| 1 |
Tehdy jsem zařizoval knížecí lichtenberský park v Lubenci – pane, starý kníže, to byl nějaký znalec; celé stromy si nechal posílat od Veitsche z Anglie, a jen cibulí z Holandska odebral sedmnáct tisíc kusů; ale to jen tak vedle. Tak jednou v neděli jdu v Lubenci po ulici a potkám Kláru; víte, to byl tamní idiot, hluchoněmá bláznivá káča, která kudy šla, tudy blaženě hýkala, – nevíte, pane, proč jsou tihle idioti tak blažení? Zrovna jsem se jí vyhýbal, aby mně nedala hubičku, když najednou zahlédnu, že má v prackách kytici; byl to nějaký kopr a takový ten polní neřád, ale mezi tím, pane – já jsem viděl ledacos, ale tehdy mě mohl trefit šlak. Ona vám ta potrhlá měla ve své kytce jeden květ pompónové chryzantémy, která byla modrá! Pane, modrá! Byla to asi taková modrá jako Phlox Laphami; trochu břidlicově nadechnutá, s atlasově růžovým okrajem, uvnitř jako Campanula turbinata, krásně plná, ale to všechno ještě nic není: pane, ta barva byla tehdy a ještě dnes je u vytrvalé indické chryzantémy naprosto neznámá. |
| 2 |
Před lety jsem byl u starého Veitsche; sir James se mi nějak, panečku, chlubil, že jim loni kvetlo jedno chrysanthemum, import přímo z Číny, tak drobet lila, ale v zimě jim bohužel zašlo. A tady ta krákorající maškara měla v pařátu chrysanthemum tak modré, jak si jen můžete přát. Dobrá. Tak tedy ta Klára radostně zabučela a strká mně tu svou kytici. Dal jsem jí korunku a ukazoval jsem jí tu chryzantému: Kláro, kdes tohle vzala? Klára nadšeně kdákala a řehtala se; víc jsem z ní nedostal. Křičím na ni, ukazuji rukama, ale nic platno; mermomocí mě chtěla obejmout. Běžím k starému knížeti s drahocennou modrou chryzantémou: Jasnosti, tohleto roste tady někde v okolí; pojďte to hledat. Starý dal hned zapřahat kočár, a že vezmeme Kláru s sebou. Ale Klára se zatím ztratila a nebyla k nalezení. Stáli jsme u vozu a nadávali tak dobrou hodinku – on kníže pán býval dřív u dragounů. Ale ještě jsme s tím nebyli hotovi, když se přihnala Klára s vyplazeným jazykem a cpala mně celou kytici čerstvě narvaných modrých chryzantém. |
| 3 |
Kníže jí podával stokorunu, ale Klára se dala zklamáním do breku; chudák, nikdy stokorunu neviděla. Musel jsem jí dát korunu, abych ji upokojil. Začala tancovat a křičet, ale my ji posadili na kozlík, ukázali na ty modré chryzantémy, a Kláro, veď nás! Klára na kozlíku výskala radostí; to si nemůžete představit, jak byl Jeho Důstojnost pan kočí pohoršen, že musí sedět vedle ní. Kromě toho se koně každou minutu splašili z toho jejího kvikotu a kokrhání, inu, byla to čerchmantská jízda. Když jsme jeli půldruhé hodiny, povídám: Jasnosti, to už jsme udělali aspoň čtrnáct kilometrů. To je jedno, bručel kníže, třeba sto kilometrů. No dobrá, já na to, ale Klára se s tou druhou kyticí vrátila za hodinu. To místo nemůže tedy být dál než tři kilometry od Lubence. Kláro, křičí kníže a ukazuje na ty modré chryzantémy, kde to roste? Kdes tohle našla? Klára se rozkrákorala a ukazovala pořád dopředu. Nejspíš byla ráda, že jede v kočáře. Poslouchejte, já myslel, že ji kníže zabije; kristepane, ten se uměl vztekat. |
| 4 |
Z koní kapala pěna, Klára kejhala, kníže se rouhal, kočí div nebrečel hanbou a já jsem dělal plány, jak vypátrat modrou chryzantému. Jasnosti, povídám, takhle to nepůjde. Musíme hledat bez Kláry. Uděláme si na mapě kružítkem okruh tří kilometrů, rozdělíme to na úseky a budeme hledat dům od domu. Člověče, řekl kníže, na tři kilometry od Lubence není přece žádný park! To je dobře, povídám. V parku byste našel starého čerta; ledaže byste hledal ageratum nebo kanu. Koukejte se, tadyhle dole na stonku je drobet půdy; to není žádný humus, to je mazlavá žluťka, nejspíš hnojená lidským tentononc. Musíme hledat místo, kde je hodně holubů; na lupení máte plno holubího trusu. Nejspíš to roste u plotu z neloupaných tyček, protože tuhle je v paždí listu ždibet odprýsknuté smrkové kůry. Tak, to je přesné vodítko. Jaké? povídá kníže. No, takové, já řku, že to musíme hledat u každé chalupy v okruhu tří kilometrů; rozdělíme se na čtyři skupiny: vy, já, váš zahradník a můj pomocník Vencl, a je to. Dobrá, ráno nato byla první věc, že mi Klára zase přinesla pugét modrých chryzantém. |
| 5 |
Potom jsem propátral svůj úsek, v každé hospodě jsem pil teplé pivo, jedl syrečky a ptal se lidí po modrých chryzantémách. Pane, neptejte se, jaký průjem jsem měl po těch syrečkách; horko bylo, jako se někdy koncem září vydaří, a já vlezl do každé chalupy a musel si nechat líbit ledajaké hrubství, protože lidé si mysleli, že jsem blázen, agent nebo někdo od úřadu. Ale jedna věc byla večer jistá: žádná modrá chryzantéma v mém úseku nerostla. V ostatních třech nenašli taky nic. Jen Klára přinesla novou kytici nalámaných modrých chryzantém. To víte, takový kníže je velký pán, když se to vezme kolem a kolem; tak on si zavolal četníky, každému dal do ruky jeden květ modré chryzantémy a slíbil jim nevím co, když mu najdou, kde to roste. Četníci, pane, to jsou vzdělaní lidé, čtou noviny a tak; krom toho znají každý kámen a mají náramný vliv. Pane, považte si, že toho dne šest četníků, obecní strážníci, starostové obcí, školní mládež s učiteli a jedna tlupa cikánů prolézali celý ten kousek země v okruhu tří kilometrů, otrhali všechno, co kde kvetlo, a donesli to do zámku. |
| 6 |
Poslouchejte, člověk má právo být sprostý, když je v moc velké bídě nebo když ho potká neúspěch; to já znám; ale když mně kníže pán z toho vzteku řekl, že jsem stejný idiot jako Klára, namítl jsem mu, že si od takového starého kreténa nenechám nadávat, a šel jsem rovnou k vlaku; od té doby jsem v Lubenci nebyl. Ale když už jsem seděl ve vagóně a vlak se hnul, já jsem se, pane, dal do breku jako malý kluk, že už neuvidím modrou chryzantému a že ji nadobro opouštím. A jak tak brečím a koukám z okna, vidím hnedle u trati něco modrého. Pane Čapek, to bylo silnější než já: vyhodilo mne to ze sedadla a zatahalo to za poplašnou brzdu – já o tom ani nevěděl; vlakem to drclo, jak brzdil, a já jsem se svalil na protější sedadlo – přitom jsem si zlomil tenhle prst. A když přiběhl konduktér, koktal jsem, že jsem něco v Lubenci zapomněl, a musel jsem zaplatit zatracenou pokutu. Pane, já jsem nadával jako špaček a kulhal jsem po trati zpátky k tomu modrému. Ty troubo, říkal jsem si, třeba to je jenom podzimní aster nebo jiný modrý neřád, a ty vyhodíš takové nekřesťanské peníze. |
| 7 |
Po trati, na to hlídač. Ale sem nemá nikdo co chodit. Co tu chcete? Kliďte se, zatracenej trumbero, ale na trať nesmíte ani nohou! Tak kudy, já řku, se mám klidit? To mně je jedno, křičí hlídač, ale po trati ne, a basta! Sednu si tedy na ten břeh a povídám: Poslouchejte, dědo, prodejte mi ty modré kytky. Neprodám, bručí vechtr. A pakujte se vocaď. Tady se nesmí sedět! Pročpak ne, říkám mu. To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět. Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím. Hlídač se zarazil a obmezil se na to, že mně nadával přes plot. Ale byl to nejspíš samotář; za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou. Za půl hodiny vyšel, aby obhlédl trať. Tak co, zastavil se u mne, pudete vocaď nebo ne? Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede. Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati; já to nebudu vidět. Vřele jsem mu poděkoval, a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy. |
| 8 |
Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky. Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl si domů ukradené modré chryzantémy. Když jsem jel podle toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a škaredil se jako čert. Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal. Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst. Proto jsem dal modré pompónce chryzantémě jméno Klára. Už se s ní párám patnáct let. Ale nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou – ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín; zkrátka zjara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu zachází. |
| 9 |
Nikdo nepochyboval o pravdivosti školníkových slov. Vždyť to byl starý nemluva – a když něco řekl, mohlo se na tom stavět. Půl hodiny bylo jasno ve sborovně, v ředitelně a ve všech třídách. Půl hodiny nezapomenutelného jasu uprostřed hrozivé tmy, kterou byl obklopen celý 15. březen 1939. Přesné půl hodiny. Neboť již o půl dvanácté se zjistilo, že na zprávě nebylo ani slova pravdy. Starý školník za to ovšem nemohl. A nemohli za to ani jiní lidé, kteří přinášeli podobné zprávy Bůh ví, odkud. Národ si je kladl jako hojivou náplast na bolestivou ránu, jež mu byla tak neočekávaně zasazena. A k večeru se objevili v Hošťálkové první Němci. Jeli na autech a tancích, s puškami a kulomety, připravenými k výstřelu. Lidé se na ně dívali a jejich oči byly plny ledového chladu, hněvu a nenávisti. Měsíce, které pak následovaly, nebyly o nic radostnější. Dusivé ticho se šířilo celým krajem. Na všem ležel hluboký stín. Začínalo se šeptat o gestapu a zbabělých českých lidech, kteří se před Němci přímo plazili v prachu. I o těch, kteří zrazovali a udávali své spoluobčany. |
| 10 |
Protože jsme nemocní, proto nám berou naši svobodu. Poslouchali jsme zákon. Nedopustili jsme se žádné nepravosti. A chtějí nás dáti do vězení. Molokai je vězení. Tolik víte. Niuli zde, hle, jeho sestru poslali do Molokai před sedmi léty. Od té doby ji neviděl. A také ji už nikdy neuvidí. Musí tam zůstati, dokud nezemře. Není to z její vůle. Není to ani z vůle Niulovy. Je to z vůle těch bílých mužů vládnoucích naší zemi. A kdo jsou ti bílí muži? Víte to. Víme to od svých otců a od otců našich otců. Přišli sem jako beránci, mluvíce vlídně. Však věděli, proč mluvili vlídně, neboť bylo nás mnoho a byli jsme silní a všechny ostrovy náležely nám. Jak jsem řekl, mluvili vlídně. Byli dvojího druhu. Jeden druh žádal nás o dovolení, naše milostivé dovolení, aby nám směli kázati slovo boží. Druhý druh žádal nás o dovolení, naše milostivé dovolení, aby s námi mohli obchodovati. Takový byl počátek. Dnes pak všechny ostrovy náleží jim, všechna půda, všechen dobytek – všechno je jejich. Ti, kdož kázali slovo boží, a ti, kdož kázali slovo rumu, spojili se a stali se velkými náčelníky. |
| 11 |
Koolau umlkl. Natáhl ruku a zkroucenými, naduřelými prsty pozdvihl planoucí věnec ibišku, zdobící jako koruna jeho černý vlas. Měsíční světlo zalévalo celou scénu stříbrem. Byla to noc klidu a míru, ačkoli ti, kdož seděli kolem něho, naslouchajíce mu, vyhlíželi jako trosečníci nějakého boje. Jejich tváře byly hrozné, lví. Zde díra zela ve tváři, kde by měl býti nos; tam opět pouhý pahýl naznačoval, kde uhnila ruka. Byli to psanci, ti muži a ženy, počtem asi třicet, neboť nesli nyní známky divé zvěře. Seděli tu ověnčeni květinami, ve vonné jasné noci a jejich rty vyluzovaly drsné zvuky a jejich hrdla chroptila souhlas se slovy Koolauovými. Byla to stvoření, jež byla kdysi muži a ženami. Nyní však nebyli to již muži a ženy. Byli příšerami – tváří i tělem groteskními karikaturami všeho lidského. Byli ohyzdně znetvořeni a zkomoleni a měli vzezření tvorů mučených po celé věky v pekle. Jejich ruce, pokud je vůbec měli, byly jako drápy harpií. Jejich tváře byly nepodařenými padělky, zkrušenými a zohyzděnými nějakým šíleným bohem, hrajícím si s lidskými životy. |
| 12 |
Tu a tam bylo viděti tahy, jež ten šílený bůh zpola smazal z jejich tváří, a jedna z žen ronila stále slzy ze dvou hrozných, odporných otvorů, v nichž kdysi byly její oči. Někteří byli mučeni bolestmi, sténajíce ze své ubohé hrudi. Jiní kašlali sípavě, jako by někdo trhal hrubou tkaninu. Dva byli blbci, podobajíce se spíše velkým opicím znetvořeným ve svém vývoji, ačkoli i opice zdála by se vedle nich andělem. Ječeli a blekotali v měsíčním svitu, ověnčeni povadlými zlatistými květy. Jeden, jehož naduřelý boltec visel mu jako vějíř až k rameni, zdvihl nádherný oranžový květ a ozdobil si jím své odporné ucho, pohazující se mu jako hadr při každém pohybu. A nad těmito přízraky Koolau byl králem. A zde bylo jeho království – horská strž, dusící se v záplavě květů, obklíčená strmými útesy a srázy, ozývajícími se mekotavými hlasy divokých koz. Ze tří stran tyčily se chmurné skalní stěny, ověnčené fantastickými girlandami tropického rostlinstva a provrtané otvory jeskyň – skalních pelechů Koolauových poddaných. |
| 13 |
A s těmi přišla i čínská nemoc, ta, jíž nyní trpíme a pro niž nás chtějí uvězniti na Molokai. Narodili jsme se na Kauai. Byli jsme také na jiných ostrovech, jedni tu, druzí tam, na Oahu, na Maui, na Havaji, na Honolulu. Vždy jsme se však opět vrátili na Kauai. Proč jsme se sem vrátili? Musí to míti nějakou příčinu. Poněvadž milujeme Kauai. Narodili jsme se zde. Žili jsme zde. A zde také zemřeme – leda – leda že by mezi námi byli lidé slabých srdcí. Takové mezi sebou nepotřebujeme. Ti se hodí na Molokai. A jsou-li tu takoví, nechť tu nezůstanou. Zítra přistanou vojáci k našemu břehu. Nechť ti, kdož mají slabé srdce, sejdou k nim dolů na břeh. Budou brzo posláni na Molokai. Pokud jde o nás ostatní, zůstaneme a budeme bojovati. Vězte však, že nezemřeme. Máme své pušky. Znáte ty úzké pěšiny a stezky, po nichž muži musí lézti, jeden za druhým. Já, Koolau, já, jenž jsem byl kdysi pastevcem na Niihau, dovedu samotný udržeti takovou stezku proti tisíci mužů. Je zde Kapalei, jenž býval kdysi soudcem nad lidmi a mužem vznešeným, jenž však nyní je štván jako krysa právě tak jako vy a já. |
| 14 |
Žena, jíž odporné slzy kanuly stále z otevřených očních důlků, byla nyní ženou pulzující životem, když uhodila na struny ukulele a pozdvihla v barbarském volání lásky svůj hlas, jenž jako by přicházel z hlubokých tajů pralesů předvěkého světa. Vzduch se chvěl jejím voláním, měkce vyzývavým a vábivým. Na rohoži Kiloliana tančil, řídě se taktem písně oné ženy. Nebylo lze nerozuměti tomu. Láska tančila ve všech jeho pohybech a hned nato připojila se k němu jiná žena, tančíc s ním na rohoži, žena, jejíž silné boky a mohutná prsa přelhávaly její tvář, znetvořenou chorobou. Byl to tanec živých mrtvol, neboť v jejich rozkládajících se tělech život stále ještě miloval a toužil. Žena, jejíž nevidomé oči ronily odporné slzy, zpívala stále své volání lásky, tanečníci lásky neustávali ve svém tanci ve vlahé noci a stále kolovaly kalabaše, až červi vzpomínek a touhy šimrali mozek všech těch tvorů. Ase ženou na rohoži tančilo nyní štíhlé děvče s krásnou tváří, nezohyzděnou dosud nemocí, jehož zkroucené paže, zdvihající se a klesající, jevily již pustošivé známky choroby. |
| 15 |
Malomocní uposlechli a odplazili se do svých pelechů ve skalním úbočí, až zůstal tu jediný Koolau sedě bez pohnutí v měsíčním světle, s puškou přes kolena a zíraje daleko dolů na čluny, jež právě přistály ke břehu. Vzdálený kout údolí Kalalau byl dobře zvolen za útočiště. Mimo Kiloliana, znajícího postranní stezky po srázných stěnách, nikdo by se nebyl dostal ke strži, leda přešel-li by přes hřeben úzký jako ostří nože. Toto místo mělo délky na sto sáhů. V nejlepším případě bylo sotva dvanáct palců široké. Z obou stran zely propasti. Jeden chybný krok a zleva i zprava byl by každý musil propadnouti jisté smrti. Jakmile by však jednou přešel, ocitl by se v pozemském ráji. Moře rostlinstva zaplavovalo krajinu, dmulo se zelenými vlnami od stěny ke stěně, kanulo z okrajů skalních útesů v mohutných kaskádách révoví a metalo spršku kapradin a popínavých rostlin do nesčetných skalních štěrbin. Za těch četných měsíců Koolauovy vlády on i jeho družina zápolili ustavičně s tímto rostlinným mořem. |
| 16 |
Útočná džungle se svým hýřivým bohatstvím květů byla zapuzena dále od banánů, pomerančovníků a mangovníků rostoucích tu divoce. Na malých mýtinách rostly plané maranty, na kamenných terasách, vyplněných prstí, byly záhony tarové a melounové a na všech volných místech, kam jen sluneční paprsky pronikly, stály papájové stromy, obtížené svými zlatými plody. Koolau byl zahnán do tohoto úkrytu z nižšího údolí při břehu. A bude-li zahnán také odtud, věděl o stržích ve spleti vrcholků těchto skalních tvrzí, kam by dovedl své poddané, aby tam s ním dále žili. Nyní tu ležel s puškou po boku, zíraje dolů hustou clonou listoví na vojáky na břehu. Pozoroval, že mají s sebou velká děla, od nichž se slunce odráželo jako od zrcadel. Úzký horský hřbet, přechod jako po ostří nože, ležel přímo před ním. Plíže se výše stezkou vedoucí k tomuto přechodu, spatřil malé skupiny mužů. Věděl, že to nejsou vojáci, nýbrž policie. Nepodaří-li se těmto jejich úkol, pak teprve vojáci zasáhnou do hry. S láskou otřel svou zmrzačenou rukou hlaveň ručnice a přesvědčil se, že zbraň je v pořádku. |
| 17 |
Pokročil opět kupředu. Kulka ho zastihla, až se zapotácel. Na jeho tváři objevil se výraz výčitky a překvapení, když zavrávoral klesaje. Snažil se zachrániti se tím, že by dopadl tělem napříč přes stezku, avšak v témž okamžiku poznal smrt a v následujícím již okamžiku stezka byla prázdná. Pak všech pět strážníků, v jedné řadě, s nádhernou odhodlaností řítilo se kupředu po úzké pěšině. V témž okamžiku zbytek hlídky zahájil palbu na houštinu. Bylo to šílenství. Pětkráte Koolau stiskl spoušť, tak rychle, že jeho výstřely spojily se v jediný rachot. Měně své místo a shýbaje se nízko pod kulkami, hvízdajícími a prorážejícími křovinu, zíral kupředu. Čtyři strážníci následovali šerifa. Pátý ležel napříč přes pěšinu, dosud živ. Na druhé straně stáli ostatní, nestřílejíce již. Na nahé skalině nebyla pro ně naděje. Než by byli mohli slézti dolů, Koolau mohl je postříleti do posledního muže. Koolau však nestřílel a po krátké poradě jeden z nich vytáhl bílý šátek a mával jím jako vlajkou. Následován svým druhem postupoval pěšinou kupředu k raněnému soudruhu. |
| 18 |
Druhý a třetí granát přilétl bzuče a syče nad vrcholkem skalní stěny a roztrhl se mimo jejich dohled. Kapalei metodicky počítal. Malomocní shlukli se na volné prostoře před svými jeskyněmi. Zpočátku byli polekáni, když však střely pokračovaly ve svém letu nad jejich hlavami, dopadajíce daleko od nich, uklidnili se a počali s obdivem přihlížeti tomuto divadlu. Oba blbci vřískali rozkoší, vyrážejíce ze sebe divoký smích, kdykoli některý granát, drásaje vzduch, přelétl nad nimi. Koolau počal nabývati opět sebedůvěru. Nehrozila žádná škoda. Bylo patrné, že nedovedou mířiti takovými velkými střelami na takovou dálku tak přesně jako s puškou. Pak se však situace změnila. Granáty počaly dopadati blíže. Jeden roztrhl se dole v houštině před oním úzkým přechodem. Koolau vzpomněl na děvče, jež tam leželo na hlídce, a běžel dolů podívati se na ně. Kouř vystupoval ještě z křovin, když se tam připlížil. Užasl. Větve byly rozdrceny, zpřelámány. Kde děvče leželo, byla v zemi díra. Děvče samo bylo rozmeteno v kusy. |
| 19 |
Vstal a s těžkým kusem skály v ruce blížil se k raněnému. Když napřáhl ruku, aby ho udeřil, granát dopadl přímo na něho, zbavuje ho nutnosti vykonati ten čin a přiváděje zároveň ke konci jeho počet. Koolau byl ve strži sám. Hleděl, jak poslední z jeho lidu vlečou svá zmrzačená těla přes okraj výšiny a mizí. Pak se obrátil a sestoupil opět dolů k houštině, kde děvče bylo zabito. Střelba granáty trvala stále, on však tu zůstal, neboť daleko dole mohl již rozeznati vojáky vystupující nahoru. Granát roztrhl se na dvacet stop od něho. Natáhnuv se na zem a schouliv se tam, slyšel rachot štěrku nad svým tělem. Sprška květů snesla se na něho. Pozdvihl hlavu, aby pohlédl dolů na stezku, a vzdychl. Byl všecek vystrašen. Kulky z pušek nebyly by ho tak znepokojovaly, avšak ty granáty byly něco hrozného. Pokaždé, když některý se ozval, Koolau se zachvěl a schoulil, pokaždé však pozdvihl opět hlavu a pozoroval stezku. Posléze granáty přestaly. To bylo, jak usuzoval, proto, že vojáci se plížili. Plížili se stezkou po jednom a pokusil se spočítati je, až pak ztratil stopu. |
| 20 |
Na každý způsob bylo jich sto, nebo tak něco – a všichni šli za Koolau, malomocným. Cítil na chvilku jakousi pýchu. Měli děla a pušky, policie spojila se s vojáky a zde přicházeli nyní pro něho a on tu byl sám a sám, nebohý vrak bývalého muže. Nabízeli za něho tisíc dolarů, mrtvého nebo živého. V celém svém životě neměl nikdy takového množství peněz. Byla to pro něho trpká myšlenka. Kapalei měl pravdu. On, Koolau, nedopustil se ničeho špatného. Protože haolové potřebovali práci, jíž by obdělávali ukradenou půdu, přivedli sem čínské kulie a s těmi dostala se sem ta nemoc. A nyní, protože ho ta nemoc také zachvátila, měl pojednou cenu tisíce dolarů – ne však pro sebe sama. Byla to jeho bezcenná mrcha, prohnilá chorobou nebo mrtvá roztrhnuvším se granátem, jež by měla cenu tolika peněz. Když vojáci dosáhli přechodu, byl ochoten dáti jim výstrahu. Avšak jeho pohled padl na tělo zabitého děvčete a zůstal zticha. Když šest se jich odvážilo na onu pěšinu šířky ostří nože, zahájil palbu a nepřestal ani, když pěšina byla prázdná. |
| 21 |
Vyprázdnil magacín, nabil znovu a vyprázdnil jej znova. Střílel stále. Všechny ty křivdy, jež byly na něm spáchány, žehly mu mozkem a byl zběsilý pomstychtivostí. Všude na té kozlí stezce vojáci stříleli, a ačkoli leželi na zemi a snažili se ukrýti v mělkých prohlubinách půdy, byli mu dobrým terčem. Kulky hvízdaly a dopadaly kolem něho a tu a tam nějaký odražený výstřel zazněl ostře vzduchem. Jedna kulka vyryla rýhu v jeho skalpu, druhá pak otřela se mu o lopatku, aniž by poranila kůži. Byla to porážka, při níž jeden muž zabíjel. Vojáci počali ustupovati, pomáhajíce svým raněným. Když je Koolau zahnal, pocítil pojednou zápach pálícího se masa. Zprvu rozhlédl se kolem sebe, pak ale poznal, že to jsou jeho vlastní ruce. Rozpálená hlaveň jeho pušky byla toho příčinou. Malomocenství zničilo téměř všechny nervy jeho rukou. Ač se jeho maso pálilo a cítil jeho pach, necítil bolest. Ležel v houštině usmívaje se, až si vzpomněl opět na děla. Beze vší pochybnosti počnou na něho opět stříleti a tentokráte právě na houštinu, jež jim byla tak nebezpečná. |
| 22 |
Sotvaže změnil své místo do kouta za vyčnívající skalisko, kam, jak pozoroval, granáty nedopadaly, když ostřelování opět počalo. Počítal granáty. Dalších šedesát bylo vrženo do strže, než palba děl přestala. Ten malý prostor byl zjizven a zbrázděn výbuchy, až zdálo se téměř nemožné, aby nějaký živý tvor zůstal tam ještě naživu. Tak patrně myslili také vojáci, neboť za parného odpoledního slunce počali opět vystupovati kozlí stezkou. A opět jednalo se o onen úzký přechod a opět byli odraženi dolů na břeh. Ještě po další dva dny Koolau hájil přechod, ač vojáci spokojili se tím, že vrhali granáty do jeho úkrytu. Pak Pahau, malomocný hoch, přišel na okraj skalní stěny v pozadí strže a zavolal dolů, že Kiloliana honě kozly, aby měli co jísti, spadl a zabil se a že ženy se bojí a nevědí, co počíti. Koolau zavolal hocha dolů a zanechal ho tam s přebytečnou puškou, aby hájil přechod. Koolau našel svůj lid skleslý a postrašený. Většina jich byla příliš bezmocných, aby si mohli opatřiti za takových okolností potravu, a hladověli. |
| 23 |
Kapitán seskočil ze skály k svým vojákům. V příštím okamžiku, již bez vlajky příměří, zdvihl svůj klobouk na hrotu pochvy své šavle a kulka Koolauovy ručnice jej provrtala. Téhož odpoledne ostřelovali ho ze břehu, a když ustoupil výše do nepřístupných rozsedlin skalních, vojáci ho následovali. Po šest neděl štvali ho z úkrytu do úkrytu po sopečných vrcholcích a strmých kozlích stezkách. Když unikl do lantánové džungle, utvořili řadu honců a lantánovou džunglí a kvajávovými houštinami štvali ho jako králíka. Vždy však dovedl se skrýti, zabočiti, vyváznouti. Nebyli s to, aby ho zaskočili. Když dotírali na něho příliš blízko, jeho jistá puška je zadržela a odnášeli pak své raněné dolů po kozlích stezkách na břeh. Byly chvíle, kdy po něm stříleli, když jeho hnědé tělo objevilo se na okamžik v podrostu. Jednou pět jich zastihlo ho na volné kozlí stezce mezi rozsedlinami. Vypálili na něho své pušky, jak kulhal a vlekl se tou závratnou pěšinou. Později našli krvavé stopy a poznali, že je raněn. Koncem šestého týdne se ho vzdali. |
| 24 |
Svobodně žil a svobodně umíral. Slabá sprška deště počala se snášeti a on zabalil zkomolený vrak svého těla do roztrhané pokrývky. Měl na sobě nepromokavý kabát. Přes prsa položil si svou mauserovku, snaže se chvíli s láskou setříti vlhko z její hlavně. Jeho ruka neměla již prstů, jimiž by mohl stisknouti spoušť. Zavřel oči, neboť podle slabosti svého těla a mrákotného zmatku v mozku věděl, že jeho konec se blíží. Jako divoké zvíře zalezl do úkrytu, aby tam zemřel. V polovědomí, bez cíle bloudil v myšlenkách zpět svým životem, až k době své časné mužnosti na Niihau. Jak život z něho vyprchával a déšť šuměl mu matně v uších, zdálo se mu, že je opět při krocení koní, jak divoká hříbata se pod ním vzpínají a prohýbají, zatímco jeho třmeny musily býti svázány dohromady, nebo jak prohání se divoce v ohradě, až jeho pomocníci kovbojové prchají přes pažení. Ihned nato, a jak se zdálo zcela přirozeně, viděl se, jak pronásleduje divoké býky na náhorních pastvinách, svazuje je provazy a vede dolů do údolí. |
| 25 |
Havaj je podivné místo. Společensky je tam vše, jak bych řekl, naruby. Ne, že by to tam nebylo v pořádku. Naopak, je to téměř až příliš v pořádku. Ale přece jsou tam věci naruby. Nejvybranější třídou je tam misionářská třída. Každého spíše překvapí, slyší-li, že na Havaji misionáři, hledající mučednictví mezi divochy, sedí na předním místě u tabule peněžní aristokracie. Je tomu však tak. Pokorní Novoangličané přišedší tam v třetím desítiletí devatenáctého století přišli za vznešeným cílem učiti Kanačany pravému náboženství, vzývati jediného pravého Boha. Tak dobře se jim to dařilo a takového úspěchu dosáhli v civilizaci Kanačanů, že tito ve druhém či třetím pokolení ve skutečnosti vymizeli. To bylo plodem setby evangelia, plodem pak setby misionářů (synů a vnuků) bylo, že zmocnili se sami ostrovů, že náležela jim půda, přístavy, pozemky, na nichž stojí město a také cukrové plantáže. Misionáři přišedší, aby podávali chléb života, zůstali tam, hltajíce celou hostinu těch pohanů. V tom však nespočívá zvláštnost Havajských ostrovů, o níž jsem počal mluviti. |
| 26 |
A měl pravdu. Tělo je tam zlatistou krásou. Domorodé ženy jsou Junony uzrálé sluncem a domorodí mužové jsou bronzovými Apolly. Zpívají a tančí a všichni jsou ozdobení a ověnčení květinami. A mimo přísnou misionářskou třídu bílí muži poddávají se podnebí a slunci, a nechť mají sebevíce práce, jsou vždy nakloněni tanci a zpěvu a nosí květy za uchem a ve vlasech. Jack Kersdale byl jedním z těchto chlapíků. Byl jedním z nejvíce zaměstnaných lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Byl několikanásobný milionář. Byl králem cukrové třtiny, kávovým plantážníkem, průkopníkem průmyslu, měl ohradu na chov dobytka a zúčastnil se ještě na třech z každých čtyř nových podniků, založených na ostrovech. Byl to společenský muž, člen klubů, sportovec, majitel jachty, svobodný a přitom tak hezký muž, po jakém jen kdy blouznily matky dcer schopných ke vdavkám. Mimoto nabyl svého vzdělání v Yalu a jeho hlava byla naplněna statistikou a školskými informacemi ohledně Hawaii Nei více než kteréhokoli ostrovana, s nímž jsem se kdy setkal. |
| 27 |
Vykonal velmi mnoho práce a přitom zpíval a tančil a zdobil si vlasy květinami právě tak hojně jako kterýkoli lenoch. Měl odvahu a vybojoval dva souboje – oba politické –, když ještě nebyl více než pouhým mladíkem, začínajícím svá první dobrodružství na politické dráze. Skutečně hrál vynikající úlohu v poslední revoluci, když byla svržena domorodá dynastie, a nebylo mu v té době více než šestnáct let. Kladu důraz na to, že nebyl zbabělý, abyste mohli doceniti, co se pak stalo. Viděl jsem ho v ohradě na farmě v Haleakale, kde zkrotil čtyřletou bestii, vzdorující po dvě léta biči kovbojů Von Tempskyho. A ještě o něčem se musím zmíniti. Byl jsem dole v Koně – nebo spíše nahoře, neboť obyvatelé Kony nechtějí žíti níže než ve výši alespoň tisíce stop. Všichni jsme byli právě na lanai bungalovu doktora Goodhuea. Hovořil jsem s Dottií Fairchildovou, když se to přihodilo. Veliká stonožka – měla sedm palců, neboť jsme ji pak změřili – spadla ze stropních trámů nad našimi hlavami právě do jejího účesu. Přiznávám se, že jsem byl hrůzou ochromen. |
| 28 |
Nato jednou rukou vzal její šálu a ovinul ji těsně kolem jejích ramen, aby stonožka nemohla spadnouti jí za šněrovačku. Druhou rukou pak – pravou – sáhl jí do vlasů, uchopil vzpouzejícího se netvora, jak jen mohl zblízka, za krk, a drže ho pevně mezi palcem a ukazovákem, vytáhl ho z jejích vlasů. Byl to pohled právě tak strašný jako heroický, jak si jen lze mysliti. Cítil jsem, jak mne mrazí. Stonožka, sedm palců svíjejících se noh, kroutila se a bránila, útočíc na jeho ruku, otáčejíc se mu kolem prstů, zatínajíc nohy do jeho kůže, drásajíc ji, jak se chtěla vyprostiti. Kousla ho dvakráte – viděl jsem to, ačkoli ujišťoval dámy, že není poraněn, když odhodil zvíře na zem a zašlápl je do písku. Za pět minut nato viděl jsem ho však v pracovně doktora Goodhuea, kde mu tento nařezával rány, čistě je roztokem permanganátu. Druhého dne ráno ruka Kersdalova byla oteklá jako soudek a trvalo plné tři týdny, než otok zmizel. To vše nemá nic společného s mým příběhem, nemohu však jinak než uvésti to na důkaz, že Jack Kersdale naprosto nebyl zbabělec. |
| 29 |
Byl to nejkrásnější důkaz odvahy, jejž jsem kdy viděl. Nehnul ani brvou, úsměv nezmizel ani na okamžik z jeho rtů. A ponořil palec a ukazovák do vlasů Dottie Fairchildové s takovou chutí a tak vesele, jako by to byla krabice solených mandlí. A přece to byl muž, jehož bylo mi dopřáno viděti zkrušeného strachem tisíckráte horším, než byl můj strach, když jsem viděl tu kroutící se obludu ve vlasech Dottie Fairchildové, nad jejíma očima a nad úkrytem její šněrovačky. Zajímal jsem se o malomocenství, o němž, právě tak jako o všem jiném týkajícím se ostrova, Kersdale měl podrobné vědomosti. Malomocenství bylo vlastně jedním z jeho oblíbených koníčků. Byl horlivým zastáncem ústavu na Molokai, kam byli odklizeni všichni malomocní z celého ostrova. Mnoho se o tom mluvilo a reptalo mezi domorodci přičiněním demagogů, vypravovalo se o krutosti Molokai, kde muži a ženy byli oderváni od svých přátel a rodin a nuceni žíti v ustavičném uvěznění až do své smrti. Tam nebyla lhůta, nebyla změna rozsudku. |
| 30 |
Nebo kohokoli jiného? Byl jsem si vždy dobře vědom toho, že v životě jsme stále uprostřed smrti – avšak býti uprostřed smrti zaživa, odumříti a nebýti mrtev, býti jedním z těch vraků, jež byly kdysi muži a ženami jako Lucy Mokunui, vzor polynéských vnad a půvabů, umělkyně, zbožňovaná všemi muži... Myslím, že jsem prozradil své vzrušení, neboť doktor Georges přispíšil si ujistiti mne, že tam v tom ústavu žijí zcela šťastní. Vše to bylo úžasně hrůzné. Nemohl jsem snésti pohled na ni. Oněco dále, za nataženým lanem, pod dohledem policejního strážníka, byli příbuzní a přátelé malomocných. Nebylo jim dovoleno přiblížiti se k nim více. Nebyla tu poslední objetí, nebyly polibky na rozloučenou. Volali na sebe druh na druha – poslední vzkazy, poslední slova lásky, poslední opětovná naučení. A ti, kdož byli za lanem, hleděli na vše s hroznou intenzitou. Bylo to naposledy, kdy mohli pohlédnouti na tváře svých milovaných, neboť sami jsou živými mrtvolami odváženými nyní na pohřební lodi na hřbitov v Molokai. |
| 31 |
Pojednou nářek propukl od těch, kdož byli za lanem. Bylo to zkrušující, bylo to srdcelomné, dosud nikdy neslyšel jsem takový nářek a doufám, že ho již nikdy více neuslyším. Kersdale a Mc Veigh byli stále ještě na druhém konci nábřeží, hovoříce vážně – o politice ovšem, neboť oba vězeli od hlavy k patě právě v tomto předmětu. Když Lucy Mokunui šla kolem mne, pohlédl jsem na ni pokradmu. Byla skutečně krásná. Byla krásná také podle našeho měřítka – jeden z těch vzácných květů, vyskytujících se jednou v celém pokolení. A ona, ze všech žen, ona byla odsouzena na Molokai. Kráčela jako královna přes můstek přímo na palubu a na záď, na volnou palubu, kde malomocní kupili se k pažení, naříkajíce a lkajíce svým drahým na břehu. Lana byla odvázána a Noeau počala se vzdalovati od nábřeží. Nářek zmohutněl. Toho zoufalství, té bolesti! Právě jsem si umiňoval, že nikdy již nebudu svědkem odplutí Noeau, když Mc Veigh a Kersdale se vrátili. Oči tohoto jiskřily a zářily a jeho rty nedovedly zakrýti úsměv z požitku, jejž právě cítil. |
| 32 |
Percival Ford uvažoval, proč sem vlastně přišel. Netančil. Neměl právě v lásce vojsko. A přece znal je všecky – přecházející tu a otáčející se na širokém lanai na pobřeží, všechny ty důstojníky v jich čerstvě naškrobených bílých uniformách, civilisty v bílém a černém a ženy s obnaženými šíjemi a rameny. Po dvouletém pobytu na Honolulu Dvacátý odjížděl do svého nového stanoviště na Aljašce a Percival Ford, jakožto jeden z předních mužů na ostrovech, nemohl neznati důstojníky a jejich dámy. Avšak mezi znáti je a míti je rád byla hluboká propast. Vojenské dámy naháněly mu právě trochu strachu. Byly ve svých způsobech naprosto jiné než ženy, jež měl nejraději – starší ženy, staré panny a děvčata s brýlemi a všechny vážné ženy každého stáří, s nimiž setkával se v kostele a v knihovně a ve výborech dětských opatroven a které přicházely k němu mírně a způsobně pro příspěvky a rady. Ovládal ty ženy, dík své duševní převaze, svému velkému jmění a vysokému postavení, jež zaujímal mezi peněžní šlechtou na Havajských ostrovech. |
| 33 |
Těch se nebál ani sebeméně. Jejich pohlaví nebylo vyzývavé, výbojné. Ano, tak tomu je. Je v nich něco jiného, či něco více než pouhá neovládaná životní síla. Byl vybíravý, choulostivý, přiznával si to a ty důstojnické dámy s obnaženými šíjemi a nahými rameny, s očima tak směle hledícíma, se svou životností a vyzývavým ženstvím, dotýkaly se nepříjemně jeho citlivosti. A nevycházel lépe ani s těmi vojenskými muži, kteří brali život lehce, pijíce, kouříce a klejíce svou cestou životem a vystavujíce všechnu drsnost a nezkrotnost těla na odiv neméně nestoudně než jejich ženy. Ve společnosti těch vojenských mužů cítil vždy jakousi nevolnost. Jim však, jak se zdálo, bylo přitom taktéž nevolno a cítil vždy, že se mu po straně posmívali, nebo ho litovali, nebo byli k němu shovívaví. A jak se zdálo, cítili oni opět již v pouhém jeho sousedství nedostatek z jeho strany věnovati pozornost tomu na nich, co sám neměl a o čem myslil, chválabohu, že to nemá. Fí! Byli právě takoví jako jejich ženy! Skutečně Percival Ford neměl ženy o nic více rád než muže. |
| 34 |
Pouhý pohled na něho prozrazoval proč. Byl dobré tělesné soustavy, nikdy neseznámil se blíže s nějakou nemocí, ba ani menší chorobou, postrádal však životnost. Jeho organismus byl spíše negativní povahy. Ne, krev, jež živila a utvářela tu dlouhou, úzkou tvář, ty tenké rty, vpadlé líce a malé, pronikavé oči, neměla v sobě ani sebeméně kvasidla. Chumáč vlasů, jakoby poprášených, sporých a nepoddajných dával tušiti lakomce, právě tak jako nos, tenký, jemně formovaný a připomínající poněkud zobák. Jeho řídká krev odpírala mu mnoho života a dovolovala mu výstřednost pouze v jednom směru, totiž v bezúhonnosti. O správném chování hloubal stále, o ně se snažil, a aby si správně počínal, bylo tak nutné jeho povaze, jako milovati a býti milováni je nutné lidem obyčejnějšího druhu. Seděl nyní pod algarobovým stromem mezi lanai a břehem. Jeho oči těkaly po tančících, pak odvrátil hlavu a zíral k moři přes měkce šumící příboj k Jižnímu kříži, planoucímu nízko na obzoru. Byl rozhořčen obnaženými šíjemi a nahými rameny žen. |
| 35 |
Kdyby měl dceru, nedovolil by jí nikdy nic takového. Avšak tato myšlenka byla pouhou abstrakcí. Jeho myšlenkový proces nebyl provázen vnitřní vidinou takové dcery. Neviděl přitom dceru s rameny a šíjí. Usmál se při pouhé myšlence na manželství. Bylo mu třicet pět a nemaje dosud nijakých osobních zkušeností s láskou, hleděl na ni ne jako na něco mýtického, nýbrž jako na něco zvířecího. Ženiti se může každý. I japonští a čínští kuliové, plahočící se na cukrových plantážích a v rýžových polích, se žení. Pravidelně žení se hned při první příležitosti. Je to proto, že stojí tak nízko na stupnici života. Nezbývá jim nic jiného než oženiti se. Jsou právě takoví jako ti vojenští muži a ženy. Pro něho jsou tu však jiné a vyšší věci. Liší se od nich – liší se od nich všech. Byl na to hrdý, jaký právě je a jak k tomu došlo. Nepochází ze všedního manželství z lásky. Pochází ze vznešené představy povinnosti a odevzdanosti určité myšlence. Jeho otec se neoženil z lásky. Láska byla šílenství, jež nikdy neznepokojovalo Isaaka Forda. |
| 36 |
Když podvolil se uposlechnouti hlasu volajícího, aby šel mezi pohany s poselstvím života, nemyslil na manželství a netoužil po něm. V tom si byli podobni, on i otec. Avšak Správa misií byla hospodárná. S novoanglickou spořivostí uvažovala a odvažovala a dospěla k výsledku, že ženatí misionáři přijdou laciněji a docilují většího úspěchu. A tak Správa nařídila Isaaku Fordovi, aby se oženil. Mimoto opatřila mu ženu, jinou horlivou duši, jež nemyslila na manželství, toužíc pouze po tom, aby mohla konati dílo Páně mezi pohany. Poprvé spatřili druh druha v Bostonu. Správa přivedla je dohromady, zařídila vše a koncem týdne byli manžely a nastoupili dalekou cestu kolem mysu Horn. Percival Ford byl hrdý na to, že vzešel z takového spojení. Jeho narození bylo za povýšených okolností a pokládal se jaksi za duševního šlechtice. Abyl hrdý na svého otce. Bylo to jeho vášní. Přímá, přísná postava Isaaka Forda rozněcovala již sama jeho pýchu. Na psacím stole Percivala Forda byla miniatura tohoto bojovníka Páně. |
| 37 |
Ford to byl, jenž se postavil mezi všechny ty kupčíky a jejich kořist a ujal se držby úrodných, rozsáhlých statků. Nebylo tudíž divu, že všichni ti obchodníci nechovali ho v blahé paměti. On však nehleděl nikdy na své ohromné bohatství jako na své vlastní. Považoval se pouze za správce Božího. Z důchodů stavěl školy a nemocnice a kostely. A nebylo jeho vinou, že cukr po náhlém poklesu vynášel čtyřicet procent, že banka, již založil, udělala tak znamenitý obchod se železnicí a že, mezi jiným, padesát tisíc jiter pastvin na Oahu, jež koupil jitro za dolar, vynášelo osmdesát tun cukru z jitra každých osmnáct měsíců. Ne skutečně, Isaak Ford byl heroickou postavou hodící se, jak Percival Ford tajně smýšlel, aby stála vedle sochy Kamehamehy. I před soudním palácem. Isaak Ford odešel, avšak on, jeho syn, vedl dále jeho dobré dílo, alespoň právě tak neochvějně, byť i ne právě tak mistrovsky. Obrátil své zraky zpět k lanai. Jaký je rozdíl, tázal se sebe sama, mezi nestoudným tancem hula s pouhým pásem z trávy a tancem těch obnažených žen jeho vlastního plemene. |
| 38 |
Varoval jsem ho dříve. Vrchní správce mi řekl, že je to schopný luna, neměl jsem proti němu v tom směru námitek. Bylo to však to, co dělal mimo své pracovní hodiny. Kazil mé dílo rychleji, než jsem je mohl prováděti. K čemu jsou nedělní školy, večerní školy a vyučování ručním pracím, když každý večer byl tu Joe Garland se svým věčným pekelným tam-tamem a kytarou a ukulele, svými pitkami a tancem hula? Když jsem mu dal výstrahu, přistihl jsem ho – nezapomenu na to nikdy – přistihl jsem ho dole u chatrčí. Bylo to navečer. Slyšel jsem zpěv hula, než jsem ještě spatřil ten výstup. A když jsem jej spatřil, byla tam děvčata tančící nestoudně v měsíčním světle – děvčata, jež snažil jsem se naučiti, jak žíti čistý život a chovati se řádně. A pamatuji, byla tam tři děvčata propuštěná právě s pochvalou z misionářské školy. Ovšem, že jsem ihned propustil Joea Garlanda. Vím, že totéž bylo pak na Milo. Lidé říkali, že jsem jednal z vlastního popudu, když jsem přemluvil Masona a Fitche, aby ho propustili. |
| 39 |
Z jasné oblohy, plné pouze hvězd a měsíčního světla, počal se snášeti déšť tak jemný a řídký, že se podobal spíše spršce par. Nikdo toho nedbal; děti hrály si dále, běhajíce bosýma nohama po trávě a zabíhajíce do písku, a v několika minutách bylo opět po dešti. Na jihovýchodě Démantová hlava, tmavá skvrna ostře ohraničená, rýsovala svou sopečnou podobu proti hvězdám. V malátných přestávkách příboj metal svou pěnu přes písčinu na trávník a daleko od břehu bylo vidět i černé skvrny plavců v měsíčním světle. Hlasy zpěváků, zpívajících nějaký valčík, odumíraly a v tichu, odněkud zpod stromoví, ozval se smích ženy, smích, jenž byl voláním lásky. Percival Ford sebou trhl, připomněv si slova doktora Kennedyho. Dole u kánoí, kde ležely čluny vytažené na písku, viděl muže a ženy, Kanačany, povalující se tam ospale jako požívači lotosů, a ženy v bílých holoku a na pozadí takového holoku spatřil tmavou hlavu řidiče kánoe spočívati na ženských prsou. Dále ještě, kde pruh písčiny se šířil u vchodu do laguny, spatřil muže a ženu kráčeti bok po boku. |
| 40 |
A když se přiblížili k osvětlenému lanai, postřehl, jak ruka ženina se sklonila k jejímu pasu a uvolnila objímající ji paži. Když kráčeli mimo, Percival Ford pokynul kapitánovi, jejž znal, a dceři nějakého šikovatele. Kouř života, ano, tak to znělo, ta mnohoobsažná věta. A opět ze zášeří košaté algaroby ozval se smích ženy jako volání lásky a kolem jeho židle cestou na lože byl bosonohý hoch veden pohněvanou japonskou chůvou. Hlasy zpěváků přešly měkce do melodie havajské milostné písně a důstojníci i ženy, objímajíce se pažemi, točili se na lanai a žena pod korunami algarob zasmála se opět. Percival Ford cítil jen nechuť k tomu všemu. Byl pobouřen smíchem lásky té ženy, kormidelníkem s hlavou položenou na bílém holoku, párky procházejícími se po břehu, tančícími důstojníky a ženami a hlasy zpěváků zpívajících lásku a svým bratrem, zpívajícím s nimi pod stromy hau. Zejména zlobila ho ta smějící se žena. Podivný řetěz myšlenek objevil se v jeho mysli. Byl synem Isaaka Forda, a co se přihodilo Isaaku Fordovi, mohlo by se přihoditi také jemu. |
| 41 |
Cítil na svých tvářích slabý žár ruměnce při této myšlence a zakoušel palčivý pocit hanby. Ulekl se toho, co bylo v jeho krvi. Bylo to, jako by pojednou zvěděl, že jeho otec byl malomocný a že snad jeho vlastní krev chová také zárodek té strašné nemoci. Isaak Ford, ten přísný bojovník Páně – starý pokrytec! Jaký rozdíl byl mezi ním a kterýmkoli pobřežním tulákem? Dům pýchy, jejž Percival Ford vystavěl, řítil se nyní před jeho zraky. Hodiny míjely, důstojníci se smáli a tančili, domorodý orchestr hrál a Percival Ford zápasil s tím neočekávaným a zkrušujícím problémem, jenž byl tak náhle na něho vržen. Modlil se tiše s lokty na stole, s hlavou zabořenou do dlaní, dělaje dojem znaveného diváka. Mezi jednotlivými tanci důstojníci a ženy a civilisti kupili se kolem něho, tlachajíce o všedních věcech, a když se vrátili na lanai, uchopil se vždy opět svého problému tam, kde jej zanechal. Počal lepiti opět dohromady rozpadávající se ideál Isaaka Forda a jako cement užíval k tomu důvtipnou a zvláštní logiku. |
| 42 |
Dosud nikdy nebyl takový odjezd z přístavu v Honolulu. Velký dopravní parník ležel pod plnou parou připravený vyplouti. Tisíc osob bylo na jeho palubách a pět tisíc jich stálo na nábřeží. Sem tam po dlouhém můstku proudili domorodí princové a princezny, králové cukrové třtiny a vysocí úředníci země. Dále pak v dlouhých řadách, kde pořádek udržovala domorodá policie, byly kočáry a automobily honolulské šlechty. Na nábřeží královská havajská kapela hrála "Aloha Oe", a když skončila, strunový orchestr domorodých hudebníků na palubě parníku převzal tytéž lkavé tóny, přičemž hlas domorodé zpěvačky nesl se jako ptačí zpěv nad nástroji a lomozem příprav k odjezdu. Byl jako stříbrná šalmaj pějící jasnou melodií přes hlučné oktávy loučení. Na přídi na spodní palubě pažení bylo vroubeno šesti řadami mladých hochů v bílém khaki, jichž bronzové tváře vypravovaly o třech letech táboření pod sluncem. Loučení však neplatilo jim. Rovněž neplatilo bíle oděnému kapitánu na vysokém můstku, vzdálenému jako hvězdy a zírajícímu dolů na všechen ten lomoz pod ním. |
| 43 |
Havaj má podnebí, kde vše rychle dozrává, a Dorothy Sambrooková byla mu vystavena za neobyčejně příznivých okolností. Štíhlá, bledá, s modrýma očima poněkud znavenýma stálým čtením ve stránkách knih a snažící se vyznati se poněkud v pochopení života – taková byla před měsícem. Nyní však její oči zářily, místo aby byly znaveny, lící dotklo se slunce a tělo dávalo tušiti první náběh k rozkvětu vnadných linií. V tomto měsíci nechala knihy stranou, neboť našla větší požitek v tom, mohla-li čísti v knize života. Jezdila na koni, zlézala sopky a učila se plavati v mořském příboji. Tropy vnikly jí do krve a sálala nyní žárem a barvou a sluncem. A po celý měsíc byla ve společnosti muže – Stephena Knighta, siláka, veslaře v příboji útesů, bronzového mužského bůžka, ovládajícího příboj moře, jenž dovedl se vznésti na hřbet zčeřených vln a dáti se jimi nésti ke břehu. Dorothy Sambrooková nebyla si vědoma této změny. Její povědomí bylo stále ještě povědomím mladého děvčete a byla v této hodině loučení překvapena a zmatena způsobem, jak si počínal. |
| 44 |
Hleděla na něho jako na kamaráda a po celý měsíc byl jí kamarádem, nyní se však neloučil jako kamarád. Mluvil rozčileně a nesouvisle, nebo mlčel beze vší příčiny. Chvílemi neslyšel, co říkala, nebo slyšel-li, nedovedl odpověděti svým obvyklým způsobem. Byla zmatena způsobem, jak na ni hleděl. Nevěděla dosud, že má tak zářící a planoucí oči. V jeho očích bylo něco, co jí nahánělo strach. Nesnesla to klidně a klopila stále oči před jeho zraky. A přece bylo v tom také něco vábivého a musila ustavičně obraceti zpět oči k němu, aby pochytila cosi žhnoucího, útočného a toužebného, co dosud nikdy neviděla v lidském zraku. A sama byla přitom nezvykle vzrušena a zmatena. Ozval se ohlušující hlas velké píšťaly dopravního parníku a zástup ověnčený kvítím vlnil se blíže k zábradlí na nábřeží. Dorothy Sambrooková zacpávala si prsty uši, a když učinila posuněk nevole nad tím pronikavým, drásajícím zvukem, postřehla opět týž útočný, roztoužený záblesk ve Stevových očích. Nehleděl na ni, nýbrž na její uši, jemně narůžovělé a průhledné v šikmých paprscích odpoledního slunce. |
| 45 |
Steve naučil ji melodii i slova i jejich smysl – tak myslila si až do tohoto okamžiku: a v tomto okamžiku posledního stisknutí jeho prstů a teplého dotyku dlaní tušila poprvé pravý význam té písně. Sotva viděla, jak odchází, a nemohla ho ani rozeznati v zástupu na nábřeží, neboť ponořila se příliš do bludiště své paměti, prožívajíc znovu ty čtyři týdny právě minuvší a pročítajíc opět vše, co se v nich přihodilo, ve světle nového zjevení. Když senátorská výletní společnost poprvé vystoupila na břeh, Steve byl jedním ze zábavního výboru. On to byl, jenž ukázal jim, jak plouti člunem příbojem čeřícím se nad útesy, tam u břehu Waikiki, když poháněl veslem svůj úzký člun ven do moře, až stal se mizícím bodem, a pak, objeviv se opět náhle, vynořil se jako mořský bůžek z pěny a čeřící se běli vln, vystupuje stále výš a výše, ramena, plece, boky, až byl tu na vrchu kouřícího se hřebene mohutné, na míle dlouhé vlny, s nohama potopenýma v šumícím a hučícím proudu, řítě se ku břehu rychlostí expresního vlaku, až pak vystoupil klidně na břeh u nohou užaslých diváků. |
| 46 |
Tenkráte spatřila Steva poprvé. Byl nejmladším mužem z celého výboru, mladíkem dvacetiletým. Nezúčastnil se řečnění, ani nezářil slavnostně při obřadném představování. Bylo to na útesech Waikiki, při honbách divokého dobytka na Mauna Kea a v ohradě na krocení koní farmy v Haleakale, kde pečoval o jejich zábavu. Dorothy nedbala o nekonečnou statistiku a věčné řečnění ostatních členů výboru. Steve o ně rovněž nedbal. A právě se Stevem to bylo, že se odkradla od hostiny pod širým nebem na Hamakua a od Abeho Louissona, kávového plantážníka, který mluvil o kávě, kávě a ničem jiném než kávě, po celé dvě smrtelné hodiny. Tehdy to bylo, když jeli na koních mezi stromovitými kapradinami, kdy Steve ji učil slovům "Aloha Oe", písně, již zpívali na počest senátorů v každé vesnicí, farmě a plantáži při loučení. Steve a ona byli spolu hned od počátku mnoho pohromadě. On byl jejím společníkem, druhem. Zmocnila se ho, zatímco její otec zabýval se tím, aby se zmocnil všech statistických dat ostrovního území. |
| 47 |
Kdy se asi opět setkají? On sám ji naučil těm slovům. Vzpomínala, jak mu naslouchala, když zpíval jí opět a opět pod stromem hau na Waikiki. Bylo to snad proroctví? A obdivovala jeho zpěv, řekla mu to, s jakým výrazem zpívá. Zasmála se nahlas, hystericky při této vzpomínce. Jakým výrazem! – když vyléval své srdce svým hlasem. Nyní to věděla a bylo již příliš pozdě. Proč jí to neřekl? Pak si představila, že děvčata jejího věku se ještě nevdávají. Avšak děvčata jejího věku vdávají se na Havajských ostrovech – byla hned nato její druhá myšlenka. Na Havaji, kde těla jsou zlatistá a kde všechny ženy jsou zralé a zlíbané sluncem. Marně prohlížela hustý zástup na nábřeží. Co se s ním stalo? Cítila, že by dala cokoli za to, aby ho ještě spatřila, a doufala téměř, že nějaká smrtelná nemoc uchvátí pojednou toho osamělého kapitána tam na můstku a znemožní odjezd. Poprvé ve svém životě hleděla na svého otce pátravě, zkoumavě a pocítila přitom neznámý dosud strach, vidouc ty tahy plné vůle a rozhodnosti. Bylo by strašné vzepříti se mu. |
| 48 |
Směl obědvati s ní a jejím otcem, tančiti s ní a býti členem zábavního výboru, avšak protože tropické slunce žehlo v jeho žilách, nesmí se s ní oženiti. A nebylo to na něm viděti. Nikdo to nevěděl, dokud mu to neřekli. A byl tak hezký! Jeho obraz vynořil se před jejím vnitřním zrakem, a než se nadála, kochala se vzpomínkami na milostný půvab jeho nádherného těla, jeho skvostných plecí a ramen, na sílu, jakou vysadil ji lehce na koně, přenášel ji bezpečně příbojem dunícím mezi skalními útesy nebo táhl ji na konci dlouhé horalské hole po strmém lávovém hřebenu k Domu Slunce. Bylo tu však ještě něco tajemnějšího, jemnějšího, nač nyní vzpomínala a čemu počala se teprve nyní podivovati – ovzduší tvora, jenž je mužem, naprostým mužem, mužským mužem. Vzpamatovala se pojednou prudkým pocitem studu nad myšlenkami kolujícími jí v té chvíli hlavou. Její líce zbarvily se žhavou krví, jež je však rychle opět opustila, zanechavši je bledými při myšlence, že ho již nikdy více nespatří. Trup parníku dostal se zatím do proudu a paluba šinula se kolem konce doků. |
| 49 |
Byl spíše menší postavy, jak Číňané bývají, a měl úzká ramena a byl spíše hubený, jako většina Číňanů. Průměrný turista, který by ho náhodou zahlédl na ulicích Honolulu, byl by usoudil, že to je dobrosrdečný malý Číňan, snad vlastník nějaké dobře jdoucí prádelny nebo krejčovského závodu. Pokud jde o jeho dobrosrdečnost a úspěch v životě, byl by úsudek ten správný, byť i přesně to nevystihoval, neboť Ah Chun měl právě tak dobrou povahu, jako byl bohatý, a pokud šlo o bohatství, nevěděl nikdo ani přibližně, jak je veliké. Bylo všeobecně známo, že je nesmírně bohatý, a v tomto případě "nesmírně" bylo pouze symbolem neznámého. Ah Chun měl chytré malé oči, černé, pronikavé a tak malé, jako by byly pouze vypíchnuty v jeho tváři. Viděly však dobře a nalézaly se pod čelem, na němž bylo viděti, že je to čelo myslitele. Neboť Ah Chun měl své problémy a měl je po celý svůj život. Ne, že by se jimi kdy trápil. Byl svou podstatou filozof, a ať byl pouhým kulim, nebo mnohomilionářem, nebo pánem nad mnoha lidmi, rovnováha jeho duše byla stále táž. |
| 50 |
Žil stále v rovnodušnosti duševního klidu a míru, nezaleknutý příznivým osudem a neoddávaje se nepříznivému osudu. Dovedl se se vším spřáteliti, ať již to byly rány od dozorce na třtinovém poli, nebo pokles cen cukru, když mu pak tato třtinová pole náležela. Tak opíraje se o pevnou skálu své duševní rovnováhy a spokojenosti se světem řešil své problémy, o nichž uvažovati není dáno mnohým lidem, nejméně pak čínskému sedláku. Tím právě byl – čínským sedlákem, zrozeným ke práci, v polích, den ze dne jako dobytek, jemuž však bylo určeno osudem, že vyvázne z toho plahočení jako princ v nějaké báchorce. Ah Chun nepamatoval se na svého otce, malého farmaře v okresu nedaleko Kantonu; a nepamatoval se mnoho ani na svou matku, jež zemřela, když mu bylo šest let. Pamatoval se však na svého váženého strýce, Ah Kowa, jemuž sloužil jako otrok od svého šestého roku až do čtyřiadvacátého. Tehdy to bylo, kdy vyvázl z jeho rukou dav se najmouti jako smluvní kuli na tři léta k práci na cukrové plantáži na Havajských ostrovech za padesát centů denně. |
| 51 |
Ah Chun dovedl si všimnouti dobře všeho kolem sebe. Postřehl tak malé detaily, že by byly unikly pozornosti tisíce jiných mužů. Po tři léta pracoval v polích a koncem této doby věděl více o pěstování třtiny než dozorci, ba než správce sám, kdežto správce by byl žasl nad vědomostmi toho vyschlého malého kuliho, jak zjednodušiti výrobu v továrně. Ah Chun nestudoval pouze výrobu cukru. Studoval také otázku, jak lidé stávají se vlastníky plantáží a továren na cukr. K jednomu úsudku dospěl záhy, že totiž lidé nebohatnou prací svých vlastních rukou. Poznal to, neboť sám pracoval již po nějakých dvacet let. Lidé, kteří zbohatli, zbohatli prací rukou jiných lidí. Nejbohatší byl ten, kdo měl nejvíce svých bližních, plahočících se pro něho. Tak, když skončila jeho smluvní pracovní doba, Ah Chun vložil své úspory do malého skladu zboží, spolčiv se ještě s jedním, Ah Yungem. Firma stala se posléze velkou firmou "Ah Chun a Ah Yung" a obchodovala zbožím všeho druhu od indického hedvábí a koření až ke guánovým ostrovům a lodicím k najímání černých dělníků. |
| 52 |
Zatím však, než k tomu došlo, Ah Chun dal se najmouti za kuchaře. Byl dobrým kuchařem a za tři léta byl nejlépe placeným šéfem kuchyně v Honolulu. Jeho životní dráha byla zajištěna a byl hlupák, že toho nechal, jak mu řekl Dantin, jeho zaměstnavatel; avšak Ah Chun znal sebe sama nejlépe, věděl, co chce, a byl proto nazván trojnásobným hlupákem a mimo mzdu dostalo se mu ještě darem padesáti dolarů. Firma Ah Chun a Ah Yung prospívala dobře. Ah Chunovi nebylo již třeba býti kuchařem. Na Havajských ostrovech byla doba rozmachu. Cukr byl tam pěstován hojně a bylo třeba pracovních sil. Ah Chun viděl v tom příznivou příležitost a počal se zabývati dovozem dělníků. Přivezl na Havaj tisíce kantonských kuliů a jeho bohatství počalo se množiti. Vkládal své peníze do jiných podniků. Jeho pronikavá černá očka viděla dobrý obchod, kde jiní lidé viděli jen peněžní zkázu. Koupil za babku rybník, který vynášel mu později pět set procent a byl mu východiskem, z něhož dospěl k tomu, že ovládl úplně rybí trh v Honolulu. |
| 53 |
Nemluvil pro veřejnost, nepletl se do politiky, nezúčastnil se revolucí, avšak předvídal vše jasněji a dále do budoucna než ti, kdož se příběhů těch zúčastnili přímo. Před svým duševním zrakem viděl Honolulu jako moderní město s elektrickým světlem v době, kdy bylo ještě zanedbáváno, neupraveno na své písčině, pouhém jalovém útesu korálových skal. Koupil tedy půdu. Kupoval půdu od kupců potřebujících hotové peníze, od nemajetných domorodců, od hýřivých kupeckých synků, od vdov a sirotků a malomocných odvezených na Molokai, a jak léta míjela, ukázalo se jaksi, že právě ty kusy půdy, jež on koupil, byly třeba na stavbu obchodních skladišť, kaváren a hotelů. Pronajímal, pachtoval, prodával a kupoval a opět prodával. Avšak byly tu ještě jiné věci. Svěřil svou důvěru a své peníze Parkinsonovi, potulnému kapitánu, jemuž již nikdo nedůvěřoval. A Parkinson odplul na tajemné cesty na malé Veze. Hleděl si Parkinsona až do jeho smrti a po létech Honolulu bylo překvapeno novinkou, že guánové ostrovy Drake a Acorn byly prodány britskému fosfátovému družstvu za tři čtvrti milionu. |
| 54 |
Ve skutečnosti její krev z nahodilých sňatků, z nichž vzešla, byla tak smíchána, že byla počítána na osminy a šestnáctiny. V tomto posledním poměru byla krev její prababičky Paahao – princezny Paahao, neboť pocházela z královského rodu. Pradědeček Stelly Allendalové byl kapitán Blunt, anglický dobrodruh, který vstoupil do služeb pod Kamehamehou I. a stal se sám tabu náčelníkem. Její dědeček byl novobedfordský velrybářský kapitán, kdežto jejím vlastním otcem přimísilo se do jejích žil také trochu italské a portugalské krve naočkované na jeho vlastní anglický kmen. Ač dle zákona Havajka, nevěsta Ah Chunova náležela více každé z těchto tří jiných národností. Do této směsi plemen přinesl pak Ah Chun ještě také mongolský živel. Tak jeho děti s paní Ah Chunovou byly jednou dvaatřicetinou Polynésany, jednou šestnáctinou Italy, jednou šestnáctinou Portugalci, polovičkou Číňany a jedenácti dvaatřicetinami Angličany a Američany. Je možné snad plným právem říci, že Ah Chun by se byl zdržel manželství, kdyby byl mohl předvídati, jaká podivuhodná rodina vzejde z tohoto spojení. |
| 55 |
Byla podivuhodná v mnoha směrech. Předně bylo to její množství. Bylo tu patnáct synů a dcer, většinou dcer. Nejprve přišli synové, tři na počet, a pak následoval s houževnatou vytrvalostí plný tucet děvčat. Smíšení plemen osvědčilo se znamenitě. Nejenže prokázalo svou plodnost, neboť potomstvo bez výjimky bylo zdravé a bez poskvrny, avšak nejvíce překvapující v této rodině byla její krása. Všechny dcery byly krásné vzdušnou, jemnou krásou. Maminky Ah Chunové plné vnady zdály se býti poněkud zmírněny štíhlými, spíše hubenými tvary tatínka Ah Chuna, a tak dcery byly jako vrbové proutky, aniž by však byly vyzáblé, byly oblých tvarů, aniž by byly příliš buclaté. V každém tahu každé tváře jevily se upomínky na Asii, pozměněné a ztajené starou Anglií, Novou Anglií a jižní Evropou. Žádný pozorovatel, nedostalo-li se mu předchozí zprávy, nebyl by tušil čínský těžkopádný odstín v jejich žilách, a přece, dostalo-li se mu předchozí zprávy, nemohl neviděti ihned tento čínský nádech. Jako krásky Ah Chunova děvčata byla něco nového. |
| 56 |
On opatřil toto pozadí, na němž byly pak naneseny různé odstíny jednotlivých plemen. On opatřil tu čínskou kostru štíhlých kostí, jež nesla pak všechny ty jemnosti a zvláštnosti těla anglosaského, latinského a polynéského plemene. Paní Ah Chunová měla své vlastní ideje, jejichž oprávněnost Ah Chun uznával, ač nedovoloval jim zjednati si průchod, jakmile neodpovídaly jeho vlastní filozofické duševní rovnováze. Po celý svůj život byla zvyklá žíti po evropském způsobu. Nu dobře. Ah Chun poskytl jí evropskou domácnost. Později, když jeho synové a dcery dospěli tak dalece, že dovedli také již poraditi, vystavěl bungalov, prostornou, rozlehlou budovu, právě tak jednoduchou jako velkolepou. Mimoto během času objevil se tu také horský dům na Tantalu, kam rodina mohla se uchýliti, když počal vanouti z jihu vítr přinášející nemoci. A na Waikiki vystavěl si pobřežní sídlo na rozsáhlém pozemku, jehož poloha byla tak dobře volena, že později, když vláda Spojených států odsoudila ono místo k účelům opevnění, toto odsouzení bylo provázeno ohromnou částkou. |
| 57 |
Ostatně nebyl sice pyšný, když však jeho děti vyrostly tak, že počaly nositi škrobenou košili, tvrdý límec a frak, narazilo to na jeho pohodlí a klid. Ah Chun nechtěl o něčem takovém ani slyšeti. Dával přednost volně splývajícímu čínskému rouchu a ani lichocením, ani mocí nedovedli přiměti ho ke změně. Zkusili to oběma způsoby a zejména ve druhém setkali se s naprostým neúspěchem. Nebyli nadarmo v Americe. Poznali tam výhody bojkotu použitého organizovanou prací a bojkotovali nyní svého otce Ah Chuna v jeho vlastním domě, za pomoci a povzbuzování maminky Ah Chunové. Avšak Ah Chun sám, ač nevyznal se v západní kultuře, vyznal se úplně v západních pracovních poměrech. Jako zaměstnavatel četných pracovních sil věděl, jak čeliti jejich snahám. Použil ihned výluku ohledně svého zpupného potomstva a pobloudivší družky života. Propustil zástup svého služebnictva, zavřel své stáje, zavřel své domy a usadil se k dalšímu pobytu v královském havajském hotelu, v kterémžto podniku byl náhodou hlavním akcionářem. |
| 58 |
Tento problém neporušil však jeho klid a rovnováhu. Věděl ve své duši filozofa, až problém uzraje, že dovede ho rozřešiti. Zatím chtěl jim dáti jen důrazné naučení, že ačkoli je sebevíce shovívavý a laskavý, jest nicméně absolutním pánem osudů achunské rodiny. Rodina vydržela venku po celý týden, pak se vrátila, zároveň s Ah Chunem a četným služebnictvem, aby obydlela opět svůj bungalov. Nato pak nepřišla již nikdy v úvahu ona otázka, když Ah Chunovi zlíbilo se vstoupiti do jeho nádherného salonu v modrém hedvábném obleku, vatovaných trepkách a s modrou hedvábnou čepičkou s červeným knoflíkem na vrcholku, nebo když se mu zlíbilo vytáhnouti svou štíhlou dlouhou dýmku se stříbrnou hlavičkou mezi důstojníky a civilisty kouřícími cigarety a doutníky na širokých verandách nebo v komnatě pro kuřáky. Ah Chun zaujímal ojedinělé postavení v Honolulu. Ačkoli se neobjevoval ve společnosti, měl přístup všude. Nevycházel nikam kromě mezi čínské obchodníky města, přijímal však a byl vždy středem své domácnosti a hlavou u svého stolu. |
| 59 |
Aniž byl kdo na všech těch ostrovech tak hrdý, aby nechtěl přestoupiti jeho práh a kochati se jeho pohostinstvím. Předně, Achunův bungalov byl dům, jemuž nebylo možné něco vytýkati. Pak Ah Chun byl mocným mužem a konečně byl vzorem řádnosti a mravnosti a poctivým obchodníkem. Přes skutečnost, že obchodní morálka byla tu vyšší než na pevnině, Ah Chun zářil nad všemi ostatními obchodníky v Honolulu svou úzkostlivou a přísnou poctivostí. Bylo všeobecně známo, že jeho slovo platí právě tak jako jeho úpis. Nebylo nikdy třeba, aby zavazoval se svým podpisem. Nikdy neporušil své slovo. Dvacet let po smrti Hotchkisse, ze společnosti Hotchkiss a Marterson, našla se mezi odloženými listinami poznámka o nějaké půjčce třiceti tisíc dolarů Ah Chunovi. Spadalo to do doby, kdy Ah Chun byl soukromým rádcem Kamehamehy II. V hluku a šumu těch veselých a pohnutých dob, plných práce a starostí, tato záležitost vyklouzla z paměti Ah Chunovy. Nebyl tu úpis, nebyl zákonný nárok proti němu, on však vyrovnal se zplna s Hotchkissovými dědici, zaplativ i všechny úroky, přesahující kapitál. |
| 60 |
Podobně také, když se ústně zaručil za nešťastný podnik průkopu v Kakiku, v době, kdy nezdálo se ani nejúzkostlivějším, že nějaké ručení bude třeba, "podepsal svůj šek na dvě stě tisíc dolarů ani nemrknuv, pánové, ani nemrknuv", jak vypravoval tajemník ztroskotaného podniku, poslaný v chabé naději, aby vyzvěděl Ah Chunovo stanovisko. A mimo četné podobné případy, kdy prokázal, jak umí dodržeti své slovo, byl sotva někdo z význačnějších lidí na ostrovech, jenž by v té nebo oné době nebyl poznal pomocnou ruku Ah Chunovu. A tak se stalo, že Honolulu pozorovalo, jak jeho podivuhodná rodina se množí a roste, jak její problém stává se stále spletitějším a všichni sympatizovali s ním, nemajíce však ani potuchy o tom, jak Ah Chun problém ten posléze rozluští. Ah Chun viděl však tento problém jasněji než všichni ostatní. Mimo něho nikdo nevěděl, jak příliš cizím je své vlastní rodině. Ani jeho rodina to netušila. On však viděl, že není pro něho místa mezi touto podivuhodnou setbou jeho boku, a hleděl před sebe na svá pokračující léta a věděl, že jim bude stále víc a více cizím. |
| 61 |
Západní kultura šla mimo něho. Byl Asiat do posledního vlákna své tkáně, což znamenalo, že byl pohan. Jejich křesťanství bylo mu asi tolik jako nesmysl. Avšak všeho toho by nebyl dbal, jakožto věci vedlejší a nerozhodné, kdyby byl mohl rozuměti těm mladým lidem samým. Když kupříkladu Maud mu řekla, že měsíční účty domácnosti dostoupily výše třiceti tisíc – rozuměl tomu právě tak, jako rozuměl Albertově žádosti o pět tisíc, aby si mohl koupiti škunerovou jachtu Muriel a mohl se stát i členem havajského jachtklubu. Avšak byla to jejich vzdálenější, spletitější přání a duševní pochody, jež ho zarážely. Postřehl a uvědomil si záhy, že mysl každého jednotlivého z jeho synů a dcer je tajemným labyrintem, jímž proniknouti nebude nikdy míti sebemenší naději. Vždy narazil na onu zeď, dělící Východ od Západu. Jejich duše byly pro něj nepřístupné a týmž způsobem poznal, že jeho duše je nepřístupná jim. Mimoto, jak jeho léta pokračovala, shledal, že se vrací stále víc a více k lidem svého vlastního plemene. |
| 62 |
Pachy čínské čtvrti měly pro něho zvláštní kořennou vůni. Vdechoval je s uspokojením, kráčeje tam ulicemi, neboť v jeho mysli zanášely ho zpět do těch úzkých, točitých uliček v Kantonu hemžících se životem a pohybem. Litoval, že si ustřihl svůj cop, chtěje se zalíbiti Stelle Allendalové ve dnech před jejich sňatkem, a vážně uvažoval, nedoporučuje-li se, aby si dal ostříhati vlasy a nechal si růsti nový cop. Jídla, jež jeho draze placený kuchař mu připravoval, nedráždila jeho pamětlivé chuťové pohárky tak jako podivné míchanice v zatuchlých jídelnách tam dole v čínské čtvrti. Daleko větší požitek měl, mohl-li si na půl hodiny pokouřiti a potlachati se dvěma nebo třemi čínskými kamarády, než předsedal-li u elegantních, vybraných obědů, jimiž byl jeho bungalov pověstný, kde smetánka Evropanů a Američanů seděla za dlouhým stolem, muži právě tak jako ženy, ženy s klenoty zářícími v tlumeném světle na jejich bílých šíjích a rukou, muži ve večerním úboru, a všichni tlachajíce o věcech a smějíce se vtipům, jež nebyly mu vůbec srozumitelné, nezajímaly ho a nebavily. |
| 63 |
Ah Chunova štědrost měla svůj účinek. Jeho dcery byly pojednou uznány za vhodné nevěsty a dostalo se jim nápadníků. Klára přišla druhá na řadu, když však vládní tajemník o ni formálně požádal, Ah Chun mu sdělil, že musí počkati, až na ni dojde, neboť Maud je nejstarší a musí se tedy vdáti dříve. Byl to od něho lstivý kousek. Celá rodina měla na tom nyní živý zájem, aby provdali Maud, což se jim podařilo do tří měsíců, a to za Neda Humphreyse, přistěhovaleckého zmocněnce Spojených států. Jak on, tak i Mand si stěžovali u Ah Chuna, neboť věno bylo pouze dvě stě tisíc. Ah Chun vysvětloval, že jeho počáteční štědrost měla pouze prolomiti ledy a že nyní jeho dcery nemohou čekati jinak, než že musí býti odbyty laciněji. Klára následovala Maud a pak v době dvou let následovala v bungalovu svatba za svatbou. Zatím Ah Chun nelenošil. Stahoval své peníze z jednoho podniku po druhém. Prodal své podíly ve dvaceti různých podnicích a krok za krokem, tak aby tím nevyvolal nepokoje na trhu, disponoval svým rozsáhlým nemovitým majetkem. |
| 64 |
Posléze vyvolal přece pokles cen a prodal s obětí. Co zavinilo jeho spěch, byly mraky, jež viděl již objevovati se na obzoru. V době, kdy vdala se Lucille, hádky a nesváry počaly již doléhati k jeho sluchu. Vzduch byl přeplněn plány a protiplány, jak získati jeho přízeň a vzbuditi jeho nevoli proti tomu nebo onomu nebo všem mimo jednoho z jeho zeťů. Což vše však nikterak nemohlo sloužiti klidu a odpočinku, jež očekával od svého stáří. Uspíšil své kroky. Po dlouhou dobu již dopisoval si s hlavními bankami v Šanghaji a Macau. Každý parník již po několik let odvážel bankovní poukázku na účet jakéhosi Chun Ah Chuna, za účelem depozitu v těchto bankách Dálného východu. Poukázky a depozity zněly nyní na větší částky. Jeho dvě nejmladší dcery nebyly dosud provdány. Nečekal, nýbrž odměnil je každou stem tisíc dolarů, kteréžto částky uložil v havajské bance, vybíraje úrok a čekaje na svatební den svých dcer. Albert převzal obchod ve firmě Ah Chun a Ah Yung. Harold, nejstarší, zvolil si přijmouti čtvrt milionu a odebrati se do Anglie, aby tam žil. |
| 65 |
Mimoto bylo mamince Ah Chunové dáno půl milionu v penězích dobře umístěných. Ah Chun byl nyní připraven rozlousknouti ořech problému. Jednoho krásného jitra, když rodina byla u snídaně – postaral se o to, aby všichni jeho zeťové a jejich ženy byli přítomni – ohlásil, že se vrátí na otcovskou půdu. V malém, hezkém kázání vyložil, že se hojně postaral o svou rodinu, a vyložil různá pravidla, jež umožní jim, jak prý je přesvědčen, žíti společně v míru a souladu. Také dal svým zeťům různé obchodní rady, kázal o přednostech mírného přiměřeného života, bezpečném uložení peněz a dal jim k dobru své obsáhlé vědomosti o průmyslových a obchodních podmínkách na Havaji. Pak přivolal svůj povoz a ve společnosti plačící maminky Ah Chunové jel dolů k tichomořskému poštovnímu parníku, zanechav za sebou v bungalovu panický zmatek. Kapitán Higginson volal divoce po soudním rozkazu proti svému tchánu. Dcery ronily hojné a bohaté slzy. Jeden z manželů, bývalý soudce, bral v pochybnost duševní stav Ah Chunův a pospíšil k příslušným úřadům, aby se na to přeptal. |
| 66 |
Nedalo se nic dělati, a tak odebrali se taktéž na břeh, aby dali sbohem tomu malému, starému muži, jenž jim kynul na rozloučenou z hlavní paluby, když velký parník obrátil svůj nos k moři mezi korálovými útesy. Avšak ten malý, starý muž nezamířil do Kantonu. Znal svou vlastní zemi příliš dobře a znal také příliš nátlak a útisky mandarínů, než aby se tam odvážil se svým pěkným kapitálkem, který mu ještě zůstal. Odebral se do Macaa. Nuže, Ah Chun vykonával dlouho svou královskou moc a byl panovačný, jako nějaký král. Když přistál v Macau a vstoupil do kanceláře největšího evropského hotelu, aby se dal zapsati, příručí zavřel před ním knihu. Číňany prý nepřijímají. Ah Chun dal přivolati správce hotelu, avšak i od toho dostalo se mu potupného odmítnutí. Odejel, za dvě hodiny se však opět vrátil. Přivolal příručího i správce, vyplatil jim měsíční služné a propustil je. Stal se zatím vlastníkem hotelu a žil si tam v nejlepším pohodlí po těch mnoho měsíců, kdy stavěli mu nádherný palác na předměstí. |
| 67 |
V té době při své nevyhnutelné obchodní schopnosti zvýšil výnos velkého hotelu ze tří procent na třicet. Strasti a zmatky, před nimiž Ah Chun uprchl, začaly záhy. Někteří ze zeťů uložili si špatně své peníze, jiní zase promarnili achunská věna. Ježto Ah Chun byl z jejich dosahu, upřeli své zraky na matinku Ah Chunovou a její půlmilionek a majíce jej před očima neukazovali právě nejlepší city druh ke druhu. Právníkům dařilo se dobře, než prozkoumali pravost všech listin; návrhy, protinávrhy a jiná podání zaplavovaly havajské soudy. A ani policejní soudy se tomu nevyhnuly. Došlo k bouřlivým výstupům, v nichž padala drsná slova a drsné rány. Došlo k takovým věcem, jako že květináče byly házeny, aby dodaly důrazu okřídleným slovům. A začala řada žalob vlekoucích se všemi soudy a udržujících celé Honolulu ve stálém vzrušení nad tím, co vše vycházelo najevo. Ve svém paláci, obklopen všemi sobě tak drahými požitky a radostmi Východu, Ah Chun pokuřoval si pokojně ze své dýmky a naslouchal hluku a lomozu tam za mořem. |
| 68 |
Byl malomocný. Ne, nenarodil se s tím – nikdo se s tím nenarodí, přišlo to na něho později. Ten muž, nu, co na tom záleží, jmenoval se Lyte Gregory. Každý kamaina zná ten příběh. Byl přímo z amerického rodu, byl však stavěn jako náčelník ze staré Havaje. Měřil šest stop tři palce. Vysvlečen vážil dvě stě dvacet liber a jediná unce z toho nebyla na nic jiného než na svaly a kosti. Byl to nejsilnější muž, jehož jsem kdy viděl. Byl to silák a obr. Byl jako bůh. Byl můj přítel a jeho srdce a duše byly právě tak velké a krásné, jako jeho tělo. Rád bych věděl, co byste dělal, kdybyste spatřil svého přítele, svého bratra na kluzkém okraji nějakého srázu, jak klouže, klouže, a nemohl byste podniknouti nic k jeho záchraně. Tak tomu bylo. Nemohl jsem podniknouti nic. Viděl jsem, jak se to blíží, a nemohl jsem dělati nic. Můj bože, muži, co byste byl mohl dělati? Zde to bylo, zlověstné, neodvratné, ta známka na jeho čele nad obočím. Nikdo jiný ji neviděl. Myslím, že to bylo proto, že jsem ho tak miloval, že já jediný jsem to viděl. |
| 69 |
Nechtěl jsem věřiti svým smyslům, bylo to příliš neuvěřitelně hrozné. A přece to tu bylo, na jeho čele, na jeho uších. Viděl jsem to, ten slabý nádech na jeho boltcích – oh, tak nesmírně slabý. Pozoroval jsem jej po několik měsíců. Pak později, naděje proti naději, ztmavění kůže nad oběma obočími – oh, tak slabé, právě jen jako nejslabší nádech slunečního zážehu. Byl bych to pokládal za osmahlost sluncem, kdyby to nemělo zvláštní lesk, takový neznatelný téměř lesk, jako by na okamžik dopadlo světlo shora a hned zmizelo. Věděl jsem příliš dobře, co to je. Nikdo to nepostřehl mimo mne. Nikdo to nepostřehl kromě Stephena Kaluny a já o tom nevěděl, až teprve později. Viděl jsem však, jak se to blíží, viděl jsem celou tu proklatou, nevýslovnou hrůzu, vzpíral jsem se však mysliti na budoucnost. Bál jsem se. Nemohl jsem a v noci jsem nad tím plakal. Byl můj přítel. Chytali jsme spolu na Niihau žraloky. Honili jsme divoký dobytek na Mauna Kei a Mauna Loi. Krotili jsme koně a vpalovali znamení býkům na carterské farmě. Honili jsme kozly na Haleakale. |
| 70 |
On mne naučil potápěti se a projížděti na člunu příbojem, až jsem se stal téměř tak obratným jako on, a on byl obratnější než průměrný Kanačan. Viděl jsem ho potápěti se v hloubi patnácti sáhů a vydržel tam dvě minuty. Byl obojživelník a horal. Dovedl vyšplhati tam, kam ani divoký kozel se neodvážil. Nebál se ničeho. Nalézal se na ztroskotavší Luze a plaval třicet mil za šestatřicet hodin na vzedmutém moři. Dovedl proplouti rozbouřenými vlnami, jež by vás nebo mne rozdrtily na kaši. Byl to velký, slavný, bohorovný muž. Prodělali jsme spolu revoluci. Byli jsme oba romantickými loajalisty. Dvakráte byl postřelen a odsouzen k smrti. Byl však i pro republikány příliš velkým mužem, než aby ho zabili. Vysmíval se jim. Později poctili ho a ustanovili ho šerifem na Koně. Byl to prostý muž, hoch, jenž nestárl. Jeho mozek byl jasný, prostý, neznal úskoky a okliky, šel vždy přímo k jádru věci a dovedl vše přímo a jasně rozluštiti. Měl duševní rovnováhu. Nikdy nepoznal jsem muže majícího takovou důvěru v život, muže tak spokojeného a šťastného. |
| 71 |
Nežádal od života nic. Nebylo tu nic, co by si ještě žádal. Jemu život nezůstal nic dlužen. Zaplatil mu zplna, hotově a předem, čeho byl by se mohl ještě dožadovati při svém nádherném těle, své železné konstituci, své imunitě proti všem obyčejným nemocem a hlubokém zdraví své duše? Tělesně byl dokonalý. V celém svém životě nebyl nikdy nemocný. Nevěděl, co je bolest hlavy. Trpěl-li jsem jí, hledíval na mne divě se a rozesmál mne vždy svými neobratnými pokusy o soucit. Nechápal něco takového, jako je bolest hlavy. Nedovedl pochopiti to. Rovnováha? Jak jinak tomu mohlo býti při té ohromné životnosti a neuvěřitelném zdraví? Chci vám ukázati, jak důvěřoval své skvostné hvězdě a také jak se tato jeho důvěra někdy projevovala. Byl tehdy mladíkem – právě jsem se s ním tehdy seznámil – když pustil se do hry v poker na Wailuku. Byl u toho také nějaký statný Němec, Schultz se jmenoval, a hrál surově, bezohledně. Měl tehdy také právě štěstí a byl již nesnesitelný, když Lyte Gregory přisedl a chopil se karet. |
| 72 |
Hned při první hře Schultz si zahrál. Lyte vstoupil a podobně i ostatní a Schultz přisadil – ostatní však nikoli, mimo Lytea. Nelíbil se mu způsob toho Němce a zvýšil svou sázku. Schultz rovněž a hned nato Lyte. Tak to šlo dále, hned ten, hned nato opět onen. Sázky byly veliké. A víte, co měl Lyte v ruce? Dva krále a tři malé žaludy. Nebyl to poker. Lyte nehrál poker, hrál na svůj optimismus. Nevěděl, co Schultz má v ruce, sázel však a sázel stále, až Schultz přestal sázeti, a přece měl v ruce po celou tu dobu tři esa. Pomyslete si jen! Hráč mající jen dva krále donutil druhého se třemi esy, aby viděl před kupem! Nu, dobrá, Schultz zavolal dvě karty. Jiný Němec dával, ještě k tomu Schultzův přítel. Lyte věděl, že má proti sobě tři stejné. Nuže, co udělal? Co vy byste v takovém případě udělal? Ovšem, že byste koupil tři karty a podržel si krále. Ne tak Lyte. Ten hrál na své štěstí. Odhodil tři krále, podržel své tři malé žaludy a koupil dvě karty. Ani se na ně nepodíval... Pohlédl na Schultze, bude-li sázeti, a Schultz vsadil, hodně. |
| 73 |
Tak si počínal Lyte a snad vám to poslouží k tomu, abyste dovedl pochopiti a oceniti jeho kolosální optimismus. Jakmile něco začal, musil setkati se s úspěchem, musilo se mu to dařiti, musil dosáhnouti, čeho chtěl. A v témž případě, jako v desíti tisících jiných, to dokázal. Bylo jisté, že musí vyhráti, že vše se mu musí podařiti. Proto také se ničeho nebál. Jemu se nemohlo nic přihoditi. Věděl to podle toho, že dosud nikdy se mu nic nepřihodilo. Tenkráte, když Luga ztroskotala a on musil plavati třicet mil, byl ve vodě plné dvě noci a den. A po celou tu hroznou dobu neztratil ani na okamžik naději, ani na okamžik nepochyboval o výsledku. Věděl a byl si jistý, že se dostane ke břehu. Řekl mi to pak sám a věděl jsem, že je to pravda. Nuže takový druh muže byl Lyte. Byl docela jiný než obyčejní, všední smrtelníci. Byla to neobyčejná bytost, jíž se obyčejné nehody a nemoci nedotkly. Čeho jen chtěl, všeho dosáhl. Dobyl si svou ženu – jednu z Caruthersových, malou krásku – z tuctů soupeřů. A ona se mu přizpůsobila a byla mu nejlepší ženou na světě. |
| 74 |
Chtěl míti hocha. Měl ho. Chtěl děvče a opět hocha. Měl je. A všichni byli co nejlepší, bez poskvrny, bez chyby, prsa měli jako soudky a zdědili všechnu jeho sílu a zdraví. A pak k tomu došlo. Ta hrozná známka objevila se na jeho těle. Pozoroval jsem ji po celý rok. Krušilo mi to srdce. On však o tom nevěděl a ani nikdo jiný to netušil kromě toho proklatého hapa-haole, Stephena Kaluny. Ten to věděl, já však nevěděl, že on to ví. A – ano – doktor Strowbridge to věděl také. Byl vládním lékařem a měl oko vycvičené na malomocenství. Víte, k jeho povinnostem náleželo vyšetřovati podezřelé a odkazovati je na přijímací stanici v Honolulu. A Stephen Kaluna měl také oko vycvičené na malomocné. Ta nemoc zahnízdila se v jeho rodině a čtyři nebo pět jeho příbuzných bylo již na Molokai. Propuklo to kvůli sestře Stephena Kaluny. Když se stala podezřelou, než ještě ji doktor Strowbridge mohl dostati do rukou, její bratr ji odklidil tajně odtud do nějakého úkrytu. Lyte byl šerifem na Koně a jeho povinností bylo najíti ji. |
| 75 |
Byli jsme toho večera všichni na Hilo, u Neda Austina. Stephen Kaluna tam již byl, když jsme tam přišli, seděl tam sám, podnapilý a ve svárlivé náladě. Lyte smál se právě nějakému žertu – svým silným, šťastným smíchem velkého hocha. Kaluna odplivl si opovržlivě na podlahu. Lyte to viděl právě tak jako všichni ostatní, nevšímal si však toho chlapíka. Kaluna vyhledával záminku k hádce. Pokládal totiž za osobní urážku, že Lyte pokoušel se dopadnouti jeho sestru. Stále a stále, nejrůznějším způsobem dával najevo svou nevoli nad Lyteovou přítomností, avšak Lyte nevěnoval mu pozornost. Myslil jsem si, že Lyte ho trochu lituje, neboť k nejtěžším z jeho povinností náleželo právě stíhání malomocných. Není nic příjemného jíti do cizího domu a vyrvati odtud otce, matku nebo dítě, kteří nedopustili se ničeho zlého, a poslati je do doživotního vyhnanství na Molokai. Ovšem, že je to nutné k ochraně společnosti a Lyte, jak jsem přesvědčen, by byl první, jenž by se chopil vlastního otce, jakmile by se stal podezřelým. |
| 76 |
Byl posedlý tou myšlenkou. Zařídil všechny své záležitosti z Přijímací stanice v Honolulu a odebral se na Molokai. Nevedlo se mu tam dobře. Hlavní lékař nám psal, že je to již pouhý stín bývalého Lytea. Víte, truchlil tak a trápil se pro svou ženu a děti. Věděl, že se o ně postaráme, nicméně bolelo a trápilo ho to přesto. Za šest měsíců nebo tak něco odebral jsem se na Molokai. Seděl jsem z jedné strany zaskleného okna, on pak z druhé. Dívali jsme se na sebe tím oknem a hovořili spolu něčím, co by se mohlo nazvati hlásnou troubou. Pozbyl jsem veškerou naději. Umínil si, že tam zůstane. Po čtyři smrtelné hodiny jsem mu domlouval, posléze byl jsem již vyčerpán a pak můj parník dával mi již znamení píšťalou. Nemohli jsme se s tím smířiti. O tři měsíce později najali jsme škuner Halcyon. Byla to podloudnická loď s opiem a plula rychle jako čarodějka. Jejím pánem byl poctivec, jenž by učinil cokoli za peníze, a najali jsme ho k plavbě do Číny. Vyplul ze San Franciska a o několik dní později vypluli jsme s Landhousovou šalupou na výpravu. |
| 77 |
Byla to jen pětitunová jachta, ale hnali jsme ji padesát mil na návětrnou stranu severovýchodním pasátem. Mořská nemoc? Netrpěl jsem tak dosud nikdy v celém svém životě. Než jsme se ještě dostali tak blízko k pevnině, abychom ji spatřili, setkali jsme se s Halcyonem a Burnley a já jsme vstoupili na jeho palubu. Pluli jsme dolů k Molokai a dostali jsme se tam kolem jedenácté hodiny večer. Škuner přiblížil se k ostrovu a přistáli jsme na člunu u Kalawao – k místu, kde, jak víte, zemřel otec Damien. Ten poctivec nechal se přesvědčiti. Jakmile jsme na něho namířili své revolvery, souhlasil se vším a držel s námi. My tři přešli jsme poloostrov Kalaupapa, něco tak kolem dvou mil. Představte si, že jsme uprostřed tmavé noci byli na honbě za mužem nalézajícím se v osadě více než tisíce malomocných. Víte, kdyby byl povstal poplach, byl by s námi všemi konec. Byli jsme na neznámé půdě a tma jako v pytli. Psi malomocných vyběhli a štěkali na nás a my klopýtali a bloudili kolem, až jsme ztratili docela stopu. |
| 78 |
Vrátili jsme se k prvnímu domu pro svého poctivce. Ale zatím počal již poplach. V domech ukazovala se světla a slyšeli jsme bouchati dveře. Shodli jsme se, že nebudeme stříleti, dokud to nebude nevyhnutelně třeba, a zadržel-li nás někdo, pomáhali jsme si pěstmi a pažbami svých revolverů. Pojednou jsem se srazil s nějakým statným mužem. Nemohl jsem se ho zbaviti, ačkoli jsem mu zasadil dvakráte notnou ránu do tváře. Zápasil se mnou a upadli jsme, válejíce se a zápolíce a hledíce jeden druhého přemoci. Byl silnější než já a byl by se již se mnou vypořádal, když tu někdo přiběhl se svítilnou. Zahlédl jsem tvář svého protivníka. Jak mám vylíčiti ten hrůzný pohled? Nebyla to tvář – jen znetvořené, rozpadávající se tahy – živoucí zřícenina, bez nosu, bez rtů a jedno ucho naduřelé a zmrzačené viselo mu až k rameni. Počal jsem šíliti. Jedním hmatem přitáhl mne k sobě, až mi jeho ucho narazilo na tvář. Myslím, že jsem v tom okamžiku pozbyl rozumu. Bylo to příliš hrozné. Počal jsem ho mlátiti svým revolverem. |
| 79 |
Nemohl jsem si zvyknout na myšlenku, že bych to vše ztratil, že bych již nikdy nespatřil Konu. Sedm let! Zůstal jsem bez poskvrny. Ale bylo to příčinou, proč jsem zůstal samotný. Byl jsem zasnouben. Nemohl jsem se odhodlati ke sňatku, dokud jsem byl v pochybnostech. Ona to nechápala, odjela do Spojených států a vdala se tam. Nespatřil jsem ji již nikdy. V témž okamžiku, kdy jsem se zbavil tehdy toho malomocného, zaslechl jsem dupot a cvakot podkov, jako by se blížila jízda. Byl to náš poctivec. Bál se, že k něčemu dojde, a použil svůj čas k tomu, že přiměl ty blahoslavené malomocné, jež hlídal, aby mu osedlali čtyři koně. Byl nejvyšší čas a vmžiku byli jsme připraveni. Lyte se vypořádal se třemi kokuy a vyprostili jsme společným úsilím Burnleyho z rukou tuctu jiných. Celá osada byla zatím vzhůru, a jak jsme se řítili odtud, vypálil někdo za námi z winchesterky. Byl to jistě Jack Mc Veigh, vrchní správce na Molakai. Byla to jízda! Koně malomocných, sedla malomocných, uzdy malomocných, tma jako v pytli, hvízdající kulky a silnice, která za mnoho nestála. |
| 80 |
Narodil jsem se v San Francisku roku 1876. Když mi bylo patnáct, byl jsem již mužem mezi muži, a měl-li jsem zbytečný niklák, utratil jsem ho za pivo místo za cukroví, protože jsem pokládal za mužnější kupovati si pivo. Nyní, kdy je mi téměř dvakrát tolik, pachtím se za chlapectvím, jež jsem nikdy neměl, a jsem méně vážný než kdykoli dříve ve svém životě. Myslete si, že bych našel své chlapectví! Téměř první, co pamatuji, byly povinnosti a starosti. Nemám vzpomínky, že by mne někdo byl učil čísti nebo psáti – oboje uměl jsem již, když mi bylo pět let – vím však, že moje první škola byla v Alamedě, než jsem ještě přišel se svými do ohrady s dobytkem, kde jsem pracoval těžce jako pasák od svého osmého roku. Druhá škola, kde jsem se snažil sebrati trochu vědomostí, byla v San Mateo. Učilo se tam nepravidelně, jak se právě dalo. Každá třída seděla ve zvláštní lavici, byly však dni, kdy jsme neseděli vůbec, neboť učitel býval velice často opilý a pak některý ze starších hochů se do něho pustil a ztloukl ho. |
| 81 |
Nebyl nikdo v naší rodině, nebo mezi osobami, s nimiž jsem byl nějak spřízněn, kdo by měl trochu literárního vkusu nebo idejí. Jediné, co v tom směru mohu uvésti, jest, že můj pradědeček byl okresní písař z Walesu, známý jako "kněz" Jones v zálesí, kam jeho nadšení ho vedlo, aby šířil evangelium. Jedním z mých nejranějších a nejsilnějších dojmů byla nevědomost ostatních. Četl jsem a strávil "Alhambru" Washingtona Irvinga, než mi ještě bylo devět let, nemohl jsem však nikdy pochopiti, jak je možné, že ostatní z osob zaměstnaných na farmě o ní nic nevěděli. Později usoudil jsem, že tato nevědomost je vlastní venkovu, a cítil jsem, že ti, kdož žijí ve městech, nejsou tak omezení. Jednoho dne přišel na farmu nějaký muž z města. Měl lesklé střevíce a soukenný kabát a cítil jsem, že naskýtá se mi vhodná příležitost k výměně myšlenek s osvícenou hlavou. Z cihel rozpadnuvšího se komínu vystavil jsem si svou vlastní Alhambru, věže, terasy a vše ostatní tam bylo a nápisy křídou označovaly jednotlivá oddělení. |
| 82 |
Moje ostatní četba v té době skládala se hlavně z šestákových novel, jež jsem si vypůjčoval od najímaných dělníků, a z novin, z nichž služky polykaly vypravování o chudých, ale ctnostných prodavačkách. Četbou takových věcí stal se nutně můj duch směšně všedním, avšak ve své osamělosti četl jsem vše, co mi jen přišlo do rukou, a zejména hluboký dojem vzbudila ve mně Ouidina kniha "Signa", již jsem polykal pravidelně po několik let. Neznal jsem zakončení, až teprve, když jsem již dospěl, neboť v mém výtisku scházely poslední kapitoly, a tak snil jsem dále se svým hrdinou, neschopen viděti, právě tak jako on, Nemesis na konci. Mou povinností v ohradě bylo po nějaký čas dávati pozor na včely, a když jsem tak sedával pod stromem od východu slunce až do pozdního odpoledne, čekaje, až se začnou rojiti, měl jsem dosti času ke své četbě a svému snění. Livermorské údolí bylo velice ploché, prázdné a ani návrší kolem nevzbuzovala tehdy můj zájem. Jediné, co rušilo mé vidiny, bylo, když jsem volal na poplach, že včely se rojí, a když lidé z ohrady přiběhli s hrnci, pánvemi a kbelíky vody. |
| 83 |
Než mi ještě bylo jedenáct, opustil jsem farmu a přišel jsem do Oaklandu, kde jsem strávil tolik svého času ve veřejné knihovně, pročítaje horlivě a dychtivě vše, co mi přišlo do rukou, že se počaly u mne jeviti první známky tance sv. Víta z nedostatku pohybu. Rozčarování dostavilo se pak záhy, když jsem zvěděl více o světě. V téže době vydělával jsem si na své živobytí jako roznašeč novin, prodávaje je po ulicích, a od té doby až do svého šestnáctého roku měl jsem tisíc a jedno různých zaměstnání – práci a školu, školu a práci – a tak to šlo stále. Tehdy probudila se ve mně silně touha po dobrodružství a odešel jsem z domova. Neutekl jsem, odešel jsem pouze – přišel jsem do zálivu a připojil jsem se k lupičům ústřic. Doby lupičů ústřic již minuly, a kdybych byl dostal za své lupičství, co mi patřilo, musil bych seděti pět set let v žaláři. Později dal jsem se najmouti jako námořník na škuner a zúčastnil jsem se také lovu lososů. Dosti zvláštní, že mé následující zaměstnání bylo pak u rybářské hlídky, kde jsem byl pověřen stíháním všelikých rušitelů zákonů na ochranu ryb. |
| 84 |
Množství nevázaných Číňanů, Řeků a Vlachů zabývalo se v té době nezákonným rybařením a mnohý strážník zaplatil svým životem, zakročil-li proti nim. Mou jedinou zbraní ve službě byla ocelová vidlička, s níž jsem jedl, avšak neměl jsem strach a cítil jsem se býti mužem, šplhaje přes pažení člunu, abych zatkl některého z těch záškodníků. Nato vydal jsem se na moře jako lodník na přídi a plavil jsem se k japonskému pobřeží na výpravě za lovem tuleňů a dostal jsem se až do Beringova moře. Po sedmiměsíčním lovu tuleňů vrátil jsem se do Kalifornie a oddal jsem se takovým zaměstnáním jako nakládání uhlí, práci v přístavu a také v továrně na jutu, kde jsem pracoval od šesté hodiny ranní do sedmé večerní. Myslil jsem na to, připojiti se k témuž mužstvu na jiné tulení výpravě příštího roku, avšak promeškal jsem ji. Vypluli na lodi Mary Thomas, jež pak utonula s veškerým mužstvem. Ve svých přerušovaných školních létech psal jsem obvyklé úkoly, jež byly chváleny obvyklým způsobem, a v době, kdy jsem pracoval v jutové továrně, pokusil jsem se příležitostně něco napsati. |
Комментарии