisová otočila a vyšla ven.
696 Pak už se na něj znovu usmívali matka i otec, a jeden z jeho prarodičů šťastně přikyvoval. Harry si přidřepl a pak se před zrcadlem usadil na podlahu. Nic mu nemohlo zabránit, aby tu se svou rodinou strávil celou noc: nic na světě.
697 Vyvolalo to v něm pocit, jako by měl v břiše kus ledu. Ohlédl se. Na jednom ze stolků u zdi neseděl nikdo jiný než Albus Brumbál. Harry předtím musel projít přímo kolem něj, natolik však dychtil dostat se k zrcadlu, že si ho vůbec nevšiml.
698 Zítra se Zrcadlo přestěhuje na nové místo, Harry, a žádám tě, abys ho už nehledal. Pokud bys na něj přece ještě někdy narazil, budeš už vědět, jak se věci mají. Nestačí jenom prodlévat v snách a zapomenout žít, to si zapamatuj.
699 Brumbál Harryho přesvědčil, aby už Zrcadlo z Erisedu nehledal, a tak po zbytek vánočních prázdnin zůstal neviditelný plášť složený na dně jeho kufru. Harry by býval nejraději, kdyby stejně snadno mohl zapomenout i na to, co v zrcadle spatřil, ale nedokázal to.
700 Málem se už vzdali naděje, že by kdy Flamela v některé knize v knihovně našli, i když Harry si nepřestával být jistý, že to jméno už někde četl. Jakmile se opět začalo učit, mohli do knih zase jen zběžně nahlížet vždycky deset minut o přestávce.
701 Po jednom tréninku, kdy byli obzvlášť zmáčení a ublácení, však Wood sdělil mužstvu špatnou zprávu. Chvíli předtím se velice rozhorlil na Weasleyovy, kteří se střemhlav vrhali jeden na druhého a předstírali, že každou chvíli spadnou z košťat.
702 Ostatní členové družstva se po tréninku jako obvykle loudali k hradu a bavili se mezi sebou, Harry však zamířil přímo do nebelvírské společenské místnosti, kde našel Rona a Hermionu, jak hrají šachy. Šachy byly to jediné, v čem Hermiona kdy prohrávala, a Harry i Ron si říkali, že jí to velice prospívá.
703 V tu chvíli do společenské místnosti přepadl Neville. Nikdo dost dobře nechápal, jak vůbec dokázal prolézt otvorem v podobizně, poněvadž měl obě nohy pevně u sebe, a všichni se dovtípili, že za to může Svěrací kouzlo. Neville zřejmě musel celou cestu do nebelvírské věže snožmo doskákat.
704 Alchymistické studie se už odpradávna zabývají vytvořením Kamene mudrců, bájné látky s úžasnými schopnostmi. Kámen mudrců promění každý kov v ryzí zlato. Kromě toho vytváří Elixír života, a kdo se ho napije, stane se nesmrtelným.
705 Harry nevěděl, jestli se mu to jen zdá nebo ne, jako by však na Snapea narážel všude, kam přišel. Občas si dokonce říkal, jestli ho Snape sám nesleduje a nepokouší se ho při něčem přistihnout. Hodina lektvarů se postupně měnila v jakási týdenní muka, tak hrozně se Snape k Harrymu choval.
706 Když mu příštího odpoledne Ron a Hermiona před šatnou popřáli mnoho štěstí, Harry si uvědomoval, že přemítají, zda ho ještě kdy uvidí živého. Valná úleva to věru nebyla. Jak si oblékal famfrpálový hábit a zvedl svůj Nimbus Dva tisíce, z Woodových povzbudivých průpovídek nevnímal málem ani slovo.
707 Ron a Hermiona se zatím usadili na tribuně vedle Nevilla, který nechápal, proč jsou tak zamračení a ustaraní a proč si oba přinesli na zápas hůlky. Ani Harry málem neměl tušení, že si Ron a Hermiona v předchozích dnech potají nacvičovali Svěrací kouzlo.
708 Ron mu neodpověděl, poněvadž Snape v tu chvíli přiznal Mrzimoru trestné střílení za to, že George Weasley na něj odpálil jeden Potlouk. Hermiona seděla s rukama v klíně, držela Harrymu palce a s přimhouřenýma očima upřeně sledovala, jak krouží nad hřištěm jako jestřáb a vyhlíží Zlatonku.
709 Nahoře ve vzduchu Snape otočil své koště právě včas, aby zahlédl něco jasně červeného, co se mihlo kolem něj a minulo ho jen tak tak o několik palců a v příští vteřině už Harry střemhlavý let vyrovnal a vítězoslavně zdvihl paži; v ruce držel Zlatonku.
710 Po předním schodišti hradu spěšně scházela jakási postava s kápí na hlavě. Zcela viditelně nestála o to, aby ji někdo zahlédl, a co nejrychleji se pustila k zapovězenému lesu. Harry při pohledu na ni v tu ránu přestal myslet na své vítězství.
711 Opatrně sešplhal po jedné z větví, držel se pevně na koštěti a snažil se prohlédnout listím dolů. Snape stál na stinné mýtině, ale ne sám. Spolu s ním tam byl i Quirrell. Harry nedokázal rozpoznat, jak se tváří, koktal však ještě hůř než obvykle.
712 Pokaždé když míjeli chodbu ve třetím poschodí, Harry, Ron i Hermiona přitiskli ucho na dveře, aby si ověřili, že uvnitř ještě pořád vrčí Chloupek. Snape chodil po škole nevrlý jako obvykle, což nepochybně znamenalo, že Kámen je dosud v bezpečí.
713 Hermiona nicméně myslela i na jiné věci než na Kámen mudrců. Sestavila si rozvrh opakování a všechny své poznámky si roztřídila a označila různými barvami. Harry ani Ron by proti tomu nic nenamítali, Hermiona na ně však neustále naléhala, aby se do toho pustili také.
714 Ron a Hermiona se spolu hádali celou cestu až do třídy, a Hermiona nakonec souhlasila, že během dopolední přestávky s nimi k Hagridovi zaskočí. Když se na konci hodiny ozval z hradu zvon, všichni tři okamžitě odhodili sázecí lopatky a utíkali přes školní pozemky k okraji lesa.
715 Společně hleděli na malé dráče. Za pouhý týden vyrostlo tak, že už bylo třikrát delší. Z nozder mu neustále vycházel kouř. Hagrid se v posledních dnech vůbec nevěnoval svým povinnostem hajného, poněvadž drak ho plně zaměstnával.
716 Příští týden se nekonečně vlekl. Ve středu večer Hermiona a Harry seděli sami ve společenské místnosti ještě dlouho poté, co si všichni ostatní šli lehnout. Hodiny na stěně právě odbily půlnoc, když se otvor v podobizně naráz rozlétl a zničehonic tu stál Ron a svlékal si Harryho neviditelný plášt.
717 Potom se před nimi náhle něco pohnulo a oni leknutím bednu div neupustili. V tu chvíli zapomněli, že jsou neviditelní, přikrčili se ve stínu a hleděli na temné siluety dvou lidí, kteří se spolu potýkali sotva deset stop od nich.
718 Charlieho přátelé byli veselá cháska. Předvedli Harrymu a Hermioně postroj, který si připravili, aby draka mohli nést mezi sebou. Všichni společně do něj teď Norberta bezpečně upnuli, a pak si Harry a Hermiona s návštěvníky ještě potřásli rukama a ze srdce jim poděkovali.
719 Filch je odvedl do kabinetu profesorky McGonagallové v prvním poschodí a tam teď seděli a čekali; nepromluvili mezi sebou ani slovo. Hermiona se celá třásla. Harrymu se honily hlavou výmluvy, důkazy jejich neviny a všelijaká za vlasy přitažená vysvětlení, jedno chabější než druhé.
720 Až do rána nezamhouřil oko. Slyšel, jak Neville snad celé hodiny vzlyká do polštáře, ale nedokázal přijít na nic, čím by ho utěšil. Věděl, že Neville má hrůzu z rána, stejně jako on sám. Co se stane, až se všichni ostatní z Nebelvíru dozvědí, co provedli.
721 Když příštího dne studenti z Nebelvíru procházeli kolem obrovských přesýpacích hodin, které ukazovaly, kolik bodů jejich kolej má, domnívali se nejdřív, že se stal nějaký omyl. Jak by naráz mohli mít o sto padesát bodů míň než včera.
722 Ještě včera Harry patřil k nejznámějším a nejoblíbenějším žákům; dnes ho najednou nejvíc nenáviděli. Dokonce i studenti z Havraspáru a Mrzimoru byli teď proti němu, poněvadž všichni si toužebně přáli, aby Zmijozel ve školním poháru prohrál.
723 Teď už bylo pozdě napravovat, co způsobil, zařekl se však, že propříště se nebude plést do věcí, po kterých mu nic není. Všecko to zavinil tím, že pořád slídil kolem a špehoval. Styděl se sám za sebe tolik, že šel za Woodem a navrhl mu, že odstoupí z famfrpálového mužstva.
724 Hermiona a Neville trpěli podobně. Nebyli na tom tak zle jako Harry, poněvadž byli méně známí než on, ale ostatní s nimi také nemluvili. Hermiona na sebe při vyučování přestala upozorňovat, sedávala s hlavou svěšenou a jen mlčky pracovala.
725 Přibližně týden předtím, než měly zkoušky propuknout, bylo však Harryho nové předsevzetí nezasahovat do ničeho, co se ho netýká, vystaveno neočekávané zkoušce. Když se jednoho odpoledne vracel sám z knihovny, slyšel, jak v učebně před ním někdo fňuká, a když přišel blíž, poznal Quirrellův hlas.
726 Při všem rozruchu kolem bodů, o které Nebelvír připravili, Harry úplně zapomněl, že si mají odpykat i potrestání. Napůl čekal, že si Hermiona začne stěžovat, poněvadž si celý večer nebude moci opakovat, neřekla však ani slovo.
727 Chytil Harryho i Hermionu a strhl je ze stezky za mohutný dub. Potom vytáhl šíp, nasadil ho do samostřílu a zdvihl ho, připraven vystřelit. Všichni tři napjatě poslouchali. Nedaleko od nich cosi šustilo po suchém listí: znělo to, jako když někdo vláčí po zemi plášť.
728 Konečně jim hlasitý praskot oznámil Hagridův návrat. Malfoy, Neville i Tesák ho doprovázeli. Hagrid zuřil. Malfoy se totiž cestou přikradl k Nevillovi a zezadu po něm chňapl. Měl to být vtip, jenže Neville se vyděsil a vypustil červené jiskry.
729 Byl to opravdu jednorožec a byl mrtvý. Harry ještě nikdy neviděl něco tak nádherného a smutného. Dlouhé štíhlé nohy nepřirozeně trčely na stranu, jak jednorožec padl, a jeho hříva se rozsypala po temném listí jako zářivé perly.
730 Harry k němu užuž chtěl vykročit, když tu náhle zaslechl šoupavý zvuk a ztuhl jako přimrazený. Jeden z keřů na okraji mýtiny se pohnul... a pak se ze stínu vynořila postava s hlavou zakrytou kápí a plížila se po zemi jako dravá šelma.
731 Bolest v Harryho hlavě byla tak úporná, že padl na kolena. Trvalo minutu nebo dvě, než pominula, a když konečně vzhlédl, zakuklenec byl tentam. Nad Harrym stál kentaur, nebyl to však Ronan ani Bane; tenhle vypadal mladší, vlasy měl tak světlé, že byly málem bílé, a koňské tělo plavé.
732 Firenze zpomalila pokračoval už jen krokem, vyzval Harryho, aby se přikrčil, kdyby snad nějaká větev visela nízko, na jeho otázku však neodpověděl. Jeli mlčky lesem tak dlouho, až si Harry myslel, že Firenze s ním už nehodlá ztratit ani slovo.
733 V příštích letech si Harry nikdy nebyl s to tak úplně vybavit, jak vůbec dokázal složit všechny zkoušky, když napůl očekával, že se každou chvíli rozletí dveře a dovnitř vpadne Voldemort. Dny se však vlekly jeden za druhým a nebylo pochyb, že za zamčenými dveřmi je Chloupek ještě pořád naživu a při síle.
734 Hermiona si po zkouškách vždycky ráda ještě procházela písemky, Ron však prohlásil, že se mu z toho dělá nanic, a tak se raději vypravili k jezeru a tam si lehli pod strom. Weasleyova dvojčata a Lee Jordan právě lechtali na chapadlech obří sépii, která se vyhřívala na teplé mělčině.
735 To, že za sebou nechali Nevilla nehybně ležícího na podlaze, jim však nijak nepřidalo. Byli tak nervózní, že stín každé sochy jim připadal jako Filch, a každý vzdálený poryv větru jim zněl jako Protiva, který se na ně už už vrhá.
736 Přitiskl si Hagridovu flétnu ke rtům a foukl do ní. Nebyla to opravdová melodie, hned od prvního tónu však netvorovi začala klesat víčka. Harry sotva stačil nabírat dech. Pes vrčel míň a míň, až přestal úplně ještě chvíli vrávoral, potom však klesl na kolena a nakonec se svalil na podlahu a tvrdě usnul.
737 Hbitě vyskočila a snažila se dostat k vlhké zdi. Musela zápasit o každou píď, poněvadž ve chvíli, kdy dopadla, jí rostlina začala ovíjet své hadovité úponky kolem kotníků. Harrymu a Ronovi už popínavá rostlina svými dlouhými příchytkami pevně spoutala nohy, aniž si toho všimli.
738 Hermiona se stačila vyprostit dřív, než ji rostlina stačila opravdu uchopit. Teď jenom zděšeně přihlížela, jak oba chlapci zápasí, aby ovíjivku ze sebe strhli, čím víc se však snažili vyprostit, tím těsněji a rychleji je obmotávala.
739 Kromě vlastních kroků slyšeli jen tiché kapání vody, která stékala po stěnách. Chodba se svažovala dolů a Harrymu to připomnělo návštěvu u Gringottových. S nepříjemným zatrnutím u srdce si vzpomněl, že trezory v kouzelnické bance údajně hlídají draci.
740 Zhluboka se nadechl, zakryl si tvář rukama a vyrazil. Čekal, že každou chvíli ucítí ostré zobáky a drápy, které mu budou trhat kůži, ale nic se nestalo. Bez jediného škrábnutí se dostal až ke dveřím. Stiskl kliku, ale bylo zamčeno.
741 Každý z nich uchopil jedno koště, odrazili se a pak už se vznášeli uprostřed mračna klíčů. Natahovali ruce a chňapali po nich, začarované klíče však uhýbaly nebo zas padaly střemhlav dolů tak rychle, že bylo málem nemožné chytit třeba jen jediný.
742 Ne nadarmo ovšem byl Harry nejmladším chytačem za celé století. Byl s to postřehnout, co jiní neviděli. Sotva minutu se proplétal vírem duhového peří, když zahlédl obrovský stříbrný klíč s ohnutou rukojetí, jako by ho už někdo chytil a surově vrazil do klíčové dírky.
743 Ron se vrhl střemhlav dolů a Hermiona vyrazila vzhůru; klíč uhnul oběma a Harry se za ním vrhl jako blesk. Klíč spěšně vyrazil ke stěně, Harry se však naklonil dopředu a s ošklivým, praskavým zvukem ho jednou rukou přimáčkl ke kamenné zdi.
744 Stáli na okraji obrovské šachovnice, za černými figurami, které byly všechny vyšší než oni a vypadaly jako vytesané z nějakého černého kamene. Na opačné straně místnosti stály proti nim bílé figury. Harrymu, Ronovi i Hermioně přeběhl mráz po zádech žádná z mohutných bílých figur totiž neměla tvář.
745 Černé figury nejspíš sledovaly jejich rozhovor, poněvadž při těch slovech se jeden jezdec, střelec a věž otočili zády k bílým figurám a opustili šachovnici; zůstala po nich tři prázdná pole, na která se postavili Harry, Ron a Hermiona.
746 Pokaždé když ztratili některou z figur, bílí neznali slitování. Zakrátko už podle zdi ležela hromada bezvládných černých figur. Dvakrát si Ron všiml ještě včas, že Harry a Hermiona jsou v nebezpečí. On sám se prudce pohyboval po šachovnici a vzal téměř tolik bílých figur, kolik ztratili černých.
747 Bílý král si sundal korunu a hodil ji Harrymu k nohám. Zvítězili. Šachové figury se jim uklonily a rozešly se; cesta k protějším dveřím byla volná. Harry a Hermiona se ještě naposled zoufale ohlédli po Ronovi a pak už se vřítili do dveří a chodbou za nimi se hnali dál.
748 V okamžiku jim chřípí naplnil odporný puch a oba si přidrželi hábity před nosem. Uslzenýma očima spatřili na podlaze před sebou roztaženého trolla ještě většího, než byl ten, kterého přemohli v předvečer Všech svatých, bez ducha a s krvavou boulí na hlavě.
749 Pokusil se zacouvat doleva a dostat se před zrcadlo, aniž by to Quirrell postřehl, jenže provazy kolem kotníků měl příliš těsně utažené a Harry klopýtl a upadl. Quirrell si ho nevšímal. Ještě pořád pokračoval ve své samomluvě.
750 Harrymu připadalo, jako by ho Ďáblovo osidlo přibilo na místo. Nedokázal pohnout jediným svalem. Jako zkamenělý se díval, jak Quirrell zvedá ruce a začíná si rozmotávat turban. Co se to dělo? Turban mu spadl na zem; Quirrellova hlava bez něj vyhlížela podivně malá.
751 Harry měl pocit, že se nejspíš rozkřičí, nedokázal však vydat ani hlásku. Tam, kde měl být Quirrellův zátylek, uviděl lidský obličej, nejhrůznější, jaký kdy v životě spatřil. Byl křídově bílý, zlobně v něm žhnuly rudé oči a místo nosních dírek měl dvě úzké štěrbiny jako had.
752 Když Harry vešel, v síni to zašumělo a potom všichni jako na povel začali mluvit nahlas. Harry došel k nebelvírskému stolu, vklouzl na židli mezi Ronem a Hermionou a dělal, jako když nevidí, že studenti vstávají a dívají se na něj.
753 Pokud vím, teď je načase udělit školní pohár, a s body se to má následovně: na čtvrtém místě je Nebelvír se třemi sty dvanácti body; třetí je Mrzimor s třemi sty padesáti dvěma; Havraspár má čtyři sta dvacet šest bodů, a Zmijozel čtyři sta sedmdesát dva.
754 Pokud by v tu chvíli někdo stál venku před Velkou síní, mohl by si myslet, že uvnitř něco vybuchlo; tak hlasitý byl povyk, jenž zazněl od nebelvírského stolu. Harry, Ron i Hermiona vstali, křičeli a jásali, zatímco Neville zbledl jako stěna a zmizel pod hromadou studentů, kteří ho objímali.
755 Až dosud nikdy nezískal pro Nebelvír ani jediný bod. Harry, i když dosud nepřestal hlasitě jásat, žďuchl Rona do žeber a ukazoval mu na Malfoye, který by se netvářil ohromeněji a zděšeněji, ani kdyby vůči němu někdo použil zaklínadlo pro Úplné spoutání.
756 Tleskl rukama a během okamžiku se zelené závěsy rázem změnily v nachové a stříbro se proměnilo ve zlato: veliký zmijozelský had zmizel a místo něj se tyčil nebelvírský lev. Snape s děsivým, nuceným úsměvem potřásal rukou profesorce McGonagallové.
757 Zachytil Harryho pohled a ten okamžitě pochopil, že Snapeovy pocity vůči němu se ani trochu nezměnily. Nedělal si s tím těžkou hlavu; zdálo se, že v příštím roce se život vrátí do normálních, nebo aspoň natolik normálních poměrů, jaké kdy v Bradavicích byly.
758 Harry málem zapomněl, že ještě mají vyhlásit výsledky zkoušek, ale oznámili jim je. On i Ron ke svému velkému překvapení prošli s dobrými známkami; Hermiona byla samozřejmě nejlepší z ročníku. Dokonce i Neville nějak prolezl, poněvadž dobrá známka z bylinkářství vyvážila pohromu, kterou utrpěl z lektvarů.
759 Trvalo hodnou chvíli, než všichni vyšli z nástupiště. U turniketu stál vetchý starý hlídač, který je pouštěl branou po dvou nebo po třech, aby nevzbudili pozornost tím, že by se všichni naráz vyhrnuli z pevné zdi a vyděsili mudly.
760 Harry Potter byl v mnohém neobyčejně zvláštní chlapec. Už jen tím, že víc než kterékoli jiné období celého roku nenáviděl letní prázdniny. Navíc doopravdy stál o to, aby si mohl vypracovat všechny domácí úkoly, byl však nucen zabývat se jimi jen potají, uprostřed noci.
761 Harry se všemožně snažil nevyvolávat se strýcem a tetou žádné rozmíšky, protože už tak na něj byli pořádně nakvašení, a to jen proto, že mu pouhý týden po začátku školních prázdnin telefonoval jeden z jeho kouzelnických spolužáků.
762 Ron Weasley, který v Bradavicích patřil k Harryho nejlepším kamarádům, pocházel z kompletně kouzelnické rodiny. To znamenalo, že se vyznal ve spoustě věcí, o nichž Harry neměl sebemenší ponětí, avšak ještě nikdy v životě netelefonoval.
763 Harry se uprostřed pojednání o Vendelíně Výstřednici zarazil, zpozorněl a znovu nastražil uši. Ticho ve ztemnělém domě rušilo jen vzdálené chrochtavé chrápání jeho neuvěřitelně otylého bratránka Dudleyho. Uvědomil si, že už musí být velice pozdě.
764 K dalším věcem, které byly na Harrym neobvyklé, patřilo i to, jak málo se těšil na svoje narozeniny. Ještě nikdy v životě nedostal jediné přání. V posledních dvou letech Dursleyovi jeho narozeniny absolutně ignorovali a nebyl jediný důvod předpokládat, že tentokrát si na ně vzpomenou.
765 Na svůj věk byl Harry sice stále ještě poměrně malý a hubený, za poslední rok však přece jen o pár čísel povyrostl. Na jeho uhlově černých vlasech se ovšem nezměnilo vůbec nic: ať s nimi dělal cokoliv, zůstávaly vzpurně rozježené.
766 Přelétl očima po hvězdnaté obloze a hledal, zda neuvidí Hedviku, jak se k němu vrací třeba s mrtvou myší v zobáku a očekává, že ji pochválí. Jak tak nepřítomně hleděl přes hřebeny střech, trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, co vlastně vidí.
767 Oknem prolétly tři sovy; dvě z nich mezi sebou přidržovaly třetí, která vypadala, že je v bezvědomí. S měkkým žuchnutím přistály na Harryho posteli; prostřední sova, velká a šedivá, se okamžitě svalila jako špalek a zůstala nehybně ležet.
768 Harry se otočil ke zbývajícím sovám. Jedna z nich, velká samice sovy sněžné, byla jeho Hedvika. Také ona nesla nějaký balíček a tvářila se neobyčejně potěšeně. Když ji Harry zbavoval jejího břemene, přítulně ho klovla, pak přeletěla pokoj a připojila se k Errol.
769 Třetí sovu, pohledného puštíka, Harry neznal, okamžitě mu však bylo jasné, odkud přiletěla, protože kromě třetího balíčku nesla i dopis s oficiálním znakem Bradavic. Když od ní Harry zásilku převzal, důležitě si načechrala peří, roztáhla křídla a otevřeným oknem odlétla do noci.
770 Harry, tohle je kapesní lotroskop. Pokud se v tvé blízkosti ocitne někdo, komu nemůžeš věřit, měl by se rozsvítit a roztočit. Bill tvrdí, že je to krám, který se prodává kouzelnickým turistům, a že není spolehlivý, protože včera se u večeře v jednom kuse rozsvěcel.
771 Harry odložil lotroskop na noční stolek; zůstal na něm absolutně nehybně stát, přesně vyvážený na špičce, a jeho povrch odrážel světélkující ručičky budíku. Harry ho několik vteřin šťastně pozoroval a pak zdvihl balíček, který přinesla Hedvika.
772 I ve zdejší historii se ale najdou zajímavé zmínky o čarodějnictví. Úplně jsem přepsala svůj esej pro dějiny čar a kouzel a zapracovala jsem do něj pár věcí, které jsem tady objevila. Doufám, že není moc dlouhý, má o dva svitky pergamenu víc, než po nás chtěl profesor Binns.
773 Byla tam velká plechovka Fleetwoodovy fantastické leštěnky na násady, blyštivě stříbrné nůžky na zastřihování ocasních proutků, maličký mosazný kompas, který si mohl ke koštěti připnout v případě letu na delší vzdálenost, a Příručka údržby košťat pro domácí kutily.
774 Harry do balíčku nervózně šťouchl prstem. Ozvalo se další hlasité cvaknutí. Harry se natáhl pro lampičku, která stála na nočním stolku, jednou rukou ji pevně uchopil a zdvihl ji nad hlavu, připraven do balíčku praštit. Pak druhou rukou chytil zbytek balicího papíru a zatáhl.
775 A z balíčku vypadla... kniha. Harry měl sotva čas zaregistrovat její příjemně zelenou vazbu, na níž zlatým písmem zářil titul Obludné obludárium, než se postavila hřbetem vzhůru a začala se bokem posunovat podél okraje postele jako nějaký přízračný krab.
776 Kniha se překlopila, s hlasitým prásknutím spadla z postele a rychle se šinula na druhou stranu pokoje. Harry ji opatrně následoval. Kniha se mu schovala v temném koutě pod psacím stolem. Harry se pomodlil ke všem svatým, aby dali Dursleyovým tvrdý spánek, spustil se na všechny čtyři a natáhl se po ní.
777 Kniha mu přirazila ruku mezi desky a pak proběhla kolem něj; stále ještě se odrážela od země deskami. Harry se neohrabaně otočil, vrhl se kupředu a podařilo se mu přitisknout ji k podlaze. Ve vedlejším pokoji vyrazil strýc Vernon hlasité ospalé zabručení.
778 Hedvika i Errol zaujatě přihlížely, když Harry vzpouzející se knihu pevně stiskl v náručí, rozběhl se k prádelníku a vytáhl z něj opasek, kterým ji pevně převázal. Obludárium se vztekle zatřáslo, nemohlo už však mávat a klapat deskami, takže je Harry odložil na postel a natáhl se pro Hagridovo přání.
779 Při pomyšlení, že by mu podle Hagridova názoru mohla přijít vhod kousající kniha, přeběhl Harrymu mráz po zádech, položil však jeho přání vedle Ronova a Hermionina a ve tváři měl ještě širší úsměv než předtím. Teď už měl před sebou jen dopis z Bradavic.
780 Rozhodl se, že s formulářem z Bradavic si bude lámat hlavu, až se vyspí, vlezl si znovu do postele a natáhl se, aby odškrtl další den v kalendáři, který si sám vyrobil a ve kterém odpočítával dny zbývající do návratu do Bradavic.
781 Koutkem oka střelil nevraživým pohledem po Harrym, jehož rozcuchané vlasy byly pro něj odjakživa zdrojem velké nevole. V porovnání s mužem v televizi, jehož vyzáblý obličej byl rámován chomáči slepených pačesů spadajících až na ramena, si však Harry připadal jako úhledně načesaný manekýn.
782 Teta Petunie, kostnatá žena s koňským obličejem, se prudce otočila a upřeně se zadívala z kuchyňského okna. Harry věděl, že teta Petunie by byla prostě radostí bez sebe, kdyby se právě jí podařilo zavolat na číslo té horké linky.
783 Na oslavě Dudleyho pátých narozenin sešvihala teta Marge Harryho přes holeně vycházkovou holí, protože se jí nelíbilo, jak Dudleyho neustále porážel v člověče, nezlob se. O několik let později se náhle objevila o Vánocích, Dudleymu přinesla robota řízeného počítačem a pro Harryho krabici psích sucharů.
784 Při poslední návštěvě, rok před Harryho nástupem do Bradavic, šlápl Harry nechtěně na tlapu jejímu oblíbenému buldokovi. Raťafák ho pronásledoval do zahrady, zahnal do koruny jednoho stromu a teta Marge odmítla odvolat svého miláčka dřív než po půlnoci.
785 Na prahu stála teta Marge. Nesmírně se podobala strýci Vernonovi; byla mohutná, tělnatá, brunátná v obličeji a dokonce měla i knírek, i když ne tak hustý jako strýc. V jedné ruce držela obrovský kufr a druhou si tiskla k tělu starého a nedůtklivého buldoka.
786 Harry velice dobře věděl, že Dudley je ochoten objetí tety Marge snášet jen proto, že za to dostává dobře zaplaceno, a znovu se o tom přesvědčil, protože když od sebe odstoupili, svíral Dudley v tlusté ruce zbrusu novou dvacetilibrovou bankovku.
787 Když se konečně vrátil do kuchyně, měla už teta Marge před sebou čaj a ovocný koláč a Raťafák hlasitě chlemtal čaj v koutě. Harry viděl, jak se teta Petunie lehce otřásá odporem, když kapky čaje a slin cákaly na její vycíděnou podlahu.
788 Když se u nich teta Marge začala pomalu zabydlovat, přistihl se Harry, že téměř toužebně vzpomíná na to, jak idylický byl život v domě číslo čtyři bez ní. Strýc Vernon a teta Petunie ho obvykle vedli k tomu, aby se jim zbytečně nepletl pod nohy, v čemž jim byl ochoten vyhovět z plného srdce.
789 Dudley do sebe cpal čtvrtou porci koláče. Teta Petunie s rádoby elegantně vytrčeným malíčkem upíjela kávu. Harry by byl nejraději zmizel k sobě do ložnice, všiml si však vzteklého pohledu oček strýce Vernona a bylo mu jasné, že bude muset večer protrpět až do konce.
790 Harry upřeně koukal do talíře a v uších mu podivně zvonilo. Popadněte své koště pevně za ocas, opakoval si v duchu, na další postup si ale nedokázal vzpomenout. Připadalo mu, že hlas tety Marge se do něj probíjí jako jedna z vrtaček strýce Vernona.
791 Harry se z obývacího pokoje vytratil dřív, než ho někdo stačil zarazit, a zamířil rovnou k přístěnku pod schody. Jeho dveře se čarovně rozletěly v okamžiku, kdy k nim dorazil. V několika vteřinách dovláčel svůj kufr k domovním dveřím.
792 Harry uběhl několik bloků, než se zhroutil na nízkou zídku v Magnoliové ulici a namáhavě oddechoval, protože vláčet se s těžkým kufrem ho zmohlo. Zůstal nehybně sedět, cítil, jak jím stále ještě cloumá vztek, a naslouchal divokému tlukotu vlastního srdce.
793 Po deseti minutách o samotě v temné ulici ho však přepadl jiný pocit: pocit zděšení. Ať to posuzoval z kterékoli stránky, ještě nikdy se neocitl v takové kaši. Zůstal tu trčet úplně sám, ve ztemnělém mudlovském světě, a neměl absolutně kam jít.
794 A neměl také žádné mudlovské peníze. Ve váčku schovaném na dně kufru měl sice trochu kouzelnického zlata, jenže zbytek pokladu, který mu zanechali rodiče, byl uložen v trezoru Gringottovy kouzelnické banky v Londýně. Neměl sebemenší naději, že by se mu podařilo dovláčet se s tím kufrem až do Londýna.
795 Znovu se sklonil ke kufru, prakticky vzápětí se však vztyčil a hůlku pevně stiskl v ruce. Spíš to vycítil než zaslechl: někdo nebo něco v úzké mezeře mezi garáží a plotem mu stálo za zády. Harry přimhouřil oči a pátravě zkoumal černou uličku.
796 Harry se ještě jednou ponořil do útrob svého kufru, vytáhl váček s penězi a strčil Stanovi do ruky několik stříbrňáků. Pak kufr, na němž se kymácela Hedvičina klec, společnými silami zdvihli a vynesli po schůdcích do autobusu.
797 Ozvalo se další hromové prásknutí a v příštím okamžiku Harry zjistil, že leží jak široký tak dlouhý na posteli, na niž se svalil při bleskovém startu záchranného autobusu. Zvedl se, vyhlédl ven temným okénkem a uviděl, že už se řítí nějakou úplně jinou ulicí.
798 Stan si rozložil Denního věštce a četl si v něm s jazykem vystrčeným mezi zuby. Z titulní stránky na Harryho s líným pomrkáváním pohlížel jakýsi muž s propadlými tvářemi a dlouhými zcuchanými vlasy. Připadal mu podivně povědomý.
799 Harry se zahleděl do zapadlých očí Siriuse Blacka, jediné části jeho vyzáblého obličeje, která působila živě. Dosud nikdy se nesetkal s upírem, viděl však jejich podobizny v hodinách obrany proti černé magii a Black se svou voskově bílou pletí vypadal přesně jako jeden z nich.
800 No, rozhodně to dopadlo tak, že Blacka vobklíčili uprostřed ulice plný mudlů a Black vytáh hůlku a polovinu tý ulice rozmetal na hadry; schytal to jeden kouzelník a s ním na tucet mudlů, co se jim připletli do cesty. Hrůza, co.
801 Když si Harry sedal, cítil, jak mu navzdory hřejivému ohni naskakuje na rukou husí kůže. Popletal si svlékl proužkovaný plášť a odhodil ho stranou; pak si povytáhl nohavice svého lahvově zeleného obleku a posadil se proti Harrymu.
802 Popletal se na Harryho usmál přes okraj šálku s čajem a tvářil se jako strýček, který si prohlíží oblíbeného synovce. Harry, který nevěřil vlastním uším, užuž otevíral ústa a chtěl promluvit, nenapadlo ho však, co by měl říct, a tak je zase zavřel.
803 Podnícen zvědavostí, co si to shromážděný dav v obchodě prohlíží, se Harry pomalu propracoval dovnitř a natlačil se mezi vzrušené čarodějky a kouzelníky, až zahlédl nově postavené pódium, na němž stálo to nejbáječnější koště, jaké kdy v životě viděl.
804 Byly však i věci, které si Harry doopravdy potřeboval koupit. Zašel si do lékárny, aby doplnil zásoby přísad do lektvarů, a protože jeho školní hábity už byly na rukou i na nohou o pěkných pár čísel kratší, navštívil i obchod Madame Malkinová Oděvy pro každou příležitost a koupil si nové.
805 Při pohledu do výkladní skříně knihkupectví čekalo Harryho překvapení. Místo obvyklé výstavky kouzelnických učebnic se zlatou ořízkou, velkých jako dlažební kameny, stála za sklem objemná železná klec, v níž bylo přibližně sto výtisků Obludného obludária.
806 Harry si pomyslel, že je to otázka názoru. Kocourův zrzavý kožíšek byl hustý a hebký, zvíře však nepochybně mělo poněkud křivé nohy a jeho tlama vypadala nesnášenlivě a podivně pomačkaně, jako by v plném trysku narazila přímo do cihlové zdi.
807 V tom okamžiku se ve výčepu objevila paní Weasleyová, obtěžkaná nákupy; v závěsu za ní následovala dvojčata Fred a George, která měla právě v Bradavicích nastoupit do pátého ročníku, čerstvě jmenovaný primus Percy a Weasleyovic nejmladší potomek a jediná dcera Ginny.
808 Ginny, která byla do Harryho odjakživa zakoukaná, se zdála být dokonce na ještě větších rozpacích než obvykle, když ho spatřila, snad za to mohla skutečnost, že jí v minulém školním roce zachránil v Bradavicích život. Zčervenala jako růžička a zamumlala ahoj, aniž by mu pohlédla do očí.
809 Po večeři si všichni připadali strašně přejedení a ospalí. Jeden po druhém odcházeli po schodech do svých pokojů, aby si zkontrolovali, zda mají všechno připravené na nadcházející den. Ron s Percym spali v pokoji vedle Harryho.
810 Harry zaslechl šoupání židlemi. Pospíšil si chodbou k výčepu, jak nejtišeji dovedl, a ztratil se z dohledu. Dveře salonku se otevřely a o pár vteřin později mu zvuky kroků prozradily, že pan a paní Weasleyovi jdou po schodech nahoru.
811 Harry se nuceně zasmál, zašel k Ronovi, aby mu předal krysí tonikum, pak se zavřel ve svém pokoji a lehl si. Tak Sirius Black šel po něm! Tím se všechno vysvětlovalo. Popletal k němu byl milosrdný proto, že se mu nesmírně ulevilo, když ho našel živého.
812 Přiměl ho, aby mu slíbil, že se bude zdržovat pořád v Příčné ulici, kde bylo dost kouzelníků, kteří na něj mohli dohlédnout. A posílal dvě ministerská auta, která je zítra měla všechny odvézt na nádraží, aby měli Weasleyovi možnost ho ohlídat, dokud nebude ve vlaku.
813 Harry ležel, naslouchal tlumenému pokřiku z vedlejšího pokoje a přemýšlel, proč vlastně nemá větší strach. Sirius Black zavraždil jedinou kletbou třináct lidí; pan a paní Weasleyovi se jistojistě domnívali, že kdyby mu řekli pravdu, zpanikařil by.
814 Pravda však byla taková, že Harry z celého srdce souhlasil s panem Weasleyem a domníval se, že nejbezpečnější místo na celém světě je pro něj tam, kde se momentálně nachází Albus Brumbál. Neříkalo se snad, že Brumbál je jediný člověk, kterého se kdy lord Voldemort bál.
815 A pak tu ještě byli ti azkabanští strážní, o nichž všichni kolem neustále mluvili. Vypadalo to, že většina lidí z nich má panickou hrůzu, takže pokud byli doopravdy rozmístěni kolem celé školy, zdálo se krajně nepravděpodobné, že by Black dokázal skrze jejich obklíčení proniknout dovnitř.
816 Druhého dne ráno Tom Harryho probudil svým obvyklým bezzubým úsměvem a šálkem čaje. Harry se oblékl a právě přesvědčoval rozladěnou Hedviku, aby si zalezla zpátky do klece, když k němu do pokoje náhle vpadl Ron, který si přes hlavu přetahoval svetr a tvářil se naštvaně.
817 Sešli dolů na snídani; pan Weasley si tam se svraštělým obočím pročítal titulní stránku Denního věštce a paní Weasleyová vyprávěla Hermioně a Ginny o nápoji lásky, který kdysi jako mladá dívka namíchala. Všechny tři se tiše pochichtávaly.
818 Ve všeobecném zmatku, který doprovázel jejich odjezd, neměl Harry příležitost promluvit si s Ronem ani s Hermionou. Byli příliš zaměstnáni snášením všech svých zavazadel po úzkém schodišti Děravého kotle a jejich ukládáním na jednu hromadu u dveří.
819 V porovnání s Harryho jízdou záchranným autobusem proběhla cesta na nádraží King's Cross absolutně jednotvárně. Auta ministerstva kouzel vypadala téměř normálně, dokud si Harry nevšiml, že se dokážou prosmýknout mezerami, do nichž by se nový firemní automobil strýce Vernona rozhodně nevešel.
820 Na King's Cross dorazili s dvacetiminutovou rezervou; ministerští řidiči jim sehnali vozíky na kufry, vyložili všechna jejich zavazadla, uctivě se uklonili panu Weasleymu a odjeli, přičemž se jim jakýmsi záhadným způsobem podařilo dostat se do čela stojící kolony, čekající před semaforem.
821 Z lokomotivy se vyvalil oblak páry a vlak se dal do pohybu. Harry se rozběhl ke dveřím vagonu, Ron mu otevřel a ustoupil stranou, aby mohl Harry naskočit. Pak se vyklonili z okna a mávali Weasleyovým, dokud vlak nevjel do zatáčky, v níž se jim ztratili z dohledu.
822 Seděl tam jediný cestující, jakýsi muž, který u okna spal hlubokým spánkem. Harry, Ron a Hermiona se zarazili ve dveřích. Spěšný vlak do Bradavic byl obvykle vyhrazen žákům školy; nikdy v něm dosud neviděli žádného dospělého kromě čarodějky, která rozvážela občerstvení.
823 Jak vlak uháněl stále dál na sever, déšť houstl a okna po chvíli zakryla neproniknutelná mihotavá šeď, která postupně temněla, dokud se na všech chodbách i nad přihrádkami pro zavazadla nerozsvítilo. Vlak rachotil, déšť bubnoval do oken, vítr kvílel a profesor Lupin spal.
824 Po zbytek cesty už toho moc nenamluvili. Když pak konečně vlak zastavil na bradavickém nádraží, propukla nevídaná tlačenice, jak se každý snažil být venku první; sovy houkaly, kočky mňoukaly a Nevillův žabák hlasitě kvákal zpod jeho čapky.
825 Jeho vnitřek byl prosycen nenápadnou vůní zeminy a slámy. Harry se už od chvíle, kdy snědl čokoládu, cítil lépe, pořád však byl ještě slabý. Ron a Hermiona po něm neustále vrhali nenápadné pohledy, jako by měli strach, že se zase zhroutí.
826 Hermiona šťouchla Rona do zad, aby ho přiměla k rychlejší chůzi, a všichni tři se připojili k davu, který se hrnul do schodů a procházel obrovskou dubovou bránou do prostorné vstupní síně, osvětlené planoucími pochodněmi; velkolepé mramorové schodiště z ní vedlo do hořejších pater.
827 Harry i Hermiona se překvapeně otočili. Přes hlavy tlačícího se davu na ně volala profesorka McGonagallová, učitelka přeměňování a ředitelka nebelvírské koleje. Byla to přísně se tvářící čarodějka s vlasy staženými do pevného drdolu; její pronikavé oči se skrývaly za hranatými brýlemi.
828 Harry vyšel ven na chodbu s madame Pomfreyovou, která zamířila na ošetřovnu a tiše si přitom něco pro sebe mumlala. Čekal pouhých pár minut; pak se objevila nejdřív Hermiona, která se z jakéhosi důvodu tvářila nesmírně spokojeně, a za ní i profesorka McGonagallová.
829 Tu a tam se ozval nepříliš nadšený potlesk. Pouze ti, kdo ve vlaku s profesorem Lupinem seděli v jednom kupé, tleskali opravdu zaníceně, mezi nimi i Harry. V porovnání se všemi ostatními učiteli, kteří si oblékli své nejlepší hábity, vypadal profesor Lupin obzvlášť ošuntěle.
830 Profesor Snape, který vyučoval lektvary, se přes profesorský stůl upřeně díval na profesora Lupina. Bylo všeobecně známo, že Snape chtěl místo učitele obrany proti černé magii získat pro sebe, ale dokonce i Harryho, který Snapea nenáviděl, vyvedl z míry výraz, který teď křivil jeho úzkou sinalou tvář.
831 Byl to doopravdy skvělý hodokvas, Velká síň se rozezněla hovorem, smíchem a cinkotem vidliček a nožů. Harry, Ron a Hermiona však s jídlem a pitím pospíchali, aby si ještě stačili popovídat s Hagridem. Bylo jim jasné, co pro něj znamená být povýšen do učitelské funkce.
832 Chlapci i děvčata prolezli otvorem v podobizně, prošli společenskou místností a rozdělili se, aby pokračovali po svých oddělených schodištích. Harry stoupal po točitých schodech a nemyslel na nic jiného než na to, jak je rád, že je zase zpátky.
833 Ze zatím jediné příležitosti, kdy Harry s Malfoyem ve famfrpálu nastoupili proti sobě, vyšel Malfoy prokazatelně mnohem hůř. Tohle pomyšlení Harrymu přece jen nepatrně pozvedlo náladu, takže si naložil na talíř párky a smažená rajčata.
834 Harry se mezitím díval na obraz. Na travnatou plochu se přiloudal tlustý šedě grošovaný poník a začal se nonšalantně popásat. Harry už byl zvyklý na to, že se osoby na bradavických obrazech přemisťovaly a opouštěly své rámy, aby se mohly vzájemně navštěvovat, odjakživa ho ale bavilo je pozorovat.
835 Užasle pozorovali, jak malý rytíř vytahuje z pochvy meč, zuřivě jím mává ve vzduchu a vztekle přitom poskakuje. Meč pro něj byl ovšem příliš dlouhý, takže při jednom obzvlášť rozzuřeném máchnutí ztratil rovnováhu a svalil se tváří do trávy.
836 Rytíř se znovu chopil meče a opřel se o něj, aby vůbec mohl vstát, čepel se však zabořila hluboko do trávy, takže ať tahal za jílec sebevíc, nedokázal meč vytáhnout. Nakonec mu nezbylo než svalit se znovu do trávy a zdvihnout hledí přilby, aby si otřel zpocený obličej.
837 Vystoupili po několika zbývajících schodech na maličké odpočívadlo, kde už byla shromážděna většina třídy. Nikde nebylo vidět žádné dveře; vtom šťouchl Ron do Harryho a ukázal prstem ke stropu, kde byly kulaté padací dveře s mosazným štítkem.
838 Harry a Ron na ni zírali užasle a obdivně zároveň. Nikdy ještě neslyšeli, že by Hermiona s některým učitelem mluvila takovým tónem. Profesorka Trelawneyová se rozhodla raději mlčet. Sklopila velké oči znovu k Harryho šálku a otáčela jím dál.
839 Harry, Ron a Hermiona absolvovali cestu po žebříku profesorky Trelawneyové i po točitém schodišti mlčky a pak se hned vydali na hodinu přeměňování profesorky McGonagallové. Najít její učebnu jim trvalo tak dlouho, že i když z jasnovidectví odešli ještě před koncem hodiny, málem to nestihli.
840 Hermiona se rozesmála a Harrymu se přece jen trochu ulevilo. Teď, když na něj už nepůsobilo tlumené červené světlo ani omamné vůně v učebně profesorky Trelawneyové, nepociťoval tak silné obavy ze slepence čajových lístků. Ne všichni se však dali úplně přesvědčit.
841 Harryho potěšilo, když se po obědě dostal ven z hradu. Včerejší déšť dávno ustal, obloha měla jasnou světlešedou barvu a tráva pod nohama byla pružná a vlhká, když se s oběma kamarády vydal na úplně první hodinu péče o kouzelné tvory.
842 Na jeden kratičký, ošklivý okamžik se Harry domníval, že má Hagrid v úmyslu zavést je do lesa; s tím už měl dost nepříjemných zkušeností na celý život. Hagrid však pomalu prošel podél jakéhosi stromořadí a o pět minut později se ocitli v něčem, co na první pohled vypadalo jako výběh pro koně.
843 Cvalem se k nim blížil tucet těch nejbizarnějších tvorů, jaké kdy Harry viděl. Těla, zadní nohy a ocasy měli koňské, ale předníma nohama, křídly a hlavou připomínali gigantické orly s krutě zahnutými ocelově šedými zobáky a velkýma zářivě oranžovýma očima.
844 Půl metru dlouhé pařáty na předních nohou působily děsivě. Každá ta nestvůra měla kolem krku tlustý kožený obojek připojený k dlouhému řetězu, a konce všech těch řetězů svíral v obrovské ruce Hagrid, který se v poklusu objevil za nimi.
845 S pocitem, že lepší odměnou by bylo, kdyby se už mohl vrátit k ostatním, se Harry váhavě přiblížil k hipogryfovi a natáhl k němu ruku. Několikrát ho popleskal po zobáku a Klofan slastně zavřel oči, jako že mu to dělá náramně dobře.
846 Povzbuzen Harryho úspěchem přelezl zbytek třídy opatrně do ohrady. Hagrid postupně odvázal všechny hipogryfy a po chvíli se jim už nervózně ukláněli žáci a žákyně po celé ohradě. Neville musel před svým hipogryfem, kterému se očividně nechtělo poklesnout v kolenou, několikrát couvnout.
847 Ocelové pařáty zasáhly jako blesk. Malfoy vydal jen pištivý skřek a v příštím okamžiku už se Hagrid potýkal s Klofanem, aby mu znovu navlékl kožený obojek. Klofan se vší silou snažil dostat k Malfoyovi, který ležel stočený do klubíčka v trávě a hábit měl potřísněný krví.
848 Hermiona se vyřítila otevřít branku, zatímco Hagrid si lehce zdvihl Malfoye do náruče. Harry si všiml, když kolem něj procházeli, že Malfoy má na paži dlouhou a hlubokou tržnou ránu; krev mu odkapávala do trávy a Hagrid se s ním rozběhl do stráně nahoru k hradu.
849 Harry pozoroval zmijozelský stůl. Shromáždila se u něj velká skupina včetně Crabbeho a Goyla a všichni o něčem zaníceně diskutovali. Harry si byl jistý, že právě dávají dohromady vlastní verzi toho, jak Malfoy přišel ke svému zranění.
850 Harry popadl Malfoyův scvrklofík, zatímco Ron se snažil napravit škody napáchané na jeho koříncích, které teď byl nucen použít. Harry scvrklofík oloupal nejrychleji, jak to jen dokázal, a beze slova ho hodil Malfoyovi zpátky přes stůl.
851 Několik kotlíků od nich zápasil Neville s problémy. Stávalo se pravidelně, že se na hodinách lektvarů sesypal. Byl to předmět, ze kterého měl nejhorší známky, a situaci ještě desateronásobně zhoršoval jeho panický strach z profesora Snapea.
852 Crabbe a Goyle se nezakrytě chechtali a sledovali, jak zpocený Neville horečně míchá svůj lektvar. Hermiona na něj koutkem úst, aby ji Snape neviděl, tiše chrlila, co má dělat. Harry s Ronem sbalili nepoužité přísady a odešli si umýt ruce a naběračky do kamenného umyvadla v koutě.
853 Žáci Nebelvíru vystrašeně přihlíželi. Zmijozelští se tvářili nedočkavě. Snape levou rukou zdvihl žabáka Trevora a ponořil malou lžičku do Nevillova lektvaru, který teď už měl zelenou barvu. Několik kapek vlil Trevorovi do krku.
854 Když dorazili na první letošní hodinu obrany proti černé magii, profesor Lupin tam ještě nebyl. Všichni se posadili, vytáhli učebnice, brka a pergameny a bavili se spolu, když konečně vešel do učebny. Roztržitě se na ně usmál a odložil si na katedru otlučený starý kufřík.
855 Několik žáků si vyměnilo nechápavé pohledy, když si ukládali učebnice. Praktické cvičení z obrany proti černé magii dosud nikdy neměli, pokud nepočítali onu nezapomenutelnou hodinu v loňském školním roce, kdy jejich tehdejší učitel přinesl do třídy plnou klec rarachů a vypustil je mezi ně.
856 Překvapení, ale nanejvýš zaujatí žáci vstali a následovali profesora Lupina ven z učebny. Vedl je liduprázdnou chodbou a zabočil za roh, a první, co tam uviděli, bylo školní strašidlo Protiva. Vznášel se ve vzduchu hlavou dolů a ucpával žvýkačkou klíčovou dírku.
857 Přestože se Protiva obvykle choval hrubě a vzpurně, vůči učitelům projevoval za normálních okolností určitý respekt. Všichni okamžitě pohlédli na profesora Lupina, aby se přesvědčili, jak tuhle situaci zvládne; k jejich překvapení mu z tváře nezmizel úsměv.
858 Filch byl bradavický školník, nerudný nedostudovaný čaroděj, který vedl nepřetržitou válku proti žactvu a současně i proti školnímu strašidlu. Protiva však slovům profesora Lupina nevěnoval sebemenší pozornost, pouze se hlasitě a klokotavě upšoukl.
859 Ve sborovně, podlouhlé místnosti s dřevěným ostěním, plné starých křesel nejrůznějších tvarů, byl pouze jediný učitel. V hluboké klubovce tam seděl profesor Snape; když třída vcházela, zdvihl k ní oči. Zablesklo se mu v nich a kolem úst mu zahrál ošklivý posměšný úšklebek.
860 Z konce profesorovy hůlky Lupina vytryskl proud jisker a dopadl přímo na dveřní knoflík. Skříň se rozletěla dokořán. Vystoupil z ní profesor Snape se svým hákovitým nosem a hrozivým výrazem a šlehl po Nevillovi zlověstným pohledem.
861 Za vzrušeného hovoru opustila třída sborovnu. Harry však moc dobrou náladu neměl. Profesor Lupin mu úmyslně zabránil střetnout se s bubákem. Proč to udělal? Kvůli tomu, že viděl, jak se ve vlaku zhroutil, a teď si o něm myslí, že za moc nestojí.
862 Zato o některých dalších předmětech Harry bohužel nemohl říct, že by je měl rád. Ze všeho nejhorší byly lektvary. Snape byl poslední dobou v obzvlášť nevraživém rozpoložení a nikdo ani v nejmenším nepochyboval, jaký k tomu má důvod.
863 Navíc se Harry pomalu začínal děsit hodin, které trávil v dusivé atmosféře věžní učebny profesorky Trelawneyové, kde se učil dešifrovat různé nepravidelné tvary a symboly a snažil se ignorovat skutečnost, že kdykoli na něj profesorka jasnovidectví pohlédla, zalily se její obrovské oči slzami.
864 Nedokázal si ji oblíbit ani omylem, přestože někteří jeho spolužáci na ni hleděli s úctou, která dostoupila až ke zbožňování. Parvati Patilová a Levandule Brownová si navykly každou polední přestávku odběhnout do věžní učebny profesorky Trelawneyové.
865 Nikdo si doopravdy neoblíbil péči o kouzelné tvory, ze které se po dramaticky nabité první hodině stal neobyčejně nudný předmět. Zdálo se, že Hagrid si úplně přestal věřit. Hodinu co hodinu teď trávili tím, že se učili pečovat o tlustočervy, kteří jistojistě patřili k nejnudnějším tvorům na světě.
866 Oliver Wood byl statný sedmnáctiletý mladík, který v Bradavicích navštěvoval sedmý, závěrečný ročník. V hlase mu zazníval jakýsi podtón tichého zoufalství, když v chladné šatně vedle potemnělého famfrpálového hřiště oslovil svých šest spoluhráčů.
867 George Weasley po Křivonožkovi skočil, ale minul ho. Prašivka se bleskově propletla mezi dvaceti páry nohou a zmizela pod starou komodou. Křivonožka prudce zabrzdil, přikrčil se na prohnutých tlapách a jednou přední začal rozzuřeně hrabat pod komodou.
868 Poté měli hodinu přeměňování. Harry, rozhodnutý požádat po jejím skončení profesorku McGonagallovou, aby směl jet s ostatními do Prasinek, se připojil k frontě před učebnou a přemýšlel, jakými argumenty by měl svou žádost podpořit.
869 Právě v tom okamžiku otevřela profesorka McGonagallová dveře učebny, což bylo možná štěstí. Hermiona a Ron se navzájem probodávali nenávistnými pohledy, a když vešli dovnitř, posadili se vedle Harryho každý na opačnou stranu a po celou hodinu spolu nepromluvili.
870 Hostina na počest Všech svatých byla vždycky skvělá, mnohem lépe by mu ale chutnalo, kdyby ho čekala po celém dni stráveném spolu s ostatními v Prasinkách. Nic z toho, co mu poví kdokoli z nich, nemůže zmírnit hořkost faktu, že on zůstane v Bradavicích.
871 Portrét se rozevřel a Harry otvorem prolezl do společenské místnosti. Byla plná štěbetajících žáků prvního a druhého ročníku a našlo se tam i několik starších žáků, kteří už evidentně byli v Prasinkách tolikrát, že je počáteční nadšení z tamních návštěv opustilo.
872 Harry sklesle kráčel ke knihovně, na poloviční cestě si to však rozmyslel; na práci teď zrovna neměl náladu. Otočil se a zjistil, že stojí tváří v tvář Filchovi, který právě propustil branou poslední účastníky exkurze do Prasinek.
873 Na okamžik mu blesklo hlavou, že by mohl profesorovi povědět o tom psu, kterého viděl v Magnoliové ulici, rozhodl se ale mlčet. Nechtěl, aby ho Lupin nakonec považoval za zbabělce, když už ho i tak neměl za dost odvážného, aby si poradil s bubákem.
874 Harrymu se snesl do klína déšť křiklavě různobarevných cukrátek. Venku už se stmívalo, když se Ron s Hermionou s tvářemi zrůžovělými od studeného větru objevili ve společenské místnosti; tvářili se, jako by právě prožili nejlepší den svého života.
875 Podle toho, co říkali, byli všude. U Džina v láhvi, což byl obchod s kouzelnickými potřebami, v Taškářových žertovných předmětech, U Tří košťat, kde si dávali napěněné korbele horkého máslového ležáku, a na spoustě dalších míst.
876 Hostina byla zakončena zábavným programem, který obstarali bradavičtí duchové. Vyskákali ze zdí a ze stolů a blýskli se krátkou sestavou synchronizovaného plachtění. Skoro bezhlavý Nick, nebelvírský duch, slavil obrovský úspěch, když názorně předvedl svou vlastní zbabranou popravu.
877 Jak se první famfrpálový zápas blížil, počasí se neustále zhoršovalo. Nebelvírské mužstvo se tím však nenechalo odradit a pod pečlivým dohledem madame Hoochové trénovalo ještě intenzivněji než kdy dřív. Na poslední trénink před sobotním zápasem ale přišel Oliver Wood s dosti nepříjemnou zprávou.
878 Den před zápasem nabyl vítr intenzity skučivé vichřice a pršelo ještě vytrvaleji než dosud. Na chodbách a v učebnách byla taková tma, že musely být rozsvíceny další pochodně a lucerny. Mužstvo Zmijozelu vypadalo nadmíru spokojeně a nejspokojeněji se tvářil Malfoy.
879 Rachot bouře se ve společenské místnosti rozléhal ještě mohutněji. Harry věděl, že nemá smysl doufat, že by zápas mohl být zrušen. Famfrpálová utkání se nikdy neodvolávala kvůli takovým prkotinám, jako byly bouře. Přesto začínal pociťovat určitou nervozitu.
880 Wood mu jednou na chodbě ukázal Cedrika Diggoryho; byl to žák pátého ročníku a byl o hodně větší než Harry. Za chytače se obvykle vybírali lehcí a rychlí hráči, v takovémhle počasí však Diggoryho váha představovala určitou výhodu, protože bylo méně pravděpodobné, že ho vítr vychýlí z kurzu.
881 Hodiny, které zbývaly do svítání, strávil Harry u ohně, od něhož jen čas od času vstal, aby zabránil Křivonožkovi proplížit se znovu vzhůru po schodišti k chlapeckým ložnicím. Konečně pak usoudil, že už musí být čas snídaně, a prošel osamoceně otvorem v podobizně.
882 Venku však padalo něco podstatně horšího než jen trocha deště. Famfrpál se těšil takové oblibě, že se na zápas vydala jako obvykle celá škola, diváci však k hřišti přibíhali po trávnících s hlavou skloněnou proti zuřivému větru, který jim cestou vytrhával deštníky z rukou.
883 Vál tak silný vítr, že když vykročili na hřiště, smýkl jimi stranou, až se zapotáceli. Pokud jim diváci aplaudovali, neslyšeli to přes čerstvé burácení hromu. Harrymu bušily do brýlí velké dešťové kapky. Jak má pro všechno na světě v tomhle počasí vidět Zlatonku.
884 Od protějšího konce hřiště se k nim blížilo mužstvo Mrzimoru v kanárkově žlutých hábitech. Kapitáni obou mužstev k sobě přistoupili a potřásli si rukama. Diggory se na Wooda usmál, Wood však nyní vypadal, jako by ho postihl tetanus, a pouze přikývl.
885 Harry viděl, jak madame Hoochová naznačuje ústy Nasedněte na košťata. S hlasitým mlasknutím vytáhl pravou nohu z bahna a přehodil ji přes svůj Nimbus Dva tisíce. Madame Hoochová nasadila k ústům píšťalku a vzápětí se rozlehl hvizd, který zněl pronikavě a vzdáleně zároveň: zápas byl zahájen.
886 Během pěti minut byl promočený až na kůži a celý zmrzlý; sotva viděl své spoluhráče, natož maličkou Zlatonku. Poletoval nad hřištěm tam a zpátky, míjel rozmazané červené a žluté skvrny a neměl sebemenší ponětí, jak se zápas vyvíjí.
887 Komentář v ohlušivém větru neslyšel. Diváci byli schovaní pod oceánem pršiplášťů a pochroumaných deštníků. Dvakrát nechybělo mnoho, aby ho jeden z Potlouků nesrazil z koštěte. Harry měl rozhled tak zamlžený deštěm, jenž mu stékal po brýlích, že je neviděl přilétat.
888 Absolutně ztratil pojem o čase. Stále více sil musel vynakládat na to, aby udržel koště ve vodorovné poloze. Obloha tmavla, jako by se noc rozhodla přijít dřív než obvykle. Při dvou příležitostech Harry div nenaletěl do jiného hráče, přičemž vůbec nevěděl, zda to byl spoluhráč nebo protihráč.
889 Otočil se, aby zamířil zpět ke středu hřiště, vtom však divácké tribuny osvětlil další zášleh blesku a Harry spatřil něco, co dokonale rozptýlilo jeho pozornost: v horní, teď už liduprázdné řadě sedadel se krčila nehybně silueta obrovského chundelatého černého psa a jasně se rýsovala proti obloze.
890 Stála tam přinejmenším stovka mozkomorů, stovka zahalených tváří vzhlížela k němu vzhůru. Připadal si, jako by mu v hrudi stoupala ledová voda a zaplavovala mu vnitřnosti. A pak to uslyšel znovu... někdo ječel, uvnitř jeho hlavy někdo ječel.
891 Harry vnímal tlumeně šeptající hlasy, ale to, co říkaly, mu nedávalo ani špetku smysl. Neměl sebemenší ponětí, kde vlastně je, jak se tam dostal nebo co dělal předtím, než se tam ocitl. Jediné, co si uvědomoval, bylo, že ho bolí celé tělo, jako by dostal pořádný výprask.
892 Selhal mu hlas, ale Harry si toho téměř nevšiml. Myslel na to, co mu mozkomorové udělali... na ten vřískající hlas. Zdvihl oči a zjistil, že ho Ron a Hermiona pozorují tak úzkostlivě, že honem začal přemýšlet o něčem všedním a konkrétním, co by jim řekl.
893 O Smrtonošovi neřekl nikomu, dokonce ani Ronovi a Hermioně ne, protože věděl, že Ron by propadl panice a Hermiona by se tomu vysmála. Zůstávalo však holým faktem, že se mu Smrtonoš zjevil už dvakrát a že pokaždé následovala téměř smrtelná nehoda.
894 V prvním případě ho málem přejel záchranný autobus, zatímco v druhém případě spadl z koštěte z výšky padesáti stop. Bude ho snad Smrtonoš strašit tak dlouho, dokud doopravdy nezemře? Stráví zbytek života tím, že se bude neustále ohlížet přes rameno, jestli tu obludu někde nezahlédne.
895 A pak tu byli ještě mozkomorové. Pokaždé, když na ně Harry pomyslel, zdvihl se mu žaludek hanbou. Všichni sice tvrdili, že mozkomorové jsou horor, nikdo kromě něj se ale nezhroutil pokaždé, když se ocitl v jejich blízkosti... Nikdo jiný v hlavě neslyšel hlasy svých umírajících rodičů.
896 Harry už totiž věděl, komu patřil onen vřískající ženský hlas. Slyšel ho slovo od slova a teď ho v duchu poslouchal znovu a znovu, když v nočních hodinách ležel na posteli na ošetřovně, nespal a pozoroval pruhy měsíčního světla na stropě.
897 Byla to úleva, když se v pondělí vrátil do halasu a mumraje hlavní školní budovy, kde byl nucen přemýšlet o jiných věcech, přestože to znamenalo, že musel snášet i posměšky Draca Malfoye. Malfoy byl téměř bez sebe škodolibou radostí, že Nebelvír utrpěl porážku.
898 Profesor Lupin už se tedy vrátil. Bezesporu vypadal, že je po nemoci. Starý hábit na něm visel ještě volněji a pod očima měl temné stíny; přesto se na třídu usmál, když si jednotliví žáci sedali a když všichni rázem vybuchli v ohňostroj stížností na Snapeovo počínání během jeho nemoci.
899 Dva týdny před koncem pololetí se obloha náhle projasnila, nabyla oslnivě zářivou opalizující barvu a na rozbahněné zemi se jednoho dne ráno objevila jiskřivá pokrývka ledové námrazy. Uvnitř hradu byla atmosféra plná předvánočního očekávání.
900 Profesor Kratiknot, který přednášel kouzelné formule, už svou učebnu vyzdobil mihotavými světélky, v nichž se při bližším pohledu daly objevit skutečné třepetající se malé víly. Všichni žáci si mezi sebou spokojeně povídali, jaké mají plány pro nadcházející prázdniny.
901 Onoho sobotního rána, kdy se konal výlet do Prasinek, se Harry rozloučil s Ronem a Hermionou, kteří byli zachumlaní do plášťů a šál, pak osamoceně vyšel po mramorovém schodišti a zamířil zpět k nebelvírské věži. Za okny začal padat sníh a hrad byl velice tichý a klidný.
902 Fred něco okázale rozmáchlým gestem vytáhl zpod svého pláště a položil to na stůl. Byl to velký čtverhranný kus nepopsaného, nesmírně zchátrale vyhlížejícího pergamenu. Harry, který Freda a George podezíral, že to je zas nějaký jejich obvyklý žertík, se na pergamen díval dost nejistě.
903 Byla to mapka znázorňující dopodrobna celý bradavický hrad a všechny školní pozemky. Skutečně pozoruhodné však byly maličké inkoustové tečky, které se po ní pohybovaly, každá označená jménem, jež bylo vyvedeno drobným písmem. Harry se k plánku ohromeně sklonil.
904 Harry zůstal stát na místě a nevěřícně zíral na zázračný plánek. Sledoval, jak drobná inkoustová paní Norrisová zabočila doleva a zastavila se, aby očichala něco, co leželo na podlaze. Jestli Filch doopravdy neví... Vůbec nebude muset procházet kolem mozkomorů.
905 A pak zcela znenadání, jako by se řídil něčími rozkazy, stočil plánek do ruličky, zastrčil si ho pod hábit a spěšně vykročil ke dveřím učebny. Pootevřel je na několik centimetrů. Venku nikdo nebyl. Velice opatrně se vykradl na chodbu a vklouzl za sochu jednooké čarodějnice.
906 Co měl ale udělat dál? Znovu vytáhl plánek a ke svému úžasu zjistil, že se na něm objevila nová inkoustová postavička, s označením Harry Potter. Tahle nová postavička se nacházela přesně v místě, kde stál skutečný Harry, tedy asi v polovině chodby ve třetím patře.
907 Harry se pozorně díval. Vypadalo to, jako by jeho malé inkoustové já klepalo na čarodějnici miniaturní hůlkou. Harry rychle vytáhl opravdovou hůlku a poklepal na sochu. Nic. Znovu nahlédl do plánku. Vedle jeho postavičky se objevila droboučká komiksová bublina a v ní bylo napsáno Dissendium.
908 Hrb sochy se okamžitě rozevřel a objevil se v něm otvor natolik široký, že jím relativně štíhlá postava mohla projít. Harry se rychle rozhlédl chodbou doprava i doleva, pak mapu zastrčil pod hábit, zdvihl se k otvoru a hlavou se postrčil kupředu.
909 Trvalo to celou věčnost, Harrymu však dodávalo vzpruhu pomyšlení na Medový ráj. Když už mu připadalo, že je na cestě nejmíň hodinu, začala chodbička stoupat. Harry zrychlil, vyčerpaně oddechoval, tvář měl zpocenou a nohy absolutně prostydlé.
910 Po dalších deseti minutách dorazil k úpatí jakéhosi ošlapaného kamenného schodiště, které se nad ním zvedalo do nedohledna. Opatrně, aby nenadělal hluk, vyrazil nahoru. Sto schodů, dvě stě schodů, při dalším stoupání už ztratil přehled o jejich počtu, hlídal si jen nohy.
911 Medový ráj byl tak nabitý bradavickými žáky, že Harrymu nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Prosmýkl se mezi nimi, rozhlížel se na všechny strany a musel potlačit smích při pomyšlení, jaký výraz by se asi rozlil po Dudleyho prasečí tvářičce, kdyby viděl, kde jeho bratránek právě je.
912 Harry se protlačil davem žáků šestého ročníku a v nejvzdálenějším koutě obchodu spatřil další ceduli Neobvyklé příchutě. Pod ní stáli Ron s Hermionou a prohlíželi si mísu s krvavě zbarvenými lízátky. Harry se jim tiše přikradl za záda.
913 Upozorňujeme zákazníky, že ulice Prasinek budou až do odvolání každou noc po západu slunce střeženy mozkomory. Toto opatření bylo vyhlášeno v zájmu bezpečnosti obyvatel Prasinek a odvoláno bude teprve tehdy, až bude Sirius Black znovu dopaden.
914 Prasinky vypadaly jako obrázek z vánoční pohlednice. Malé chaloupky a krámky s doškovými střechami byly zachumlané do vrstvy chřupavého sněhu, na dveřích byly připevněné cesmínové věnce a v korunách stromů rozvěšené girlandy kouzelných svíček.
915 Harry s Hermionou se protlačili do zadní části lokálu k volnému malému stolku mezi oknem a roztomilým vánočním stromkem, který stál hned vedle krbu. O pět minut později tam za nimi dorazil i Ron se třemi napěněnými sklenicemi horkého máslového ležáku.
916 Do hostince právě uprostřed přívalu sněhových vloček vešli profesorka McGonagallová s profesorem Kratiknotem; krátce nato se objevil i Hagrid, který o něčem zaujatě rozmlouval se zavalitým mužem v citronově zelené buřince a pruhovaném plášti: byl to ministr kouzel Kornelius Popletal.
917 Ron s Hermionou okamžitě popadli Harryho za vlasy na temeni, sešoupli ho ze židle a zastrčili pod stůl. Harry, kterému z koutků úst ještě odkapával máslový ležák, se přikrčil, aby byl z dohledu, v ruce svíral prázdnou sklenici a sledoval, jak se učitelské i Popletalovy nohy blíží k nálevnímu pultu.
918 Už tehdá mi mělo bejt jasný, že se dělo něco divnýho. Von přece tu svoji motorku miloval, tak proč mi ji najednou strkal? Proč říkal, že už ji nebude potřebovat? Háček byl samozřejmě v tom, že se dala moc snadno vysledovat. Brumbál věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterovejch.
919 Co kdybych mu ale byl Harryho dal, no? Vsadím se, že by ho byl z tý motorky shodil na půl cestě k moři. Syna svýho nejlepšího přítele! Když se ale nějakej kouzelník nechá svýst na špatnou cestu, neexistuje nic a nikdo, na čem by mu eště záleželo.
920 Zarazil se u fotografie ze svatebního dne svých rodičů. Byl na ní otec, který na něj mával a široce se usmíval; nezkrotné vlasy, které po něm Harry podědil, se mu ježily všemi směry. Byla na ní matka zářící štěstím, která se s tatínkem držela za ruku.
921 Nebýt toho, že věděl, že jde o stejného člověka, v životě by ho nenapadlo spojovat si muže na této staré fotografii s Blackem. Vůbec neměl obličej vyzáblý a vzteklý byl naopak pohledný a celý rozesmátý. Pracoval už pro Voldemorta, když byla tahle fotografie pořízena.
922 Pomalu se brouzdali travnatou strání a zanechávali za sebou v jiskřivém prašanu mělké stopy; ponožky a lem plášťů měli promáčené a zmrzlé. Zapovězený les vypadal, jako by ho někdo začaroval, každý strom byl posypán stříbrem a Hagridova hájenka připomínala dort s cukrovou polevou.
923 Vzhledem k tomu, že měřil přinejmenším dvakrát tolik než normální chlap, nebyla to žádná legrace. Harry se pod jeho váhou téměř svalil. Zachránili ho Ron s Hermionou, kteří Hagrida popadli každý pod jednou paží a s Harryho pomocí ho dotáhli dovnitř do hájenky.
924 V souvislosti s dalším vyšetřováním případu napadení žáka Vaší školy hipogryfem při Vaší hodině sdělujeme, že jsme akceptovali ujištění profesora Brumbála, podle něhož za tento politováníhodný incident nenesete sebemenší odpovědnost.
925 Zároveň jsme Vám však nuceni sdělit, že máme jisté pochybnosti ohledně dotyčného hipogryfa. Rozhodli jsme se vyhovět oficiální stížnosti pana Luciuse Malfoye, což znamená, že celou záležitost posoudí komise pro likvidaci nebezpečných tvorů.
926 Návštěva u Hagrida jim sice nepřinesla očekávané rozptýlení, přesto však měla účinek, ve který Ron s Hermionou doufali. I když Harry na Blacka rozhodně nezapomněl, nemohl neustále přemýšlet o pomstě, pokud chtěl Hagridovi pomoci vyhrát spor s komisí pro likvidaci nebezpečných tvorů.
927 I Harry ho dostal. Paní Weasleyová mu poslala jasně červený svetr s nebelvírským lvem vypleteným na prsou a k tomu tucet domácích masových pirožků, trochu vánočního cukroví a krabici ledových bonbonů s ořechy. Když všechny tyhle dárky odsunul stranou, viděl, že pod nimi leží nějaký podlouhlý úzký balíček.
928 Vánoční atmosféra se toho dopoledne v nebelvírské společenské místnosti zabydlovala opravdu jen velice obtížně. Hermiona zavřela Křivonožku u sebe v ložnici, byla však na Rona naštvaná za to, že ho chtěl nakopnout; Ron zase soptil, kdykoli si vzpomněl na poslední Křivonožkův pokus sežrat Prašivku.
929 A skutečně hůlkou vykouzlil židli, která se několik vteřin otáčela ve vzduchu, než s žuchnutím dopadla mezi profesora Snapea a profesorku McGonagallovou. Profesorka Trelawneyová se však neposadila. Přejížděla obrovskýma očima stolovníky a náhle ze sebe vyrazila přidušený výkřik.
930 Profesorka Trelawneyová ještě okamžik váhala a pak usedla do prázdné židle s očima zavřenýma a rty pevně semknutými, jako by čekala, že do stolu udeří blesk. Profesorka McGonagallová okamžitě ponořila velkou servírovací lžíci do nejbližší mísy.
931 Když došli k otvoru v portrétu, zjistili, že sir Cadogan si tam uspořádal vánoční večírek se dvěma mnichy, s několika dřívějšími řediteli bradavické školy a se svým tlustým poníkem. Zdvihl hledí své přilby a připil jim pohárem medoviny.
932 Harry zamířil rovnou do ložnice, tam popadl svůj Kulový blesk a soupravu pro údržbu košťat, kterou dostal k narozeninám od Hermiony, a odnesl to všechno dolů do společenské místnosti. Marně se pokoušel najít něco, co by se na koštěti dalo opravit.
933 Nebyly na něm žádné zohýbané proutky, které by potřebovaly přistřihnout, a násada se blýskala tak zářivě, že by bylo zbytečné ještě ji leštit. A tak s Ronem nad koštětem jenom seděli a obdivovali je ze všech stran, dokud se otvor v portrétu znovu neotevřel.
934 Přestože byla profesorka McGonagallová ředitelkou nebelvírské koleje, Harry ji doposud ve společenské místnosti viděl jen jednou, a to u příležitosti velice vážného oznámení. Překvapeně na ni s Ronem zírali a oba přitom drželi v rukou Kulový blesk.
935 Profesorka McGonagallová se rázně otočila a vyšla i s Kulovým bleskem ven otvorem v portrétu, který se vzápětí zavřel. Harry seděl a zíral za ní; v ruce dosud držel plechovku Fleetwoodovy fantastické leštěnky na násady. Ron se zlostně otočil na Hermionu.
936 Ron byl na Hermionu také pořádně dopálený. Pokud šlo o jeho názor, rozebrání zcela nového Kulového blesku považoval jednoznačně za svévoli, ba absolutní zločin. Hermiona, která i nadále zůstávala přesvědčena, že udělala to nejlepší, co udělat mohla, se začala společenské místnosti vyhýbat.
937 Harry s Ronem předpokládali, že si našla nové útočiště v knihovně, nijak se však nepokusili ji přesvědčit, aby se vrátila. Celkem vzato se všem třem ulevilo, když se krátce po Novém roce všichni ostatní žáci vrátili a v nebelvírské věži bylo znovu plno lidí a povyku.
938 Následujícího dne začala znovu výuka. To poslední, nač se kdokoli z žáků těšil, bylo strávit za mrazivého lednového rána dvě hodiny venku na školních pozemcích, Hagrid se je však rozhodl pobavit tím, že zapálil hranici plnou salamandrů.
939 Z krabice se pomalu zdvihl mozkomor, jehož kápí zahalená tvář se otočila k Harrymu a který si lesklou strupatou rukou přidržoval plášť u těla. Plamínky lamp po celé učebně se zatřepotaly a zhasly. Mozkomor vylezl z krabice, tiše zamířil k Harymu a zhluboka, sípavě se nadechl.
940 Harry se zahloubal a dospěl k závěru, že pocity, které zakoušel, když se Nebelvír v minulém školním roce stal vítězem školního poháru, lze jednoznačně hodnotit jako doopravdy šťastné. Znovu pevně obemkl hůlku a zaujal pozici uprostřed učebny.
941 Harry vyšel z učebny, prošel chodbou za roh a pak odbočil k jednomu z brnění, posadil se na jeho dřevěný podstavec a dojedl čokoládu; litoval, že se o Blackovi zmínil, protože Lupinovi se tohle téma evidentně nelíbilo. Potom se jeho myšlenky znovu stočily k matce a otci.
942 Připadal si vyčerpaný a podivně prázdný, přestože se nacpal čokoládou. I když bylo samozřejmě strašné slyšet, jak se mu v hlavě přehrávají poslední okamžiky života rodičů, jedině v těchto chvílích od útlého dětství slyšel jejich hlasy.
943 Týden po začátku nového pololetí hrál Havraspár proti Zmijozelu. Zmijozelští vyhráli, byť jen těsným rozdílem. Podle Woodova mínění tento výsledek dával šanci Nebelvíru, který by se v případě, že by rovněž porazil Havraspár, posunul na druhé místo.
944 Kapitán proto zvýšil počet tréninků na pět týdně. To znamenalo, že spolu s Lupinovými lekcemi obrany proti mozkomorům, které ho samy o sobě připravovaly o víc sil než šest tréninků famfrpálu, zbýval Harrymu jen jediný večer v týdnu na všechny domácí úkoly.
945 Leden se nepozorovaně přehoupl k únoru, který ovšem nepřinesl žádnou změnu lezavě chladného počasí. Zápas s Havraspárem se blížil čím dál víc, Harry si však nové koště stále ještě neobjednal. Vyptával se teď profesorky McGonagallové, jak pokročily testy s Kulovým bleskem, po každé hodině přeměňování.
946 Hrozně rád by byl Lupinovi pověděl o onom rozhovoru o Blackovi, který vyslechl U Tří košťat, o tom, jak Black zradil jeho matku a otce; to by ovšem znamenalo přiznat, že bez povolení navštívil Prasinky, a Harrymu bylo jasné, že to by na Lupina právě dobrým dojmem nezapůsobilo.
947 Napůl teď už litoval, že se vůbec ptal, co že to je pod mozkomorovou kápí, protože odpověď byla až příliš děsivá, a byl tak pohroužen do nepříjemných myšlenek, jaké to asi musí být, když vám někdo vysaje duši z těla, že v polovině schodiště vrazil přímo do profesorky McGonagallové.
948 Asi tak po deseti minutách, během nichž Kulový blesk koloval z ruky do ruky a sklízel obdiv ze všech stran, se zvědavci rozptýlili a Harry s Ronem konečně uviděli Hermionu, která je jediná nepřiběhla přivítat, hrbila se nad svými učebnicemi a důsledně se vyhýbala jejich pohledům.
949 Co vlastně je na věštění z čísel tak báječné, to už se Harry nedozvěděl, protože právě v tu chvíli se k nim ze schodiště k chlapeckým ložnicím donesl přidušený výkřik. Celá společenská místnost ztichla a zírala, jako by zkameněla.
950 Rona nejvíc rozčilovalo, že Hermiona nikdy nebrala vážně Křivonožkovy pokusy Prašivku sežrat, že se nenamáhala dost pořádně ho hlídat a že se i teď snažila předstírat, že se Křivonožka ničím neprovinil, a vybízela Rona, aby se po Prašivce podíval pod postelemi všech spolužáků.
951 Hermiona zase zaníceně vykřikovala, že Ron nemá jediný důkaz, že Křivonožka opravdu Prašivku sežral, že ty zrzavé chlupy tam mohly být už od Vánoc a že Ron je proti jejímu kocourovi zaujatý už od chvíle, kdy mu Křivonožka v Kouzelném zvěřinci skočil na hlavu.
952 V posledním zoufalém pokusu nějak Rona rozptýlit ho Harry přemluvil, aby se s ním zašel podívat na závěrečný trénink nebelvírského mužstva před zápasem s Havraspárem, a slíbil mu, že po skončení tréninku si bude moci vyzkoušet let na Kulovém blesku.
953 Na madame Hoochovou, která stále ještě chodila na nebelvírské tréninky, aby mohla dohlížet na Harryho, zapůsobil Kulový blesk stejně fantasticky jako na všechny ostatní. Před zahájením hry ho na chvíli vzala do rukou a podělila se s nimi o svůj profesionální názor.
954 Bylo to lepší, než si představoval ve svých nejfantastičtějších snech. Kulový blesk měnil směr na to nejlehčí pohlazení; zdálo se, že reaguje spíše na jeho myšlenky než na dotek. Řítil se přes hřiště takovou rychlostí, že se stadion změnil v šedozelenou rozplizlou skvrnu.
955 Celé mužstvo vybuchlo v šílený jásot. Harry nechal Zlatonku letět, poskytl jí asi minutový náskok, než za ní znovu bleskově vystartoval a proplétal se sem a tam mezi ostatními. Zpozoroval, že se schovává nedaleko kolena Katie Bellové, lehce opsal ladnou smyčku a opět ji chytil.
956 Ron, který se tvářil jako u vytržení, nasedl na koště a okamžitě vyrazil do houstnoucí tmy; Harry zatím obcházel podél hřiště a sledoval ho. Padala už noc, když se madame Hoochová s poplašeným škubnutím probudila, vyčetla Harrymu a Ronovi, že ji nevzbudili dřív, a nemilosrdně je zahnala zpět na hrad.
957 Harry si položil Kulový blesk na rameno a vydali se s Ronem pryč ze stadionu zahaleného stíny; probírali přitom neobyčejně dokonalé letové vlastnosti Kulového blesku, jeho fenomenální zrychlení a schopnost okamžité změny směru.
958 Druhého dne ráno sešel Harry dolů na snídani spolu s ostatními obyvateli chlapeckých ložnic, kteří se očividně domnívali, že si Kulový blesk zaslouží něco jako čestnou stráž. Když Harry vstoupil do Velké síně, hlavy všech přítomných se otočily ke Kulovému blesku a ozvalo se všeobecné vzrušené mumlání.
959 Celé nebelvírské mužstvo se hlasitě rozesmálo. Dracovy vodové oči se zúžily vztekem; obrátil se a odešel. Sledovali, jak se připojuje k ostatním členům zmijozelského mužstva, kteří se kolem něj shromáždili v úzkém kruhu a bezpochyby se vyptávali, jestli je Harryho koště doopravdy Kulový blesk.
960 Vyšli na hřiště, kde je přivítal ohlušující potlesk. Tým Havraspáru, oblečený v modrých hábitech, už stál připravený uprostřed trávníku. Jejich chytačka, Cho Changová, byla jediná dívka v mužstvu. Byla asi o hlavu menší než Harry a Harry si navzdory nervozitě nemohl nevšimnout, že je neobyčejně hezká.
961 Harry se odlepil od země a Kulový blesk vyrazil rychleji a výš než všechna ostatní košťata. Opsal oblouk kolem stadionu a začal se s přimhouřenýma očima rozhlížet po Zlatonce, přitom však neustále poslouchal doprovodný komentář, který obstarával kamarád dvojčat Weasleyových, Lee Jordan.
962 Harry se otočil a zjistil, že se na něj Cho vítězoslavně šklebí. Zlatonka se opět ztratila. Harry otočil Kulový blesk vzhůru a brzy byl dvacet stop nad hřištěm. Koutkem oka zaznamenal, že ho Cho následuje... rozhodla se raději se mu držet v patách než samostatně pátrat po Zlatonce.
963 Zazněl hvizd píšťalky madame Hoochové. Harry se ve vzduchu otočil a viděl, jak se k němu řítí šest zářivě červených rozmazaných skvrn. V příštím okamžiku už ho celý tým objímal s takovým nadšením, že ho to málem shodilo z koštěte.
964 Harry užasle zíral. Na zemi tam zhrouceně leželi Malfoy, Crabbe, Goyle a Marcus Flint, kapitán zmijozelského mužstva, zmítali se a všemožně se snažili vyprostit z dlouhých černých hábitů s kápěmi. Jisté známky nasvědčovaly tomu, že Malfoy ještě před chvílí stál Goylovi na ramenou.
965 Jestli něco mohlo nasadit nebelvírskému vítězství korunu, bylo to právě tohle. Ron, který se propracoval vedle Harryho, se prohýbal smíchy, když sledovali, jak se Malfoy zoufale snaží vymanit se ze svého hábitu, v němž dosud vězela i Goylova hlava.
966 Jen jedna osoba se veselých oslav neúčastnila. Jakkoli to bylo neuvěřitelné, Hermiona seděla v koutku a snažila se číst tlustou knihu s názvem Rodinný život a společenské zvyky britských mudlů. Harry se odtrhl od stolu, kde Fred s Georgem právě začali rozdávat lahve s máslovým ležákem, a přistoupil k ní.
967 Zdál se mu velice podivný sen. Procházel jakýmsi lesem, Kulový blesk si nesl položený na rameni a sledoval cosi stříbřitě bílého. Ta věc se proplétala mezi stromy před ním, takže ji vždy zahlédl jen na kratičký okamžik mezi listy.
968 Chtěl ji co nejrychleji dohnat a přidal do kroku, jenže jakmile zrychlil, udělal totéž i pronásledovaný. Harry se rozběhl a slyšel, jak před ním nabírá rychlost dusot kopyt. Teď už běžel, jak nejrychleji dovedl, a před sebou stále slyšel údery kopyt do země.
969 Harry se probudil stejně náhle, jako by ho někdo udeřil do obličeje. V naprosté tmě si připadal dezorientovaně, zápolil s nebesy... Slyšel, jak se kolem něj něco hýbe, a pak z protější strany ložnice zaslechl hlas Seamuse Finnigana.
970 Té noci nikdo v nebelvírské věži nespal. Všichni věděli, že je hrad znovu prohledáván, a celá kolej zůstala ve společenské místnosti, kde čekala na zprávu, jestli se Blacka podařilo chytit. Za svítání se opět objevila profesorka McGonagallová a sdělila žákům, že Sirius Black opět uprchl.
971 Z Rona se rázem stala slavná osobnost. Poprvé v životě mu lidé věnovali větší pozornost než Harrymu a bylo vidět, že se mu to docela zamlouvá. Přestože byl dosud nočními událostmi vážně otřesen, ochotně každému, kdo o to požádal, líčil, co se stalo, a doprovázel to četnými barvitými podrobnostmi.
972 Harry si lámal hlavu stejnou otázkou. Proč Black Rona neumlčel, když zjistil, že se ocitl u nesprávné postele, a nepokračoval dál k Harrymu? Už před dvanácti lety přece prokázal, že vraždy nevinných ho nechávají chladným, a tentokrát měl proti sobě pět neozbrojených chlapců, z nichž čtyři spali.
973 Harrym projel ošklivý záchvěv hanby. Úplně totiž zapomněl, že proces s Klofanem už klepe na dveře, a provinilý výraz v Ronově tváři prozradil, že na to zapomněl i on. Zapomněli i na svůj slib, že Hagridovi pomohou připravit Klofanovu obhajobu; Kulový blesk jim vyhnal z hlavy všechno ostatní.
974 Hermiona otevřela ústa a chystala se odpovědět, v tom okamžiku jí však s tichým zavrčením vyskočil na klín Křivonožka. Hermiona vrhla jediný vystrašený pohled na Rona, popadla Křivonožku do náruče a honem pelášila k dívčím ložnicím.
975 Harrymu se podařilo Nevilla setřást u Buclaté dámy, kde mu nejprve prozradil heslo a pak předstíral, že si v knihovně zapomněl práci o upírech a musí se pro ni vrátit. Jakmile zmizel z dohledu bezpečnostním trollům, vytáhl znovu plánek a přidržel si ho těsně u obličeje.
976 Nejdřív zašli na poštu; Ron předstíral, že se vyptává, kolik by stálo, kdyby chtěl poslat sovu Billovi do Egypta, aby měl Harry čas důkladně se tam porozhlédnout. Kolem seděly přinejmenším tři stovky sov, které na ně s tichým houkáním shlížely.
977 Potom navštívili Taškářovy žertovné předměty, které byly tak nacpané bradavickými žáky, že si Harry musel dávat velký pozor, aby někomu nešlápl na nohu a nevyvolal paniku. Byly tu žertovné a překvapivé pomůcky, schopné splnit i Fredovy a Georgeovy nejdivočejší sny.
978 Venku bylo hezky a vál svěží větřík, takže ani jednomu se nechtělo schovávat se někde vevnitř; prošli tedy kolem Tří košťat a vydali se vzhůru do kopce k Chroptící chýši, kde údajně strašilo nejúporněji ze všech britských strašidelných domů.
979 Harry, který se při výstupu do kopce pořádně zahřál, právě uvažoval o tom, že si na pár minut svlékne neviditelný plášť, když odněkud znedaleka zaslechli čísi hlasy. Někdo se blížil k domu z protější strany kopce; o minutku později se objevil Malfoy, kterému šli v patách Crabbe a Goyle.
980 Crabbe se jako mátoha vztekle vrhl kupředu, s dlouhými pažemi nataženými před sebou. Harry se přikrčil, prosmýkl se kolem něj, zdvihl ze země klacek a přetáhl ho přes záda. Popadal se za břicho tichým smíchem, když Crabbe předvedl ve vzduchu jakousi piruetu, aby zjistil, kdo po něm klacek hodil.
981 Harry tam byl pouze jednou a i tenkrát kvůli velice vážnému maléru. Snape si od jeho poslední návštěvy obstaral několik dalších odporných exponátů, které měl rozestavené ve sklenicích na polici za pracovním stolem, kde se leskly v plamenech ohně a přispívaly k hrozivé atmosféře celé místnosti.
982 Bezpečnostní opatření, která byla na žáky po druhém Blackově vloupání do školy uvalena, znemožňovala Harrymu, Ronovi a Hermioně navštěvovat po večerech Hagrida. Jedinou příležitost, kdy si s ním mohli promluvit, měli při hodinách péče o kouzelné tvory.
983 Trvalo několik minut, než se třída znovu soustředila na práci. Profesorka Trelawneyová jako by na Smrtonoše úplně zapomněla. Náhlým pohybem se odvrátila od Harryho a Ronova stolku a poněkud těžce oddechovala, když si přitahovala tenoučkou šálu blíž ke krku.
984 Harry pohlédl do křištálové koule, neviděl v ní však nic než převalující se bílou mlhu. Opravdu profesorka Trelawneyová znovu spatřila Smrtonoše? Spatří ho i on? Poslední, co teď s neúprosně se blížícím finále famfrpálu potřeboval, byla další málem smrtelná nehoda.
985 Nikdo však neměl víc práce než Hermiona. I bez jasnovidectví jí pořád zbývalo víc předmětů než komukoli jinému. Večer obvykle ze společenské místnosti odcházela jako poslední a následujícího dne ráno se jako první objevovala v knihovně.
986 Odpovědnost za odvolání rozsudku nad Klofanem na sebe převzal Ron. Když se právě nevěnoval vlastním povinnostem, pracně se probíral neuvěřitelně tlustými spisy jako Stručná příručka psychologie hipogryfů a Zvíře nebo bestie: Studie brutality hipogryfů.
987 Harry mezitím musel na vlastní domácí úkoly hledat čas mezi každodenními famfrpálovými tréninky, vůbec už nemluvě o nekonečných diskusích, které s Woodem vedl o herní taktice. Zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem se měl konat první sobotu po velikonočních prázdninách.
988 Pro Harryho znamenalo zmíněné období obzvlášť zlé časy. Nedošel na vyučování bez toho, aby mu zmijozelští ze dveří okolních učeben nenastavovali nohy a nesnažili se dát mu stoličku. Ať šel kamkoli, objevovali se někde poblíž Crabbe s Goylem a zklamaně zase mizeli, pokud byl obklopen spoustou dalších lidí.
989 Panoval tu obrovský kravál. Fred a George Weasleyovi čelili nervozitě tím, že byli ještě ukřičenější a bujnější než obvykle. Oliver Wood se v koutě krčil nad maketou famfrpálového hřiště, posouval po ní hůlkou drobné figurky a něco si pro sebe mumlal.
990 Angelina, Alice a Katie se smály Fredovým a Georgeovým kouskům. Harry seděl s Ronem a s Hermionou poněkud stranou od středu dění a pokoušel se nemyslet na nadcházející den, protože pokaždé, když tak učinil, zmocnil se ho strašlivý pocit, že se mu žaludek obrací naruby.
991 Školní pozemky byly tiché a klidné. Koruny stromů v Zapovězeném lese nečechral ani ten nejslabší vánek a Vrba mlátička, jež se ani nepohnula, působila absolutně nevinně. Vypadalo to, že se zápas bude konat za ideálních podmínek.
992 Znovu vyhlédl na školní pozemek a asi po minutě horečného pátrání to uviděl. Běželo to teď podél lesa... Vůbec to nebyl Smrtonoš... byla to kočka... Harry úlevně sevřel rukama okenní parapet, když poznal ten ohon podobný kartáči na vymývání lahví.
993 A v následujícím okamžiku to vyšlo ze stínu ven: obrovský chundelatý černý pes, který si to kradmo namířil přímo přes trávník a Křivonožka mu běžel po boku. Harry je vyjeveně sledoval. Co to mělo znamenat? Pokud toho psa viděl i Křivonožka, jak mohl být předzvěstí Harryho smrti.
994 Druhého dne ráno přivítal Harryho a ostatní hráče nebelvírského týmu při vstupu do Velké síně hlasitý potlesk. Harry se musel široce usmát, když viděl, že jim tleskají i stoly Havraspáru a Mrzimoru. Zmijozelský stůl hlasitě syčel, když kolem něj procházeli.
995 Wood po celou snídani vybízel svůj tým k jídlu, ale sám se ničeho ani nedotkl. Pak hráče vyhnal na hřiště dřív, než dojedli všichni ostatní, aby se seznámili s podmínkami, za nichž se bude hrát. Když odcházeli z Velké síně, všichni jim znovu zatleskali.
996 Za zmijozelskými brankovými tyčemi však byly dvě stovky diváků oblečených v zeleném; na jejich vlaječkách se třpytil zelený zmijozelský had a v první řadě seděl profesor Snape, který měl na sobě stejný zelený hábit jako všichni ostatní a velice pochmurně se usmíval.
997 Hvizd její píšťalky zanikl v řevu shromážděného davu, když čtrnáct košťat vyrazilo do vzduchu. Harry cítil, jak se mu čupřina odlepila od čela. Ve vzrušení z letu z něj spadla veškerá nervozita, rozhlédl se kolem sebe, spatřil v závěsu za sebou Malfoye, přidal na rychlosti a vydal se hledat Zlatonku.
998 Harry prudce stočil svůj Kulový blesk a sledoval, jak Flint, kterému stále ještě tekla krev z nosu, letí kupředu coby exekutor zmijozelského trestného střílení. Wood se zaťatými zuby poletoval sem a tam před nebelvírskou brankou.
999 Harry s úlevou odlétl pryč a rozhlížel se po Zlatonce, přitom však i nadále dával pozor, aby mu neuniklo jediné slovo Leeova komentáře. Bylo životně důležité, aby Malfoye ke Zlatonce nepustil, dokud Nebelvír nebude mít minimálně padesátibodový náskok.
1000 Nasadil výraz náhlého předstíraného soustředění, obrátil Kulový blesk opačným směrem a prudce vyrazil na zmijozelskou polovinu. Zabralo to. Malfoy ho okamžitě začal pronásledovat, evidentně v domnění, že tam Harry vidí Zlatonku.
1001 Utkání se pomalu měnilo v ten nejsurovější zápas, jakého se kdy Harry zúčastnil. Zmijozelští, které rozzuřilo, jak rychle se Nebelvír ujal vedení, se brzy začali uchylovat k těm nejzákeřnějším zákrokům, jen aby se zmocnili Camrálu.
1002 Bole udeřil Alici holí a vymlouval se, že si ji spletl s Potloukem. George Weasley na oplátku Boleho praštil do obličeje loktem. Madame Hoochová nařídila trestné střílení proti oběma týmům a Wood předvedl další efektní zákrok, takže skóre vyskočilo na čtyřicet ku deseti pro Nebelvír.
1003 Katie dala gól. Padesát ku deseti! Fred a George Weasleyovi kroužili kolem ní se zdviženými holemi pro případ, že by někdo ze zmijozelských pomýšlel na pomstu. Bole a Derrick využili Fredovy a Georgeovy nepřítomnosti a zamířili oběma Potlouky na Wooda.
1004 A Angelina proměnila. Šedesát ku deseti! O chviličku později odpálil Fred Weasley jeden z Potlouky na Warringtona a vyrazil mu Camrál z rukou; Alice se Camrálu zmocnila a dopravila ho do zmijozelské brány: sedmdesát ku deseti.
1005 Trestného střílení se za Nebelvír ujala Alice, byla však tak rozčilená, že branku o několik stop minula. Nebelvírské mužstvo ztrácelo koncentraci, zatímco zmijozelští, potěšení Malfoyovým faulem na Harryho, hnali svůj tým k ještě větším úspěchům.
1006 Přes bariéry se na hřiště valili vlna za vlnou fanoušci v jasně červených hábitech. Po zádech je poplácávaly nesčetné ruce. Harry zaznamenával jen jakýsi zmatený dojem hluku a těl, která se na něj tlačila. Pak ho dav i s ostatními spoluhráči zdvihl na ramena.
1007 Takovému lenošení se však oddávat nemohli. Zkoušky byly prakticky za dveřmi a místo bezcílného bloumání kolem hradu byli chlapci a děvčata nuceni zdržovat se uvnitř a pokoušet se přinutit mozek, aby se soustředil na studium, zatímco otevřenými okny je lákaly ven závany báječného letního vzduchu.
1008 Harry však měl strašlivé tušení, že komise pro likvidaci nebezpečných tvorů se už na základě doporučení pana Malfoye rozhodla. Dracovi, který byl od nebelvírského triumfu ve famfrpálovém finále viditelně schlíplý, se v posledních několika dnech zjevně vracelo jeho někdejší arogantní sebevědomí.
1009 Chvíli trvalo, než se jim podařilo Hermionu utišit. Když se konečně znovu jakžtakž ovládala, vydala se spolu s Harrym a Ronem zpět k hradu. Ron měl sice tendenci dělat si z ní kvůli jejímu bubákovi legraci, hádky se však vyvarovali, když pohlédli nahoru na schodiště.
1010 Než Popletal stačil odpovědět, objevili se v hradní bráně za jeho zády dva kouzelníci. Jeden z nich byl tak starý, že jim připadalo, jako by se jim přímo před očima sesychal, druhý byl vysoký a urostlý a pod nosem měl úzký černý knírek.
1011 Muž s černým knírkem ohmatával něco, co mu viselo na opasku. Harry se podíval a spatřil, že přejíždí širokým palcem po ostří lesknoucí se sekery. Ron otevřel ústa a chystal se něco říct, ale Hermiona ho prudce šťouchla do žeber a kývla hlavou směrem k vstupní síni.
1012 Harrymu však bylo jasné, že Hermiona tomu, co říká, sama doopravdy nevěří. Chlapci a děvčata všude kolem nich u oběda vzrušeně štěbetali a těšili se, že už odpoledne budou mít po zkouškách, Harry, Ron a Hermiona však tonuli v obavách o Hagrida a Klofana a jejich dobrou náladu nesdíleli.
1013 Ve věžní komnatě bylo ještě větší vedro než obvykle. Závěsy byly zatažené, oheň vesele plápolal a známý dávivý pach nutkal Harryho ke kašli, když se neohrabaně proplétal mezi neuspořádanou změtí křesílek a stolků k místu, kde seděla profesorka Trelawneyová a čekala na něj před velkou křišťálovou koulí.
1014 Harry sešplhal po žebříku dolů, seběhl po točitých schodech a přemýšlel, jestli... jestli právě z úst profesorky Trelawneyové neslyšel náhodou skutečnou věštbu. Nebo to snad byla jen její představa o impozantním ukončení zkoušky.
1015 Spolu s ostatními sešli dolů na večeři, když však byli po jídle, nevrátili se do nebelvírské věže. Harry měl neviditelný plášť schovaný na prsou pod hábitem a musel mít neustále založené ruce, aby skryl podivné vyboulení, které tak vzniklo.
1016 Nenápadně se uchýlili do prázdné komnaty u vstupní síně a poslouchali, dokud si nebyli jisti, že v ní už nikdo není. Slyšeli, jak síní proběhly poslední dva spěchající a jak se za nimi zabouchly dveře. Hermiona zvědavě vykoukla.
1017 Drželi se těsně u sebe, aby je nikdo neviděl, schovaní pod pláštěm přešli po špičkách vstupní síň a pak se vydali po hlavním kamenném schodišti dolů na školní pozemky. Slunce už se sklánělo ke korunám stromů Zapovězeného lesa a zalévalo jejich horní větve zlatavým přísvitem.
1018 Po Hermionině tváři teď proudem stékaly tiché slzy, dařilo se jí však před Hagridem je skrývat, jak pobíhala sem a tam a připravovala čaj. Když potom zdvihla láhev s mlékem a chystala se přelít trochu do džbánku, náhle vyjekla.
1019 Popadl vzpouzející se krysu a přidržel ji u světla. Prašivka vypadala strašně. Byla ještě vyhublejší, než jak si ji pamatovali, vypadaly jí celé chomáče chlupů, po nichž jí zůstaly široké pruhy holé kůže, a kroutila se Ronovi v rukou, jako by se zoufale snažila osvobodit.
1020 Harry, Ron a Hermiona se prudce otočili. Z dáli od hradních schodů se k nim blížilo několik mužů. V čele kráčel Albus Brumbál a jeho stříbrný plnovous se leskl v záři zapadajícího slunce. Hned za ním cupital Kornelius Popletal.
1021 Následovali ho ke dveřím vedoucím do zahrádky za hájovnou. Harry si připadal podivně neskutečně a jeho pocit ještě zesílil, když pár metrů před sebou spatřil Klofana, uvázaného u stromu za Hagridovým dýňovým záhonem. Klofan jako by tušil, že se děje něco neblahého.
1022 Krysa divoce kvičela, ne však dost silně, aby přehlušila zvuky z Hagridovy zahrady. Ozvalo se několik nezřetelně hovořících mužských hlasů zároveň a následovala chvíle ticha, kterou náhle přerušilo zřetelné zasvištění a tupý dopad sekery.
1023 Harry měl z toho šoku na okamžik úplně prázdno v hlavě. Všichni tři stáli pod neviditelným pláštěm jako přimrazení děsem. Poslední paprsky zapadajícího slunce zalévaly školní pozemky, překryté dlouhými stíny, krvavým světlem. Potom za sebou zaslechli šílené skučení.
1024 Podívali se s Harrym po sobě a vyrazili na ním; protože pod pláštěm nemohli běžet tryskem, setřásli ho, takže za nimi vlál jako rytířská zástava, když se hnali za Ronem. Odněkud zpředu slyšeli, jak dusá a jak křičí na Křivonožku.
1025 Z hůlky vytrysklo světlo, jež odhalilo kmen silného stromu. Při honičce za Prašivkou se dostali až k Vrbě mlátičce, v jejíchž větvích to praskalo, jako by jimi zmítal prudký vichr. Kymácely se sem a tam a bránily jim přistoupit blíž.
1026 Z Rona teď bylo vidět jen jeho nohu, kterou se zahákl o tlustý kořen, aby ho pes nemohl táhnout dál pod zem. Potom však vzduch jak výstřel z pušky prořízlo ošklivé rrrup: to prasklo v Ronově noze a v příštím okamžiku jim zmizela z očí.
1027 V několika sekundách byli až u kmene, ale ještě než se dostali k otvoru mezi kořeny, Křivonožka do něj zajel a mávl jim ocasem podobným štětce na vymývání lahví. Jako druhý se do otvoru vnořil Harry. Vlezl dovnitř hlavou napřed a sklouzl po hlinitém svahu na dno nizoučké chodby.
1028 Postupovali tak rychle, jak to jen v hlubokém předklonu šlo; před nimi jim neustále mizel z očí a znovu se objevoval Křivonožkův ocas. Chodba pokračovala dál a dál a Harrymu připadalo, že je přinejmenším stejně dlouhá jako ta, která končila v Medovém ráji.
1029 Byla tam nějaká místnost, strašně neupravená a zaprášená. Ze stěn se odlupovaly tapety, podlaha byla plná špinavých skvrn, veškerý nábytek byl rozbitý, jako by ho někdo úmyslně roztřískal. Všechna okna byla zatlučená dřevěnými prkny.
1030 A tak se vysoukal nahoru a rozhlédl se kolem. V místnosti nikdo nebyl, vpravo však uviděl otevřené dveře, jež vedly do temné předsíňky. Vtom ho Hermiona znovu chytila za paži. Široce rozevřenýma očima si prohlížela zatlučená okna.
1031 V tomtéž okamžiku nahoře cosi zavrzalo. Někdo tam v patře s něčím hýbal. Oba zdvihli oči ke stropu. Hermiona mu stiskla paži tak silně, že málem ztrácel cit v prstech. Pohlédl na ni s tázavě zdviženým obočím. Znovu přikývla a pustila ho.
1032 Jak jen to nejtišeji šlo, vykradli se pomalu do předsíně a začali opatrně stoupat po bortících se schodech. Všechno bylo pokryto tlustou vrstvou prachu; všechno až na široký zářivý pruh na podlaze, jak po ní někdo něco vlekl nahoru.
1033 Hustá hříva špinavých, zcuchaných vlasů mu visela až k loktům. Nebýt toho, že mu v temných zapadlých očnicích žhnuly skutečně oči, mohl si ho kdokoli splést s mrtvolou. Voskově žlutou kůži měl přes lícní kosti nataženu tak pevně, že obličej připomínal lebku.
1034 Možná Blacka šokovalo, že si Harry počíná tak pošetile, nestačil však zdvihnout včas hůlky, které držel. Harry mu jednou rukou sevřel vyhublé zápěstí a špičky hůlek strhl stranou, zatímco kostnatými prsty druhé ruky udeřil Blacka do spánku, až oba padli na zeď.
1035 Nemusel jim to říkat dvakrát. Hermiona, která zoufale lapala po dechu a z úst jí tekla krev, uskočila stranou, přitom však stačila ještě popadnout svoji i Ronovu hůlku: Ron se doplazil k posteli s nebesy a vyčerpaně se na ni svalil.
1036 Křivonožka se mu však zasekl drápy do hábitu a odmítal se pohnout. Otočil svůj ošklivý, pomačkaný čumák k Harrymu a vzhlédl k němu prosebným pohledem velkých žlutých očí. Harry zaslechl, jak Hermiona po jeho levici tlumeně vzlykla.
1037 Hůlka už podruhé Harrymu vylétla z ruky; druhé dvě hůlky, které držela Hermiona, ji poslušně následovaly. Lupin je všechny obratně pochytal, pak pokročil dál do místnosti a upřeně si prohlížel Blacka, jemuž na prsou dosud v obranném postoji spočíval Křivonožka.
1038 Harry shlédl na Rona, a když se jejich pohledy zkřížily, beze slova se shodli na jednom: Blackovi a Lupinovi přeskočilo. Ta jejich historka absolutně nedávala smysl. Jak by Prašivka mohla být ve skutečnosti Petrem Pettigrewem.
1039 Než však byl vynalezen vlkodlačí lektvar, stávala se ze mě vždy jednou za měsíc krvelačná příšera. Zdálo se naprosto nemyslitelné, že bych mohl studovat v Bradavicích. Rodiče ostatních žáků by jistě neradi viděli, kdyby mi byly jejich děti vydány na pospas.
1040 Samozřejmě, občas jsem se cítil provinile, když jsem si uvědomil, že zrazuji Brumbálovu důvěru... Přijal mě do Bradavic za okolností, za jakých by to neudělal žádný jiný ředitel, a neměl sebemenší ponětí, jak se zpronevěřuji zásadám, které vytyčil pro mé vlastní bezpečí i pro bezpečí druhých.
1041 Nikdy se nedozvěděl, že jsem tři spolužáky přiměl k tomu, aby se tajně stali zvěromágy. Vždycky se mi ale podařilo své provinilé pocity potlačit, jakmile jsme si sedli, abychom naplánovali dobrodružství na následující měsíc. A v tom jsem se nezměnil.
1042 PRÁSK! Z konce Snapeovy hůlky vystřelily tenké hadovité provazce a omotaly se Lupinovi kolem úst, zápěstí a kotníků. Lupin ztratil rovnováhu a svalil se na podlahu, kde zůstal ležet, neschopen pohybu. Black se vzteklým výkřikem vyrazil ke Snapeovi, Snape mu však namířil hůlku přímo mezi oči.
1043 Bylo to jako sledovat zrychlený filmový záznam rostoucího stromu. Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela Prašivka, stál nějaký muž; byl celý přikrčený a zoufale lomil rukama.
1044 Byl to drobounký mužík, sotva větší než Harry a Hermiona. Řídké bezbarvé vlasy měl neupravené a na temeni se mu blýskala velká holá lysina. Působil oním scvrklým dojmem člověka, který byl ještě nedávno boubelatý, potom však v krátkém čase shodil podstatnou část své váhy.
1045 Kůži měl umouněnou skoro jako Prašivka kožich a špičatým nosem a maličkýma vodnatýma očima i teď připomínal krysu. Rozhlédl se kolem sebe a postupně si všechny změřil pohledem; dýchal přerývaně a mělce. Harry viděl, jak očima zalétl ke dveřím a zase zpět.
1046 Black odkudsi z čistého vzduchu vyčaroval masivní okovy; zakrátko Pettigrew zas vzpřímeně stál, levou paži připoutanou k Lupinově pravé a pravou k Ronově levé paži. Ronova tvář byla jako vytesaná z kamene. Vypadal, že Prašivčinu skutečnou totožnost chápe jako osobní urážku.
1047 Dostat se zpět do tajné chodby jim činilo nemalé potíže. Lupin, Pettigrew a Ron se museli ke vchodu natočit bokem, než se jim to podařilo; Lupin na Pettigrewa nepřestával mířit svou hůlkou. Harry viděl, jak se jeden za druhým neobratně posunují chodbou.
1048 V čele šel stále Křivonožka. Harry se držel těsně za Siriusem, který nadále dohlížel na Snapea plujícího vzduchem před nimi. Snape co chvíli narážel bezvládně visící hlavou do nízkého stropu a Harry měl pocit, že Sirius se nijak nesnaží tomu zabránit.
1049 Siriusova vyzáblá tvář se rozzářila opravdovým úsměvem, vůbec prvním, který na ní Harry spatřil. A bylo úžasné, co ten úsměv způsobil: jako by za vyhladovělou maskou probleskl obličej člověka mladšího o deset let. Na okamžik v něm Harry mohl rozpoznat muže, který se vesele smál na svatbě jeho rodičů.
1050 Nepromluvili už jediné slovo, dokud nedorazili na konec chodby. Křivonožka vyběhl nahoru první a nepochybně stiskl tlapkou suk na kmeni vrby, protože Lupin, Pettigrew a Ron se vyškrábali ven, aniž by se jedinkrát ozvalo zasvištění útočících větví.
1051 Na školních pozemcích už byla tma jako v pytli a jediné světlo přicházelo ze vzdálených hradních oken. Beze slova se vydali na cestu. Pettigrew stále namáhavě lapal po dechu a čas od času hlasitě zakňoural. Harrymu se z toho všeho točila hlava.
1052 Odstěhuje se od Dursleyových! Bude bydlet se Siriusem Blackem, který byl nejlepším přítelem jeho rodičů... Připadal si jako omámený. Co se asi bude dít, až Dursleyovým oznámí, že hodlá žít s trestancem, kterého viděli v televizi.
1053 Ozvalo se děsuplné zavrčení. Lupinova hlava se prodlužovala a stejně tak se natahovalo i jeho tělo. Profesor vyhrbil záda a v obličeji i na rukou, jež se mezitím stočily v tlapy s ostrými drápy, mu rašily vlčí chlupy. Křivonožka se celý naježil a opatrně couval.
1054 Když se vlkodlak vzepjal na zadní a hlasitě cvakl dlouhými čelistmi, Harry zjistil, že Sirius už není po jeho boku. Proměnil se: obrovitý, medvědu podobný pes skokem vyrazil kupředu. V okamžiku, kdy se vlkodlak vyprostil z pout, popadl ho pes za krk a pozadu odtáhl od Rona a Pettigrewa.
1055 Sirius krvácel. Na psím čenichu a na hřbetě měl tržné rány, když však uslyšel Harryho, hned zas byl na nohou a v dalších okamžicích dusot jeho tlap postupně zanikal v dáli, když si to namířil na vzdálený konec školních pozemků.
1056 Chvíli zůstal nerozhodně stát, Ronovi však teď nemohli být nijak prospěšní a Black byl nepochybně v úzkých. Harry vyrazil rychlým poklusem a Hermiona mu byla těsně v patách. Zdálo se, že štěkání se ozývá odněkud z blízkosti jezera.
1057 A pak je Harry spatřil. Byli to mozkomorové, přinejmenším stovka mozkomorů, kteří se jako jednolitá černá masa klouzavě blížili kolem jezera k místu, kde stáli. Harry se prudce otočil a cítil, jak mu do útrob proniká známý ledový chlad a mlha mu začíná zastírat oči.
1058 V matném světle, jež vydával jeho beztvarý Patron, viděl, že se jeden z mozkomorů zastavil v jeho těsné blízkosti. Nedokázal projít stříbřitým obláčkem, který Harry vyčaroval. Zpod pláště se vysunula mrtvolná, slizká ruka. Rozmáchla se, jako by chtěla Patrona odstrčit stranou.
1059 Oslepovala ho bílá mlha. Věděl, že musí bojovat... expecto patronum... nic však neviděl... a odněkud zdáli slyšel ty dobře známé výkřiky zoufalství... expecto patronum... Tápal v mlze, hledal Siriuse a nahmátl jeho paži... nehodlal dovolit, aby ho odnesli.
1060 Vtom se však kolem jeho krku sevřel pár silných, vlhce lepkavých rukou. Vyvracely mu hlavu obličejem vzhůru... cítil ve tváři mozkomorův dech... věděl, že se chystá zlikvidovat ho jako prvního... cítil ten smrdutý dech... v uších mu zněl matčin nářek.
1061 Harry ležel s očima pevně semknutýma a poslouchal. Cítil se absolutně vyčerpaný. Slova, která slyšel, jakoby mu z uší putovala do mozku zpomalenou rychlostí, takže jen s obtížemi chápal jejich smysl. Všechny údy měl jako z olova a víčka tak ztěžklá, že je nedokázal zvednout.
1062 Všechno kolem bylo lehce rozmazané. Někdo mu sundal z očí brýle. Ležel ve tmě ošetřovny. Na protějším konci nemocničního pokoje rozpoznal madame Pomfreyovou. Stála k němu zády a skláněla se nad něčí postelí. Harry přimhouřil oči.
1063 Harry otočil hlavou na polštáři na druhou stranu. V posteli vpravo od něj ležela Hermiona. V měsíčním světle, jež zalévalo její lůžko, spatřil, že i ona má otevřené oči. Vypadala zkoprnělá strachem, a když viděla, že je Harry vzhůru, přitiskla si prst k ústům a ukázala na dveře ošetřovny.
1064 Harry vzhlížel k Brumbálovi, který se tvářil neobyčejně vážně, a měl pocit, jako by se mu celý jeho svět rozpadal od základů. Už dávno přivykl myšlence, že si Brumbál dokáže poradit s jakýmkoli problémem, a očekával proto, že i z téhle bryndy nějak úžasně vybruslí.
1065 Potemnělá ošetřovna kolem nich se rozplynula. Harry měl pocit, jako by obrovskou rychlostí někam pozadu letěl. Všude kolem něj se míhaly rozmazané obrazce různých barev a tvarů a v uších mu hučelo. Snažil se něco vykřiknout, ale neslyšel vlastní hlas.
1066 Stál vedle Hermiony v liduprázdné vstupní síni, jejíž dlážděnou podlahu osvětlovaly zlaté paprsky slunečního světla, pronikající dovnitř otevřenou hlavní branou. Poplašeně se otočil a pohlédl na Hermionu; do krku se mu přitom zařízl řetěz, na němž visely přesýpací hodiny.
1067 Harry strčil do dveří přístěnku a otevřel je. Ve vstupní síni nikdo nebyl. Jak nejrychleji a nejtišeji to šlo, vyrazili z přístěnku a seběhli po kamenném schodišti. Stíny už se prodlužovaly a vrcholky stromů v Zapovězeném lese znovu lemoval zlatavý přísvit.
1068 Zadní dveře se skutečně po chvíli otevřely a Harry viděl sám sebe, jak s Ronem a Hermionou a spolu s Hagridem vycházejí ven. Byl to bezpochyby nejzvláštnější zážitek celého jeho života, když tam stál schovaný za stromem, a zároveň pozoroval sám sebe u dýňové zahrádky.
1069 Od vchodu se ozvalo zaklepání. Popravčí četa dorazila. Hagrid se otočil a zamířil zpět do srubu; zadní dveře za sebou nechal otevřené. Harry se díval, jak v malých ostrůvcích kolem srubu polehává tráva a naslouchal vzdalující se trojí ozvěně kroků.
1070 Harry se soustředil na to, aby ani jednou nemrkl, zadíval se Klofanovi do vášnivě planoucích oranžových očí a uklonil se. Klofan padl na šupinatá kolena a pak se znovu postavil. Harry se začal potýkat s provazem, jímž byl hipogryf přivázaný k plotu.
1071 Hermiona v poslední vteřince chňapla Harryho za hábit. Přesně v tomtéž okamžiku zaslechli hlasitý zpěv. Byl to Hagrid, který se ubíral vzhůru k zámku, z plna hrdla si prozpěvoval a mírně se motal. V rukou nejistě svíral velkou láhev.
1072 Hipogryf už se zas všemožně snažil vytrhnout se jim a připojit se k Hagridovi. Harry se rovněž chopil provazu a pomáhal Hermioně zvíře udržet. Sledovali, jak Hagrid podnapile vrávorá k hradu. A teď zmizel. Klofan zanechal pokusů osvobodit se a hlava mu smutně poklesla k zemi.
1073 Přemýšlel o svém otci a o jeho třech dávných kamarádech... Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák... Byli snad dnes v noci venku na školních pozemcích všichni čtyři? Červíček se dnes večer znovu po letech objevil, ačkoli ho všichni považovali za mrtvého.
1074 Dalo se snad absolutně vyloučit, že jeho vlastní otec neudělal totéž? Byl ten zjev na protějším břehu jezera jen výplodem jeho fantazie? Ta postava byla příliš daleko, než aby ji viděl zřetelně... přesto si v tu chvíli, než ztratil vědomí, byl její totožností jistý.
1075 Vyskočila a Harry se také postavil. Klofan zvedl hlavu. Viděli, jak Lupin, Ron a Pettigrew neohrabaně vylézají z díry mezi kořeny. Za nimi se objevila Hermiona... a po ní bezvědomý, přízračně se vznášející Snape. Skupinku uzavírali Harry s Blackem.
1076 Už měli srub na dohled. Harry smykem zastavil u dveří, jediným trhnutím je otevřel a Hermiona s Klofanem kolem něj proletěli dovnitř. Harry si pospíšil za nimi a zastrčil západku na dveřích. Tesák, Hagridův pes cvičený na černou zvěř, se hlasitě rozštěkal.
1077 Harry vyhlížel z okna. Odtud ze srubu bylo mnohem těžší pozorovat, co se děje venku. Klofan byl zjevně celý šťastný, že se dostal zpět do Hagridovy hájenky. Uložil se před krb, spokojeně si složil křídla na zádech a zdálo se, že se chystá pořádně se vyspat.
1078 A už tu byli i mozkomorové. Kam se jen podíval, všude se nořili z temnoty a neslyšně se přesunovali podél jezera... Vzdalovali se od místa, kde teď stál, a mířili k protějšímu břehu... Takže tentokrát se k nim nebude muset přiblížit.
1079 A z konce hůlky nevystřelil žádný beztvarý mlžný obláček, ale vylétl z ní jakýsi stříbrný tvor zářící oslepujícím jasem. Harry přimhouřil oči a pokusil se rozeznat, jaké to je zvíře. Zdálo se mu, že se podobá koni. Vzdalovalo se od něj neslyšným cvalem přes černou hladinu jezera.
1080 Společně vykoukli zpoza keře a zadívali se na protější břeh. Snape se probral z bezvědomí. Právě vyčarovával nosítka a nakládal na ně bezvládná těla Harryho, Hermiony a Blacka. Na čtvrtých nosítkách, která se mu už vznášela po boku, bezpochyby spočíval Ron.
1081 Hermiona vložila ruce Klofanovi na hřbet, Harry ji popadl za nohu a pomohl jí nasednout. Potom si stoupl na jednu ze spodních větví keře a vyškrábal se před Hermionu. Přetáhl Klofanovi provaz přes hlavu a přivázal jej k druhé straně hipogryfova obojku, aby sloužil jako otěže.
1082 Zaryl podpatky do Klofanových slabin. Harry a Hermiona uskočili stranou, když obrovská křídla znovu rozčísla vzduch... Hipogryf se vznesl do výše... Harry se za ním díval a sledoval, jak se i s jezdcem stále zmenšuje... pak se měsíc schoval za plující oblak a oba byli pryč.
1083 Proklouzli otevřenými dveřmi, které měli za zády, a spěchali dolů po příkře se točícím kamenném schodišti. Když doběhli k jeho spodnímu okraji, zaslechli nějaké hlasy. Přitiskli se těsně ke zdi a poslouchali; vypadalo to na Popletala a Snapea.
1084 Harry vztekle stiskl zuby. Na kratičký okamžik zahlédl, jak se Snape samolibě usmívá, když spolu s Popletalem procházel kolem jeho a Hermionina úkrytu. Pak jejich kroky odezněly v dáli. Harry s Hermionou ještě chvilku počkali, aby se ujistili, že jsou doopravdy pryč, a pak se rozběhli opačným směrem.
1085 Brumbál pozadu vycouval z místnosti, zavřel za sebou a vytáhl hůlku, aby pomocí kouzla zamkl. Harry s Hermionou v tu chvíli propadli panice a vrhli se k němu. Brumbál vzhlédl a ústa se mu pod dlouhým stříbrným knírem roztáhla v široký úsměv.
1086 Harry s Hermionou proklouzli na ošetřovnu. Nebyl tam nikdo s výjimkou Rona, který dosud nehybně ležel v posteli až na konci pokoje. Když za nimi zacvakl zámek, připlížili se Harry s Hermionou ke svým lůžkům; Hermiona si honem strkala obraceč času pod hábit.
1087 Byla očividně velice špatně naložená. Harry s Hermionou pokládali za nejlepší bez odporu si vzít nabízenou čokoládu. Madame Pomfreyová nad nimi postávala, aby měla jistotu, že ji doopravdy všechnu spořádají. Harry byl však sotva s to polykat.
1088 Snape, v němž všechno kypělo zlostí, nehybně stál a přelétal očima od Popletala, dokonale šokovaného jeho chováním, k Brumbálovi, jehož oči za brýlemi pobaveně jiskřily. Pak se prudce otočil a s povlávajícím hábitem vyběhl rozzuřeně z ošetřovny.
1089 Když Harry, Ron a Hermiona v poledne následujícího dne opustili ošetřovnu, zjistili, že hrad je prakticky vylidněný. Neúprosná vedra na konci zkoušek způsobila, že všichni s velkou radostí využili příležitosti k další návštěvě Prasinek.
1090 Dveře Lupinovy pracovny byly dokořán. Většinu věcí už měl sbalenou. Prázdné akvárium po ďasovci stálo hned vedle jeho otlučeného starého kufru, který byl otevřený a téměř plný. Lupin se skláněl nad něčím na svém psacím stole a vzhlédl, až když Harry zaklepal.
1091 Klofanův útěk přiváděl Malfoye k zuřivosti. Byl přesvědčen, že Hagrid našel nějaký způsob, jak hipogryfa potají uklidit do bezpečí, a zjevně se nedokázal smířit s tím, že ho i jeho otce přelstil obyčejný hajný. Percy Weasley se zase nijak netajil svými názory na Blackův útěk.
1092 Přestože panovalo naprosto dokonalé počasí, přestože atmosféra ve škole byla tak optimistická a přestože si uvědomoval, že dosáhli téměř nemožného, když pomohli Siriusovi k útěku, ještě nikdy se Harry na konci školního roku necítil tak mizerně.
1093 Nebyl to ovšem jen odchod profesora Lupina, který Harryho tížil. Nedokázal se ubránit tomu, aby často nepřemýšlel o předpovědi profesorky Trelawneyové. Neustále spekuloval, kde teď asi je Pettigrew a jestli už vyhledal útočiště pod Voldemortovou ochranou.
1094 Ze všeho nejvíc však Harryho deptala vyhlídka blížícího se návratu k Dursleyovým. Asi tak půlhodinu, báječnou a skvělou půlhodinu věřil tomu, že začne bydlet se Siriusem... s nejlepším přítelem svých rodičů... Považoval to za solidní náhražku v situaci, kdy už se nemohl vrátit jeho vlastní otec.
1095 A přestože žádné zprávy o Siriusovi se nepochybně rovnaly dobrým zprávám, neboť to znamenalo, že se mu podařilo úspěšně se někde ukrýt, Harry se nemohl zbavit deprese při pomyšlení na domov, který mohl mít, a na to, že teď je něco takového nemožné.
1096 Poslední den školního roku byly vyhlášeny výsledky zkoušek. Harry, Ron i Hermiona prospěli ve všech předmětech. Harryho nejvíc udivilo, že prošel v lektvarech. Měl důvodné podezření, že Brumbál intervenoval v jeho prospěch a zabránil Snapeovi, aby ho schválně nechal propadnout.
1097 S podstatně optimističtější náladou se pak Harry připojil k Ronovi a Hermioně na několik partií řachavého Petra, a když do jejich kupé dorazila čarodějka s občerstvením, koupil si pořádný oběd, i když se vyhnul všemu, na čem byla čokoláda.
1098 Harry se otočil a vyhlédl ven. Za okenním sklem se střídavě objevovalo a zase mizelo cosi velice malého a šedivého. Vstal, aby si to mohl lépe prohlédnout, a zjistil, že je to drobná sovička; v zobáku měla dopis, který pro ni byl nepoměrně veliký.
1099 Byla tak malá, že se neustále ve vzduchu převracela, a větrný vír vyvolaný pohybem vlaku jí pohazoval sem a tam. Harry rychle stáhl okno, vystrčil ruku a sovičku chytil. Měl pocit, jako by držel velice načechranou Zlatonku. Opatrně ji vtáhl dovnitř.
1100 Sovička upustila dopis na jeho sedadlo a začala poletovat sem tam po kupé. Očividně ji potěšilo, že úspěšně splnila svůj úkol. Hedvika cvakala zobákem a dávala tak najevo jakýsi důstojný nesouhlas s jejím počínáním. Křivonožka se na svém sedadle zvedl a sledoval sovičku velkýma žlutýma očima.
1101 Oba se s Klofanem schováváme. Nepovím ti, kde jsme, pro případ, že by tenhle dopis padl do nesprávných rukou. Mám tak trochu pochybnosti, jestli je ta sova spolehlivá, žádnou lepší jsem ale nenašel a připadalo mi, že ke svému úkolu přistupuje s obrovským nadšením.
1102 Myslím, že mozkomorové po mně pořád ještě pátrají, nemají ale sebemenší šanci, že by mě tu našli. Mám v úmyslu brzy se ukázat nějakým mudlům někde daleko od Bradavic, aby byla na hradě všechna ta bezpečnostní opatření zrušena.
1103 Chtěl bych se ti také omluvit za to, jak jsem tě nejspíš vystrašil toho loňského večera, kdy jsi utekl z domu svého strýce. Chtěl jsem tě aspoň na chvíli vidět, než se vydám na sever, obávám se ale, že pohled na mě tě vyděsil.

Связаться
Выделить
Выделите фрагменты страницы, относящиеся к вашему сообщению
Скрыть сведения
Скрыть всю личную информацию
Отмена