| 1 |
V parku byste našel starého čerta; ledaže byste hledal ageratum nebo kanu. Koukejte se, tadyhle dole na stonku je drobet půdy; to není žádný humus, to je mazlavá žluťka, nejspíš hnojená lidským tentononc. Musíme hledat místo, kde je hodně holubů; na lupení máte plno holubího trusu. Nejspíš to roste u plotu z neloupaných tyček, protože tuhle je v paždí listu ždibet odprýsknuté smrkové kůry. Tak, to je přesné vodítko. Jaké? povídá kníže. No, takové, já řku, že to musíme hledat u každé chalupy v okruhu tří kilometrů; rozdělíme se na čtyři skupiny: vy, já, váš zahradník a můj pomocník Vencl, a je to. Dobrá, ráno nato byla první věc, že mi Klára zase přinesla pugét modrých chryzantém. Potom jsem propátral svůj úsek, v každé hospodě jsem pil teplé pivo, jedl syrečky a ptal se lidí po modrých chryzantémách. Pane, neptejte se, jaký průjem jsem měl po těch syrečkách; horko bylo, jako se někdy koncem září vydaří, a já vlezl do každé chalupy a musel si nechat líbit ledajaké hrubství, protože lidé si mysleli, že jsem blázen, agent nebo někdo od úřadu. Ale jedna věc byla večer jistá: žádná modrá chryzantéma v mém úseku nerostla. V ostatních třech nenašli taky nic. Jen Klára přinesla novou kytici nalámaných modrých chryzantém. To víte, takový kníže je velký pán, když se to vezme kolem a kolem; tak on si zavolal četníky, každému dal do ruky jeden květ modré chryzantémy a slíbil jim nevím co, když mu najdou, kde to roste. Četníci, pane, to jsou vzdělaní lidé, čtou noviny a tak; krom toho znají každý kámen a mají náramný vliv. Pane, považte si, že toho dne šest četníků, obecní strážníci, starostové obcí, školní mládež s učiteli a jedna tlupa cikánů prolézali celý ten kousek země v okruhu tří kilometrů, otrhali všechno, co kde kvetlo, a donesli to do zámku. Prokrindapána, to vám toho bylo, jako o Božím těle; ale modrá chryzantéma, to se ví, ani jedna. Kláru jsme dali po celý den hlídat; v noci utekla a po půlnoci mi přinesla plnou náruč modrých chryzantém. Dali jsme ji hned zavřít do šatlavy, aby neotrhala všechny; ale byli jsme v koncích. |
| 2 |
Dal jsem jí korunku a ukazoval jsem jí tu chryzantému: Kláro, kdes tohle vzala? Klára nadšeně kdákala a řehtala se; víc jsem z ní nedostal. Křičím na ni, ukazuji rukama, ale nic platno; mermomocí mě chtěla obejmout. Běžím k starému knížeti s drahocennou modrou chryzantémou: Jasnosti, tohleto roste tady někde v okolí; pojďte to hledat. Starý dal hned zapřahat kočár, a že vezmeme Kláru s sebou. Ale Klára se zatím ztratila a nebyla k nalezení. Stáli jsme u vozu a nadávali tak dobrou hodinku – on kníže pán býval dřív u dragounů. Ale ještě jsme s tím nebyli hotovi, když se přihnala Klára s vyplazeným jazykem a cpala mně celou kytici čerstvě narvaných modrých chryzantém. Kníže jí podával stokorunu, ale Klára se dala zklamáním do breku; chudák, nikdy stokorunu neviděla. Musel jsem jí dát korunu, abych ji upokojil. Začala tancovat a křičet, ale my ji posadili na kozlík, ukázali na ty modré chryzantémy, a Kláro, veď nás! Klára na kozlíku výskala radostí; to si nemůžete představit, jak byl Jeho Důstojnost pan kočí pohoršen, že musí sedět vedle ní. Kromě toho se koně každou minutu splašili z toho jejího kvikotu a kokrhání, inu, byla to čerchmantská jízda. Když jsme jeli půldruhé hodiny, povídám: Jasnosti, to už jsme udělali aspoň čtrnáct kilometrů. To je jedno, bručel kníže, třeba sto kilometrů. No dobrá, já na to, ale Klára se s tou druhou kyticí vrátila za hodinu. To místo nemůže tedy být dál než tři kilometry od Lubence. Kláro, křičí kníže a ukazuje na ty modré chryzantémy, kde to roste? Kdes tohle našla? Klára se rozkrákorala a ukazovala pořád dopředu. Nejspíš byla ráda, že jede v kočáře. Poslouchejte, já myslel, že ji kníže zabije; kristepane, ten se uměl vztekat! Z koní kapala pěna, Klára kejhala, kníže se rouhal, kočí div nebrečel hanbou a já jsem dělal plány, jak vypátrat modrou chryzantému. Jasnosti, povídám, takhle to nepůjde. Musíme hledat bez Kláry. Uděláme si na mapě kružítkem okruh tří kilometrů, rozdělíme to na úseky a budeme hledat dům od domu. Člověče, řekl kníže, na tři kilometry od Lubence není přece žádný park! To je dobře, povídám. |
| 3 |
Tady se nesmí sedět! Pročpak ne, říkám mu. To není napsáno na žádné tabulce, že se tu nesmí sedět. Chodit se tu nesmí, a já teda nechodím. Hlídač se zarazil a obmezil se na to, že mně nadával přes plot. Ale byl to nejspíš samotář; za chvíli přestal nadávat a mluvil sám se sebou. Za půl hodiny vyšel, aby obhlédl trať. Tak co, zastavil se u mne, pudete vocaď nebo ne? Nemůžu, povídám, po trati chodit je zakázáno a jiná cesta odtud nevede. Hlídač chvíli přemýšlel. Tak víte co, řekl potom, až tamhle zajdu za ten pešunk, ztraťte se odtud po trati; já to nebudu vidět. Vřele jsem mu poděkoval, a když zašel za ten pešunk, přelezl jsem přes plot do jeho zahrádky a jeho vlastním rýčem jsem vyryl obě ty modré chryzantémy. Já jsem je ukradl, pane. Jsem poctivý chlap a kradl jsem v životě jenom sedmkrát; a vždycky to byly kytky. Za hodinku jsem seděl ve vlaku a vezl si domů ukradené modré chryzantémy. Když jsem jel podle toho strážního domku, stál tam ten vechtr s praporečkem a škaredil se jako čert. Mával jsem na něj kloboukem, ale myslím, že mě nepoznal. Tak to vidíte, pane: že tam byla tabulka s nápisem Zakázaná cesta, nikoho, ani nás, ani četníky, ani cikány, ani děti, nenapadlo, že by tam někdo mohl jít hledat modré chryzantémy. Takovou sílu, pane, má výstražná tabulka. Možná, že u vechtrovských domků rostou modré petrklíče nebo strom poznání nebo zlaté kapradí, ale nikdo je nikdy neobjeví, protože po trati choditi se přísně zapovídá, a basta. Jenom bláznivá Klára se tam dostala, protože byla idiot a neuměla číst. Proto jsem dal modré pompónce chryzantémě jméno Klára. Už se s ní párám patnáct let. Ale nejspíš jsem ji zchoulostivil dobrou půdou a vláhou – ten krobián vechtr ji vůbec nezaléval, měla tam jíl jako cín; zkrátka zjara mně vyrazí, v létě dostane padlí a v srpnu zachází. Považte si, já jediný na světě mám modrou chryzantému, a nemohu s ní na veřejnost. Kdepak Bretagne a Anastázie, ty jsou jen trochu do lila; ale Klára, pane, až mně jednou pokvete Klára, tak o ní bude mluvit celý svět. |
| 4 |
Byli ohyzdně znetvořeni a zkomoleni a měli vzezření tvorů mučených po celé věky v pekle. Jejich ruce, pokud je vůbec měli, byly jako drápy harpií. Jejich tváře byly nepodařenými padělky, zkrušenými a zohyzděnými nějakým šíleným bohem, hrajícím si s lidskými životy. Tu a tam bylo viděti tahy, jež ten šílený bůh zpola smazal z jejich tváří, a jedna z žen ronila stále slzy ze dvou hrozných, odporných otvorů, v nichž kdysi byly její oči. Někteří byli mučeni bolestmi, sténajíce ze své ubohé hrudi. Jiní kašlali sípavě, jako by někdo trhal hrubou tkaninu. Dva byli blbci, podobajíce se spíše velkým opicím znetvořeným ve svém vývoji, ačkoli i opice zdála by se vedle nich andělem. Ječeli a blekotali v měsíčním svitu, ověnčeni povadlými zlatistými květy. Jeden, jehož naduřelý boltec visel mu jako vějíř až k rameni, zdvihl nádherný oranžový květ a ozdobil si jím své odporné ucho, pohazující se mu jako hadr při každém pohybu. A nad těmito přízraky Koolau byl králem. A zde bylo jeho království – horská strž, dusící se v záplavě květů, obklíčená strmými útesy a srázy, ozývajícími se mekotavými hlasy divokých koz. Ze tří stran tyčily se chmurné skalní stěny, ověnčené fantastickými girlandami tropického rostlinstva a provrtané otvory jeskyň – skalních pelechů Koolauových poddaných. Na čtvrté straně půda spadala náhle v hroznou propast a daleko dole bylo viděti vrcholky nižších úskalí a pahorků, u jejichž úpatí pěnily se a hlučely vlny Tichého oceánu. Za příznivé pohody mohl nějaký člun přistáti u skalnatého břehu tvořícího vchod k údolí Kalalau, avšak pohoda musila býti velice příznivá. A horal s chladnou hlavou mohl by vyšplhati ze břehu ku konci údolí Kalalau, k této kapse mezi skalními vrcholky, kde Koolau panoval, avšak takový horal musil by míti velice chladnou hlavu a musil by příliš dobře znáti stezky divokých koz. Zázrakem se zdálo, že takové množství lidských trosek, tvořících Koolauův národ, bylo s to, aby dovleklo svou bezmocnou bídu těmi závratnými pěšinami až k tomuto nepřístupnému místu. |
| 5 |
Toto místo mělo délky na sto sáhů. V nejlepším případě bylo sotva dvanáct palců široké. Z obou stran zely propasti. Jeden chybný krok a zleva i zprava byl by každý musil propadnouti jisté smrti. Jakmile by však jednou přešel, ocitl by se v pozemském ráji. Moře rostlinstva zaplavovalo krajinu, dmulo se zelenými vlnami od stěny ke stěně, kanulo z okrajů skalních útesů v mohutných kaskádách révoví a metalo spršku kapradin a popínavých rostlin do nesčetných skalních štěrbin. Za těch četných měsíců Koolauovy vlády on i jeho družina zápolili ustavičně s tímto rostlinným mořem. Útočná džungle se svým hýřivým bohatstvím květů byla zapuzena dále od banánů, pomerančovníků a mangovníků rostoucích tu divoce. Na malých mýtinách rostly plané maranty, na kamenných terasách, vyplněných prstí, byly záhony tarové a melounové a na všech volných místech, kam jen sluneční paprsky pronikly, stály papájové stromy, obtížené svými zlatými plody. Koolau byl zahnán do tohoto úkrytu z nižšího údolí při břehu. A bude-li zahnán také odtud, věděl o stržích ve spleti vrcholků těchto skalních tvrzí, kam by dovedl své poddané, aby tam s ním dále žili. Nyní tu ležel s puškou po boku, zíraje dolů hustou clonou listoví na vojáky na břehu. Pozoroval, že mají s sebou velká děla, od nichž se slunce odráželo jako od zrcadel. Úzký horský hřbet, přechod jako po ostří nože, ležel přímo před ním. Plíže se výše stezkou vedoucí k tomuto přechodu, spatřil malé skupiny mužů. Věděl, že to nejsou vojáci, nýbrž policie. Nepodaří-li se těmto jejich úkol, pak teprve vojáci zasáhnou do hry. S láskou otřel svou zmrzačenou rukou hlaveň ručnice a přesvědčil se, že zbraň je v pořádku. Naučil se stříleti jako lovec divokého dobytka na Niihau a na onom ostrově jeho dovednost jako střelce byla dosud v živé paměti. Když skupiny mužů, plahočících se nahoru, byly blíže a zvětšily se, odhadoval dostřel, posoudil sílu větru vanoucího v pravém úhlu na směr, jímž by musil stříleti, a počítal s možností přestřelu terče tak nízko pod svou úrovní. Nestřelil však. |
| 6 |
Beze vší pochybnosti počnou na něho opět stříleti a tentokráte právě na houštinu, jež jim byla tak nebezpečná. Sotvaže změnil své místo do kouta za vyčnívající skalisko, kam, jak pozoroval, granáty nedopadaly, když ostřelování opět počalo. Počítal granáty. Dalších šedesát bylo vrženo do strže, než palba děl přestala. Ten malý prostor byl zjizven a zbrázděn výbuchy, až zdálo se téměř nemožné, aby nějaký živý tvor zůstal tam ještě naživu. Tak patrně myslili také vojáci, neboť za parného odpoledního slunce počali opět vystupovati kozlí stezkou. A opět jednalo se o onen úzký přechod a opět byli odraženi dolů na břeh. Ještě po další dva dny Koolau hájil přechod, ač vojáci spokojili se tím, že vrhali granáty do jeho úkrytu. Pak Pahau, malomocný hoch, přišel na okraj skalní stěny v pozadí strže a zavolal dolů, že Kiloliana honě kozly, aby měli co jísti, spadl a zabil se a že ženy se bojí a nevědí, co počíti. Koolau zavolal hocha dolů a zanechal ho tam s přebytečnou puškou, aby hájil přechod. Koolau našel svůj lid skleslý a postrašený. Většina jich byla příliš bezmocných, aby si mohli opatřiti za takových okolností potravu, a hladověli. Vybral dvě ženy a jednoho muže, u nichž choroba dosud tak daleko nepokročila, a poslal je zpět do strže, aby přinesli potraviny a rohože. Ostatní pak povzbuzoval a těšil, až i ti nejslabší přiložili rukou při stavbě prostých příbytků, kam by se mohli uchýliti. Avšak ti, jež poslal pro potraviny, se nevraceli a vydal se tedy sám nazpět do strže. Jakmile přišel na okraj skalní stěny, půl tuctu pušek se ozvalo. Kulka projela masitou částí jeho plecí a jeho tvář byla zraněna úlomkem skály, na niž jiná kulka narazila. V témž okamžiku, kdy se to stalo a on uskočil nazpět, spatřil, že strž je plná vojáků. Jeho vlastní lid ho zradil. Palba granátů byla příliš strašná a dali proto přednost uvěznění na Molokai. Koolau ustoupil a připravil si jeden ze svých těžkých pásů s náboji. Leže mezi skalinami čekal, až hlava a prsa prvního vojáka se jasně objevila, než stiskl spoušť. |
| 7 |
Plížili se stezkou po jednom a pokusil se spočítati je, až pak ztratil stopu. Na každý způsob bylo jich sto, nebo tak něco – a všichni šli za Koolau, malomocným. Cítil na chvilku jakousi pýchu. Měli děla a pušky, policie spojila se s vojáky a zde přicházeli nyní pro něho a on tu byl sám a sám, nebohý vrak bývalého muže. Nabízeli za něho tisíc dolarů, mrtvého nebo živého. V celém svém životě neměl nikdy takového množství peněz. Byla to pro něho trpká myšlenka. Kapalei měl pravdu. On, Koolau, nedopustil se ničeho špatného. Protože haolové potřebovali práci, jíž by obdělávali ukradenou půdu, přivedli sem čínské kulie a s těmi dostala se sem ta nemoc. A nyní, protože ho ta nemoc také zachvátila, měl pojednou cenu tisíce dolarů – ne však pro sebe sama. Byla to jeho bezcenná mrcha, prohnilá chorobou nebo mrtvá roztrhnuvším se granátem, jež by měla cenu tolika peněz. Když vojáci dosáhli přechodu, byl ochoten dáti jim výstrahu. Avšak jeho pohled padl na tělo zabitého děvčete a zůstal zticha. Když šest se jich odvážilo na onu pěšinu šířky ostří nože, zahájil palbu a nepřestal ani, když pěšina byla prázdná. Vyprázdnil magacín, nabil znovu a vyprázdnil jej znova. Střílel stále. Všechny ty křivdy, jež byly na něm spáchány, žehly mu mozkem a byl zběsilý pomstychtivostí. Všude na té kozlí stezce vojáci stříleli, a ačkoli leželi na zemi a snažili se ukrýti v mělkých prohlubinách půdy, byli mu dobrým terčem. Kulky hvízdaly a dopadaly kolem něho a tu a tam nějaký odražený výstřel zazněl ostře vzduchem. Jedna kulka vyryla rýhu v jeho skalpu, druhá pak otřela se mu o lopatku, aniž by poranila kůži. Byla to porážka, při níž jeden muž zabíjel. Vojáci počali ustupovati, pomáhajíce svým raněným. Když je Koolau zahnal, pocítil pojednou zápach pálícího se masa. Zprvu rozhlédl se kolem sebe, pak ale poznal, že to jsou jeho vlastní ruce. Rozpálená hlaveň jeho pušky byla toho příčinou. Malomocenství zničilo téměř všechny nervy jeho rukou. Ač se jeho maso pálilo a cítil jeho pach, necítil bolest. Ležel v houštině usmívaje se, až si vzpomněl opět na děla. |
| 8 |
Vypálili na něho své pušky, jak kulhal a vlekl se tou závratnou pěšinou. Později našli krvavé stopy a poznali, že je raněn. Koncem šestého týdne se ho vzdali. Vojáci i policie vrátili se do Honolulu a ponechali mu údolí Kalalau, jako jeho vlastní půdu, ač lovci lebek odvažovali se za ním tu a tam k své vlastní zkáze. O dvě léta později a naposled Koolau vplížil se opět do houštiny a ulehl mezi listy rostliny ti a květy divokého zázvoru. Svobodně žil a svobodně umíral. Slabá sprška deště počala se snášeti a on zabalil zkomolený vrak svého těla do roztrhané pokrývky. Měl na sobě nepromokavý kabát. Přes prsa položil si svou mauserovku, snaže se chvíli s láskou setříti vlhko z její hlavně. Jeho ruka neměla již prstů, jimiž by mohl stisknouti spoušť. Zavřel oči, neboť podle slabosti svého těla a mrákotného zmatku v mozku věděl, že jeho konec se blíží. Jako divoké zvíře zalezl do úkrytu, aby tam zemřel. V polovědomí, bez cíle bloudil v myšlenkách zpět svým životem, až k době své časné mužnosti na Niihau. Jak život z něho vyprchával a déšť šuměl mu matně v uších, zdálo se mu, že je opět při krocení koní, jak divoká hříbata se pod ním vzpínají a prohýbají, zatímco jeho třmeny musily býti svázány dohromady, nebo jak prohání se divoce v ohradě, až jeho pomocníci kovbojové prchají přes pažení. Ihned nato, a jak se zdálo zcela přirozeně, viděl se, jak pronásleduje divoké býky na náhorních pastvinách, svazuje je provazy a vede dolů do údolí. Pot a prach dobytčí ohrady pálil ho do očí a nozder. A takovým statným i zdravým mladíkem byl a cítil nyní opět své mládí, až hlodavá bolest pokračujícího rozkladu jeho těla přivedla ho zpět. Pozdvihl své znetvořené ruce a zíral na ně s úžasem. Ale jak? Proč? Proč jen všecko to zdraví jeho divokého mládí změnilo se pak v toto zde? Pak si vzpomněl opět na okamžik, že je Koolau, malomocný. Víčka jeho očí se těžce zavřela a šumění deště přestalo mu zníti v uších. Křečovité záchvěvy probíhaly mu tělem. Pak přestaly také. Nazdvihl zpola hlavu, klesla mu však zpět. Pak jeho oči se otevřely a nezavřely se již. |
| 9 |
A měl pravdu. Tělo je tam zlatistou krásou. Domorodé ženy jsou Junony uzrálé sluncem a domorodí mužové jsou bronzovými Apolly. Zpívají a tančí a všichni jsou ozdobení a ověnčení květinami. A mimo přísnou misionářskou třídu bílí muži poddávají se podnebí a slunci, a nechť mají sebevíce práce, jsou vždy nakloněni tanci a zpěvu a nosí květy za uchem a ve vlasech. Jack Kersdale byl jedním z těchto chlapíků. Byl jedním z nejvíce zaměstnaných lidí, s nimiž jsem se kdy setkal. Byl několikanásobný milionář. Byl králem cukrové třtiny, kávovým plantážníkem, průkopníkem průmyslu, měl ohradu na chov dobytka a zúčastnil se ještě na třech z každých čtyř nových podniků, založených na ostrovech. Byl to společenský muž, člen klubů, sportovec, majitel jachty, svobodný a přitom tak hezký muž, po jakém jen kdy blouznily matky dcer schopných ke vdavkám. Mimoto nabyl svého vzdělání v Yalu a jeho hlava byla naplněna statistikou a školskými informacemi ohledně Hawaii Nei více než kteréhokoli ostrovana, s nímž jsem se kdy setkal. Vykonal velmi mnoho práce a přitom zpíval a tančil a zdobil si vlasy květinami právě tak hojně jako kterýkoli lenoch. Měl odvahu a vybojoval dva souboje – oba politické –, když ještě nebyl více než pouhým mladíkem, začínajícím svá první dobrodružství na politické dráze. Skutečně hrál vynikající úlohu v poslední revoluci, když byla svržena domorodá dynastie, a nebylo mu v té době více než šestnáct let. Kladu důraz na to, že nebyl zbabělý, abyste mohli doceniti, co se pak stalo. Viděl jsem ho v ohradě na farmě v Haleakale, kde zkrotil čtyřletou bestii, vzdorující po dvě léta biči kovbojů Von Tempskyho. A ještě o něčem se musím zmíniti. Byl jsem dole v Koně – nebo spíše nahoře, neboť obyvatelé Kony nechtějí žíti níže než ve výši alespoň tisíce stop. Všichni jsme byli právě na lanai bungalovu doktora Goodhuea. Hovořil jsem s Dottií Fairchildovou, když se to přihodilo. Veliká stonožka – měla sedm palců, neboť jsme ji pak změřili – spadla ze stropních trámů nad našimi hlavami právě do jejího účesu. |
| 10 |
Nato jednou rukou vzal její šálu a ovinul ji těsně kolem jejích ramen, aby stonožka nemohla spadnouti jí za šněrovačku. Druhou rukou pak – pravou – sáhl jí do vlasů, uchopil vzpouzejícího se netvora, jak jen mohl zblízka, za krk, a drže ho pevně mezi palcem a ukazovákem, vytáhl ho z jejích vlasů. Byl to pohled právě tak strašný jako heroický, jak si jen lze mysliti. Cítil jsem, jak mne mrazí. Stonožka, sedm palců svíjejících se noh, kroutila se a bránila, útočíc na jeho ruku, otáčejíc se mu kolem prstů, zatínajíc nohy do jeho kůže, drásajíc ji, jak se chtěla vyprostiti. Kousla ho dvakráte – viděl jsem to, ačkoli ujišťoval dámy, že není poraněn, když odhodil zvíře na zem a zašlápl je do písku. Za pět minut nato viděl jsem ho však v pracovně doktora Goodhuea, kde mu tento nařezával rány, čistě je roztokem permanganátu. Druhého dne ráno ruka Kersdalova byla oteklá jako soudek a trvalo plné tři týdny, než otok zmizel. To vše nemá nic společného s mým příběhem, nemohu však jinak než uvésti to na důkaz, že Jack Kersdale naprosto nebyl zbabělec. Byl to nejkrásnější důkaz odvahy, jejž jsem kdy viděl. Nehnul ani brvou, úsměv nezmizel ani na okamžik z jeho rtů. A ponořil palec a ukazovák do vlasů Dottie Fairchildové s takovou chutí a tak vesele, jako by to byla krabice solených mandlí. A přece to byl muž, jehož bylo mi dopřáno viděti zkrušeného strachem tisíckráte horším, než byl můj strach, když jsem viděl tu kroutící se obludu ve vlasech Dottie Fairchildové, nad jejíma očima a nad úkrytem její šněrovačky. Zajímal jsem se o malomocenství, o němž, právě tak jako o všem jiném týkajícím se ostrova, Kersdale měl podrobné vědomosti. Malomocenství bylo vlastně jedním z jeho oblíbených koníčků. Byl horlivým zastáncem ústavu na Molokai, kam byli odklizeni všichni malomocní z celého ostrova. Mnoho se o tom mluvilo a reptalo mezi domorodci přičiněním demagogů, vypravovalo se o krutosti Molokai, kde muži a ženy byli oderváni od svých přátel a rodin a nuceni žíti v ustavičném uvěznění až do své smrti. Tam nebyla lhůta, nebyla změna rozsudku. |
| 11 |
Myslím, že jsem prozradil své vzrušení, neboť doktor Georges přispíšil si ujistiti mne, že tam v tom ústavu žijí zcela šťastní. Vše to bylo úžasně hrůzné. Nemohl jsem snésti pohled na ni. Oněco dále, za nataženým lanem, pod dohledem policejního strážníka, byli příbuzní a přátelé malomocných. Nebylo jim dovoleno přiblížiti se k nim více. Nebyla tu poslední objetí, nebyly polibky na rozloučenou. Volali na sebe druh na druha – poslední vzkazy, poslední slova lásky, poslední opětovná naučení. A ti, kdož byli za lanem, hleděli na vše s hroznou intenzitou. Bylo to naposledy, kdy mohli pohlédnouti na tváře svých milovaných, neboť sami jsou živými mrtvolami odváženými nyní na pohřební lodi na hřbitov v Molokai. Doktor Georges zavelel a ti nešťastní ubožáci vzchopili se namáhavě na nohy a obtíženi svými zavazadly počali potáceti se po můstku na palubu parníku. Byl to pohřební průvod. Pojednou nářek propukl od těch, kdož byli za lanem. Bylo to zkrušující, bylo to srdcelomné, dosud nikdy neslyšel jsem takový nářek a doufám, že ho již nikdy více neuslyším. Kersdale a Mc Veigh byli stále ještě na druhém konci nábřeží, hovoříce vážně – o politice ovšem, neboť oba vězeli od hlavy k patě právě v tomto předmětu. Když Lucy Mokunui šla kolem mne, pohlédl jsem na ni pokradmu. Byla skutečně krásná. Byla krásná také podle našeho měřítka – jeden z těch vzácných květů, vyskytujících se jednou v celém pokolení. A ona, ze všech žen, ona byla odsouzena na Molokai. Kráčela jako královna přes můstek přímo na palubu a na záď, na volnou palubu, kde malomocní kupili se k pažení, naříkajíce a lkajíce svým drahým na břehu. Lana byla odvázána a Noeau počala se vzdalovati od nábřeží. Nářek zmohutněl. Toho zoufalství, té bolesti! Právě jsem si umiňoval, že nikdy již nebudu svědkem odplutí Noeau, když Mc Veigh a Kersdale se vrátili. Oči tohoto jiskřily a zářily a jeho rty nedovedly zakrýti úsměv z požitku, jejž právě cítil. Patrně uspokojil ho hovor o politice, jejž měl právě se svým druhem. Lano bylo nyní odstraněno a naříkající příbuzní kupili se po obou našich stranách na ohrazeném dříve místě. |
| 12 |
Bylo to jeho vášní. Přímá, přísná postava Isaaka Forda rozněcovala již sama jeho pýchu. Na psacím stole Percivala Forda byla miniatura tohoto bojovníka Páně. V jeho ložnici visela podobizna Isaaka Forda, malovaná v době, kdy sloužil pod monarchií jako předseda ministerstva. Ne že by Isaak Ford byl toužil po tomto místě a po světských statcích, nýbrž přijal je proto, že jako předseda ministerstva a později jako bankéř mohl konati větší služby věci misií. Němci a Angličané zde usídlení a všichni ti ostatní kupčíci posmívali se Isaaku Fordovi jakožto obchodnímu spasiteli duší, avšak on, jeho syn, věděl to lépe. Když domorodci, zbavivše se pojednou svého feudálního systému a nemajíce ani potuchy o povaze a významu vlastnictví k půdě, dávali vyklouznouti ze svých prstů rozlehlým lánům půdy, Isaak Ford to byl, jenž se postavil mezi všechny ty kupčíky a jejich kořist a ujal se držby úrodných, rozsáhlých statků. Nebylo tudíž divu, že všichni ti obchodníci nechovali ho v blahé paměti. On však nehleděl nikdy na své ohromné bohatství jako na své vlastní. Považoval se pouze za správce Božího. Z důchodů stavěl školy a nemocnice a kostely. A nebylo jeho vinou, že cukr po náhlém poklesu vynášel čtyřicet procent, že banka, již založil, udělala tak znamenitý obchod se železnicí a že, mezi jiným, padesát tisíc jiter pastvin na Oahu, jež koupil jitro za dolar, vynášelo osmdesát tun cukru z jitra každých osmnáct měsíců. Ne skutečně, Isaak Ford byl heroickou postavou hodící se, jak Percival Ford tajně smýšlel, aby stála vedle sochy Kamehamehy. I před soudním palácem. Isaak Ford odešel, avšak on, jeho syn, vedl dále jeho dobré dílo, alespoň právě tak neochvějně, byť i ne právě tak mistrovsky. Obrátil své zraky zpět k lanai. Jaký je rozdíl, tázal se sebe sama, mezi nestoudným tancem hula s pouhým pásem z trávy a tancem těch obnažených žen jeho vlastního plemene? Je tu nějaký podstatný rozdíl? Nebo záleží snad na nějakém menším pouze odstínu? Jak tu tak uvažoval o tomto problému, nějaká ruka spočinula na jeho rameni. |
| 13 |
O správném chování hloubal stále, o ně se snažil, a aby si správně počínal, bylo tak nutné jeho povaze, jako milovati a býti milováni je nutné lidem obyčejnějšího druhu. Seděl nyní pod algarobovým stromem mezi lanai a břehem. Jeho oči těkaly po tančících, pak odvrátil hlavu a zíral k moři přes měkce šumící příboj k Jižnímu kříži, planoucímu nízko na obzoru. Byl rozhořčen obnaženými šíjemi a nahými rameny žen. Kdyby měl dceru, nedovolil by jí nikdy nic takového. Avšak tato myšlenka byla pouhou abstrakcí. Jeho myšlenkový proces nebyl provázen vnitřní vidinou takové dcery. Neviděl přitom dceru s rameny a šíjí. Usmál se při pouhé myšlence na manželství. Bylo mu třicet pět a nemaje dosud nijakých osobních zkušeností s láskou, hleděl na ni ne jako na něco mýtického, nýbrž jako na něco zvířecího. Ženiti se může každý. I japonští a čínští kuliové, plahočící se na cukrových plantážích a v rýžových polích, se žení. Pravidelně žení se hned při první příležitosti. Je to proto, že stojí tak nízko na stupnici života. Nezbývá jim nic jiného než oženiti se. Jsou právě takoví jako ti vojenští muži a ženy. Pro něho jsou tu však jiné a vyšší věci. Liší se od nich – liší se od nich všech. Byl na to hrdý, jaký právě je a jak k tomu došlo. Nepochází ze všedního manželství z lásky. Pochází ze vznešené představy povinnosti a odevzdanosti určité myšlence. Jeho otec se neoženil z lásky. Láska byla šílenství, jež nikdy neznepokojovalo Isaaka Forda. Když podvolil se uposlechnouti hlasu volajícího, aby šel mezi pohany s poselstvím života, nemyslil na manželství a netoužil po něm. V tom si byli podobni, on i otec. Avšak Správa misií byla hospodárná. S novoanglickou spořivostí uvažovala a odvažovala a dospěla k výsledku, že ženatí misionáři přijdou laciněji a docilují většího úspěchu. A tak Správa nařídila Isaaku Fordovi, aby se oženil. Mimoto opatřila mu ženu, jinou horlivou duši, jež nemyslila na manželství, toužíc pouze po tom, aby mohla konati dílo Páně mezi pohany. Poprvé spatřili druh druha v Bostonu. |
| 14 |
Avšak mezi znáti je a míti je rád byla hluboká propast. Vojenské dámy naháněly mu právě trochu strachu. Byly ve svých způsobech naprosto jiné než ženy, jež měl nejraději – starší ženy, staré panny a děvčata s brýlemi a všechny vážné ženy každého stáří, s nimiž setkával se v kostele a v knihovně a ve výborech dětských opatroven a které přicházely k němu mírně a způsobně pro příspěvky a rady. Ovládal ty ženy, dík své duševní převaze, svému velkému jmění a vysokému postavení, jež zaujímal mezi peněžní šlechtou na Havajských ostrovech. Těch se nebál ani sebeméně. Jejich pohlaví nebylo vyzývavé, výbojné. Ano, tak tomu je. Je v nich něco jiného, či něco více než pouhá neovládaná životní síla. Byl vybíravý, choulostivý, přiznával si to a ty důstojnické dámy s obnaženými šíjemi a nahými rameny, s očima tak směle hledícíma, se svou životností a vyzývavým ženstvím, dotýkaly se nepříjemně jeho citlivosti. A nevycházel lépe ani s těmi vojenskými muži, kteří brali život lehce, pijíce, kouříce a klejíce svou cestou životem a vystavujíce všechnu drsnost a nezkrotnost těla na odiv neméně nestoudně než jejich ženy. Ve společnosti těch vojenských mužů cítil vždy jakousi nevolnost. Jim však, jak se zdálo, bylo přitom taktéž nevolno a cítil vždy, že se mu po straně posmívali, nebo ho litovali, nebo byli k němu shovívaví. A jak se zdálo, cítili oni opět již v pouhém jeho sousedství nedostatek z jeho strany věnovati pozornost tomu na nich, co sám neměl a o čem myslil, chválabohu, že to nemá. Fí! Byli právě takoví jako jejich ženy! Skutečně Percival Ford neměl ženy o nic více rád než muže. Pouhý pohled na něho prozrazoval proč. Byl dobré tělesné soustavy, nikdy neseznámil se blíže s nějakou nemocí, ba ani menší chorobou, postrádal však životnost. Jeho organismus byl spíše negativní povahy. Ne, krev, jež živila a utvářela tu dlouhou, úzkou tvář, ty tenké rty, vpadlé líce a malé, pronikavé oči, neměla v sobě ani sebeméně kvasidla. Chumáč vlasů, jakoby poprášených, sporých a nepoddajných dával tušiti lakomce, právě tak jako nos, tenký, jemně formovaný a připomínající poněkud zobák. |
| 15 |
Štíhlá, bledá, s modrýma očima poněkud znavenýma stálým čtením ve stránkách knih a snažící se vyznati se poněkud v pochopení života – taková byla před měsícem. Nyní však její oči zářily, místo aby byly znaveny, lící dotklo se slunce a tělo dávalo tušiti první náběh k rozkvětu vnadných linií. V tomto měsíci nechala knihy stranou, neboť našla větší požitek v tom, mohla-li čísti v knize života. Jezdila na koni, zlézala sopky a učila se plavati v mořském příboji. Tropy vnikly jí do krve a sálala nyní žárem a barvou a sluncem. A po celý měsíc byla ve společnosti muže – Stephena Knighta, siláka, veslaře v příboji útesů, bronzového mužského bůžka, ovládajícího příboj moře, jenž dovedl se vznésti na hřbet zčeřených vln a dáti se jimi nésti ke břehu. Dorothy Sambrooková nebyla si vědoma této změny. Její povědomí bylo stále ještě povědomím mladého děvčete a byla v této hodině loučení překvapena a zmatena způsobem, jak si počínal. Hleděla na něho jako na kamaráda a po celý měsíc byl jí kamarádem, nyní se však neloučil jako kamarád. Mluvil rozčileně a nesouvisle, nebo mlčel beze vší příčiny. Chvílemi neslyšel, co říkala, nebo slyšel-li, nedovedl odpověděti svým obvyklým způsobem. Byla zmatena způsobem, jak na ni hleděl. Nevěděla dosud, že má tak zářící a planoucí oči. V jeho očích bylo něco, co jí nahánělo strach. Nesnesla to klidně a klopila stále oči před jeho zraky. A přece bylo v tom také něco vábivého a musila ustavičně obraceti zpět oči k němu, aby pochytila cosi žhnoucího, útočného a toužebného, co dosud nikdy neviděla v lidském zraku. A sama byla přitom nezvykle vzrušena a zmatena. Ozval se ohlušující hlas velké píšťaly dopravního parníku a zástup ověnčený kvítím vlnil se blíže k zábradlí na nábřeží. Dorothy Sambrooková zacpávala si prsty uši, a když učinila posuněk nevole nad tím pronikavým, drásajícím zvukem, postřehla opět týž útočný, roztoužený záblesk ve Stevových očích. Nehleděl na ni, nýbrž na její uši, jemně narůžovělé a průhledné v šikmých paprscích odpoledního slunce. |
| 16 |
Byl jako stříbrná šalmaj pějící jasnou melodií přes hlučné oktávy loučení. Na přídi na spodní palubě pažení bylo vroubeno šesti řadami mladých hochů v bílém khaki, jichž bronzové tváře vypravovaly o třech letech táboření pod sluncem. Loučení však neplatilo jim. Rovněž neplatilo bíle oděnému kapitánu na vysokém můstku, vzdálenému jako hvězdy a zírajícímu dolů na všechen ten lomoz pod ním. Rovněž neplatilo toto loučení mladým důstojníkům dále na zádi, vracejícím se z Filipín, ani pobledlým, churavě vyhlížejícím ženám po jejich boku. Zcela vzadu u přístavního můstku na hlavní palubě stálo asi dvacet senátorů Spojených států se ženami a dcerami – senátorská výletní společnost, jež byla tu po celý měsíc hoštěna a napájena, vínem, přesycována statistikou a vláčena na sopečné vrcholky a dolů do lávových údolí, aby zhlédla krásy a poklady Havajských ostrovů. A pro tuto výletní společnost povolán byl ten dopravní parník do Honolulu a tato výletní společnost to byla, jíž Honolulu dávalo nyní sbohem. Senátoři byli ověnčeni a pokryti květinami. Senátora Jeremyho Sambrooka tlustý týl a statná prsa byla obtížena alespoň tuctem girland. Z této záplavy zeleně a květů vyčnívala mu hlava a větší část jeho tváře osmahlé sluncem a zpocené. Měl odpor a nechuť ke květinám, a jak nyní hleděl na množství lidstva na nábřeží, hleděl svýma očima statistika, jež neviděly nic z veškeré té krásy, nýbrž odhadovaly pouze pracovní sílu, viděly továrny, železnice a plantáže, ležící za těmito zástupy a jež tyto zástupy zde představovaly. Viděl tu bohaté zdroje a jejich využitkování a byl příliš zaujat sny o hmotném úspěchu a nadvládě, než aby postřehl svou dceru po svém boku, jež hovořila tu s nějakým mladým chlapíkem, v úhledném letním obleku a se slaměným kloboukem, s chlapíkem, jehož žádostivé oči neviděly nic než ji a neodvrátily se vůbec od její tváře. Kdyby byl měl senátor Jeremy oči pro svou dceru, byl by viděl, že místo patnáctiletého děvčátka, jež přivezl před krátkým měsícem na Havajské ostrovy, odvážel nyní ženu. |
| 17 |
Byl synem Isaaka Forda, a co se přihodilo Isaaku Fordovi, mohlo by se přihoditi také jemu. Cítil na svých tvářích slabý žár ruměnce při této myšlence a zakoušel palčivý pocit hanby. Ulekl se toho, co bylo v jeho krvi. Bylo to, jako by pojednou zvěděl, že jeho otec byl malomocný a že snad jeho vlastní krev chová také zárodek té strašné nemoci. Isaak Ford, ten přísný bojovník Páně – starý pokrytec! Jaký rozdíl byl mezi ním a kterýmkoli pobřežním tulákem? Dům pýchy, jejž Percival Ford vystavěl, řítil se nyní před jeho zraky. Hodiny míjely, důstojníci se smáli a tančili, domorodý orchestr hrál a Percival Ford zápasil s tím neočekávaným a zkrušujícím problémem, jenž byl tak náhle na něho vržen. Modlil se tiše s lokty na stole, s hlavou zabořenou do dlaní, dělaje dojem znaveného diváka. Mezi jednotlivými tanci důstojníci a ženy a civilisti kupili se kolem něho, tlachajíce o všedních věcech, a když se vrátili na lanai, uchopil se vždy opět svého problému tam, kde jej zanechal. Počal lepiti opět dohromady rozpadávající se ideál Isaaka Forda a jako cement užíval k tomu důvtipnou a zvláštní logiku. Byla to logika toho druhu, jaký hotoví se v mozku sobců, a působila dobře. Je nepopíratelné, že jeho otec byl utvořen z lepší hmoty než ti zde kolem něho, avšak starý Isaak byl teprve na cestě dospěti někam, kdežto on, Percival Ford, tam dospěl. Dokazuje to, rehabilitoval opět svého otce a současně povznesl i sebe sama. Jeho hubené malé já vzrostlo v ohromné rozměry. Byl nyní dosti velký, aby dovedl odpustiti. Zazářil při této myšlence. Isaak Ford byl velký, on však je větší, neboť dovede odpustiti Isaaku Fordovi a dosaditi ho dokonce opět na ono posvátné místo ve své paměti, ačkoli místo to nebylo nyní již tak posvátné, jako bývalo druhdy. Mimoto schvaloval Isaaku Fordovi, že nedbal následků svého jediného kroku na scestí. Zcela správně, on by to také ignoroval. Bylo po tanci. Orchestr skončil "Aloha Oe" a hudebníci se chystali jíti domů. Percival Ford zatleskal rukama na japonského sluhu. |
| 18 |
Z jasné oblohy, plné pouze hvězd a měsíčního světla, počal se snášeti déšť tak jemný a řídký, že se podobal spíše spršce par. Nikdo toho nedbal; děti hrály si dále, běhajíce bosýma nohama po trávě a zabíhajíce do písku, a v několika minutách bylo opět po dešti. Na jihovýchodě Démantová hlava, tmavá skvrna ostře ohraničená, rýsovala svou sopečnou podobu proti hvězdám. V malátných přestávkách příboj metal svou pěnu přes písčinu na trávník a daleko od břehu bylo vidět i černé skvrny plavců v měsíčním světle. Hlasy zpěváků, zpívajících nějaký valčík, odumíraly a v tichu, odněkud zpod stromoví, ozval se smích ženy, smích, jenž byl voláním lásky. Percival Ford sebou trhl, připomněv si slova doktora Kennedyho. Dole u kánoí, kde ležely čluny vytažené na písku, viděl muže a ženy, Kanačany, povalující se tam ospale jako požívači lotosů, a ženy v bílých holoku a na pozadí takového holoku spatřil tmavou hlavu řidiče kánoe spočívati na ženských prsou. Dále ještě, kde pruh písčiny se šířil u vchodu do laguny, spatřil muže a ženu kráčeti bok po boku. A když se přiblížili k osvětlenému lanai, postřehl, jak ruka ženina se sklonila k jejímu pasu a uvolnila objímající ji paži. Když kráčeli mimo, Percival Ford pokynul kapitánovi, jejž znal, a dceři nějakého šikovatele. Kouř života, ano, tak to znělo, ta mnohoobsažná věta. A opět ze zášeří košaté algaroby ozval se smích ženy jako volání lásky a kolem jeho židle cestou na lože byl bosonohý hoch veden pohněvanou japonskou chůvou. Hlasy zpěváků přešly měkce do melodie havajské milostné písně a důstojníci i ženy, objímajíce se pažemi, točili se na lanai a žena pod korunami algarob zasmála se opět. Percival Ford cítil jen nechuť k tomu všemu. Byl pobouřen smíchem lásky té ženy, kormidelníkem s hlavou položenou na bílém holoku, párky procházejícími se po břehu, tančícími důstojníky a ženami a hlasy zpěváků zpívajících lásku a svým bratrem, zpívajícím s nimi pod stromy hau. Zejména zlobila ho ta smějící se žena. Podivný řetěz myšlenek objevil se v jeho mysli. |
| 19 |
Když senátorská výletní společnost poprvé vystoupila na břeh, Steve byl jedním ze zábavního výboru. On to byl, jenž ukázal jim, jak plouti člunem příbojem čeřícím se nad útesy, tam u břehu Waikiki, když poháněl veslem svůj úzký člun ven do moře, až stal se mizícím bodem, a pak, objeviv se opět náhle, vynořil se jako mořský bůžek z pěny a čeřící se běli vln, vystupuje stále výš a výše, ramena, plece, boky, až byl tu na vrchu kouřícího se hřebene mohutné, na míle dlouhé vlny, s nohama potopenýma v šumícím a hučícím proudu, řítě se ku břehu rychlostí expresního vlaku, až pak vystoupil klidně na břeh u nohou užaslých diváků. Tenkráte spatřila Steva poprvé. Byl nejmladším mužem z celého výboru, mladíkem dvacetiletým. Nezúčastnil se řečnění, ani nezářil slavnostně při obřadném představování. Bylo to na útesech Waikiki, při honbách divokého dobytka na Mauna Kea a v ohradě na krocení koní farmy v Haleakale, kde pečoval o jejich zábavu. Dorothy nedbala o nekonečnou statistiku a věčné řečnění ostatních členů výboru. Steve o ně rovněž nedbal. A právě se Stevem to bylo, že se odkradla od hostiny pod širým nebem na Hamakua a od Abeho Louissona, kávového plantážníka, který mluvil o kávě, kávě a ničem jiném než kávě, po celé dvě smrtelné hodiny. Tehdy to bylo, když jeli na koních mezi stromovitými kapradinami, kdy Steve ji učil slovům "Aloha Oe", písně, již zpívali na počest senátorů v každé vesnicí, farmě a plantáži při loučení. Steve a ona byli spolu hned od počátku mnoho pohromadě. On byl jejím společníkem, druhem. Zmocnila se ho, zatímco její otec zabýval se tím, aby se zmocnil všech statistických dat ostrovního území. Byla příliš šlechetná a něžná, než aby ho ovládala jako tyran, přece však ovládala ho pevnou rukou, kromě v kánoi nebo na koni, kdy on převzal velení a ona oddala se poslušnosti. Nyní pak, když doznívala poslední slova té písně, kdy lana byla odpoutána a ten velký dopravní parník počal se zvolna pohybovati nazad ven z doků, poznala, že Steve byl jí něčím více než pouhým druhem a kamarádem. |
| 20 |
Kdy se asi opět setkají? On sám ji naučil těm slovům. Vzpomínala, jak mu naslouchala, když zpíval jí opět a opět pod stromem hau na Waikiki. Bylo to snad proroctví? A obdivovala jeho zpěv, řekla mu to, s jakým výrazem zpívá. Zasmála se nahlas, hystericky při této vzpomínce. Jakým výrazem! – když vyléval své srdce svým hlasem. Nyní to věděla a bylo již příliš pozdě. Proč jí to neřekl? Pak si představila, že děvčata jejího věku se ještě nevdávají. Avšak děvčata jejího věku vdávají se na Havajských ostrovech – byla hned nato její druhá myšlenka. Na Havaji, kde těla jsou zlatistá a kde všechny ženy jsou zralé a zlíbané sluncem. Marně prohlížela hustý zástup na nábřeží. Co se s ním stalo? Cítila, že by dala cokoli za to, aby ho ještě spatřila, a doufala téměř, že nějaká smrtelná nemoc uchvátí pojednou toho osamělého kapitána tam na můstku a znemožní odjezd. Poprvé ve svém životě hleděla na svého otce pátravě, zkoumavě a pocítila přitom neznámý dosud strach, vidouc ty tahy plné vůle a rozhodnosti. Bylo by strašné vzepříti se mu. A jaká naděje by jí kynula z takového boje? Proč ale jen Steve nepromluvil. Nyní je již příliš pozdě. Proč nepromluvil tehdy u Waikiki pod stromem hau? A tu napadlo ji, že ví proč, a srdce jí kleslo při této myšlence. Co to bylo, co zaslechla tu nedávno? Oh, ano, bylo to při čaji u paní Stantonové, tehdy odpoledne, kdy dámy ze Správy misií hostily a bavily dámy senátorské společnosti. Byla to paní Hodgkinsová, ta vysoká plavá žena, jež položila onu otázku. Celý ten výstup objevil se nyní živě před jejími zraky – to široké lanai, tropická květena, neslyšní asijští sluhové, šum hlasů těch četných žen a otázka, již paní Hodgkinsová vyslovila ve skupině právě vedle ní. Paní Hodgkinsová byla po několik let na pevnině a vyptávala se, jak bylo viděti, po starých známých zde na ostrovech z jejích dívčích let. "Co se stalo se Susií Maydwellovou?" tak zněla otázka, již položila. "Oh, neslyšely jsme o ní již nikdy; vdala se za Willieho Kupele", odvětila jiná ostrovní žena. |
| 21 |
Jako krásky Ah Chunova děvčata byla něco nového. Nic jim podobného nebylo tu dosud viděti. Nepodobala se ničemu tak, jako se podobala sobě navzájem, a přece každé z děvčat bylo význačně svého druhu. Nebylo možno mýliti se v nich. Z druhé strany však opět Maud, modrooká a plavovlasá, připomínala ihned Henriettu, snědou brunetu s velkýma, snivýma, tmavýma očima a vlasem domodra černým. Tento základní tón podoby, společný jim všem a vyrovnávající všechny rozdíly, byl Ah Chunova zásluha. On opatřil toto pozadí, na němž byly pak naneseny různé odstíny jednotlivých plemen. On opatřil tu čínskou kostru štíhlých kostí, jež nesla pak všechny ty jemnosti a zvláštnosti těla anglosaského, latinského a polynéského plemene. Paní Ah Chunová měla své vlastní ideje, jejichž oprávněnost Ah Chun uznával, ač nedovoloval jim zjednati si průchod, jakmile neodpovídaly jeho vlastní filozofické duševní rovnováze. Po celý svůj život byla zvyklá žíti po evropském způsobu. Nu dobře. Ah Chun poskytl jí evropskou domácnost. Později, když jeho synové a dcery dospěli tak dalece, že dovedli také již poraditi, vystavěl bungalov, prostornou, rozlehlou budovu, právě tak jednoduchou jako velkolepou. Mimoto během času objevil se tu také horský dům na Tantalu, kam rodina mohla se uchýliti, když počal vanouti z jihu vítr přinášející nemoci. A na Waikiki vystavěl si pobřežní sídlo na rozsáhlém pozemku, jehož poloha byla tak dobře volena, že později, když vláda Spojených států odsoudila ono místo k účelům opevnění, toto odsouzení bylo provázeno ohromnou částkou. Ve všech jeho domech byly kulečníky a pokoje pro kuřáky a množství hostinských komnat, neboť Ah Chunovu pokolení byla dána neobyčejná náklonnost k zábavě. Zařízení bylo nákladně jednoduché. Královské částky byly vynaloženy bez rozmyšlení – díky vybranému vkusu Ah Chunova potomstva. Ah Chun byl svobodomyslný v otázkách vychování. "Nedbejte na vydání", domlouval kdysi za starých časů Parkinsonovi, když tento nedbalý námořník nechtěl viděti důvod k tomu, aby Vega byla vypravena větším nákladem ke plavbě. |
| 22 |
Ah Chunovi nebylo již třeba býti kuchařem. Na Havajských ostrovech byla doba rozmachu. Cukr byl tam pěstován hojně a bylo třeba pracovních sil. Ah Chun viděl v tom příznivou příležitost a počal se zabývati dovozem dělníků. Přivezl na Havaj tisíce kantonských kuliů a jeho bohatství počalo se množiti. Vkládal své peníze do jiných podniků. Jeho pronikavá černá očka viděla dobrý obchod, kde jiní lidé viděli jen peněžní zkázu. Koupil za babku rybník, který vynášel mu později pět set procent a byl mu východiskem, z něhož dospěl k tomu, že ovládl úplně rybí trh v Honolulu. Nemluvil pro veřejnost, nepletl se do politiky, nezúčastnil se revolucí, avšak předvídal vše jasněji a dále do budoucna než ti, kdož se příběhů těch zúčastnili přímo. Před svým duševním zrakem viděl Honolulu jako moderní město s elektrickým světlem v době, kdy bylo ještě zanedbáváno, neupraveno na své písčině, pouhém jalovém útesu korálových skal. Koupil tedy půdu. Kupoval půdu od kupců potřebujících hotové peníze, od nemajetných domorodců, od hýřivých kupeckých synků, od vdov a sirotků a malomocných odvezených na Molokai, a jak léta míjela, ukázalo se jaksi, že právě ty kusy půdy, jež on koupil, byly třeba na stavbu obchodních skladišť, kaváren a hotelů. Pronajímal, pachtoval, prodával a kupoval a opět prodával. Avšak byly tu ještě jiné věci. Svěřil svou důvěru a své peníze Parkinsonovi, potulnému kapitánu, jemuž již nikdo nedůvěřoval. A Parkinson odplul na tajemné cesty na malé Veze. Hleděl si Parkinsona až do jeho smrti a po létech Honolulu bylo překvapeno novinkou, že guánové ostrovy Drake a Acorn byly prodány britskému fosfátovému družstvu za tři čtvrti milionu. Pak byly tu tučné, bohaté dni krále Kalakaua, kdy Ah Chun zaplatil tři sta tisíc dolarů za opiovou licenci. Zaplatil-li i třetinu milionu za monopol na tuto drogu, byly tyto peníze nicméně dobře uložené, neboť dividenda vynesla mu plantáže Kalalau, jež opět vynášely mu třicet procent po sedmnáct let a jež opět posléze prodal za půldruhého milionu. |
| 23 |
Neboť Ah Chun měl své problémy a měl je po celý svůj život. Ne, že by se jimi kdy trápil. Byl svou podstatou filozof, a ať byl pouhým kulim, nebo mnohomilionářem, nebo pánem nad mnoha lidmi, rovnováha jeho duše byla stále táž. Žil stále v rovnodušnosti duševního klidu a míru, nezaleknutý příznivým osudem a neoddávaje se nepříznivému osudu. Dovedl se se vším spřáteliti, ať již to byly rány od dozorce na třtinovém poli, nebo pokles cen cukru, když mu pak tato třtinová pole náležela. Tak opíraje se o pevnou skálu své duševní rovnováhy a spokojenosti se světem řešil své problémy, o nichž uvažovati není dáno mnohým lidem, nejméně pak čínskému sedláku. Tím právě byl – čínským sedlákem, zrozeným ke práci, v polích, den ze dne jako dobytek, jemuž však bylo určeno osudem, že vyvázne z toho plahočení jako princ v nějaké báchorce. Ah Chun nepamatoval se na svého otce, malého farmaře v okresu nedaleko Kantonu; a nepamatoval se mnoho ani na svou matku, jež zemřela, když mu bylo šest let. Pamatoval se však na svého váženého strýce, Ah Kowa, jemuž sloužil jako otrok od svého šestého roku až do čtyřiadvacátého. Tehdy to bylo, kdy vyvázl z jeho rukou dav se najmouti jako smluvní kuli na tři léta k práci na cukrové plantáži na Havajských ostrovech za padesát centů denně. Ah Chun dovedl si všimnouti dobře všeho kolem sebe. Postřehl tak malé detaily, že by byly unikly pozornosti tisíce jiných mužů. Po tři léta pracoval v polích a koncem této doby věděl více o pěstování třtiny než dozorci, ba než správce sám, kdežto správce by byl žasl nad vědomostmi toho vyschlého malého kuliho, jak zjednodušiti výrobu v továrně. Ah Chun nestudoval pouze výrobu cukru. Studoval také otázku, jak lidé stávají se vlastníky plantáží a továren na cukr. K jednomu úsudku dospěl záhy, že totiž lidé nebohatnou prací svých vlastních rukou. Poznal to, neboť sám pracoval již po nějakých dvacet let. Lidé, kteří zbohatli, zbohatli prací rukou jiných lidí. Nejbohatší byl ten, kdo měl nejvíce svých bližních, plahočících se pro něho. Tak, když skončila jeho smluvní pracovní doba, |
| 24 |
Mimoto, jak jeho léta pokračovala, shledal, že se vrací stále víc a více k lidem svého vlastního plemene. Pachy čínské čtvrti měly pro něho zvláštní kořennou vůni. Vdechoval je s uspokojením, kráčeje tam ulicemi, neboť v jeho mysli zanášely ho zpět do těch úzkých, točitých uliček v Kantonu hemžících se životem a pohybem. Litoval, že si ustřihl svůj cop, chtěje se zalíbiti Stelle Allendalové ve dnech před jejich sňatkem, a vážně uvažoval, nedoporučuje-li se, aby si dal ostříhati vlasy a nechal si růsti nový cop. Jídla, jež jeho draze placený kuchař mu připravoval, nedráždila jeho pamětlivé chuťové pohárky tak jako podivné míchanice v zatuchlých jídelnách tam dole v čínské čtvrti. Daleko větší požitek měl, mohl-li si na půl hodiny pokouřiti a potlachati se dvěma nebo třemi čínskými kamarády, než předsedal-li u elegantních, vybraných obědů, jimiž byl jeho bungalov pověstný, kde smetánka Evropanů a Američanů seděla za dlouhým stolem, muži právě tak jako ženy, ženy s klenoty zářícími v tlumeném světle na jejich bílých šíjích a rukou, muži ve večerním úboru, a všichni tlachajíce o věcech a smějíce se vtipům, jež nebyly mu vůbec srozumitelné, nezajímaly ho a nebavily. Nebyla to však pouze jeho cizota a jeho rostoucí stále touha vrátiti se k jeho čínským hrncům masa, co tvořilo onen problém. Bylo to také jeho jmění. Očekával pokojné, klidné stáří. Pracoval mnoho a těžce. Odměnou mělo se mu dostati klidu a odpočinku. Věděl však, že při jeho ohromném bohatství klid a odpočinek sotva mu budou údělem. Byly tu již známky nasvědčující tomu. Viděl již dříve podobné neblahé případy. Byl tu jeho bývalý zaměstnavatel, Dantin, jehož děti vyrvaly mu z rukou soudní cestou správu jeho majetku docílivše, že soud ustanovil opatrovníky, aby vedli správu tu za něho. Ah Chun věděl a věděl to příliš dobře, kdyby Dantin byl chudý muž, že by bylo bývalo uznáno, že dovede zcela rozumně říditi své vlastní záležitosti. A starý Dantin měl pouze tři děti a půl milionu, kdežto on, Ah Chun, měl patnáct dětí a nikdo mimo něho nevěděl, kolik má milionů. |
| 25 |
Věděl ve své duši filozofa, až problém uzraje, že dovede ho rozřešiti. Zatím chtěl jim dáti jen důrazné naučení, že ačkoli je sebevíce shovívavý a laskavý, jest nicméně absolutním pánem osudů achunské rodiny. Rodina vydržela venku po celý týden, pak se vrátila, zároveň s Ah Chunem a četným služebnictvem, aby obydlela opět svůj bungalov. Nato pak nepřišla již nikdy v úvahu ona otázka, když Ah Chunovi zlíbilo se vstoupiti do jeho nádherného salonu v modrém hedvábném obleku, vatovaných trepkách a s modrou hedvábnou čepičkou s červeným knoflíkem na vrcholku, nebo když se mu zlíbilo vytáhnouti svou štíhlou dlouhou dýmku se stříbrnou hlavičkou mezi důstojníky a civilisty kouřícími cigarety a doutníky na širokých verandách nebo v komnatě pro kuřáky. Ah Chun zaujímal ojedinělé postavení v Honolulu. Ačkoli se neobjevoval ve společnosti, měl přístup všude. Nevycházel nikam kromě mezi čínské obchodníky města, přijímal však a byl vždy středem své domácnosti a hlavou u svého stolu. Sám rodem čínský sedlák, předsedal v atmosféře kultury a zjemnělosti, neustupuje nikomu ze všech ostrovů. Aniž byl kdo na všech těch ostrovech tak hrdý, aby nechtěl přestoupiti jeho práh a kochati se jeho pohostinstvím. Předně, Achunův bungalov byl dům, jemuž nebylo možné něco vytýkati. Pak Ah Chun byl mocným mužem a konečně byl vzorem řádnosti a mravnosti a poctivým obchodníkem. Přes skutečnost, že obchodní morálka byla tu vyšší než na pevnině, Ah Chun zářil nad všemi ostatními obchodníky v Honolulu svou úzkostlivou a přísnou poctivostí. Bylo všeobecně známo, že jeho slovo platí právě tak jako jeho úpis. Nebylo nikdy třeba, aby zavazoval se svým podpisem. Nikdy neporušil své slovo. Dvacet let po smrti Hotchkisse, ze společnosti Hotchkiss a Marterson, našla se mezi odloženými listinami poznámka o nějaké půjčce třiceti tisíc dolarů Ah Chunovi. Spadalo to do doby, kdy Ah Chun byl soukromým rádcem Kamehamehy II. V hluku a šumu těch veselých a pohnutých dob, plných práce a starostí, tato záležitost vyklouzla z paměti Ah Chunovy. |
| 26 |
Když přistál v Macau a vstoupil do kanceláře největšího evropského hotelu, aby se dal zapsati, příručí zavřel před ním knihu. Číňany prý nepřijímají. Ah Chun dal přivolati správce hotelu, avšak i od toho dostalo se mu potupného odmítnutí. Odejel, za dvě hodiny se však opět vrátil. Přivolal příručího i správce, vyplatil jim měsíční služné a propustil je. Stal se zatím vlastníkem hotelu a žil si tam v nejlepším pohodlí po těch mnoho měsíců, kdy stavěli mu nádherný palác na předměstí. V té době při své nevyhnutelné obchodní schopnosti zvýšil výnos velkého hotelu ze tří procent na třicet. Strasti a zmatky, před nimiž Ah Chun uprchl, začaly záhy. Někteří ze zeťů uložili si špatně své peníze, jiní zase promarnili achunská věna. Ježto Ah Chun byl z jejich dosahu, upřeli své zraky na matinku Ah Chunovou a její půlmilionek a majíce jej před očima neukazovali právě nejlepší city druh ke druhu. Právníkům dařilo se dobře, než prozkoumali pravost všech listin; návrhy, protinávrhy a jiná podání zaplavovaly havajské soudy. A ani policejní soudy se tomu nevyhnuly. Došlo k bouřlivým výstupům, v nichž padala drsná slova a drsné rány. Došlo k takovým věcem, jako že květináče byly házeny, aby dodaly důrazu okřídleným slovům. A začala řada žalob vlekoucích se všemi soudy a udržujících celé Honolulu ve stálém vzrušení nad tím, co vše vycházelo najevo. Ve svém paláci, obklopen všemi sobě tak drahými požitky a radostmi Východu, Ah Chun pokuřoval si pokojně ze své dýmky a naslouchal hluku a lomozu tam za mořem. Každým poštovním parníkem putuje dopis v bezvadné angličtině, napsaný na americkém psacím stroji, z Macaa do Honolulu, v němž Ah Chun pomocí obdivuhodných úsloví a vět radí své rodině, aby žila v míru a souladu. Co se jeho týče, je z toho všeho venku a je zdráv a spokojen, dosáhl míru a klidu. Někdy se chechtá a mne si ruce a jeho šikmá, malá očka mžourají vesele při myšlence na ten žertovný svět. Neboť z celého jeho života a mudrování jedno mu zůstalo – přesvědčení, že to je velice žertovný svět. |
| 27 |
Harold, nejstarší, zvolil si přijmouti čtvrt milionu a odebrati se do Anglie, aby tam žil. Charles, nejmladší, přijal sto tisíc, zákonného opatrovníka a byl umístěn v Keelyově ústavu. Mamince Ah Chunové dostalo se bungalovu, horského domu na Tantalu a nového pobřežního sídla na místě onoho, jež Ah Chun prodal vládě. Mimoto bylo mamince Ah Chunové dáno půl milionu v penězích dobře umístěných. Ah Chun byl nyní připraven rozlousknouti ořech problému. Jednoho krásného jitra, když rodina byla u snídaně – postaral se o to, aby všichni jeho zeťové a jejich ženy byli přítomni – ohlásil, že se vrátí na otcovskou půdu. V malém, hezkém kázání vyložil, že se hojně postaral o svou rodinu, a vyložil různá pravidla, jež umožní jim, jak prý je přesvědčen, žíti společně v míru a souladu. Také dal svým zeťům různé obchodní rady, kázal o přednostech mírného přiměřeného života, bezpečném uložení peněz a dal jim k dobru své obsáhlé vědomosti o průmyslových a obchodních podmínkách na Havaji. Pak přivolal svůj povoz a ve společnosti plačící maminky Ah Chunové jel dolů k tichomořskému poštovnímu parníku, zanechav za sebou v bungalovu panický zmatek. Kapitán Higginson volal divoce po soudním rozkazu proti svému tchánu. Dcery ronily hojné a bohaté slzy. Jeden z manželů, bývalý soudce, bral v pochybnost duševní stav Ah Chunův a pospíšil k příslušným úřadům, aby se na to přeptal. Vrátil se se sdělením, že Ah Chun objevil se před soudem o den dříve, žádal, aby byl vyšetřen, a odcházel se znamenitým výsledkem. Nedalo se nic dělati, a tak odebrali se taktéž na břeh, aby dali sbohem tomu malému, starému muži, jenž jim kynul na rozloučenou z hlavní paluby, když velký parník obrátil svůj nos k moři mezi korálovými útesy. Avšak ten malý, starý muž nezamířil do Kantonu. Znal svou vlastní zemi příliš dobře a znal také příliš nátlak a útisky mandarínů, než aby se tam odvážil se svým pěkným kapitálkem, který mu ještě zůstal. Odebral se do Macaa. Nuže, Ah Chun vykonával dlouho svou královskou moc a byl panovačný, jako nějaký král. |
| 28 |
Avšak Ah Chunovo slovo se rozneslo, jako jen šeptem, a kapitán Higginson zapomněl na své admirálství a svou vznešenou rodinu a vzal si za ženu tři sta tisíc dolarů a vzdělané, ušlechtilé děvče, jež bylo jednou dvaatřicetinou Polynésanka, jednou šestnáctinou Italka, jednou šestnáctinou Portugalka, jedenácti dvaatřicetinami Angličanka a Američanka a polovičkou Číňanka. Ah Chunova štědrost měla svůj účinek. Jeho dcery byly pojednou uznány za vhodné nevěsty a dostalo se jim nápadníků. Klára přišla druhá na řadu, když však vládní tajemník o ni formálně požádal, Ah Chun mu sdělil, že musí počkati, až na ni dojde, neboť Maud je nejstarší a musí se tedy vdáti dříve. Byl to od něho lstivý kousek. Celá rodina měla na tom nyní živý zájem, aby provdali Maud, což se jim podařilo do tří měsíců, a to za Neda Humphreyse, přistěhovaleckého zmocněnce Spojených států. Jak on, tak i Mand si stěžovali u Ah Chuna, neboť věno bylo pouze dvě stě tisíc. Ah Chun vysvětloval, že jeho počáteční štědrost měla pouze prolomiti ledy a že nyní jeho dcery nemohou čekati jinak, než že musí býti odbyty laciněji. Klára následovala Maud a pak v době dvou let následovala v bungalovu svatba za svatbou. Zatím Ah Chun nelenošil. Stahoval své peníze z jednoho podniku po druhém. Prodal své podíly ve dvaceti různých podnicích a krok za krokem, tak aby tím nevyvolal nepokoje na trhu, disponoval svým rozsáhlým nemovitým majetkem. Posléze vyvolal přece pokles cen a prodal s obětí. Co zavinilo jeho spěch, byly mraky, jež viděl již objevovati se na obzoru. V době, kdy vdala se Lucille, hádky a nesváry počaly již doléhati k jeho sluchu. Vzduch byl přeplněn plány a protiplány, jak získati jeho přízeň a vzbuditi jeho nevoli proti tomu nebo onomu nebo všem mimo jednoho z jeho zeťů. Což vše však nikterak nemohlo sloužiti klidu a odpočinku, jež očekával od svého stáří. Uspíšil své kroky. Po dlouhou dobu již dopisoval si s hlavními bankami v Šanghaji a Macau. Každý parník již po několik let odvážel bankovní poukázku na účet jakéhosi Chun Ah Chuna, za účelem depozitu v těchto bankách Dálného východu. |
| 29 |
Jak jinak tomu mohlo býti při té ohromné životnosti a neuvěřitelném zdraví? Chci vám ukázati, jak důvěřoval své skvostné hvězdě a také jak se tato jeho důvěra někdy projevovala. Byl tehdy mladíkem – právě jsem se s ním tehdy seznámil – když pustil se do hry v poker na Wailuku. Byl u toho také nějaký statný Němec, Schultz se jmenoval, a hrál surově, bezohledně. Měl tehdy také právě štěstí a byl již nesnesitelný, když Lyte Gregory přisedl a chopil se karet. Hned při první hře Schultz si zahrál. Lyte vstoupil a podobně i ostatní a Schultz přisadil – ostatní však nikoli, mimo Lytea. Nelíbil se mu způsob toho Němce a zvýšil svou sázku. Schultz rovněž a hned nato Lyte. Tak to šlo dále, hned ten, hned nato opět onen. Sázky byly veliké. A víte, co měl Lyte v ruce? Dva krále a tři malé žaludy. Nebyl to poker. Lyte nehrál poker, hrál na svůj optimismus. Nevěděl, co Schultz má v ruce, sázel však a sázel stále, až Schultz přestal sázeti, a přece měl v ruce po celou tu dobu tři esa. Pomyslete si jen! Hráč mající jen dva krále donutil druhého se třemi esy, aby viděl před kupem! Nu, dobrá, Schultz zavolal dvě karty. Jiný Němec dával, ještě k tomu Schultzův přítel. Lyte věděl, že má proti sobě tři stejné. Nuže, co udělal? Co vy byste v takovém případě udělal? Ovšem, že byste koupil tři karty a podržel si krále. Ne tak Lyte. Ten hrál na své štěstí. Odhodil tři krále, podržel své tři malé žaludy a koupil dvě karty. Ani se na ně nepodíval... Pohlédl na Schultze, bude-li sázeti, a Schultz vsadil, hodně. Ježto sám měl tři esa, věděl, že má Lytea, neboť hrál proti Lyteovi na tři a nutně musily to tedy býti menší tři. Chudák Schultz! Vycházel z naprosto správných předpokladů. Jeho omyl spočíval v tom, že myslil, že Lyte hraje poker. Sázeli hned ten, hned onen plných pět minut, až Schultzova jistota počala vyprchávati. A po celou tu dobu Lyte ani nepohlédl na své dvě karty a Schultz to věděl. Viděl jsem, jak Schultz uvažuje, pak se vzmužil a počal opět nadutě zvyšovati sázky. Avšak bylo to pro něho přece jen příliš silné. |
| 30 |
Nikdo to nepostřehl kromě Stephena Kaluny a já o tom nevěděl, až teprve později. Viděl jsem však, jak se to blíží, viděl jsem celou tu proklatou, nevýslovnou hrůzu, vzpíral jsem se však mysliti na budoucnost. Bál jsem se. Nemohl jsem a v noci jsem nad tím plakal. Byl můj přítel. Chytali jsme spolu na Niihau žraloky. Honili jsme divoký dobytek na Mauna Kei a Mauna Loi. Krotili jsme koně a vpalovali znamení býkům na carterské farmě. Honili jsme kozly na Haleakale. On mne naučil potápěti se a projížděti na člunu příbojem, až jsem se stal téměř tak obratným jako on, a on byl obratnější než průměrný Kanačan. Viděl jsem ho potápěti se v hloubi patnácti sáhů a vydržel tam dvě minuty. Byl obojživelník a horal. Dovedl vyšplhati tam, kam ani divoký kozel se neodvážil. Nebál se ničeho. Nalézal se na ztroskotavší Luze a plaval třicet mil za šestatřicet hodin na vzedmutém moři. Dovedl proplouti rozbouřenými vlnami, jež by vás nebo mne rozdrtily na kaši. Byl to velký, slavný, bohorovný muž. Prodělali jsme spolu revoluci. Byli jsme oba romantickými loajalisty. Dvakráte byl postřelen a odsouzen k smrti. Byl však i pro republikány příliš velkým mužem, než aby ho zabili. Vysmíval se jim. Později poctili ho a ustanovili ho šerifem na Koně. Byl to prostý muž, hoch, jenž nestárl. Jeho mozek byl jasný, prostý, neznal úskoky a okliky, šel vždy přímo k jádru věci a dovedl vše přímo a jasně rozluštiti. Měl duševní rovnováhu. Nikdy nepoznal jsem muže majícího takovou důvěru v život, muže tak spokojeného a šťastného. Nežádal od života nic. Nebylo tu nic, co by si ještě žádal. Jemu život nezůstal nic dlužen. Zaplatil mu zplna, hotově a předem, čeho byl by se mohl ještě dožadovati při svém nádherném těle, své železné konstituci, své imunitě proti všem obyčejným nemocem a hlubokém zdraví své duše? Tělesně byl dokonalý. V celém svém životě nebyl nikdy nemocný. Nevěděl, co je bolest hlavy. Trpěl-li jsem jí, hledíval na mne divě se a rozesmál mne vždy svými neobratnými pokusy o soucit. Nechápal něco takového, jako je bolest hlavy. |
| 31 |
Chtěl děvče a opět hocha. Měl je. A všichni byli co nejlepší, bez poskvrny, bez chyby, prsa měli jako soudky a zdědili všechnu jeho sílu a zdraví. A pak k tomu došlo. Ta hrozná známka objevila se na jeho těle. Pozoroval jsem ji po celý rok. Krušilo mi to srdce. On však o tom nevěděl a ani nikdo jiný to netušil kromě toho proklatého hapa-haole, Stephena Kaluny. Ten to věděl, já však nevěděl, že on to ví. A – ano – doktor Strowbridge to věděl také. Byl vládním lékařem a měl oko vycvičené na malomocenství. Víte, k jeho povinnostem náleželo vyšetřovati podezřelé a odkazovati je na přijímací stanici v Honolulu. A Stephen Kaluna měl také oko vycvičené na malomocné. Ta nemoc zahnízdila se v jeho rodině a čtyři nebo pět jeho příbuzných bylo již na Molokai. Propuklo to kvůli sestře Stephena Kaluny. Když se stala podezřelou, než ještě ji doktor Strowbridge mohl dostati do rukou, její bratr ji odklidil tajně odtud do nějakého úkrytu. Lyte byl šerifem na Koně a jeho povinností bylo najíti ji. Byli jsme toho večera všichni na Hilo, u Neda Austina. Stephen Kaluna tam již byl, když jsme tam přišli, seděl tam sám, podnapilý a ve svárlivé náladě. Lyte smál se právě nějakému žertu – svým silným, šťastným smíchem velkého hocha. Kaluna odplivl si opovržlivě na podlahu. Lyte to viděl právě tak jako všichni ostatní, nevšímal si však toho chlapíka. Kaluna vyhledával záminku k hádce. Pokládal totiž za osobní urážku, že Lyte pokoušel se dopadnouti jeho sestru. Stále a stále, nejrůznějším způsobem dával najevo svou nevoli nad Lyteovou přítomností, avšak Lyte nevěnoval mu pozornost. Myslil jsem si, že Lyte ho trochu lituje, neboť k nejtěžším z jeho povinností náleželo právě stíhání malomocných. Není nic příjemného jíti do cizího domu a vyrvati odtud otce, matku nebo dítě, kteří nedopustili se ničeho zlého, a poslati je do doživotního vyhnanství na Molokai. Ovšem, že je to nutné k ochraně společnosti a Lyte, jak jsem přesvědčen, by byl první, jenž by se chopil vlastního otce, jakmile by se stal podezřelým. |
| 32 |
Po čtyři smrtelné hodiny jsem mu domlouval, posléze byl jsem již vyčerpán a pak můj parník dával mi již znamení píšťalou. Nemohli jsme se s tím smířiti. O tři měsíce později najali jsme škuner Halcyon. Byla to podloudnická loď s opiem a plula rychle jako čarodějka. Jejím pánem byl poctivec, jenž by učinil cokoli za peníze, a najali jsme ho k plavbě do Číny. Vyplul ze San Franciska a o několik dní později vypluli jsme s Landhousovou šalupou na výpravu. Byla to jen pětitunová jachta, ale hnali jsme ji padesát mil na návětrnou stranu severovýchodním pasátem. Mořská nemoc? Netrpěl jsem tak dosud nikdy v celém svém životě. Než jsme se ještě dostali tak blízko k pevnině, abychom ji spatřili, setkali jsme se s Halcyonem a Burnley a já jsme vstoupili na jeho palubu. Pluli jsme dolů k Molokai a dostali jsme se tam kolem jedenácté hodiny večer. Škuner přiblížil se k ostrovu a přistáli jsme na člunu u Kalawao – k místu, kde, jak víte, zemřel otec Damien. Ten poctivec nechal se přesvědčiti. Jakmile jsme na něho namířili své revolvery, souhlasil se vším a držel s námi. My tři přešli jsme poloostrov Kalaupapa, něco tak kolem dvou mil. Představte si, že jsme uprostřed tmavé noci byli na honbě za mužem nalézajícím se v osadě více než tisíce malomocných. Víte, kdyby byl povstal poplach, byl by s námi všemi konec. Byli jsme na neznámé půdě a tma jako v pytli. Psi malomocných vyběhli a štěkali na nás a my klopýtali a bloudili kolem, až jsme ztratili docela stopu. Poctivec to rozřešil. Vedl nás do prvního stranou ležícího stavení. Zavřeli jsme za sebou dveře a rozsvítili jsme. Bylo tam šest malomocných. Vyburcovali jsme je a mluvili s nimi v nářečí domorodců. Co jsem chtěl, byl kokua. Kokua doslovně je pomocník, domorodec, jenž je zdráv a ochoten žíti v osadě a je placen Zdravotní radou, aby ošetřoval malomocné, obvazoval jim rány a konal podobné služby. Zůstali jsme v domě, chtějíce překaziti útěk jeho obyvatel, zatímco poctivec vyšel s jedním z nich, aby vyhledali kokuu. Zastihl ho a přivedl ho k nám před ústím svého revolveru. Ale kokua rozuměl své věci. |
| 33 |
Z cihel rozpadnuvšího se komínu vystavil jsem si svou vlastní Alhambru, věže, terasy a vše ostatní tam bylo a nápisy křídou označovaly jednotlivá oddělení. Sem vedl jsem toho městského obyvatele a tázal jsem se ho na "Alhambru", věděl o ní však právě tak málo jako lidé v naší ohradě, a tehdy utěšil jsem se myšlenkou, že na celém světě jsou jen dva rozumní lidé – Washington Irving a já. Moje ostatní četba v té době skládala se hlavně z šestákových novel, jež jsem si vypůjčoval od najímaných dělníků, a z novin, z nichž služky polykaly vypravování o chudých, ale ctnostných prodavačkách. Četbou takových věcí stal se nutně můj duch směšně všedním, avšak ve své osamělosti četl jsem vše, co mi jen přišlo do rukou, a zejména hluboký dojem vzbudila ve mně Ouidina kniha "Signa", již jsem polykal pravidelně po několik let. Neznal jsem zakončení, až teprve, když jsem již dospěl, neboť v mém výtisku scházely poslední kapitoly, a tak snil jsem dále se svým hrdinou, neschopen viděti, právě tak jako on, Nemesis na konci. Mou povinností v ohradě bylo po nějaký čas dávati pozor na včely, a když jsem tak sedával pod stromem od východu slunce až do pozdního odpoledne, čekaje, až se začnou rojiti, měl jsem dosti času ke své četbě a svému snění. Livermorské údolí bylo velice ploché, prázdné a ani návrší kolem nevzbuzovala tehdy můj zájem. Jediné, co rušilo mé vidiny, bylo, když jsem volal na poplach, že včely se rojí, a když lidé z ohrady přiběhli s hrnci, pánvemi a kbelíky vody. Myslím, že první řádka "Signy" byla "Byl to jen malý hoch", a přece snil, že se stane slavným hudebníkem a že celá Evropa bude u jeho nohou. Nuže, já jsem byl také jen malým hochem, ale proč bych se nemohl státi tím, o čem snil "Signa"? Život na kalifornské farmě byl mi tehdy nejhloupější možnou existencí a den ze dne myslil jsem na to, jíti odtud za obzor a podívati se na svět. Byly to šepoty, tuchy, moje mysl klonila se ke krásným věcem, ač mé okolí nebylo nikterak krásné. Vrcholky a údolí kolem byly mi trnem v oku, dráždily mne a a nemiloval jsem je, až teprve když jsem je opustil. |
| 34 |
Zatímco jsem byl na Klondiku, zemřel mi otec a břímě celé rodiny padlo na má bedra. Byly zlé doby v Kalifornii a nemohl jsem dostati práci. Hledaje ji, napsal jsem "Dolů po řece", a bylo to ihned odmítnuto, čekaje na toto odmítnutí, napsal jsem povídku o dvaceti tisících slov pro novinářskou společnost a také tato povídka byla odmítnuta. Než došlo k odmítnutí, pracoval jsem vždy na nové povídce. Nevěděl jsem, co je to vlastně nakladatel. Neznal jsem jedinou živou duši, jež již kdy něco vydala. Posléze nějaká povídka byla přijata kalifornským sborníkem, od něhož jsem za ni obdržel pět dolarů. Brzo nato "Černá kočka" nabídla mi čtyřicet dolarů za povídku. Pak se věci obrátily a nebudu snad již po nějaký čas nakládati uhlí, abych se uživil, ačkoli jsem již dělal tuto práci a dovedl bych ji dělati zase. Moje první kniha byla vydána roku 1900. Byl bych dovedl psáti pro noviny, avšak měl jsem dosti rozumu, abych odmítl býti otrokem tohoto zabijáckého stroje, neboť za takový stroj pokládal jsem noviny pro mladého muže v době jeho vývoje. Teprve když jsem stál pevně na svých nohou, jako spisovatel pro sborníky, pracoval jsem také mnoho pro noviny. Jsem přívrženec pravidelné práce a nečekám nikdy na vnuknutí. Pokud jde o mou povahu, jsem nejen lehkomyslný a bezstarostný, nýbrž také melancholický. Proti oběma těmto vlastnostem jsem však bojoval a přemohl jsem je. Kázeň, jíž se mi dostalo jako námořníku, měla na mne dobrý vliv. Snad také mé dřívější dni na moři jsou zodpovědné za pravidelnost života a za omezený pouze spánek. Pět a půl hodiny je přesný průměr, jejž si dovoluji, a v mém životě nenastaly dosud nikdy okolnosti, jež by mě udržely bdíti, když přišel čas lehnouti si. Jsem velice zaujatý pro sport, libuji si v boxování, šermu, plavání, jízdě na koni, plachtění, ba i pouštění draka. Ač pocházím původně z města, jsem raději poblíž něho než v něm. Venkov je přece jen nejlepší, jedině přirozený život. V mých dospělejších létech spisovatelé mající na mne největší vliv byli Karel Marx v určitém a Spencer ve všeobecném směru. |
| 35 |
Zkrátka můj radostný individualismus byl ovládán pravověrnou měšťáckou morálkou. Dostal jsem se z otevřeného Západu, kde lidé ze sebe dělali něco a kde práce honila se za lidmi, do přelidněných středisek práce ve východních státech, kde lidé byli velice malými pány a kde honili se za prací, jak jen mohli, a shledal jsem, že hledím na život z nového a naprosto jiného hlediska. Viděl jsem dělníky na jatkách na dně společenské propasti. Přísahal jsem, že neoddám se svým tělem již nikdy těžké obyčejné práci, jedině budu-li k tomu naprosto nucen, a od té doby snažil jsem se pokud možno vyhnouti se těžké tělesné práci. Ve svém devatenáctém roce vrátil jsem se do Oaklandu a vstoupil jsem na střední školu, kde vycházel obvyklý školní časopis. Vycházel týdně – ne, tuším, že měsíčně – a psal jsem pro něj povídky, s velmi malou obrazností, pouhé reprodukce svých námořních a tuláckých zkušeností. Zůstal jsem tam rok, zaměstnán jako vrátný, abych se uživil, a vynechávaje občas, když napětí bylo již příliš silné, než abych je mohl snésti. V té době mé socialistické výroky vzbudily značnou pozornost a byl jsem znám jako "hoch socialista", označení, jež mi vyneslo vězení za to, že jsem mluvil na ulici. Opustiv střední školu, dřel jsem po tři měsíce sám, osvojiv si za tu dobu učební látku tří let, a vstoupil jsem na kalifornskou univerzitu. Vzpíral jsem se vzdáti se naděje na univerzitní vzdělání a pracoval jsem v prádelně a svým perem, abych se protloukl životem a mohl studovati. Tehdy pracoval jsem skutečně s láskou, avšak byla to pro mne příliš těžká úloha a v polovici svého prvního roku na univerzitě musil jsem toho nechati. Pracoval jsem dále, žehle košile a jiné prádlo v prádelně, a psal jsem, jakmile jsem měl jen chvilku volného času. Snažil jsem se pracovati oběma těmito způsoby, avšak často jsem usnul s perem v ruce. Pak opustil jsem prádelnu a psal jsem stále a žil jsem a snil jsem opět. Po tříměsíční zkoušce nechal jsem opět psaní, usoudiv, že se k tomu nehodím, a odebral jsem se na Klondike, hledaje zlato. |
| 36 |
Ve svých přerušovaných školních létech psal jsem obvyklé úkoly, jež byly chváleny obvyklým způsobem, a v době, kdy jsem pracoval v jutové továrně, pokusil jsem se příležitostně něco napsati. Továrna požadovala třináct hodin denně mého času a jsa mlád a otužilý, potřeboval jsem jen málo času pro sebe, takže mi stále ještě zbývalo trochu k mému psaní. "Hlas ze San Franciska" vypsal cenu za popisný článek. Moje matka naléhala na mne, abych se o to pokusil, učinil jsem tak, vybrav si za předmět "Tajfun na japonském pobřeží". Silně znaven a ospalý, věda, že musím vstávati opět v půl páté ráno, počal jsem psáti ten článek o půlnoci a pracoval jsem vytrvale, až jsem napsal dva tisíce slov, tolik totiž článek měl obsahovati, avšak zpracoval jsem jen polovičku své myšlenky. Následující noc za týchž podmínek jsem pokračoval, přidav druhé dva tisíce slov, než jsem skončil, a pak třetí noc strávil jsem zkracováním článku tak, abych jej uvedl v soulad s podmínkami soutěže. Dostal jsem první cenu, druhou a třetí pak dostali studenti stanfordské a berkeleyské univerzity. Můj úspěch v soutěži Hlasu obrátil vážně mé myšlenky ke psaní, avšak měl jsem ještě příliš horkou krev, než abych se dovedl přizpůsobiti obvyklé rutině, a tak ve skutečnosti zanedbával jsem literaturu tím, že jsem psal jen menší nápady pro Hlas, jež tento časopis ihned odmítl. Protoulal jsem se Spojenými státy, od Kalifornie až k Bostonu a nahoru dolů, vrátiv se opět k tichomořskému pobřeží přes Kanadu, kde jsem se dostal do vězení a odbyl si trest pro tuláctví, a mé zkušenosti z této potulky byly příčinou, že jsem se stal socialistou. Předčasně byl ve mně vzbuzen dojem důstojnosti práce, a aniž bych byl ještě četl Carlyla nebo Kiplinga, vytvořil jsem si své evangelium práce, jež zastínilo jejich zásady. Práce byla vším, byla posvěcením a spásou. Pýchu, již jsem cítil nad celodenní těžkou prací, dobře vykonanou, sotva byste dovedli pochopiti. Byl jsem tak věrným, námezdním otrokem, jakého jen kdy který kapitalista vykořisťoval. |
| 37 |
Nuže Halie, v níž smíšena byla tři plemena, nechovala předsudku proti dalšímu míšení krve a sdružila se s nějakým ruským obchodníkem kožešinami zvaným Špak, známým také své doby pod jménem Velký Tloušť. Špak je při tom označován Rusem v nedostatku jiného vhodného označení, neboť Špakův otec, slavonský otrok z Dolních provincií, uprchl ze rtuťových dolů do severní Sibiře, kde poznal Zimbu, ženu z plemene Jelenů, která se stala matkou Špakovou, jenž se stal dědem Jees Uckové. Nuže, kdyby Špak nebyl býval ve svém jinošství polapen Mořskými muži, vroubícími okraj Arktického moře svou bídou, nebyl by se stal dědem Jees Uckové a k nějakému příběhu by nebylo vůbec došlo. On však byl polapen Mořskými muži, jimž unikl na Kamčatku a odtud na norské velrybářské lodi na Baltické moře. Nedlouho potom ocitl se v Petrohradě a neuplynulo mnoho let, kdy přišel na východ toutéž únavnou cestou, již jeho otec o půlstoletí dříve vykonal, skrápěje ji s těžkými vzdechy svou krví. Špak byl však svobodným mužem ve službách velké Ruské kožešinové společnosti. A v tomto svém zaměstnání přicházel stále víc a více k východu, až přešel Beringovo moře do ruské Ameriky a v Pastoliku, ležícím těsně u Velké delty Yukonu, stal se manželem Halie, jež byla babičkou Jees Uckové. Z tohoto spojení pak narodilo se děvče Tukesan. Špak k příkazu Společnosti podnikl cestu kánoí na několik set mil vzhůru po Yukonu, až ke stanici Nulato. Vzal s sebou Halii a dítě Tukesanu. To bylo v roce 1850, a v roce 1850 to bylo, že říční indiáni přepadli Nulato a vyhladili je z tváře země. A tehdy byl konec Špakův a Haliin a téže hrozné noci zmizela Tukesan Do dnešního dne tvrdí Toyátové, že neměli tehdy rukou v oné výpravě, avšak nechť je tomu již jakkoli, pravdou zůstává, že dítě Tukesan mezi nimi vyrostlo. Tukesan provdala se postupně za dva toyátské bratry, jímž oběma byla neplodná. Z té příčiny ostatní ženy potřásaly nad ní hlavami a nenašel se již třetí toyátský muž, který by se byl odvážil manželství s bezdětnou vdovou. |
| 38 |
Snad přivedl trochu teplé krve pod její kůži, což mělo za následek, že její tvář byla méně černá a její postava ztepilejší, což však mohlo právě tak pocházeti od Špaka, Tlouště, zdědivšího barvu svého slavonského otce. Konečně měla velké, zářivě černé oči – oči míšenky, kulaté, plné a smyslné, což vyznačuje splynutí tmavé rasy s bílou. Také její krev bělošky spolu s vědomím, že krev tu má ve svých žilách, měla vzápětí, že byla jaksi ctižádostivou, domýšlivou. Jinak ale svým vychováním a životními názory byla naprostou a úplnou toyátskou indiánkou. Jedné zimy, když byla mladou ženou, Neil Bonner vstoupil do jejího života. Vstoupil však do jejího života právě tak, jako přišel do toho kraje, poněkud váhavě. Ve skutečnosti jeho příchod do toho kraje stal se zcela proti jeho vůli. Mezi otcem, stříhajícím kupony a pěstujícím růže, a matkou, milující společenské styky, Neil Bonner dosti zdivočel. Nebyl ničemou, avšak muž dobře živený a beze vší práce v širém světě musí nějak vybíjeti svou energii, a Neil Bonner byl takovým mužem. A vybíjel svou energii takovým způsobem a do té míry, že když dospěl k nevyhnutelnému vrcholku, Neil Bonner starší vylezl ze svých růží v panickém úžasu a hleděl na svého syna udivenýma očima. Pak se uchýlil ke starému známému stejných zájmů, s nímž se obyčejně radíval o kuponech a růžích, a mezi těma dvěma bylo pak rozhodnuto o osudu mladého Neila Bonnera. Musí odtud, na zkoušku, aby strávil neškodné bláhovosti svého mládí a mohl žíti nadále podle jejich vlastních výtečných životních předpisů. Když to bylo jednou rozhodnuto a mladý Neil cítil trochu lítosti a hodně studu, ostatní šlo již hladce. Staří známí byli vlivnými majiteli akcií P. C. společnosti. Tato P. C. společnost pak byla majitelkou celého loďstva říčních parníků a mořských lodí a mimo námořní obchod hospodařila na stotisíci čtverečních mil půdy, jež na zeměpisných mapách je obyčejně vyznačena v podobě bílých skvrn. A tak tato P. C. společnost poslala mladého Neila na sever, kde byly ony bílé skvrny, aby tam konal svou práci a učil se býti dobrým občanem, jako byl jeho otec. |
| 39 |
Pak na povrchu věcí nastala změna. Trochu té vlhkosti, prosakující ovzduší, srazilo se v temně šedá, beztvárná mračna; oteplilo se dokonce, teploměr vystoupil až na dvacet stupňů pod nulou a vlhkost padala z oblohy v podobě zmrzlých zrnek, šustících jako suchý cukr nebo jako písek, kopl-li do nich někdo podpatkem. Pak se opět vyjasnilo a přituhlo, dokud nenahromadilo se zase dosti vlhkosti na pokrývku země před mrazem vzdušných dálav. To bylo vše. Nic se nepřihodilo, žádná bouře, žádné šumění vody nebo praskání lesa, nic než srážky nahromaděného vlhka, pravidelné jako stroj. Snad nejvýznačnější věcí, přihodivší se v těch únavných týdnech, bylo vystoupení teploty k nepamětné výši patnácti stupňů pod nulou. V odplatu za to vnější prostor napadl zemi svým mrazem, až rtuť zmrzla a líh teploměru zůstal po čtrnácte dní níže než na sedmdesáti stupních, až posléze přístroj pukl. Pak již nebylo lze říci, do jaké míry mráz ještě přituhl. Jinou příhodou, jednotvárnou ve své pravidelnosti, bylo dloužení se nocí, až den stal se pouhým zábleskem světla mezi tmou. Neil Bonner byl společenským živočichem. Mladické nerozvážnosti, za které nyní pykal, byly právě plodem jeho přílišné náklonnosti ke společenskému životu. A zde, ve čtvrtém roce svého vyhnanství, ocitl se ve společnosti – jež byla posměchem tomu slovu – s mrzutým a nemluvným tvorem, v jehož ponurých zracích tkvělo záští právě tak kruté jako neodůvodněné. A Bonner, jemuž řeč a soudružství bylo dechem života, obcházel kolem jako duch, mučen společenskými požitky svého dřívějšího života. Ve dne jeho rty byly sevřeny, tvář přísná; v noci však spínal ruce, převaloval se pod přikrývkou a plakal hlasitě jako malé dítě. A dovedl pak vzpomínati na jistou vlivnou osobu a klnouti jí po dlouhé hodiny. Také bohu klnul. Bůh však nerozuměl. Nemohl srovnati se svým srdcem, aby trestal slabého smrtelníka, rouhajícího se mu na Aljašce. A sem na stanici Dvaceti mil přišla Jees Ucková za obchodem pro mouku a slaninu, skleněné perly a jasně červenou látku pro své ruční práce. |
| 40 |
Někdy počal mysliti, a tu byla přivítána chladně, s odhodláním, jež ji zaráželo a uvádělo ve zmatek, o němž však byla přesvědčena, že není upřímné. Mnohem častěji neodvážil se však vůbec mysliti a pak šlo vše dobře a byly tu úsměvy a smích. A Amos Pentley, lapaje po vzduchu jako ryba vyvržená na břeh, se svým dutým kašlem, páchnoucím hrobem, hleděl na to vše a šklebil se. On, jenž miloval život, nemohl žíti a v jeho duši hlodalo vědomí, že jiní by byli schopni života. Proto nenáviděl Bonnera, majícího tolik životnosti a z jehož očí sálala rozkoš při pohledu na Jees Uckovou. Pokud jde o Amose, již pouhá myšlenka na to děvče stačila, aby jeho krev se vzpěnila k chrlení. V Jees Uckové, jejíž mysl byla prosta, jež přemýšlela přirozeně a nebyla zvyklá odvažovati život v jeho subtilních veličinách, Amos Pentley četl jako v knize. Varovala Bonnera otevřeně a směle několika slovy, avšak složitost jeho vyšší bytnosti zkalila mu situaci tak, že se smál její netajené úzkosti. Jemu byl Amos ubohý, neškodný chlapík, klopýtající zoufale ke hrobu. A Bonnerovi, který mnoho vytrpěl, zdálo se býti snadným mnoho odpouštěti. Jednoho jitra však, za třeskutého mrazu, vstal po snídani od stolu a šel do skladu. Jees Ucková tam již byla, růžová po cestě, chtějíc koupiti pytel mouky. Za několik minut nato byl venku ve sněhu, přivazuje jí mouku na saně. Ohnuv se, pocítil jakousi ztuhlost v zádech a jakoby předtuchu nějaké hrozící fyzické nevolnosti. Když pak připevnil posledním uzlem řemen a pokusil se vzpřímiti, zmocnila se ho náhle křeč tak, že klesl do sněhu. Strnule napjat a chvěje se, s hlavou nataženou nazad, s roztaženými údy, prohnut, s ústy zkřivenými a zaťatými, ležel jako by měl býti mučen, jako by mu měl býti odňat úd po údu. Bez výkřiku, bez hlesu Jees Ucková byla v okamžiku vedle něho ve sněhu, on však jí sevřel křečovitě zápěstí, a pokud záchvat trval, nemohla mu nikterak pomoci. Za několik okamžiků křeč povolila a Neil ležel tu sláb a zmámen, s čelem smočeným potem a s pěnou na rtech. |
| 41 |
I za studených nocí opouštěl své lože a potácel se ven do mrazu, kde útočil na mrtvé ticho z plných plic, jako by bylo něco hmotného, něco, co by mohl probuditi, nebo křičel na spící psy, až vyli a vyli. Jednu z těch kostnatých šelem vzal dovnitř stanice, představuje si, že je to nový pomocník, poslaný mu Prentissem. Vynasnažil se, aby zvíře mohlo spáti slušně pod pokrývkami v noci a dal mu seděti u stolu a jísti, jako by jedl člověk, šelma však, pouhý zdomácnělý vlk, vzepřela se, vyhledávala tmavé kouty, vrčela a kousla ho do nohy, takže posléze ji stloukl a vyhnal opět ven. Vášeň zosobňování se ho pak zmocnila a ovládla ho úplně. Všechny síly svého okolí přeměňoval v živoucí bytosti, dýchající jedince, s nimiž žil. Vzkřísil opět dávný pantheon; zbudoval oltář slunci a pálil k jeho poctě lůj svíček a tuk slaniny; v neohrazeném dvoře pak, poblíž dlouhonohé zásobárny, pořídil si sněhového ďábla mrazu, na něhož se pak poškleboval, posmívaje se mu, když rtuť se smrštila v kuličku teploměru. To vše ovšem pouze žertem. Říkal sám sobě, že je to pouhý žert, opakuje si to opět a opět, aby se tím sám ujistil, jsa si vědom toho, že šílenství je vždy nakloněno tomu, vyjadřovati se právě v předstírání a v takových hříčkách. Jednoho dne, uprostřed zimy, otec Champreau, jezuita misionář, zapadl do Dvaceti mil. Bonner se na něho vrhl, zavlékl ho do stanice, objal ho a plakal, až kněz plakal s ním z pouhého soucitu. Bonner rozveselil se až šíleně, hýřil bodrostí a pohostinstvím, přísahaje statečně, že jeho host nesmí odejíti. Otce Champreaua nutkala však naléhavá záležitost jeho řádu do Slaných vod a vydal se na cestu příštího jitra, ač Bonner hrozil, že bude míti na svědomí jeho život. A hrozba nebyla již daleko svého uskutečnění, když Toyátové vrátili se ze své dlouhé honby do zimního tábora. Měli mnoho kožešin a ve Dvaceti mílích bylo pak živo a čile se obchodovalo. Jees Ucková přišla také koupit skleněné korále a červenou látku a podobné věci a Bonner počal opět býti člověkem. Bojoval proti ní po nějaký týden. |
| 42 |
Japonec šikmých očí marně se snažil dorozuměti se s ní, vpustil ji pak dovnitř a zmizel. Zůstala v síni, jež se její prosté fantazii zdála býti hostinskou komnatou – místem, kde všechny poklady domácnosti byly vystaveny na odiv, v patrném úmyslu výzdoby a okázalosti. Stěny a strop byly z napuštěného, vykládaného santalového dřeva. Podlaha byla hladší než led a Jees hledala útočiště na jedné z velkých kůží, poskytující jí pocit bezpečnosti na té hlazené ploše. Ohromný krb – zbytečně velký krb, usuzovala – zel u protější stěny. Proud světla, tlumeného matným broušeným sklem, rozléval se komnatou, na jejímž konci prosvítaly bílé obrysy nějaké mramorové postavy. Tolik toho viděla a více pak ještě, když šikmooký sluha vedl ji jinou komnatou – již mohla přehlédnouti jen letmým pohledem – a zavedl ji do třetí, jež obě zastínily ještě nádheru vstupní síně. A v jejích očích ten velký dům sliboval chovati ještě nekonečnou řadu podobných komnat. Vše bylo tak rozsáhlé, taková délka a šířka místností a strop tak vysoko Poprvé od jejího vstupu do bělochovy civilizace zmocnil se jí pocit bázně. Neil, její Neil, žil v tomto domě, dýchal jeho vzduch a ležel tam v noci a spal. Vše, co viděla, bylo krásné a líbilo se jí, cítila však také moudrost a povýšenost, tající se za tím. Byl to hmotný projev moci slovy krásy a byla to moc, již zde neklamně tušila. A pak přišla nějaká žena, královsky štíhlá, korunovaná nádherou vlasů, podobajících se zlatu slunce. Jees Uckové se zdálo, jako by se k ní blížila, jako když závan hudby se nese přes hladinu; její splývající roucho samo bylo písní, provázenou rytmickými pohyby jejího těla. Jees Ucková sama dovedla působiti na muže. Byl tu Oche Joh a Imego a Hah Yo a Wy Nooch, nemluví-li se ani o Neilu Bonnerovi a Johnu Thompsonovi a jiných bílých mužích, kteří se na ni zahleděli a cítili její moc. Nyní hleděla však na hluboké, modré oči a růžově bílou tvář této ženy přistupující k ní a měřila ji svýma očima ženy, hledajícíma zraky muže a cítila, že její moc nad muži se zmenšila a stávala se nepatrnou před tímto zářícím, hřejivým tvorem. |
| 43 |
V zimě vařila v domácnosti kapitána Markheima v Unalašce, na jaře pak pokračovala ve své cestě k jihu do Sítky na šalupě, vezoucí whisky. Později objevila se v Metlakathla, ležící blízko Svaté Marie na konci Pan-Handle, kde pracovala v továrně na konzervy po celou lososí sezónu. Když přišel podzim a siwaští rybáři chystali se k návratu k Pugetovu zálivu, vstoupila s několika rodinami do velké cedrové kánoe a spolu s nimi proplétala se nebezpečným chaosem aljašského a kanadského pobřeží, až minuli úžinu Juan de Fuca, a ona vstoupila na tvrdé dláždění v Scattle, vedouc svého hocha za ruku. Zde potkala Sandyho Mac Phersona na větrném rohu, velice překvapeného, a když vyslechl její příběh, velice rozhněvaného – ne tak rozhněvaného, jak by snad byl, kdyby věděl o Kitty Sharonové; o té se však Jees Ucková nezmínila ani slovem, neboť tomu nevěřila. Sandy, který v tom viděl obyčejné a nízké opuštění, snažil se odraditi ji od jejího výletu do San Franciska, kde, jak se předpokládalo, Neil Bonner bydlil, byl-li doma. Když se mu to nepodařilo, postaral se o ni, koupil jí lístky a vyprovodil ji, usmívaje se na ní stále a bruče "proklatě" do svých vousů. S rachotem a hukotem, ve dne v noci, řítíc se do zimních sněhů a klesajíc do teplých údolí, po okraji hlubokých strží, zejících propastí, strmících skal, Jees Ucková spěchala se svým synem k jihu. Necítila však strachu před ocelovým ořem, ani nebyla omámena touto panovačnou civilizací plemene Neil Bonnera. Zdálo se spíše, že viděla s tím větší jasností zázrak, že muž takové bohorovné rasy ji držel ve své náruči. Hlomozný zmatek San Franciska se všemi těmi loděmi, rachotícími továrnami a hřmotem dopravních prostředků neuvedl jí v úžas a nezmátl ji; naopak pochopila snadno ubohou nepatrnost Dvaceti mil a toyátské vesnice s jejími dřevěnými chatami. A shlížela na svého hocha, spícího na její ruce, a žasla, že ho porodila s takovým mužem. Zaplatila drožkáři pět mincí a vystoupila po kamenných stupních k domovním dveřím Neil Bonnerova domu. |
| 44 |
Byla to Thompsonova práce a mnul si ruce a přecházel z místa na místo a přistupoval ke svým dveřím a hleděl na dům Jees Uckové a čekal. A čekal stále. Jees prodala své psí spřežení tlupě kovkopů a platila hotově za svůj nákup. A když Thompson odepřel přijímati od ní i její peníze, toyátští indiáni obstarávali jí nákup, dovážejíce jí koupené zboží za tmy do jejího domu. V únoru přišla první pošta přes led a John Thompson četl ve společenských zprávách časopisu pět měsíců starého o sňatku Neila Bonnera a Kitty Sharonové. Jees Ucková držela dveře pootevřeny a jeho za nima, když jí sděloval tuto zprávu; když pak odešel, usmívala se hrdě a nevěřila. V březnu, sama na sebe odkázána, dala život chlapci, statnému kusu nového života, který se stal předmětem jejího obdivu. A v téže hodině, o rok později, Neil Bonner seděl u jiného lože, obdivuje jiný kus nového života, octnuvšího se pojednou na světle božím. Sníh zmizel ze země a ledy Yukonu se prolomily. Slunko obrátilo se k severu a pak se znovu obrátilo k jihu a – ježto peníze za psy byly ty tam – Jees Ucková vrátila se k vlastnímu lidu. Oche Ish, chytrý a obratný lovec, nabídl se, že bude zabíjeti zvěř pro ni a pro její dítě a chytati lososy, vdá-li se za něho. A Imego a Hali Yoo Wy Nooch, vesměs statní, mladí lovci, učinili jí stejné návrhy Zvolila však žíti samotna a hledati si sama vlastní potravu. Šila mokasíny a parky a zimní rukavice – teplé, vhodné věci, pěkné na pohled, pokud jde o okrasy šňůrami a skleněnými korálky. Prodávala to kovkopům, kteří přišli do kraje toho roku dříve než jindy. A nejenže si opatřila takto potravu dobrou a hojnou, avšak uložila ještě peníze stranou a jednoho dne koupila si lístek na Yukonské krásce k cestě po proudu. Ve Svatém Michalu myla nádobí v kuchyni na stanici. Služebníci Společnosti podivovali se zvláštní ženě se zvláštním dítětem, ač nekladli jí žádných otázek a ač sama nic jim nesdělila. Avšak právě, než Beringovo moře se na rok zavřelo, koupila si lístek k jihu na bludném, tulením škuneru. |
| 45 |
Prožíval rychle léta tam dole, kdežto nahoře v pustinách dostalo se mu dosti času, aby uspořádal zmatenou masu svých životních zkušeností. Jeho povrchní zásady byly vrženy do větru a vytýčil si nové zásady, na hlubších a širších základech. Pokud jde o duševní zušlechtění, odešel s jistým množstvím hodnot a vrátil se s jistým množstvím hodnot jiných. Podporován také novou vůní země ve svých nozdrách a novými pohledy na zemi ve svých očích, dospěl k jinému názoru o významu civilizace a k jasným představám o její pomíjejícnosti i síle. Vytvořil si svou malou, prostou filozofii. Prostý život byl cestou k blaženosti. Plnění povinností bylo posvěcením. Člověk musí vésti čistý, prostý, život a plniti své povinnosti, má-li úspěšně konati svou práci. Práce je spásou. A pracovati k životu úspěšnému, účelnému a stále účelnějšímu, shodovalo se s určením světa a s vůlí boží. Svým původem, svou podstatou byl dítětem velkoměsta. A jeho svěží, životní síla a mužný názor na lidstvo, vzbudily v něm jemnější smysl pro civilizaci a udělaly mu civilizaci drahou. Den po dni lnuli k němu lidé velkoměsta těsněji a svět zdál se mu býti velkolepějším. A den po dni Aljaška byla vzdálenější a méně skutečnou. A pak se setkal s Kitty Sharonovou – ženou svého vlastního masa a krve a druhu, ženou, jež vložila svou ruku do jeho ruky a poutala ho k sobě, až zapomněl na den a hodinu a roční čas, kdy poletuje první sníh na Yukonu. Jees Ucková přestěhovala se do svého velkého domu a prosnila tři zlaté letní měsíce. Pak přišel podzim, předchůdce rychle ženoucí se zimy. Vzduch stával se řídkým a hlodavým, dny řídkými a krátkými. Řeka plynula líněji a v klidných zátokách tvořila se ledová pokožka. Všechen stěhovavý život odebral se k jihu a kraj zahalil se tichem. První sněhové vločky se dostavily a poslední vracející se parník prodral se zoufale plynoucími, ledovými krami. Pak přišel tvrdý led, mohutné koláče a pláty ledu a vody Yukonu vzedmuly se v úroveň břehů. A když to vše přestalo, řeka se zastavila a mizivé dny ztápěly se ve tmách. |
| 46 |
Čtyřicet centů za libru požadovali za cestu osmadvaceti mil, a zatím, co se hleděl vzpamatovati z tohoto překvapení, polykaje sliny, vystoupila cena na čtyřicet tři. Patnáct drsných indiánů chopilo se popruhů jeho zavazadel za čtyřicet pět, pustili je však opět při nabídce čtyřiceti sedmi od nějakého boháče ve špinavé košili a roztrhaných kalhotách, který přišel o své koně na cestě k Bílému průsmyku a podnikl poslední zoufalý pokus dostati se tam přes Chilkoot. Rasmusen však nedal se odstrašiti a našel za padesát centů nosiče, kteří za dva dny nato složili jeho vejce bez pohromy u Lindermana. Avšak padesát centů za libru je tisíc dolarů za tunu a jeho patnáct set liber vyčerpalo fond pro nepředvídaná vydání a zůstal na břehu u Tantalova předhoří, kde každodenně viděl právě vystavěné čluny nastupovati cestu k Dawsonu. Mimoto velký nepokoj se zahnízdil v táboru, kde čluny byly stavěny. Lidé pracovali zuřivě, od časného rána do pozdní noci, napínajíce své poslední síly, stloukajíce, vysmolujíce a upravujíce v šíleném spěchu, pro jehož vysvětlení nebylo třeba jíti daleko. Každého dne sněhová čára táhla se níže na černých, skalnatých úbočích, vichřice stíhala vichřici, s krupobitím a plískanicemi a sněhem a v zátokách a klidných místech tvořil se již led, přibírající na síle každou hodinou. A každého jitra muži zedření prací, obraceli své bledé tváře k jezeru, zda dosud nezamrzlo. Neboť zamrznutí věstilo smrt jejich nadějí – nadějí, že se budou moci pustiti do prudkého proudu řeky, než ještě plavba řetězem jezer bude uzavřena. K své největší bolesti našel tu Rasmusen mimoto tři soupeře ve svém obchodu vejci. Pravda, že jeden z nich, nějaký malý Němec, byl tu bez halíře a odhodlal se k zoufalému kroku nésti sám na vlastních zádech poslední zbytek svého nákladu, druzí dva měli však své čluny téměř již hotovy, modlíce se každodenně k bohu kupců, aby zadržel železnou ruku zimy jen ještě o jeden den. Avšak železná ruka začala již svírati kraj. Muži mrzli ve sněhové bouři, přehnavší se přes Chilkoot, a Rasmusenovi omrzly prsty, než na to ještě pomyslil. |
| 47 |
V popředí jeho vědomí byl Dawson, v pozadí jeho tisíc tuctů vajec, mezi těmito dvěma body potácelo se jeho vlastní já, snažící se stále sblížiti je v jeden jediný, zářící bod. Tímto zlatým bodem bylo pět tisíc dolarů, výsledek jeho myšlenky a východisko k tomu, k čemu ho snad povede nějaká nová myšlenka. Ostatně byl pouhým automatem. Nebyl si vědom ostatních věcí, vida je pouze jakoby nějakým matným sklem a nevěnuje jim své pozornosti. Práci svých rukou konal s důmyslem pouhého stroje a podobně práci svého mozku. A tak výraz jeho tváře stával se stále strnulejším, až i indiáni byli jím znepokojeni, postrašeni, žasnouce nad tímto podivným bělochem, který učinil z nich otroky a nutil je do práce s takovou šílenou úporností. Pak to prasklo na jezeře Le Barge, kde mráz vzdušných dálav vrhl se na temeno planety a jeho síla dosahovala šedesáti a několika stupňů pod nulou. Zde pracuje s volnými ústy, aby mohl volněji dýchati, zachladil si plíce a po zbývající dobu své pouti byl trápen suchým, bodavým kašlem, zejména dráždivým v kouři táborového ohně nebo při námaze nezvyklé práce. Na řece Třiceti mil našel více volné vody, překlenuté pochybnými ledovými můstky a lemované pobřežním ledem, úskočným a nejistým. Na pobřežní led nebylo možno spolehnouti se, on však se ho odvážil, nerozmýšleje se, s revolverem v ruce, když jeho průvodčí se vzpouzeli. Na ledových mostech však, pokrytých sněhem, bylo lze použíti ochranných prostředků. Přecházeli je na svých sněžnicích, držíce v rukou napříč dlouhé tyče, jimiž by uvázli v případě nehody. Jakmile je jednou přešli, zavolali psy, aby je následovali. A na takovém mostě, kde nedostatek spojení ledu uprostřed byl maskován sněhem, jeden z indiánů setkal se se svým koncem. Propadl se tak lehce a rychle jako nůž řídkou smetanou a proud smetl ho z dohledu pod ledovou plochu. Téže noci uprchl jeho soudruh v bledém svitu měsíce, zatímco Rasmusen marně rušil ticho svým revolverem – jímž zacházel s větší rychlostí než obratností. O šestatřicet hodin později dostihl indián policejního tábora u Velkého lososa. |
| 48 |
Vykládali si to jako svévolné utlačování, když se však vzepřeli a odepřeli zrána opustiti tábor, přinutil je k práci svou bambitkou. Když se pod ním prolomil ledový můstek blíže Bílého koně a omrzla mu noha, rozněžněná ještě a přecitlivělá následkem předchozí omrzliny, indiáni očekávali, že ulehne. On však obětoval jednu přikrývku a maje nohu vpravenu do ohromného mokasínu, širokou jako džber na vodu, pokračoval v cestě u svých předních saní. Tam byla nejhorší práce a obdivovali ho, ačkoli po straně klepali si kotníkem na čelo a kroutili významně hlavou. Jedné noci pokusili se utéci mu, avšak praskot jeho bambitky přivedl je zpět, mručící, ale přesvědčené. Načež, ježto to byli pouze divocí chilkootští muži, sestrčili hlavy dohromady a domluvili se, že ho zabijí; on však spal jako kočka, a ať spal, nebo bděl, nenaskytlo se jim k tomu příležitosti. Často pokoušeli se vyložiti mu význam kouře, vystupujícího za jejich zády, on však nedovedl porozuměti jim a byl vůči nim tím podezíravějším. Když pak byli nevrlí a počali se vzpouzeti, dovedl vždy namířiti jim mezi oči a zchladiti jejich rozpálené duše pohledem na připravený revolver. A tak to šlo – se vzpouzejícími se lidmi, divokými psy a cestou, zkrušující srdce. Musil zápasiti o to, aby muži při něm zůstali, musil zápasiti, aby udržel psy v dostatečné vzdálenosti od vajec, musil zápasiti s ledem, mrazem a bolestí své nohy, která nechtěla se hojiti. Jakmile se utvořila nová pokožka, byla ihned opět spálena a rozhlodána mrazem tak, že utvořila se otevřená rána, do níž mohl téměř vložiti pěst. Zrána, když poprvé vždy se postavil na nohu celou váhou, v hlavě se mu zatmělo a byl by téměř omdlel bolestí, později za dne však obyčejně bolest otupěla, aby počala znova, když zalezl do svých přikrývek, snaže se usnouti. On však, bývalý příručí, zvyklý seděti po celé dny u svého stolu, pracoval, až indiáni byli vyčerpáni, a pracoval dokonce úporněji než jeho psi. Jak těžce pracoval, jak zkoušel, ani sám nevěděl. Byl mužem myšlenky a nyní, když myšlenka se dostavila, ovládla ho úplně. |
| 49 |
Přes pět set mil zamrzlé plochy rozkládalo se mezi ním a Dawsonem a vodní cesta byla uzavřena. Avšak Rasmusen se zvláštním, strnulým výrazem na své tváři, pustil se zpět k jezerům pěšky. Co vytrpěl na této osamělé pouti, nemaje naprosto nic než jednu jedinou přikrývku, sekeru a hrst bobů, není obyčejným smrtelníkům dáno zvěděti. Pouze ten, kdo byl zastižen sněhovou bouří v Chilkootu, a pak vrátivší se arktičtí dobrodruzi dovedou to pochopiti. Stačí, že dva z jeho prstů na noze zůstaly u ranhojiče v Ovčím táboře. On však stál na svých nohou a myl nádobí v kuchyni Pawony u Pugetova zálivu, odkud pak plavil se s nákladem uhlí na P. S. člunu do San Franciska. Byl to zchátralý, zubožený muž, jenž kulhal po lesknoucí se podlaze kanceláře, do níž vstoupil, uzavíraje v bance druhou zápůjčku na svůj domek. Jeho vpadlé tváře prozrazovaly se samy jeho rozcuchaným vousem a oči jako by se uchýlily do hlubokých důlků, kde planuly chladným leskem. Ruce měl zkornatělé nepohodou a těžkou prací, nehty pak byly vroubeny ztvrdlou špínou a uhelným prachem. Mluvil zmateně o vejcích a ledové tříšti, vichřicích a rozbouřených vlnách, když však odepřeli poskytnouti mu více než druhý tisíc, jeho řeč stala se nesouvislou, zabývajíc se hlavně cenou psů a potravy pro psy a pak takovými věcmi, jako jsou sněžnice a mokasíny a zimní cesta sněhem. Povolili mu patnáct set, což bylo více, než jeho domek zajišťoval, a on dýchal volněji, když naškrábal svůj podpis a vyšel ze dveří. Za čtrnáct dní nato přestoupil Chilkootský průsmyk se třemi saněmi a s pěti psy u každých saní. Jedno spřežení vedl sám, jeho dva indiáni řídili pak druhé dvě. U Bahnitého jezera otevřeli zásobárnu a naložili zboží. Nebylo však cesty. Byl prvním, kdo se chtěl vydati přes led, a připadl mu úkol ušlapati sníh a plahočiti se po drsné ploše zamrzlé řeky. Pozoroval často za sebou kouř táborového ohně vinouti se vzhůru klidným ovzduším a divil se, proč ti lidé nesnažili se předstihnouti ho. Neboť byl cizincem v této zemi a nerozuměl tomu. A rovněž nerozuměl svým indiánům, když se pokoušeli vysvětliti mu to. |
| 50 |
Velká vlna rozbila se před nimi, převalila se přes palubu bárky a zpola zatopila Almu. Muži odrazili, klnouce mu a běžíce ke své plachtě. Rasmusen klnul jim zpět a počal vylévati vodu ze svého člunu. Stožár a plachta, jako mořská kotva, připoutány dosud provazci, držely příď člunu po větru, a poskytly mu tak příležitost vyčerpati vodu. Za tři hodiny nato, zmámen, vyčerpán, ztuhlý, blekotaje jako šílenec, avšak stále ještě čerpaje, přistál u zledovatělého břehu blíže Přechodu karibu. Dva muži, vládní kurýr a míšenec cestovatel, vytáhli ho z příboje, zachránili jeho náklad a pomohli mu vytáhnouti člun na břeh. Plavili se ve svém člunu a nyní poskytli mu přístřeší na noc ve svém nuceném tábořišti. Druhého dne vydali se na další cestu, on však se rozhodl zůstati u svých vajec. A od té chvíle jméno a pověst muže s tisícem tuctů vajec počala se šířiti krajem. Kovkopové, dostavší se kupředu před zamrznutím, donesli zprávu o jeho příchodu. Šediví starousedlíci ze Čtyřiceti mil a z Polárního Města, otrlí muži se ztuhlými čelistmi a se žaludky zmozolnatělými stálým požíváním bobů, vyvolávali ve své paměti sny o kuřatech – při vyslovení jeho jména. Dyea a Skaguay počaly se zajímati o jeho jsoucnost a vyptávaly se na postup jeho cesty všech, kdož překročili průsmyk, zatímco Dawson – Dawson, plný zlata, ale bez omelet – hladověl a trpěl, číhaje na každé slovo nahodilého příchozího o něm. O tom všem Rasmusen nevěděl však nic. Druhého dne po ztroskotání vyspravil Almu a vyrazil. Krutý východní vítr vanul proti němu od Tagishe, on však nasadil svá vesla a pustil se mužně kupředu, ačkoli polovinu času byl unášen zpět, otloukaje led z lopatek vesel. Jak tomu v té končině obyčejně bývá, byl zahnán ku břehu u Větrného ramene, třikrát viděl ho Tagish vrženého na břeh a Bahnité jezero zadrželo ho, zamrznuvši úplně. Alma byla sevřena a drcena plovoucí tříští, vejce zůstaly však bez pohromy. Dopravil je na dvě míle daleko přes led na břeh, kde vystavil kolnu, jež stála tam ještě po léta a byla ukazována muži, kteří znali tento příběh. |
| 51 |
Teprve na své nejbližší zastávce vystihl ono tajemství táborových ohňů. Následkem zprávy u Velkého lososa, že cesta je ražena až k Pelly, nebylo již nadále třeba, aby kouř prodléval a zůstával stále za jeho zády, a Rasmusen choule se u svého osamělého ohně, viděl pestrou řadu saní jeti kolem. Nejprve přišel kurýr a míšenec, kteří ho vytáhli z Bennettova jezera, pak poštovní poslové pro Polární Město, dvoje saně a pak smíšená družina příchozích do Klondyku. Psi i muži byli svěží a tuční, kdežto Rasmusen a jeho zvířata byli vychrtlí a zmoření na kost a kůži. Ti, kdož byli dříve pozadu, byli na cestě vždy jen jeden den ve třech, odpočívajíce a uchovávajíce si své síly na dobu, až dospějí k místu, odkud cesta bude již ražena a po níž mohou se pak plnou rychlostí hnáti kupředu, kdežto on plahočil se den ze dne, klopýtaje kupředu, unavuje a kaze své psy a připravuje je o jejich chuť a odvahu. Pokud jeho osoby se týče, byl nezlomný. Děkovali mu vlídně za jeho námahu v jejich prospěch ti tuční, svěží muži – děkovali mu vlídně, s pošklebky a škodolibým smíchem – a nyní, když pochopil, neodpovídal. Nechoval ani skryté trpkosti. Nepadalo to na váhu. Myšlenka – fakt, tající se za myšlenkou – zůstal nezměněn. On zde byl a jeho tisíc tuctů také – a tam byl Dawson; problém se nezměnil. U Malého lososa psi, ježto měl pro ně málo potravy, vrhli se na jeho vlastní zásoby a od té chvíle až do Selkirku byl živ o bobech – hrubých, hnědých bobech, velkých bobech, silně výživných, tlačících ho v žaludku a působících mu obtíže v každých dvou hodinách. Avšak jednatel v Selkirku měl oznámení na dveřích stanice, že ježto již po dvě léta žádný parník neproplul nahoru Yukonem, nemůže dáti potravin za žádnou cenu. Nabídl se však vyměniti mouku, a sice číšku mouky za každé vejce. Rasmusen však zavrtěl hlavou a pustil se dále. Za stanicí podařilo se mu koupiti zmrzlou koňskou kůži pro psy. Chilkootští dobytkáři zabili koně, vnitřnosti pak a odpadky byly indiány uschovány. Žvýkal kůži sám, ale chlupy vnikly mu do ran v ústech, působíce mu bolest, jíž nemohl snésti. |
| 52 |
Tváře jí planuly, oči jiskřily štěstím, neboť byla hrda, že nikdo menší než sám jednatel (stojící v hierarchii Severu hned po bohu), vyvolil si právě ji, a byla zvědava viděti zblízka, jakého druhu muž to asi je. Odlesk ledu, kouř tábora a nečas osmahl jeho tváře hnědou barvou mědi, takže její otec byl právě tak hezký jako on, kdežto ona byla hezčí. Těšilo ji to poněkud a mnohem více ji těšilo, že byl hezký a silný, ačkoli jeho dlouhý, černý vous naháněl jí téměř strach; byl tak zvláštní. Byla příliš mladá, a nevyznala se tudíž ve způsobech mužů. Sedmnáctkráte viděla, jak slunce putuje k jihu a mizí za lemem oblohy, a sedmnáctkráte viděla, jak putuje zpět a pluje po obloze ve dne v noci, takže nebylo noci vůbec. A po celá ta léta byla pečlivě opatrována Snettišánem, stojícím vždy mezi ní a jejími nápadníky, naslouchajícím s opovržením mladým lovcům, žádajícím o její ruku, a odmítajícím je vytrvale, jako by byla nad každou cenu. Snettišán byl ziskuchtivý. Lit-Lit byla mu uloženým kapitálem. Představovala mu tolik jako kapitál, z něhož očekával přijímati jednou ne určitý úrok, nýbrž úrok vůbec neurčitelný. A byvši takto vychovávána způsobem téměř klášterním, pokud to poměry kmene připouštěly, vykukovala nyní s velkou dívčí úzkostí na muže, který si jistě přišel pro ni, na manžela, který měl ji přiučiti všemu, co ze života dosud neznala, na tu velitelskou bytost, jejíž slovo mělo jí být i zákonem a jež měla odměřovati a určovati její činy a chování po zbytek jejího života. Avšak vykukujíc takto mezi kůžemi chatrče, chvějíc a zardívajíc se před tajemným osudem, otvírajícím jí nyní svou náruč, počala cítiti stále větší nepokoj a rozmrzelost, když den blížil se již k svému konci a jednatel a její otec hovořili stále ještě slavnostně a obřadně o věcech naprosto jiných a nezavadili ani slovem o věcech týkajících se manželství. Když slunce klesalo stále níž a níže k severu, a půlnoc se blížila, počal jednatel konati neklamné přípravy k odchodu. Když se počal vzdalovati, srdce jí pokleslo, počalo však opět prudčeji bíti, když se zastavil, obraceje se zpola na patách. |
| 53 |
Oba synové nemohli si dosti vynachváliti svou novou matku, McLean a McTawish přidali se k jejich hlasům a jednatel vynášel radosti manželského života, až pověst o jejím dobrém počínání si a o spokojenosti jejího manžela stala se společným majetkem všech, kdož přebývali v okrsku stanice Sin Rock. Načež Snettišán, maje přelud neomezených úroků ze svého kapitálu stále před očima ve svých snech, usoudil, že přišel čas, aby sebou hnul. Desáté noci svého manželského života Lit-Lit se probudila krákáním havrana a poznala, že Snettišán ji očekává na břehu řeky. Ve svém velkém štěstí zapomněla na úmluvu a nyní ocitla se jí před očima se svým pozadím dětinského strachu před otcem. Chvíli ležela ustrašena a chvějíc se, nemajíc chuť jíti a bojíc se zůstati. Posléze však jednatel dobyl tichého vítězství a jeho laskavost plus jeho silných svalů a rozhodné tváře dodaly jí síly, aby nedbala Snettišánova volání. Zrána však vstala všecka postrašena a šla po svých povinnostech s ustavičnou úzkostí, že její otec přijde. Když však den míjel, počala nabývati opět mysli. John Fox, plísně svým zdravým hlasem McLeana a McTawishe pro nějaké malé zanedbání jejich povinností, pomohl jí nabýti opět odvahy. Snažila se nespustiti ho ze svých očí, a když ho následovala do velké kolny a viděla, jak točí a hází kolem sebe velkými balíky zboží, jako by to byly prachové polštáře, cítila se posílenou v neposlušnosti k svému otci. Mimoto (byla to její první návštěva ve skladišti a Sin Rock byl hlavní zásobovací stanicí pro několik řetězů menších stanic) užasla nad nezměrností bohatství, jež tam bylo uloženo. Tento pohled a obraz ubohé chaty Snettišánovy, vynořivší se před jejím duševním zrakem, zbavil ji všech pochybností. Přece však dovršila ještě své přesvědčení krátkou rozmluvou s jedním ze svých nevlastních synů. "Bílý tatík je hodný?" bylo, nač se tázala, a hoch odvětil, že jeho otec je nejlepším ze všech mužů, jež kdy poznal. Téže noci havran zakrákal opět. Následující noci krákání bylo již důraznější. Probudilo jednatele, který se chvíli nepokojně převaloval. |
| 54 |
Změnil jsem dle toho svůj úsudek (první změna, nikterak však poslední) a neměl jsem nejmenší pochybnosti o pravdivosti jeho slov. Nevím, proč to bylo, ale nedalo mi, abych mu neopakoval příběhu, jejž jsem kdysi slyšel od nějakého muže, který se zdržoval v té zemi dosti dlouho, aby to dobře znal. Byl to příběh o velkém medvědu, obývajícím na příkrých svazích Sv. Eliáše a nesestupujícím nikdy dolů, kde půda byla rovnější. Nuže, bůh utvořil tohoto tvora přiměřeně k jeho bydlišti tak, že měl nohy na jedné straně o celou stopu delší než na druhé. To se mu ovšem velice při chůzi hodilo, jak musí každý připustiti. Honil jsem tedy toto vzácné zvíře ve vlastním jméně, mluvil jsem v první osobě, v přítomném čase, líčil jsem podrobně okolí, dodal jsem svému vypravování všechny známky a nátěr pravděpodobnosti a díval jsem se na toho muže, chtěje vypátrati, bude-li mým líčením zaražen. Nikterak. Kdyby byl vyslovil nějakou pochybnost, byl bych mu odpustil. Kdyby byl namítal něco, popíraje nebezpečí takové honby, když zvířeti nebylo lze obrátiti se a jíti opačným směrem – kdyby byl řekl něco takového, byl bych mu stiskl ruku jako pravému sportsmanu. On však neučinil nic takového. Odfrkl si, popohlédl na mne a odfrkl si opět; pak vzdal zaslouženou chválu mému tabáku, přehodil si jednu nohu na můj klín a vyzval mne, abych si prohlédl jeho obuv. Byl to mukluk podle vzoru Inuitů, sešitý vlákny ze šlachy a bez obvyklých skleněných korálků a ozdob. Avšak kožešina sama byla pozoruhodná. Tím, že kůže byla půl palce silná, připomínala mi kůži mroží, avšak v tom také byla všechna podobnost, neboť žádný mrož neměl nikdy tak úžasně dlouhé srsti. Po stranách a na kotnících byla srst již téměř sedřena, následkem tření o podrost a sníh, avšak výše kolem nohy a vzadu na místech více chráněných byla hrubá, špinavě černá a velice hustá. Rozčísl jsem ji jen stěží a pátral jsem po jemnější srsti níže, jak tomu bývá u zvířat severu, avšak v tomto případě jsem ji nenašel. Bylo to však nahrazeno její délkou. |
| 55 |
Učinil to však tak přirozeně a jako věc samozřejmou, že necítil jsem v tom žádného hrotu proti sobě a odpustil jsem mu. Myslil také na to, řekl, než překročí rozvodí Yukonu zaskočiti si trochu do tvrze Dobré naděje. Nuže, ke tvrzi Dobré naděje je daleká cesta k severu, přes točnový kruh a za ním místy, kam vstoupila noha jen několika málo mužů, a když takový neznámý otrhanec vynoří se pojednou odněkud ze tmy, aniž byste věděli odkud, usedne si k vašemu ohni a počne mluviti o tom, kam si "zaskočí" a kam se "podívá", je právě na čase, abyste vstali a setřásli dřímotu ze svých očí. Proto také jsem se rozhlédl kolem sebe; spatřil jsem plachtu proti větru, jedlové větve pod kožešiny upravené na lože, viděl jsem vaky s potravinami, fotografický přístroj a mrazivý dech psů, choulících se blíže ohniště, a nad tím vším mohutné plameny severní záře, klenoucí se přes oblohu od jihovýchodu k severozápadu. Zachvěl jsem se. V takové severní noci je kouzlo, jež dovede se vplížiti do našeho nitra jako zimnice malárie z bažin. Uchvátí vás a zkruší, než ještě se nadějete. Pak jsem pohlédl na sněžnice, ležící křížem, kam je odhodil. A také jsem mrkl po svém sáčku s tabákem. Dobrá polovice mé zásoby zmizela. To rozhodlo, má fantazie nesehrála mi žádného kousku. Útrapy mu zmátly mozek, myslil jsem si, hledě ustavičně na toho muže – jednoho z těch divokých tuláků, zabloudivších daleko od svého původního života a potulujících se jako ztracené duše ohromnými pustinami a neznámými moři. Nu dobře, ponechme ho jeho náladě, až snad sám sebere opět své smysly dohromady. Kdožví – pouhý zvuk hlasu bližního, spolučlověka přivede ho snad opět do rovnováhy. Zapředl jsem s ním tudíž rozhovor a brzo jsem užasl, jak mluvil o honbě a různých příhodách loveckých. Zabil sibiřského vlka na nejseverozápadnější Aljašce a kamzíka v tajemných úkrytech skal. Tvrdil, že zná místa, kde se potuluje ještě poslední buvol; že se dostal do boku stád karibu, když pobíhali po stech tisíc, a že spal na Velkých ladech, stopuje tam v zimě pižmoně. |
| 56 |
Jak jsem řekl, vydal jsem se za šelmou se svou sekerou a držel jsem se jejích stop dolů do údolí, když se však obrátila opět k ústí údolí, zůstal jsem za ní na druhém konci. Nyní bych se mohl opět zastaviti, abych vám dříve leccos vysvětlil. Tam nahoře, v horách, je proklatě podivný tvar půdy. Není tam konce malých údolí, jež jsou všecka jedno jako druhé, jako hrách podobá se hrachu v jednom lusku, a všechna jsou sevřena strmými, skalnatými stěnami, trčícími ze všech stran. A na dolním konci jsou všude malé otvory, kudy asi pronikly bystřiny nebo ledovce. Jediná cesta dovnitř jest těmito otvory a jsou vesměs malé a některé menší ještě než ostatní. A pokud jde o píci – máčel jste se také asi na ostrovech prosáklých deštěm na pobřeží Aljašky dolů k Sitce, neboť vypadáte jako cestující. A víte, jaké množství píce tam roste – velké, šťavnaté, jako v džungli. Dobrá, tak tomu bylo také v těch údolích. Žírná, bohatá půda s kapradím a travinami a tak dále, vyššími, než je vaše hlava. Prší tam tři dni ze čtyř v letních měsících a je tam potravy pro tisíc mamutů, nemluvím-li ani o menší zvěři pro člověka. Ale abych se vrátil. Dole na spodním konci údolí udýchal jsem se a přestal jsem ho stíhati. Počal jsem uvažovati, neboť dojde-li mi dech, zlobím se stále víc a více, a věděl jsem, že moje mysl nebude míti pokoje, dokud si nepochutnám na pečené mamutí noze. A věděl jsem také, že mne čeká skookum mamook pukapuk – odpusťte, mluvím řečí Chinooků, myslím tím, že mne čekal velký boj. Nuže ústí mého údolí bylo velmi úzké a stěny příkré. Vysoko nade mnou na jedné straně bylo jedno z těch velkých skalisek zvaných čepy, vážící několik set tun. To se mi právě hodilo. Vrátil jsem se do svého tábora, dávaje pozor, aby mamut mi neuklouzl, a vzal jsem své střelivo. Nebylo k ničemu, když mi rozdrtil mou pušku; otevřel jsem tedy náboje, vysypal jsem prach pod skálu a zavedl jsem k němu doutnák. Nebylo toho mnoho, ale balvan sebou přece líně hnul a dopadl dolů tak obratně, že zanechal právě jen tolik místa, aby potok mohl odtékati. No a teď jsem ho měl. |
| 57 |
Mé údolí mělo snad pět mil kolem dokola. Ústí bylo zavřeno. Nebylo, kudy by mi unikl. Ten mamutí býk byla plachá, bojácná šelma a dostal jsem ho na milost a nemilost. Byl jsem mu stále v patách, křičel a povykoval jsem jako čert, házel jsem po něm kamením a prohnal jsem ho třikráte kolem údolí, než jsem přestal, abych se najedl. Nechápete? Běh o závod! Člověk a mamut! Hipodrom, slunce, měsíc a hvězdy jako rozsudí! Dva měsíce jsem k tomu potřeboval, ale provedl jsem to. A není to žádná povídačka. Kolem a kolem jsem ho hnal, drže se sám uprostřed kruhu, jedl jsem tlučené maso a bobule, běhaje za ním a ukrádaje jen sem tam nějakou chvíli ke spánku. Ovšemže se také časem rozzuřil a v zoufalství se obrátil proti mně. V té chvíli jsem uskočil na měkkou půdu, kde potok se rozléval, a proklínal jsem jej i jeho předky, vyzývaje ho, aby se mi přiblížil. On však byl příliš chytrý, než aby zabředl do toho bláta a bahna. Jednou mne zahnal ke skalní stěně a zalezl jsem do hluboké skalní trhliny a čekal jsem. Kdykoli po mně natáhl svůj chobot, udeřil jsem ho do něj sekyrkou, až jej zase zatáhl a řval při tom, div mi nepraskly bubínky v uších, byl už taky jako blázen. Věděl, že mne má, a přece že mne nemá, a to právě ho tak rozdivočilo. Nebyl to však takový blázen jako nějaký člověk. Věděl, že je v bezpečí, dokud musím býti v té skalní trhlině, a umínil si, že mne tam přidrží. A měl úplně pravdu, jenže nepomyslel na zásobování. Nebylo tam kolem nás ani vody, ani píce, a proto nevydržel dlouho obléhati mne. Stál před ústím trhliny po kolik hodin, dávaje na mne pozor a odháněje moskyty velkými boltci svých uší. Ale pak žízeň počala ho trápiti a dupal a řval, až se země třásla, dávaje mi všechna jména, jež mu jen přišla na jazyk. Chtěl mne tím postrašiti, a když myslel, že to mělo dostatečný účinek, poodešel pomalu zpět a snažil se dostihnouti potoku. Několikráte jsem ho nechal dojíti až téměř k vodě – a bylo to nějakých sto sáhů daleko –, když jsem náhle vyrazil ze svého úkrytu, a hned se hnal zpátky ke mně, vale se jako lavina. |
| 58 |
Zasvětil také Tukeliketina otce do této hry. A jednoho dne oženil se s tím děvčetem a příštího již dne nastěhoval se do šamanova domu, nejlepšího v celé vesnici. Pád Neewakův byl dokonalý, neboť přišel o veškerý svůj majetek, své bubny z mroží kůže, své přístroje k zaklínání – o všecko. A nakonec štípal dříví a nosil vodu na pouhé zamrknutí a zavolání Moosuovo. A Moosu – ten se dosadil za šamana čili velekněze a ze zmatených zbytků Písma stvořil nové bohy a vzýval je před novými oltáři. Těšilo mne to, neboť pokládal jsem za dobré, aby církev a stát kráčely ruku v ruce, a měl jsem své vlastní záměry, pokud šlo o stát. Vše se utvářelo tak, jak jsem předvídal. Dobrá nálada a usměvavé tváře mizely z vesnice. Lidé byli nevrlí a mrzutí. Byly tu hádky a pračky a nepokoj ve dne v noci. Moosuovy karty byly rozmnoženy a lovci počali hráti mezi sebou. Tummasook tloukl hrozně svou ženu, bratr jeho matky se tomu vzepřel a udeřil ho mrožím tesákem, až hlasitě křičel v noci a styděl se pak před lidmi. Za takových poměrů zanedbávali také honbu a hlad dopadl na krajinu. Noci byly dlouhé a tmavé a bez masa nebylo možno koupiti hooch, pročež reptali proti náčelníku. S tím jsem počítal, a když byli řádně vyhladovělí, svolal jsem celou osadu, držel jsem jim velkou řeč, stavěl jsem se jako patriarcha a nasytil jsem hladovějící. Moosu oslovil je taktéž a se zřetelem k tomu, jakož i k věcem, jež jsem vykonal, byl jsem zvolen náčelníkem. Moosu, jenž měl ucho boží a prohlašoval jeho vůli, pomazal mne velrybím tukem a učinil tak se žalostnou tváří, nemaje porozumění pro tento obřad. A společně jsme pak vykládali lidu nové zásady o božském právu panovníkově. Hooche bylo dostatek, masa i hodování a podrobili se radostně novému řádu. Vidíte tedy, ó muži, že jsem seděl na vysokých místech a nosil jsem purpur a panoval jsem lidu. A byl bych snad dosud králem, kdyby tabák byl déle vydržel nebo kdyby Moosu byl větším hlupákem a menším taškářem. Neboť zahleděl se na Esanetuk, nejstarší dceru Tummasookovu, a já jsem mu v tom bránil. |
| 59 |
Byl však svěží a řídký, byl jako svit hvězd, přeměněný v ovzduší, destilovaný a prohřátý sluneční září a osvěžený vonným dechem květů. Tu a tam motýl mihnul se pruhy světla a stínu a ze všech stran ozýval se tichý, uspávající bzukot lesních včel, těch hodujících sybaritek, dotýkajících se lehce navzájem v letu u těchto hodů a nemajících času k nějaké nezdvořilosti. Tak klidně tekl a čeřil se ten malý pramen na své cestě kaňonem, že promlouval jen tu a tam slabým, sotva slyšným zurčením. Jeho hlas byl jako uspávající šepot, přerušovaný stále dřímotou a tichem a opět a opět se probouzející. Všeliký pohyb byl pouhým chvěním zde v srdci kaňonu. Sluneční paprsky i motýli chvěli se mezi stromovím. Bzukot včel a šepot potoka byl pouze chvěním zvuku. A toto chvění zvuku a chvění barev spřádalo, jak se zdálo, tu jemnou nehmotnou tkáň, tvořící duši tohoto místa. Byla to duše klidů, ne však klidu smrti, nýbrž jemně tepotajícího života, ticha, jež nebylo mlčením; pohybu, jenž nebyl činností; klidu plného životnosti, avšak nepotřísněného bojem a lopotou. Duše tohoto místa byla duše míru života, malátného bezstarostností a spokojeností, nerušeného zvěstí vzdálených zápasů. Srnec ve svém červenavém, kropenatém kožíšku, uznával vládu této duše klidu a míru a dřímal, stoje po kolena v chladivé, stinné vodě. Zdálo se, že není tu much, jež by ho sužovaly, a byl zemdlen tím klidem. Chvílemi pohnul ušima, když pramen se probudil a zašeptal, byl to však pohyb spíše mimovolný, jako by již předem věděl, že je to pouze pramen, žvatlající, když se přesvědčil, že on usnul. Avšak přišla chvíle, kdy srncovo ucho se pohnulo v náhlé zvědavosti. Obrátil hlavu dolů po kaňonu. Jeho citlivé, chvějící se chřípí větřilo ve vzduchu. Jeho oči nemohly proniknouti zelenou clonu, pod níž potok mizel, avšak k jeho sluchu dolétl lidský hlas. Byl to pevný, jednotvárný, zvučný hlas. Pak srnec zaslechl drsný náraz kovu o skálu. Při tomto zvuku zasupěl s náhlým skokem, který přenesl ho vzduchem z vody na palouk, kde jeho nohy zabořily se do hebkého sametu, kde napjal opět uši, větře ve vzduchu. |
| 60 |
Bylo to zelené srdce kaňonu, kde stěny upustily od svého strnulého rázu a zmírnily drsnost svých obrysů, utvořivše malý, chráněný kout, jež naplnily až po okraj sladkostí, měkkostí a krásou. Zde vše odpočívalo. I úzká bystřina ustala ve svém překotném běhu, jímž řítila se kupředu, aby zde přešla v klidné jezírko. Až po kolena ve vodě, se skloněnou hlavou a očima napolo zavřenýma, dřímal srnec ve svém červeném, četnými skvrnami skropeném kožíšku. Po jedné straně, počínaje přímo na okraji jezírka, rozkládal se malý palouk, plocha chladné, odrážející se zeleně, prostírající se až k patě zachmuřené skalní stěny. Z druhé strany jezírka mírný svah půdy zdvihal se povlovně k protější stěně. Jemná tráva pokrývala tento svah – tráva posetá květinami, tu a tam s pruhy oranžové, nachové a zlaté barvy. Níže byl kaňon uzavřen. Nebylo tam výhledu. Stěny přilnuly k sobě náhle a kaňon končil směsí skalin, krytých mechem a halících se v zelenou clonu révy, popínavých rostlin a stromových ratolestí. Na opačné straně kaňonu tyčily se vrcholky, vysoká úbočí, pokrytá jehličím a vzdálená. Ještě dále pak jako oblaka na lemu oblohy topily se bílé minarety, kde věčné sněhy Sierry vzdorovaly úporně slunečním paprskům. V kaňonu nebylo prachu. Listoví a květiny byly čisté, panenské. Traviny byly jako čerstvý samet. Nad jezírkem tři bavlníky nechávaly svým sněhovým vločkám snášeti se lehce klidným ovzduším. Na svahu květy révovité manzanity plnily vzduch jarní vůní, zatímco listoví se svou vrozenou moudrostí počalo se již kloniti svisle na ochranu před blížícím se žárem léta. Na volných místech svahu, mimo nejzazší dosah stínu manzanity, houpaly se květy motýlovitých lilií, jako tolikéž chumáčů zářivých mušek náhle upoutaných a chvějících se touhou vznésti se opět vzhůru. Tu a tam šašek lesů madrona, nedbajíc nebezpečí, že bude přistižena, jak mění svůj hrachově zelenavý kmen v červeň mořeny, vydechovala svou vůni do vzduchu velkými hrozny svých voskových zvonků. Žlutavě bílé byly tyto zvonky, jako parnasie, se sladkostí vůně, již zná pouze jaro. |
| 61 |
Přebrodil potok pod jezírkem, kráčeje obratně z kamene na kámen. Kde úbočí dotýkalo se vody, vykopl lopatu bláta a vložil ji na pánvici. Usedl na paty, drže pánev v obou rukou a ztápěje ji částečně ve vodě. Pak počal pohybovati pánví dokola, až voda proudila dovnitř a opět ven, propírajíc bláto a štěrk. Větší a lehčí částice dostaly se takto na povrch, a potopiv obratným pohybem pánev, vysypal je přes okraj do potoka. Chvílemi přestal pohybovati pánví a svými prsty vybíral velké oblázky a skalní úlomky. Obsah pánve menšil se kvapem, až zůstalo tam pouze jemné bláto a nejmenší kousky kamene. Nato počal pracovati s velikou rozvahou a pečlivostí. Bylo to jemné vypírání a vypíral stále jemněji, zkoumaje pozorně a s rozvahou a jakousi vyběravostí. Konečně pánev zdála se býti prosta všeho mimo vodu, avšak hbitým pohybem v polokruhu vyšplíchl vodu přes nízký okraj pánve do potoka a objevil usazeninu černého písku na dně pánve. Tak tenká byla tato usazenina, že se zdálo, jako by dno bylo pouze potřeno barvou. Zkoumal ji pozorně. Uprostřed byla malá zlatá skvrna. Nabral trochu vody do mělké pánve, načež rychlým pohybem proplachoval dno, obraceje opět a opět černá zrnka písku. Druhá malá zlatá skvrna odměnila ho za jeho námahu. Propírání stalo se nyní co nejpečlivějším, daleko jemnějším než při obyčejném dobývání zlata. Shrnul nyní černý písek, vždy jen malé jeho množství na nízký okraj pánve. Každou tuto malou dávku prohlížel pokorně, takže jeho oči shlédly každé zrnko, než nechal je sklouznouti přes obrubu a pryč. Starostlivě kousek po kousku odsypával černý písek. Zrnko zlata, ne větší než špička špendlíku, objevilo se na obrubě a tím, jak ten muž pracoval vodou, vrátilo se opět na dno pánve. A týmž způsobem objeveno bylo jiné zrnko a opět jiné. Jak pečlivě jich dbal! Jako pastýř opatroval své stádo zlatých zrnek, aby ani jedno z nich se neztratilo. Posléze z pánve bláta nezůstalo nic než jeho zlaté stádo. Spočítal je a pak, po veškeré té práci a námaze, vyšplíchl je přes okraj jediným konečným nabráním vody. |
| 62 |
Strčiv ruku do kapsy, vytáhl kus hnědého papíru, rozdrobil do něj něco tabáku a zhotovil si tak cigaretu, hnědou a neforemnou, zkroucenou. Ani na okamžik neodvrátil při tom svých očí od těla na dně jámy. Zapálil si cigaretu a vdechoval její kouř do plic, zatajuje labužnicky dech. Kouřil pomalu. Jednou mu cigareta zhasla a zapálil ji opět. A přitom stále pozoroval tělo, ležící v jámě. Posléze odhodil zbytek cigarety a stanul. Pokročil k okraji jámy. Naklonil se nad ní, a opřev se jedinou rukou o okraj a drže stále ještě revolver ve své pravici, seskočil dolů do jámy. Když ještě jeho nohy byly na sáh od dna, pustil se okraje a dopadl dolů. V tomtéž okamžiku, kdy jeho nohy dotkly se dna, spatřil, jak rámě kovkopovo mihlo se vzduchem a jeho vlastním nohám dostalo se rychlého nárazu, hmatu, který jedním trhnutím ho překotil. Již povaha jeho pádu přinesla s sebou, že jeho ruka ozbrojená revolverem ocitla se nad jeho hlavou. Právě tak rychle jako ta ruka mihla se po jeho nohou, právě tak rychle sklonil revolver dolů. Byl ještě ve vzduchu, jeho tělo ještě nedopadlo, když již stiskl spoušť. Výbuch byl ohlušující v této omezené prostoře. Kouř naplnil jámu tak, že nemohl nic viděti. Dopadl na dno svými zády a jako kočka bylo již kovkopovo tělo na něm. Než ještě se nad něho vymrštilo, cizinec ohnul svou pravici k výstřelu a v tomtéž okamžiku kovkop rychlým pohybem lokte strčil do jeho zápěstí. Ústí revolveru bylo tím vyšinuto ze své polohy a kulka dopadla temně do hlíny po straně jámy. V příštím již okamžiku cizinec cítil, jak kovkopova ruka sevřela mu zápěstí. Nyní počal zápas o revolver. Oba muži snažili se obrátiti jej druh proti tělu druhovu. Kouř z jámy vyprchal. Cizinec leže na zádech, počal již poněkud viděti, pojednou byl však oslepen hrstí hlíny, hozené mu obratně do očí jeho protivníkem. V okamžiku tohoto pocitu jeho ruka svírající revolver povolila a v následujícím okamžiku cítil, jak mrákotná temnota zahaluje mu mozek a uprostřed té temnoty i temnota sama přestala. Kovkop však pálil opět a opět, až revolver byl prázdný. |
| 63 |
Stále ještě sedě na patách, prohlížel dále jednotlivé kusy, házeje je do pánve. Pojednou pocítil jakousi předtuchu nebezpečí. Zdálo se mu, jako by na něho padl nějaký stín. Avšak nebylo tu stínu. Srdce počalo mu silně tlouci, cítil je až ve svém hrdle a dusilo ho. Pak krev mu náhle zchladila a pocítil, jak jeho zpocená košile ho mrazí na těle. Nevyskočil a ani se neohlédl. Nehnul sebou. Zkoumal povahu předtuchy, jíž se mu dostalo, snaže se umístiti pramen té tajemné síly, jež ho varovala, snaže se vycítiti přítomnost toho neviděného, jež ho ohrožovalo. Věci nám nepřátelské mají jakési ovzduší, jež je prozrazuje známkami příliš nehmotnými, než aby je naše smysly postřehly; cítil však nyní toto ovzduší, aniž by věděl, jak je cítí. Měl pocit, jako když mrak zahalí slunce. Zdálo se mu, jako by tu bylo něco dusivého, výhružného; jakási tíseň, že mezi něho a život vstoupilo cosi temného, co pohltilo život a chystalo smrt – jeho smrt. Všechny síly jeho bytosti nutily ho, aby vyskočil a utkal se tváří v tvář s neviděným nebezpečím, avšak jeho duše opanovala tento zmatený strach a zůstal schoulen na patách, s kusem zlata v rukou. Neodvážil se rozhlédnouti, věděl však nyní již, že něco je za ním a nad ním. Snažil se vzbuditi zdání, že jest zaujat zlatem ve svých rukou. Zkoumal je kriticky, obraceje je opět a opět a očišťuje je od hlíny. A po celou tu dobu vědět, že něco za ním hledí na to zlato přes jeho ramena. Předstíraje stále zájem ke hroudě zlata ve své ruce, naslouchal napjatě a zaslechl, jak ono neznámé za ním dýchá. Jeho oči pátraly na zemi před ním po nějaké zbrani, nespatřily však nic, leč rozdrobené zlato, bezcenné nyní, když jeho poslední chvíle se blížila. Byla zde motyka, vhodná zbraň za příležitosti, nyní však nebylo takové příležitosti. Muž uvědomil si okolnosti, v nichž se nalézá. Byl v úzké jámě, hluboké sedm stop. Jeho hlava nedosahovala by ani k úrovni půdy. Byl v pasti. Zůstal seděti na svých patách. Byl naprosto chladnokrevný a soustředěn, avšak jeho mysl, byť i počítal se všemi činiteli, ukazovala mu pouze jeho bezmocnost. |
| 64 |
Měl snivý, nepřítomný pohled ve svých očích a jeho smutný, tklivý hlas, mírný jako hlas děvčete, zdál se býti spíše vtělením nějaké hluboké zádumčivosti. Byl to leopardí muž, ač dle toho nevypadal. Jeho životním povoláním, jímž dobýval si živobytí, bylo objeviti se v kleci cvičených leopardů před četným obecenstvem a rozechvěti obecenstvo jistým působením na nervy, za což jeho zaměstnavatelé odměňovali ho úměrně s rozechvěním, jež vzbudil. Jak jsem pravil, nevypadal podle toho. Byl úzkých hýždí, úzkých plecí a nedokrevný a zdálo se, že není ani tak tísněn těžkomyslností jako spíše jakýmsi tichým, ušlechtilým smutkem, jehož tíhu právě tak tiše a ušlechtile nesl. Po celou hodinu snažil jsem se přiměti ho k nějakému vypravování, avšak jak se zdálo, nedostávalo se mu jaksi obraznosti. Pro něho nebylo romantiky v jeho skvělé životní dráze, nebylo tu odvážných činů, nebylo vzrušení – nic než šedivá jednotvárnost a nekonečná nuda. Lvi? Oh, ano! Zápasil s nimi již také. Nebylo to nic. Není vám třeba nic jiného, než abyste si zachoval rozvahu. Kdokoli může přinutiti lva, aby byl zticha a klidný, pouhou obyčejnou hůlkou na procházku. S jedním zápolil kdysi plné půl hodiny. Jen ho mrskněte přes nos, jakmile chce se vyřítiti na vás, a když se stane lstivými a žene se kupředu se skloněnou hlavou, nuže, natáhněte dopředu svou nohu, a když chňapne po noze, trhněte jí zpět a mrskněte ho opět do čenichu. To je všecko. S nepřítomným výrazem ve svých očích a se slovy tiše, měkce plynoucími ukazoval mi své jizvy. Bylo jich mnoho a jedna ještě nedávná, když tygřice dosáhla jeho plecí a rozdrásala mu je na kost. Viděl jsem ještě dovedně spravované trhliny v kabátě, jejž měl na sobě. Jeho pravá ruka, od lokte dolů, vypadala, jako by byla prošla mlátícím strojem, všecka zpustošena drápy a tesáky. To však nic není, řekl, jen někdy ho staré rány zlobí, když má nastati deštivé počasí. Pojednou jeho tvář vyjasnila se vzpomínkou, neboť přál si právě tak posloužili mi nějakým příběhem, jako já vyslechnouti jej. |
| 65 |
Frona se vzdalovala. Krátká její suknice nepřekážela jí v pohybech. Šla velikými kroky, onou pravidelnou chůzí, jaké byla navyklá, po stezce. Nejeden zlatokop, utkvěv pohledem na jejích jemných obrysech, potvrdil úsudek podvelitelův a lodníkův, neboť svěží dívčí obličej prozrazovali otevřenost, oči jí zářily a upíraly se na mimojdoucí s výrazem veselé družnosti... Prošla davem a vydala se na cestu k domu, jejž byla ukázala panu Thorntonovi. Kolik vzpomínek hemžilo v její paměti! Vzpomínala prostičkých minulých dob, kdy osadníci sami si nosili břemena a kráčeli tu bez úlevy a pohodlí s očima k zemi sklopenýma. Tak to kázaly zákony Aljašky. Jaké to změny od jejího odjezdu! Dívka cítila se zmatena pohledem na tyto neurvalé a prudké cizince, ženoucí se útokem za drahocenným kovem. Vůkol ní v dáli zvedaly se velebné hory klondikské a pochmurná spleť mraků, jimiž prokmitávalo slunce. Tam dole bylo ticho, pohádkové ticho... Stará místa a předměty, na něž se pamatovala, připadaly dívce jako dobří staří známí. Byly to ony – a byly přece jiné. Tamhle na té lučině hrávala si za dětství a naslouchala svému hlasu, jenž odrážel se od ledovce k ledovci několikerou ozvěnou... Dnes deset tisíc nových příchozí šlapalo hebkou její trávu. Za ní podél aljašského pobřeží přicházelo jich ještě tisíce a tisíce, přihnavše se ze všech světa koutů! Řeka Dyea valila jako druhdy hlučné své vody k moři, ale břehy její byly udupány těžkými botami zlatokopů a v proudu zápolily přetížené lodi! Všude vůle člověka přemohla přírodu. Před bazarem, mimo nějž chodívala tak často a kde kdysi podívaná na zálesáka upoutávala její pozornost, tísnili se hlučně koupěchtiví... Listy a deníky – druhdy bývaly pouze dvoje nebo troje! – byly tu nahromaděny téměř až ke stropu. Ve velké dvoraně pozorovala Frona se zájmem, kterak se váží na velikých vahách zavazadla indiánských nosičů. Když se přistěhovalci jevili tuze lakomí, tu bývalí majitelé půdy shazovali jim břemena na zem. Pojednou ozval se šepot mezi vzrušeným davem. Povšimla si tří mužů, kteří přicházeli zevnitř. |
| 66 |
Nikdo toho nikdy nezvěděl. Ale on stavěl parník za parníkem, založil účtárny, zásobárny, skladiště po celé délce tří tisíc mil oné řeky. Donutil domorodce, aby se chopili bělochovy sekery a v každičké vsi hromady nakáceného dříví živily jeho parostroje. Na jednom z ostrovů Beringova moře, tam, kde se snoubí řeka a oceán, vystavěl velikou stanici a na Tichý oceán vyslal několik ohromných poštovních parníků; ve svých kancelářích v Seattlu v Kalifornii zaměstnával hezký počet úřednictva, které pověřil administrativou obchodních svých záležitostí. Přistěhovalci se sem hrnuli, zlákáni zlatými ložisky. Usazovali se ve zdejším kraji, poněvadž jich hlad odsud nevyháněl. Nenašli-li všude péči Jakoba Welseho, bazary plny potravin a nejrozmanitějších věcí? Města vyrůstala ze země jako houby po teplém dešti. Král obchodu dělal výzkumy, spekuloval, prováděl svoje myšlenky. Přikládaje neúnavně ruku k dílu, nedaje se ničím odraditi, byl všude najednou a sám na vše dohlížel svýma pronikavýma a velitelskýma očima. Navenek potíral trusty, spojoval se s družstvy a stanovil smlouvami tarify. Uvnitř pak prodával mouku, přikrývky, tabák. Založil pily, stopoval měděné, železné a uhelné doly, a aby kutači byli dobře vystrojení a opatřeni, učinil si poplatnými krajiny arktické až po Sibiř, aby je zaopatřil "snowshoesy" vyráběnými indiány a "parkasy" (kápěmi z kožešin) a jinými částmi oděvu, nezbytnými na Klondiku. Blahobyt krajiny spočíval na jeho bedrech a on bděl nad jejími potřebami s péčí otcovskou. Kdekterá unce zlata procházela jeho rukama i kdejaký úvěrní list. Byl bankéřem, směnárníkem i správcem pošty v jedné osobě. Odrazoval své soky, uváděl v úděs hrabivý kapitál, ohromoval a rozptyloval bojovné syndikáty. Tyto Herkulovy práce mu nepřekážely, aby se po nějaký čas věnoval své dceři sirotku, aby ji miloval, vychovával a připravoval ji pro postavení, které měla zaujímati později, za něž mohla býti povděčna jedině svému otci. Frona byla jedinou metou jeho snah, nadějí jeho tak všestranně činorodého a tak opuštěného. |
| 67 |
Všichni, jak ženy, tak muži, mnoho mluvili, překrucovali pravdu a nedovedli účelně používati svých rukou. Nová síla, síla ohromná, zjevila se mu jednoho dne: bluff, bluff! výborná to věc, dovede-li ji člověk rozumně použíti. Později, ačkoli dával přednost životu ve volné přírodě, poznal, že města mají své světlé stránky. Vábil jej obchodní boj se silami společenskými, i pojal za choť měšťanku. Přes tento ústupek civilizovanému životu, hárala mu v krvi, krvi to syna kočovníků, nezkrotná touha po cestování, i odešel a usadil se na břehu Dyey na kraji lesa. Tam si vystavěl dřevěný domek – onen, kde Frona prožila prvou noc na zemi – a započal tu výměnný obchod kožešinami. Z druhé strany Chilcootského průlivu, jímž proplouvali kovkopové na své cestě na Kloniyke, prostíraly se tehdy neznámé končiny, rozlehlé to neprozkoumané prostory, široká údolí, do nichž dosavad běloch nohou nevkročil a obývali je indiánské kmeny tak prvotných neporušených mravů, jací žili před tisíciletím! Pochopil, že soupeření jest tajemstvím stvoření; že boj jest zákonem i zdrojem všelikého pokroku, že svět patří silným; že jedině silní přežijí a že nade vším se vznáší imanentní spravedlivost. Poctivost svědčí o síle, hřích o slabosti. V jeho pažích sídlila antická síla, v jeho mozku spočívala síla moderní. V nynější době jako druhdy zápasili muži o dědictví světa a jeho rozkoší a inteligentní muž stal se dobyvatelem novodobým. Výchova v evropském slova smyslu mu chyběla. Jeho matka ho naučila čísti a psáti při svitu táborového ohně i nasbíral z knih trochu obecných vědomostí. Škola života dala mu mimo jiné střízlivost a jasný názor o věcech. Jednoho dne přeplul Jakob Welse Chilcootský záliv a zmizel. Za rok nato objevil se v misiích ruských, které se kupí u pramenů Yukonu a na březích Beringova moře. Plavě se po jedné řece, urazil tři tisíce mil, zažil podivná dobrodružství a pojal velikolepý nápad. Ponechal si tajemství to pro sebe, až tu jednoho krásného dne siréna jednoduchého parníku pozdravila půlnoční slunce Tvrze yukonské. Překvapující to novinka. |
| 68 |
Tak například připouštěl tři druhy žen: počestné, zkažené, zpola dobré, zpola špatné, kdežto vznešení jeho rodičové připouštěli vůbec jen dvě třídy. Do které zařaďoval Fronu? Vymykala se jakémukoli třídění. Marně by to byl popíral. Což by se byl odvážil použíti o ní zásadu, dle níž každé ženské stvoření, které se dotkne bláta, musí se jím pokaliti? Nikoli, Vance Corliss nebyl ani filištín, ani pokrytec; on věděl, že již sama její důstojnost jí nedovolí, aby se poskvrnila v bahně. Jelikož byl dítětem zjemnělé civilizace, prožil své mládí ve zdravém příbytku, kde vzduch byl čistý, kamž svítilo slunce a nepronikl déšť. Jeho životní síla stravována byla studiem a sporty. Tak vyvinul se jinoch, jehož žádná matka nebyla by považovala za nebezpečného, jinoch, jenž nemrhal ve výstřednostech ani své zdraví, ani peněz, jinoch vzdělaný, jenž měl v kapse svůj diplom jakožto báňský inženýr a nadto ještě vědecký doktorát. Následkem jakéhosi zdravého egoismu Corlisse měl úplnou nadvládu nad svými činy. Neměl dosud času, aby vyhranil v témže slohu jako jeho předkové. Nejspíše veden jsa zděděnými náklonnostmi, přichýlil se radostně k zemi a přál si jen vpraviti se do nových poměrů svého hornického života. Zavítal do Dawsonu za čtrnácte dní po Froně Welseové. Zakoupil si tu chýši, upravil si svůj život a doručil své představovací dopisy... Paní Shovillová, soudcova choť, pozvavši jej několikráte na večeři, navrhla mu jednou, že ho uvede k Jakobovi Welsemu. Když vstoupil Corliss do toho domu, měl sto chutí protříti si očí. Bděl-li, či snil-li. Ústřední topení na Klondiku. Hle, ocitl se již v salonu, jeho kožené mokasíny hrouží se do kyprých koberců; Turnerův "Západ slunce" bije mu do očí. Všude samé bronzové sošky a malby... Holandský krb pohlcuje smrkové dříví, které hučí s veselým praskotem. Frona zpívá, sedíc před pianem. Při příchodě hostí povstane a podá mladému Angličanu obě ruce. Shledal ji roztomilou v jejím promoklém a zabláceném úboru, co si asi myslil o tomto oslnivém obraze zdraví a svěžesti. |
| 69 |
Obnovil známost se svými bývalými přáteli. V době svého odjezdu na neblahou výpravu úžinou Beringovou setkal se v St. Michelu s Jakobem Welsem r. 1888. Policejní ředitel setník Alexander, mluvil s ním kdysi na večírku dávaném vyslanectvím pekingským a otec Barnum, správce dawsonské nemocnice, chvíli s ním hovořil ve Fortu yukonském před devíti lety. Město obyčejně vůči cizincům nedůvěřivé, přijalo tohoto s otevřenou náručí, zvláště pak ženy vítaly povděčně jeho obzvláštní dar organizační. Frona trpěla, jak se vyjadřovali o ní její přátelé, nápadnou ibsenovskou krizí, i horovala pro to, aby volba kusu padla na "Noru", která zvláště hodí se pro osvětlení svátků na sklonku roku. Nořina úloha byla jednohlasně přiřčena jí; Corliss, vyhlédnutý hned od počátku, aby jí byl v osobně Thorwaldově protějškem, zřekl se této výsady pro nového příchozího, aniž kdo slovem odporoval. Byl snad znaven po svých vyjížďkách na sáňkách? Či snad nenucenost jeho náhradníka, když ovíjel paži Noře kolem boků a štípal ji důvěrně do ouška, nelíbila se Angličanu, jenž byl tak uctivý ve svém chování? Nikdo toho nezvěděl, neboť nikdo si nedovolil vyptávati se ho na jeho nepřítomnost. Jakob Welse a plukovník Trethaway velmi si na něm zakládají i zvali jej k dlouhým poradám ve příčině jejich hornických podniků. Souhlasili s jeho názory teoretickými i dohadovali se o praktických jich důsledcích. Del Bishop rovněž mu byl všecek oddán. Dostal od svého zaměstnavatele nádherné hornické náčiní a neméně nádherné spřežení, takže mohl bez jakýchkoli obtíží kutati po krajině, hledaje po ní zlatá ložiska. Byl tělem duší horníkem a tato náruživost nedala mu na chvíli klidu. Nezanedbával však pro to svých povinností vůči svému pánu. Corliss platí dobře, za to však mnoho také požadoval od svých zaměstnanců. Frona notovala, když otec její pěl chvalozpěv o mladém muži, vídala nyní méně často svého přítele než v dřívější době; zaujímalť St. Vincent tak významné místo v jejím životě! Milovala jeho optimistického ducha a zidealizovala si jeho povahu. |
Комментарии